Donuts III

„Kdo byl ten kluk?“

„Nebuďzvědavá,budeš brzo stará!“

„Ale no táák ,bratře!“

Yuriko seděla na kuchyňské lince a jednu z lamp namířila na Kazukiho ,aby byl pocit z výslechu kompletní.Sotva dopadla na Kazukiho časem a omáčkou prověřené tepláky,první vlna světla rozhodil teatrálně rukama.

„Hele to je můj oběv,ty mi nikdy nic nedopřeješ!“ S těmito slovy se odporoučel nahoru a poslal všem holkám ,se kterými byl ve vztahu ,hromadnou zprávu: „Nemám čas.“

Když si to přečetl ,neubránil se úsměvu…jak dokonale poetické.

Nyní se rozplácl na postel jako ne zrovna ideálně vypadající zbytek člověka a začal projíždět mobil.Jeho pohled se neomylně zastavil na úplně novém čísle. Nedávno ho vymlátil z Kyoko, která ho opsala z třídní knihy. Tlačítka klapala rychleji než zuby nezkušeného polárníka.

Tak a je to,“ODESLAT“.

***

Daichi zrovna zhnuseně listoval knížkou ,kterou mu dala sestra. Byl si naprosto jistý ,že by se čerstvě vdaná žena neměla zajmat o takové věci…V té chvíli potichu zavrněl mobil a ona knížka s velkým nápisem „Yaoi ,in the world“ se rozplácla o vedlejší stěnu.Prosím ať už je to pizza ,prosím ,prosím!

Je až neuvěřitelné za jak krátký časový interval může váš obličej změnit pět barev. Když si tu sms o třinácti slovech přečetl,pomalu se z něj stával agent s povolením zabíjet.

„JDEŠ S NÁMA NA ZÁPAS V BOXU.V PĚT JSME U TEBE.KAZUKÍÍÍČEK.“

Hee?No to teda určitě!Hodil mobil směrem ,kterým tušil dopad pekelné bible a jako na truc si lehnul na postel.

***

Pět hodin. Keito,Kazuki a další dva kluci netrpělivě postávali před obrovským komplexem bytů.

„Kdo zazvoní?“ Zeptal se Keito s trochou opatrnosti.

Jeho sociálnos nenabírala zrovna neodolatelných rozměrů.Říct si o dvacet deka salámu bylo vrcholným dílem, takže naprosto nepřipadalo v úvahu aby zvonil. Po tomto dotazu ustoupili o krok vzad i ti další dva.

„Sraby!Není to terorista.“ Pronesl nezaujatě Kazuki ,ale když se natahoval ke zvonku byl spocený i na zadku. Dobrosrdečná sms totiž nebyla doprovázena Daichiho nadšením a genocida ,kterou jim sliboval, nevypadala zrovna lákavě.

„CinkCink!“ Po stisknutí tlačítka okamžitě uskočil ,ve snaze identifikovat jakýkoliv težký předmět, letící ve směru jeho hlavy.Deset sekund,dvacet sekund ,všichni byli připraveni na otočku o 180stupňů a útěk v zájmu zachování mladého života. Po chvíli se ze zvonku vylinulo pár neidentifikovatelných zvůků.

„Ahoj Daichi tady Kazuki a Keito!“

„Héé?To si děláte srandu!Moment jdu dolů otvírání dveří nefunguje.“

Následovala nejdelší půlminuta Kazukiho života. Byl připraven v podstatě na všechno.Rychle se pomodlil a svůj zrak bezpečně přimontoval k chodníku.

Dveře se pomalu otevřely a s nezanedbatelnou opatrností z nich vyběhl Daiki bez trička.

„Nikam s váma nejdu!“ Prohodil jakoby mimoděk a podíval se směrem kterým tušil Kazukiho zorničky. Moc se netrefil. Za tmavými brýlemi to díky bohu nebylo vidět,ale Kazukiho oči právě těd hráli fotball někde mezi Daikiho hrudníkem a břichem. Huuu vypadá skoro jako já…

Asi po deseti vteřinách si uvědomil že ostatní kluci vesele mlčí a tu nejhorší část nechávají na něho. Přísahám že pro jejich hlavy najdu tři nejhnusnější popelnice ve městě!

„Noo víš on ten zápas…“ Znovu dal hlavu do pozice,kterou používáme při zkoumání nového holubince na podrážce.

„No?“ Daiki zvedl obočí.Nebyl si tak úplně jistý ,co od odpovědi čekat.

„No on je vlastně v televizi a my se jdeme dívat k tobě.“ Rychle chytil Daikiho kolem ramen a nedal jakémukoliv odporu žádný prostor. Druhou rukou začal cpát Keita a ostatní do dveří a pravou nohou je urychleně zavíral.

„Které patro?“ Zeptal se Keito, když se konečně všichni dostali do výtahu.

Pokud možno poslední,z přízemí bych vás těžko házel!“ Daiki byl na svou normálně skoro bílou pleť,nepředstavitelně rudý.

Přesně v tu chvíli se ale k výtahu dokutálela i postarší robusní paní.

„Áá Daiki to jsou tvý přátelé? Výborně alespoň jedeme všichni do jednoho patra. Vezu ti totiž moc dobrý koláč.“ Suveréně prohlásila a usmála se.

Vlasy měla řídké asi jako Keito zápisy z hodin fyziky a obvod jejího pasu by se mohl s přehledem rovnat tankeru v tichém oceánu.Její tváře byly buclaté a červené tak jako je máme po sedmichodovém obědě na rodinném srazu. I přes tuto oči naprosto ničící vyzáž ,musel Kazuki uznat,že jsou tyto staré dámy někdy docela užitečné.

„Ták tady to máš,užijte si to kluci!“ Zavolala ještě ,a Daiki se usmíval dokud její obličej definitivně nezmizel za dveřmi výtahu. Nutno podotknout že ti ostatní se křečovitě usmívali až do doby ,kdy otočil klíčem v zámku.

„Pokud možno něudělejte bor–“

„Tyyy jo ty máš obrovskou televizi!“

„Kde je lednice mám hlad!“

„Potřebuju na záchod!“

Daiki změnil pár barev než konečně svěsil hlavu.Hee vypadá to že jsem prohrál..

„Uuu ty máš kočičku?“Ozvalo se z kuchyně.

„Radši na ni ani nechytej. Nemá ráda cizí lidi,budeš vypadat jako struhadlo!“

„Ale prosím tě! Vždyť je hodná.“ Řekl Kazuki a rozešel se směrem k Daikimu,přičemž mu ten čtyřkilový pytel oddaně ležel v rukách.

Ccc Sakuro,i ty mě zrazuješ?! Člověk se tady podpory asi nedočká. Hodil po Kazukim výhružný pohled.Rozhodně se mu nezdálo fér ,že se k němu ta chlupatá koule takhle lísá ,když on sám má na těle šrámy jak po válečné tažení.

***

Pozorování svalnatých černochů v titěrných šortečkách se po chvíli zcela suveréně proměnilo v hru: kdo-vypije-víc-té-vodky-kterou-donesl-Kazuki-vyhrál. Daiki si nebyl jistý kdy konkrétně souhlasil s vytažením té průzračné lahve,dokonce ani netušil jestli si nalil sám nebo mu někdo pomohl. Každopádně naprosto bezpečně věděl ,že mu Keito právě zboural skříň a ze záchodu se linuly zvuky jak při nějakém orchestru. I on už zcela znatelně cítil ,jak se jeho pusa samovolně otvírá a zavírá a rozhodně nemohl odpřísáhnout, že na sobě pořád má spodní prádlo ,to Keitovo těď totiž vesele tančilo na Kazukiho hlavě.

Přestože měl Daiki naprosto rozostřené smysly nemohl si nevšimnout ,že právě Kazuki není zřízený skoro vůbec.

„Teda,ti řeknu ,ty toho ale vydržíš co?“ Řekl, a napil se ze sklenice, které už dávno nebyla jeho.

„Jasně kámo!“ Zavolal na něj Kazuki.

S tím zavoláním to trochu přehrával. Opravdu nebyl opilý skoro vůbec, ale to rozhodně nezpůsobila výdrž nadčlověka . Už po první skleničce totiž cítil jak se mu rozvazuje jazyk a rudnou tváře ,což nebylo při jeho akoholovém apetitu vůbec normální. A jako extrémě znepokojující shledával fakt ,že ono červenání bylo způsobeno pohledy na polonahého Daikiho ,který díky bohu ještě trenky měl.

Jejich večírek zkončil až ve dvě ráno ,kdy Keito konečně padul na zem ,přibližně mezi „ty další dva kluky“ ,jejichž ména ,díky naprostému nedostatku mozkových buňek, Daiki opět velice úspěšně zapoměl. Daiki teď mimochodem ležel tak,že se hlavou Kazukimu zaríval do břiha a vesele objímal jednu z jeho rukou. Ten vymýšlel nějaký relativně uskutečnitelný plán,jak se dostat na záchod ,anižby vyrušil ,alkoholem zdokonalené, smysly ostatních.

Když se do oné posvátné místnosti konečně dostal, shledal za mnohem moudřejší pustit to do vany ,než něco přidávat do toho přeplněného jezera lochness.

***

„Daiki! Dávej pozor!“ Profesor Yamada měl zase na krajíčku. Jeho žáci ,zvlášť těch pět, kterým se podařilo ucpat potrubý v půlce dvanáctipatrového paneláku, mu totiž jeho naprosto předpisový zápis na tabuli opláceli hlubokým ignorem a nikdo se ani nepokoušel zjišťovat ,v jakém historickém slohu byla kniha, kterou probírali už půl hodiny, napsána.

Booože mě je táák blbě. Pomyslel si Daiki když zkoumal počet prstů na pravé ruce. Včera jich bylo osm,dnes už ,díky bohu ,zase jenom pět.Myslel si ,že už se snad nemůže cítit hůř.Tato mylná představa se rozplynula ihned po tom co uviděl ,vedle sebe zářícího,Kazukiho. Pane bože!On snad ještě sparklí!!

Jako člověk ,který měl kolem sebe od rána vražedný opar a kruhy pod očima,mírně připomínající mezinárodní letovisko,tomuto přírodnímu úkazu naprosto nerozumněl. Jedinou útěchou pro něj bylo to, že Keito se od začátku školního dne ani neodlepil z lavice a „ti dva další“ se raději  neobtěžovali přijít.

„Daiki? Tak kdy budeme moct zase přijít?“ Kazuki se naklonil nad jeho lavici.

„Grr…doufám že umřeš pomalu…velice pomalu!“

„Ale no tak—.“

„Daikíííí!!Kazukí!!!“ Kyoko se nyní blížila jako teminátor.

To už byl ale Daiki zavěšený na Kazukiho krku.

„Zachraň mě!“

„Héé?“ Kazuki se tvářil jako babička ,která objevila banány za akční cenu. A pak že nebudeme kámoši…

Poznámka autora: Tááák huuu třetí kapitola!! Tadá chtělo by to famfáry!! Konečně jsem se k tomu dokopala. A můžete být šťastní že to tady máte,protože můj výraz když sem se do toho pustila byl→ O____________o prostě hrůůza no. Jinak hlavní částí kapitoly je chlastačka..jinak nic zajmavého 😉 příště se dozvíte něco o Keitovi ;). A jo…Taky pardona za jména „ti další“ fakt se mi nechtěli vymýšlet DVĚ jména!Ano ne jedno ale dvě!! Což je pro mě naprosto nadlidskej úkol. Nejsem z té kapitoliynijak odvázaná ,tak mě hned neukamenujte 😉

Enjoy it! Vaše Pyrit :3