Donuts I

„To si ze mě děláš srandu!To jsi mu fakt řekl?“ Keito Okamura vytřeštil na svého spolužáka oči.

„Jo a pak jsem dal jeho zadku ochutnat svoje nový adidasky .“

Hiroyama Kazuki právě podával svému příteli podrobný popis bitvy, aby si alespoň trochu zkrátil až notoricky známou cestu do ředitelny. Věděl přesně co se stane, napřed otevře dveře, se slovy: „pojď dál mladý muži,“ se sesune do koženého křesla a vyslechne si proslov hodný minimálně viníka globálního oteplování.

Kazuki byl rváč, ale ne dobrovolně. Prostě z něj šel strach, alespoň si to tak vysvětloval. Takže když začali mít o své postavení obavy i ti nejznámější delikventi, trochu ho uráželi aby si byli znovu jistí v kramflecích.Tak jich pár poslal do země bezvědomí, nic víc, nic míň. Když o tom přemýšlel trochu se ušklíbl, v podstatě to byla sebeobrana…

Vytáhl Okamurovi cigaretu z úst a dobře mířený obláček kouře vyslal na pozdrav jednomu ze čtvrťáků, ten se ošil a začal zatnutou pěstí lokalizovat viníka. Jakmile došel k závěru že to byl Kazuki, jen se trochu zamračil. Nemělo cenu si s ním začínat, alespoň ne po ránu.

Kazuki mu za to byl jedině vděčný, venku bylo pěkně a neměl v úmyslu kazit si dnešní den víc, než je bezprostředně nutné.

Keito ho opustil a vrátil se zpátky do třídy. Kazuki už se na sekreteriát ani neobtěžoval klepat, po otevření dveří toho ale nesmírně litoval. Zády k němu stál muž nebo kluk, nebyl si tím až tak jistý. V naprosto dokonale vyžehleném obleku, rozpuštěnými ale upravenými vlasy a zrovna byl ředitelem ujišťován o tom, že jsou na střední škole Renjaku jen samí vychovaní lidé. Jakmile ředitel Kazukiho uviděl se zapálenou cigaretou v ústech rozrážet dveře, zrudl jako rak a vystartoval ke dveřím aby zabránil jakémukoliv očnímu kontaktu mezi těmito dvěma osobami.

„Bože můj! Hiroyamo! To mi snad děláte schválně. Pak začal ředitel potichu, aby hosta neupozornil na rozčílení ve svém hlase, Kazukimu nadávat a okamžitě ho vyprovázet ze dveří.

„Nelez sem dokud tě nezavolám!“  S těmihle slovy práskly dveře.

„Rozkaz, dobrovolně to ani neplánuju.“  Zabručel si Kazuki pod fousy.

Dneska měl vážně náladu pod psa, nejenže ho blbeček Yuudai vyzval na souboj, ještě k tomu byl zavolán do ředitelny jenom kvůli potůčku krve z nosu nějakého třeťáka. Na chodbě právě minul  skupinku nějakých prvaček. I když nešel přímo kolem nich zřetelně slyšel co si říkají.

„To je Hiroyama Kazuki! Zase někoho zbil!“

„Z jeho očí mi jde mráz po zádech.“

„Já vím, ale je tak cool!!“

Při tom posledním slově si Kazuki odfrkl. Vyhnout se na smíšené střední škole slovu cool prostě nešlo. Na druhou stranu to bylo rozhodně příjemnější než démon Kazuki, jak si mu někteří kluci zvykli přezdívat. Byl nejspíš nejlepším rváčem na škole a minimálně ještě na dvou dalších. Denodenně za ním přibíhali poslíčci největších drsňáků, aby mu oznámili den a čas dalšího souboje. Už ho to pomalu přestávalo bavit. Nutno však dodat, že měl díky tomu zajištěn každodenní přísun milostných dopisů a dárečků nehledě na to, že se mu nikdy nestalo, že by obědval sám. Jo, mělo to i nějaké výhody. S touto myšlenkou téma: „proč to vlastně všechno dělám,“  označil jako uzavřené.

První hodina proběhla bez jakékoliv ztráty na životech, Kazuki chvíli přemýšlel kdo byl ten člověk v ředitelně, nakonec se rozhodl touto otázkou nezatěžovat, nejspíš se to stejně dozví při příští návštěvě  toho plešouna. Ano, hlava ředtele školy se dala úspěšně srovnávat s naleštěným fotbalovým míčem.

Máme to dneska ale krásně, pomyslel si, když vykoukl o přestávce z okna. Položil hlavu na lavici a začal se vyhřívat jako kočka, v takových poklidných chvílích měl pocit, že úplně vidí pozitivní auru kolem všech lidí. Možná by se mu i zlepšila nálada, kdyby se za ním neobjevil stín. Kyoko se neoblomně blížila i se svojí slepičí partou v zádech. Ikdyž na ni neměl ani nejmenší náladu musel uznat že si nemá na co stěžovat. Je obletovaný tou nejhezčí holkou na škole, nehledě na to, že v její podprsence by si ohřála ruce malá eskymácká osada. Zato chytrosti moc nepobrala, ale zrovna Kazuki na tom nebyl o moc líp. Darovanému koni na zuby nehleď.

Aniž by ho nechla jakkoliv protestovat, vrhla se mu kolem krku.

„Kazukííí jak se dneska máš?“  Zeptala se hlasem na tak ďábelské frekvenci na které měl Kazuki nastavený snad jenom budík.

Věděl, že ani nemá cenu odpovídat, Kyoko totiž okamžitě pokračovala.

„Víííš někdo by rád věděl s kým budeš trávit dnešní oběd.“

Kazuki si trochu nepatřičně pomyslel, že by ho nejradši někomu trávil…

Hned jak to Kyoko dořekla, jedna z dvorních dam nabyla barvu, jakou si mohl dovolit jenom velice kvalitní rajský protlak. Ihned bylo jasné, odkud vítr vane.

Ani jeden z nich si nevšimnul, že už zazvonilo, a tak, když Yamada-sensei vcházel do dveří, Kyoko mu ještě vesele předla na klíně. Profesor Yamada byl ještě docela mladý, přehnaně optimistický a o dobru mezi lidmi přesvědčený člověk, na kterého si v podstatě nešlo stěžovat, ale u svých žáků měl autoritu velkou asi jako kečup u párku v rohlíku, takže nikdo neměl potřebu ukončovat debatu ani po jeho nervózním zakašlání. Když vyvolával umělé dušení asi po páté vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Zhruba při prvním náznaku skleněných oček vešel do třídy ještě někdo, nyní už zakašlání nebylo třeba. Jakmile se totiž objevil ve dveřích první manžetový knoflíček třída ztichla. Také Kyoko se okamžitě přestala zajmat o Kazukiho a svorně vrtěla ocáskem ve směru svého nového oběvu.

„Tohle je váš nový spolužák, Chidori Daiky.“

Kazuki v něm poznal člověka z ředitelny a začal si ho pomalu přeměřovat. Středně dlouhé prostříhané vlasy medové barvy. Už od pohledu člověk věděl že budou na dotek neodolatelně jemné. Hluboké zelené oči, ostře řezané rty a výrazné lícní kosti. Naprosto hned Kazuki věděl, že splňuje vzhledové požadavky veškerých jeho spolužaček. Na sobě měl černé sako a kalhoty doplněné červenou kravatou. Tenhle oblek se ani trochu nepodobal těm, co měl Kazuki doma, všechny mu totiž byly nejméně o dvě čísla větší aby „déle vydržely“ , takže v nich vypadal jako mimozemšťan s neskutečně malou hlavou, Kdežto Daikymu byl akorát a vypadal v něm prostě jako pravej „frajer“. Stejně jako kravata, kterou Kazukiho krk naposledy spatřil, když ho otec jako malého držel v náručí.

Jeho výška byla také obstojná, Daikymu, podle zkušeného odhadu, končil u kořenu nosu a i takové výšky dosahoval málo kdo. Nohy měl krásně hubené a dlouhé. Nyní už na základě Kazukiho diagnózy vyhovoval většině dívčí populace školy. Jakmile zkončil s důkladným rentgenem, dával znovu pozor, co jim o novém přírůstku do bandy říká třídní učitel.

„….několikanásobný vítěz státních srovnávacích zkoušek, ještě donedávna závodil na profesionální úrovni v běhu a skoku přes překážky….přistěhoval se teprve nedávno…“

Chytrej sportovec, který se tady nevyzná ….Teď už nevyhovoval akorát třem lezbičkám ze třeťáku, pokýval, svou analýzou spokojený, Kazuki hlavou.

„Ještě si nestihl koupit školní uniformu, tak prosím omluvte jeho civilní oděv. Prosím, přijměte ho mezi sebe děti, jsem si jistý, že si k sobě najdete rychle cestu.“

Kazuki se neubránil úšklebku, rozhodně neměl pocit že je tohle civilní zevnějšek normálního „dítěte“. A bylo poznat, že si většina třídy myslela to samé.

***

Daiky se rozhlédl po třídě, a jen tak tak se ubránil odfrknutí, na každé škole to bylo stejné.

Už na první pohled naprosto bezpečně odhadl ke komu patří drůbeží partička, která se z něj div neproměnila v horu pudingu. Kyoko na něj totiž už dobré 3minuty mrkala, jakoby se umělými řasami snažila uhasit nějaký požár. Tenhle typ lidí přímo nesnášel a podle toho jak na něj zírala si byl naprosto jistý, že ho dnes nenechá v klidu. A to chtěl dneska prožít poklidné dopoledne..

Třídní princeznu už našel, další na řadě bylo najít třídní pošuky. Trijo sedící v řadě za sebou, lačně koukajících do jednoho iPadu si do téhle kolonky zařadil hned.

Postupně takhle rozdělil sportovce, šprty, šedé myšky, bárbíny a třídní otaku. Zbývala mu už jenom jedna položka, aby byl přehled kompletní. Znovu zrychleně projel třídu a po pár vteřinách svůj pohled neomylně zastavil. Tak tady se schovával, člověk, jímž v jakékoliv společnosti opovrhoval naprosto nejvíc. Nebylo možné že by se spletl, tihle lidé jsou snadno rozpoznatelní už podle vizáže. Rozepnuté sako, košile mírně prošedlá a rozházené černé vlasy ,z kterých by mohl přebytečný gel  seškrabat zpátky do krabičky, přičemž by jí nejméně půlku zaplnil. Školní kravatu měl pevným uzlem připevněnou na zápěstí a v uchu měl náušnic, že by jimi mohl s naprostým přehledem označkoval stádo krav. Docela se svým vyhodnocováním třídy bavil, takže když na něho promluvil Yamado-sensei, skoro sebou škubl.

„Sedni si prosím vedle Kazukiho, Daiky-kun.“ A  usmál se na Daikyho jako na růžového medvídka za akční cenu. Nejspíš mu Daikyho bylo líto, chystal se ho totiž posadit do jediné volné lavice v celé třídě. Stála přímo vedle toho učebnicového příkladu. Tohle bylo místo na kterém měl strávit skoro celý školní rok. Prostor v uličce mu zrovna uvolňoval prvotřídní delikvent.

Zbytek hodiny probíhal tak, že Yamada něco napsal na tabuli, ale sešity žáků se nikdy nedozví, co to bylo. Každý byl zaneprázdněný tvořením si názoru na nový přírustek.

Pokud se Daiky někdy netěšil na přestávku tak to bylo právě teď, a moc dobře věděl proč.

„Ding Ding Ding Ding!!“

Zvonění bylo jako výstřel na startovní čáře, byl to závod bez pravidel, kdo dřív přijde ten dřív mele. Nikomu není až do teď jasné, jak jej proboha mohla vyhrát Kyoko na deseti-centimetrovém podpadku.

„Moc mě těší Daiky-kuuuun já jsem Kyoko Masumi, můžeš mi říkat Kyoko-chan!!“  Ikdyž se na ten nátlak celou hodinu psychicky připravoval, přitom pisklavém zvuku sebou trhl, až skoro spadl ze židle. Kazuki se při tom pohledu hlasitě rozesmál. To už byl Daiky rudý vzteky.Věděl, že se mu kvůli něčemu ten třídní princ bude pokoušet vysmívat, ale takhle brzo to nečekal. Nu což, taky není žádné ořezávátko a tak zahájil okamžitou ofenzívu. Nechtěl se k tomuhle uchylovat hned ,ale účel světí prostředky. Nasadil pohled ztraceného štěňátka, který byl tak hluboký, že by z něho roztálo nejedno eskymo a podíval se bezradně směrem kde stála Kyoko.

V tu chvíli si museli některé z dvorních dam přidržet u nosu kapesník, aby neumřely na vykrvácení z nosu. Sama Kyoko vypadala, že každou chvíli začne mlátit hlavou o stůl a radostí si přivodí kóma.

Jakmile se uklidnily a nehrozilo jim bezprostřední nebezpečí úmrtí, jako jeden muž se otočily na Kazukiho. Na jejich pohledech by se nyní dala smažit vajíčka.

To je teda zrada, pomyslel si Kazuki a když se nyní Daiky otočil i k němu a věnoval mu jeden ze svých naprosto neodolatelných pohledů, byl si Kazuki naproto jistý, že se teď červená taky. A po pohledu na polomrtvou Kyoko si uvědomil, že nejenom vzteky.

Ten kluk je bezpochyby zajímavej, uzavřel dnešní den Kazuki, když se po poslední hodině zvedal ze židle.

                                                                          ***

Kazuki otráveně zavřel mobil.