Onii-san

Ještě jednou jsem se podíval na zbytek cigarety ,který jsem před chvílí zahodil.

Nikotinová náplň v růžovém papíře s příchutí čokolády..Bože tak infantilní.

Záda mi chladila stará cihlová zeď,ještě poslední pohled na město. Na město ,které jsem nenáviděl. Každy den jsem chodil až sem,na vyhlídku ze které bylo vidět úplně celé a snažil jsem se slinou sestřelit radnici.

Ani dneska se mi to nepodařilo,možná příště..

Zpátky jsem se vydal tempem ,za které by se nemusela stydět ani retardovaná babička. Zkrátka a dobře se mi tam nechtělo. Ale ať jsem to protahoval sebevíc,steně jsem zase stál před tou odpornou neonovou cedulí.

„Bar?!“ Pche..

„Take! Kde se zase flákáš! Padej se převlíct!“

Při této poznámce se všichni na baru přípitoměle uchechtly. Nemohli se mě dočkat a já to věděl. Za tu dobu co jsem tu dělal striptéra a děvku dohromady,jsem si už zvykl na jejich rentgenové pohledy. Dokázal jsem si zvyknout na všechno,na to jak nechutně funí,jak se jejich obrovská břicha potí ,dokonce i na jejich hlasy.
„Úžasný,kouzelný,sexy..“ Někdy mám pocit že se jejich slovník zkládá jenom z tohohle.

Hmm..slovník. Tohle ve mně probudilo vzpomínky na domov. Jak dlouho jsem se vždycky učil ze slovníku angličtiny? Hodinu?Dvě? Už si to nepamatuju. Moje vzpomínání na domov se za poslední tři roky totiž hodně zůžilo.

„Pojď já tě svezu do školy.“ To byla poslední věta kterou jsem ve svém rodném městě slyšel. Dáma, která seděla za volantem vypadala sympaticky a ještě navíc to byla žena. Dítě ,kerým jsem tehdy byl, ji nedokázalo podezřívat. Bezmyšlenkovitě jsem nastoupil a najednou se zamčely všechny dveře.

Když nad tím tak přemýšlím neskončil jsem tak hrozně,jako mi to vyprávěla babička.

Chmm babička? Jaké vlastně měla vlasy? Mám pocit že blonďaté.Měla v tu dobu už hodně vrásek? Nevím. Každopádně mi vždycky říkala ,že mě takový lidé zabijí a pak někam prodají ,takže když jsem seděl na zadní sedačce toho auta,už dávno jsem se viděl v nějakém předraženém salámu.

Skončil jsem teda vlastně docela dobře. Při slově „dobře“ jsem se jenom ušklíbl. Vždycky když jsem domů přinesl jenom „dobrou“ známku ,byl jsem dlouhé hodiny kárán.

Jak vlastně vypadala matka? Možná měla dlouhé vlasy,nejspíš blonďaté,přesně takové jako mám já.Měla už vrásky na čele? Nepamatuju si.

Tahle nevědomost by u většiny lidí vyvolala pláč,já už ale dávno plakat zapoměl.Možná jsem to uměl ,kdysi dávno..První rok v tomhle městě. Ale na to si pamatuje už jenom polštář v místnosti ,kde jsem dělal svou „práci“.

„Práci?“ Dlouhodobě zaměstnaní jsme tu byli jenom dva. Já a o něco starší Izumi. Všichni ostatní, které sem přivezli ,byli moc vystrašení a nepoužitelní.Nevím co se s nimi potom dělo.Možná opravdu zkončili v nějaké konzervě.

Vstoupil jsem do své šatny. Na to jaký pajzl byl zbytek baru,jsem si neměl na co stěžovat.Velká zrcadla na všech stěnách,koupelna tři velké skříně..

I pohled na tyhle tři obrovské kusy nábytku ve mně vyvolával úšklebek. Byly totiž plné něčeho co si průměrná manželka nedokáže ani představit.

Sednul jsem si před zrcadlo a pár zkušených tahů stačilo k tomu abych měl bezchybné oční linky. Šest let pilného cvičení a už to zvládnu i bez zrcadla. Šest let,po zádech mi přeběhl mráz,zatímco ostatní mladí lidé si plnili své sny a vize,já už se těším na to až budu pod drnem. Nikdy jsem nebyl přílišný optimista ,ale s každým rokem v tomhle pajzlu se můj cynismus prohlubuje. Nedokázal jsem už brečet,ale ani se smát. Nepamatuju si na ty krásné emoce,nepamatuju si ani přeliv vlastní babičky!

Zlostně jsem kopnul do skříně až se zakymácela. O životě už jsem si nepamatoval vůbec nic,ikdyž jsem byl vlastně ještě pořád na živu. Ale na to abych se zabil,jsem měl sám sebe moc rád,směšné…

***

„Take! Za dvě minuty máš být na place.“ Mrknul na mě jeden z místních barmanů ,když mi do šatny donesl minerálku.

Já vím. Zavřel jsem za ním dveře. Tyhle chapy jsem neměl rád,nikdy tu nebyli zaměstnaní moc dlouho a koukali se na mě stejně jako všichni návštěvníci.Jako na nějaký salám po trojité slevě..

Nasadil jsem si druhou latexovou rukavici. Můj dnešní obleček byl převážně červený. Látka mi jenom v malých proužcích kryla část hrudníku a na zadečku jsem měl díru,aby se mohli kochat ještě o něco více. Dneska jsem měl černé podvazky,ty se mi nikdy moc nelíbily a  to ani nemluvím o tom jak strašně jsou nepohodlné..Jedna vysoká kozačka a hned za ní druhá,nutno podotknout že vysoké boty mi nikdy nevadily,moc dobře jsem věděl jak dobře v nich vypadám.

Poslední pohled do velkého zrcadla.Jsem perfektní,já to vím.

***

Po odletu posledního kousku mého spodního prádla ,je vystoupení u konce.Ještě se naposledy zavlním na pódiu a pak se urychleně klidím do šatny.

Peníze jsou opravdu tvrdá měna,bankovky zastrčené v podvazcích mě už pořádně tlačí.

„Nedáš si nějaký drink?“ Zeptá se mě obsluha, která mě přišla navštívit do pokoje. Ještě než stačím odpovědět přisedně si ke mně a obejme mě kolem ramen.

„Né děkuji ,můžeš odejít.“ Jakmile to dořeknu poslušně odejde,v tomhle baru je jediný pravidlo. Obsluha se mě nesmí ani dotknout,jinak má okamžitý vyhazov.

Trochu se pousměju,vzhledem k tomu jak často se tu střídaj je jasné že to zatím nevydržel ani jeden. Přestože jsem kromě striptéra i prostitut ,většina lidí v baru na mě nesmí šáhnout. Já jsem tu prý pro ty „lepší“ . Ikdyž jsem v tom neviděl žádný rozdíl,jejich pohledy a narážky jsou vždycky stejné,ať už má vilu ,nebo karavan.

Z vedlejší šatny je slyšet tichý pláč,mám pocit že se jmenuje Yuki,nebo Yuu? Je to jedno,ale za poslední týden plakal nesčetněkrát,nejspíš zatím pořád věří v lepší osud.

Kdybych tuhle větu řekl nahlas,asi bych měl po chvíli v krku knedlík.Já sám už jsem dávno přestal doufat,že by mě z toho bordelu mohl někdo vytáhnout.  Už dlouho jsem věděl ,že románek o tom, jak se do vás nějaký milionář zamiluje a odvede si vás domů ,neexistuje. Možná tak jako domácí zvířátko.

Jednou se mě jeden nováček zeptal proč neuteču. A kam bych asi utíkal? Nemám kam jít jediné co mám, je dostudovaná základka s velice mizerným prospěchem,protože jsem musel stejně makat tady.

Pomalu ze sebe sundám oblečení a jdu do sprchy,dneska už mě nejspíš žádná práce nečeká.

***

Zrovna sedím v křesle a docela spokojeně si čtu knihu.Zajímalo by mě jestli ve své situlaci vůbec můžu dělat něco spokojeně..Najednou se rozrazí dveře a v nich hlava barmana.

„Take,máš se oblíct.Někdo ti přišel.“

Kývnu jakože ho slyším a pomalu zavřu knihu. Takže přecejen nebudu dneska až tak spokojený.

***

Pomalu otevírám dveře. Už od příchodu vím přesně kde sedí.Je to ten nejtmavší kout. Někdy si zákazníci nepřejí být poznáni, mnohdy totiž dostávám i ty vysoce postavené.

V takovém případě osvětluje místnost akorát malá lampička díky čemuž je zde zhruba pět naprosto tmavých zákoutí.

Nic neříkám,jenom se ukloním a čekám na rozkazy.

Ticho

Ano i s tímhle se setkávám poněkud často. Buď jsou to muži hodně stydliví a nebo naopak prověřují moji iniciativu.

Vyzívavě dojdu k posteli ,která stojí kousek od jeho temného stanoviště. Tuhle chůzi jsem kupodivu nemusel nikdy cvičit,hýždě se mi laškovně pohupovaly v podstatě samy. Asi na to mám geny..

Vylezl jsem na čtyři.

„Jaké je vaše přání pane?“

Nic,opět ticho.

Trochu jsem znervózněl,tenhle případ jsem zažil málokrát a většinou dopadl fialovými podlitinami.Možná čeká co vymyslím,zauvažoval jsem a otočil jsem se k němu zadečkem.Pěkně jsem se prohnul a zavlnil se.Ještě chvíli bylo ticho a potom konečně promluvil.

„A jaké je tvoje přání? Co chceš abych udělal?“

Trochu jsem strnul,tohle neříkalo moc lidí,navíc byl jeho hlas poněkud mladší. Stále jsem na něj neviděl ale podle výšky ,v jaké se jeho hlas, jsem soudil že bude meximálně o pár let starší než já. I pro tyto případy jsem měl ale odpověd nachystanou.

„Mým přáním je plnit ta vaše.“

Zatrylkoval jsem ,otočil hlavu a jemně se usmál. Bože jak já tohle klišé nenávidím.

„Vážně?“ V tu chvíli se vynořil ze stínu.

Nevypadal jako většina ostatních ,ale ani nijak zvláštně. Na rozdíl od „normálu“ byl totiž docela štíhlý a hlavně mladý.Tak o pět let starší než já. Blonďaté vlasy mu přepadaly přes ramena a oči měl  pronikavě zelené,vlastně podobně jako já. Něco mě na něm ale neustále znervózňovalo.

„Samozřejmě.“ Trochu nervózně jsem se usmál.

„Musíš mít nějaké přání.Nebo si opravdu přeješ abych s tebou praštil a prostě tě ojel?“

Znervózněl jsem trošku víc,jednal se mnout tak nějak jinak..

„To-to je jen na vás pane.“

„Vážně Takí?“

Ta slova mě uhodila do hlavy. Tak mi říkala jenom rodina,když jsem ji teda ještě měl.

„Můžete toho nechat?! Nemám žádný podělaný přání,já chci odsud jenom pryč!“
Rozkřikl jsem se,ikdyž vím ,že tím pádem nedostanu zaplaceno. Teď jsem chtěl brečet jako nikdy dřív,složil jsem hlavu do dlaní ,ale nešlo to,jen jsem popotahoval.

„Já-“ Položil mi ruku na rameno.

„Nechte mě být! Nemám přání slyšíte já jenom chci domů!“

Ječel jsem jako šílenec…Konečně,ukápla mi první slza.Naposledy jsem svůj pláč viděl před pěti lety. Schoulil jsem se do klubíčka a plakal. Zase jsem vypadal na svůj věk,16let! Konečně mi na chvilku spadla ta věčně ledová svádivá maska,zase jsem se choval jako dítě.

Najednou jsem ucítil jeho paže,přitáhl si mě k sobě a hlavu mi položil na rameno. Chvíli taky mlčel,pak se odtáhl a pohladil mě po tváři.

„Já vím.A neboj …teď konečně půjdeme společně domů,…bráško.“