Slzy

Po tváři mi stekla jedna jediná slza. Vydala se na svou osamělou pouť po mé bledé tváři a skončila v prachu na špinavé podlaze. Brzy se dostavila její společnost, proudy slz, jenž brázdily mou tvář a rozpíjely  mé jemné nalíčení. Už jsem se je ani nepokoušel zastavit, bylo by to jako pokoušet se zastavit říční  proud, prudký a ledový, nedostižně se vlnící ve svém korytě. Nedivil bych se kdyby se v mé tváři po nich objevili hluboké brázdy smutku. A všechny ty slzy, od první do poslední byly způsobeny jediným mužem.

Spíše chlapcem. Neustále vidím před očima jeho dokonalou aristokratickou postavu barvy sněhových vloček, snášících se k zemi, jeho rovné vlasy havraní barvy, s pletí naprosto kontrastující cítím mezi svými prsty, cítím jeho spalující pohled ve svých očích, jeho hebké dlaně jak putují po mé nahé hrudi… Neustále slyším jeho hlas jak mi šeptá pocity srdce, z oné záhadné noci. Naprosto přesně vidím jeho nahé tělo pobíhající po pokoji a jeho vyděšený výraz, když spatřil, že jsem již vzhůru a že ho sleduji.

Strnul v půli pohybu, právě když si zapínal kovovou sponu na koženém pásku od kalhot. Pomalu zvedl hlavu, protože spíše vycítil, než spozoroval, že se mé rozespalé oči dívají jeho směrem. Odhodil zpocené vlasy z čela a zahleděl se do mých očí. Modř těch jeho se podobala hladině rozbouřeného oceánu, chtěl jsem se v nich utopit, tak moc byly krásné. Ale najednou se jeho pohled změnil, již nebyl oceánově modrý, nýbrž připomínal nebe za bouře, křižované nebezpečnými blesky a já v nich spatřil nenávist. Podivil jsem se. Co se stalo? Nelíbilo se mu to včera snad? Ale vypadal spokojeně. Pomalu jsem se vyprostil ze saténové přikrývky a vydal jsem se k němu. Natáhl jsem k němu ruce a přál si spočinout v objetí jeho silných paží. Vyděšeně zamrkal a odtáhl se ode mne. Nyní byl můj pohled zamračený.

„Nepřibližuj se, nesahej na mě,“ zašeptal vyděšeně.

Nechápal jsem co se dějě, vypadal, jako by se mne bál. Znovu jsem se posadil na postel, opřel jsem si ruce o kolena a pokusil se o milý, lehce nechápavý výraz. Stále jsem byl zcela nahý a nezkoušel jsem se to nijak zakrývat. Možná to ho znervóznilo, těkal pohledem po stěnách, ale na mne se nepodíval ani jednou. Sklopil hlavu, až mu tmavé vlasy vytvořily před obličejem neprostupný závoj a promluvil.

„Bylo to ode mne hloupé. Víš, já k tobě nikdy nic necítil, byla to sázka, provokace od mých přátel. Měl jsem tě jen sbalit a vystřelit si z tebe, nikdy jsem to neplánoval nechat zajít takhle daleko. Mohlo za to to víno. Nejsem gay.“

Můj chápavý výraz vystřídala grimasa naprostého šoku a zhnusení. Kdybych neviděl, že se jeho rty pohnuly, neuvěřil bych tomu. Jak je možné, že tato slova propustil přes rty chlapec, který mne včera v noci pevně objímal a vášnivě líbal?

Nechápavě jsem zamrkal a opět mu pohlédl do očí. Doufal jsem, že se rozesměje a řekne mi, že to byl pouze vtip. I když o tomhle se nežertuje. Pohled mi neopětoval. Rychle na sebe oblékl zbývající svršky a zamířil ke dveřím. Najednou jako by mi to všechno došlo. Napřímil jsem se a prudce vyrazil za ním. Nemínil jsem nechat to jen tak, nechtěl jsem aby odešel. Obratně jsem sevřel jeho štíhlou ručku do své a otočil ho k sobě. Pohlédl mi do tváře a já spatřil, že se mu v očích lesknou slzy.

„Omlouvám se, zapomeň na mne.“

Se silou, která se k němu vskutku nehodila se vyprostil z mého sevření a zmizel za dveřmi. Jediné co mi po něm zbylo, byla vůně jeho jistě drahého parfému, promísená se zápachem nekvalitních cigaret a nepatrná, do fialova zbarvená modřinka vzadu na krku.

Můj otupělý mozek jako by se vrátil do pohybu. Neochotně jsem pustil kliku od dveří, vědíc, že on za nimi už nečeká a pomalu jsem se otočil. Dovrávoral jsem ke dřevěné posteli s nebesi, vysíleně na ní padl a neutišitelně se rozplakal. Až do následujícího rána to byla poslední věc, kterou si pamatuji.

Ze zarudlých očí se mi vyvalil nový proud slz a pomalu putoval po mé odhalené hrudi. Nebylo to poprvé co jsem si na něho vzpomněl. Je to ale už tak dlouhá doba. Jak to, že pro něho opět toliko pláči? Jistě, všechny jizvy se časem zahojí a nebolí, pokud se znovu neotevírají, tahle však zůstane ještě dlouho citlivá. Nevím, proč to dělám. Ničí mne to. Proč mi ale to udělal? Proč tohle lidé dělají, proč neberou ohledy na druhé? Proč jsem se musel zamilovat zrovna do něj?