Pavel 1

PŘÍBĚH DRUHÝ – PAVEL
První část – Život je prostě super, dokud…
1.
„Sakra! Do prčic!“ vykřikl jsem a chytl se za ruku. Seděl jsem na zemi, tiskl si naražené zápěstí a nadával jsem jako špaček.
„Co děláš, prosím tě?“ křikl na mě trenér. „Jak dlouho tu chodíš? Ten černý pásek nemáš jen tak ze srandy! Dokola nacvičujeme pády a ty pak pod sebe tak blbě strčíš ruku!“
Ani se nedivím, že nadával. Chystáme se na závody, kde budu startovat poprvé a nechtěl, aby mě musel vyřadit z přihlášených kvůli nějakému úrazu. Už vloni mě musel odhlásit, protože jsem zrovna v tu dobu onemocněl. Zvedl jsem se z tatami.
„Ukaž, zaledujeme to, kdyby to nebylo lepší, tak si pak zajdi na pohotovost, ať to máš co nejdříve v pořádku.“
Trenér šel pro lékárničku a já šel poslušně za ním. Seděl jsem na lavičce a v duchu si nadával, že jsem jak začátečník. Závody jsou za dva měsíce a já dělám jednu chybu za druhou.
„Za chvíli končíme, tak už zůstaň sedět,“ řekl trenér a otočil se do tělocvičny. „KONČÍME! Každý ještě 50 kliků a 50 sklapovaček.“
V tomhle byl nekompromisní. Nedělal rozdíly mezi holkou a klukem, všichni cvičili stejně. Protože mě bolela ruka a nemohl jsem dělat kliky, šel jsem aspoň na sklapovačky. Skončil jsem dříve než ostatní, tak jsem hned letěl do sprchy, abych si vybral tu nejlepší. Během chvilky se přihnal Petr, který měl v plánu to samé, ale měl smůlu. Tu nejlepší sprchu jsem už obsadil já.
„Pájo! Zabral jsi mi sprchu!“ zanadával, když viděl, že se už sprchuji.
„Ber to jako zaplacení bolestného. Kvůli tobě jsem si narazil ruku,“ zasmál jsem se a ukázal na vedlejší sprchu. „Tady máš volno.“
„Kvůli mně?“ zeptal se, když si svlékal kimono. „Ty jsi nemehlo, které neumí padat. To chceš vyhrát závody?“
„Jasně že jo. Bacím s každým, kdo mi přijde pod ruku.“ Zastavil jsem vodu a natáhl se pro ručník. „Kde jsou kluci?“ divil jsem se, že jsme sami dva ve sprše.
„Zůstali s trenérem, ještě mu s něčím pomáhají,“ odpověděl Petr a taky už zastavoval vodu.
„Pohni si, za chvíli jsou tu holky,“ popohnal jsem ho a oblíkal si triko. Jen jsem to dořekl, už někdo klepal na dveře. „Úž je to tady,“ ušklíbl jsem se, otočil se ke dveřím a zavolal, „Co je?“
„Pohněte, chceme se osprchovat!“ zavolala přes dveře Anička.
„Klidně můžete jít. Už jsem oblečený,“ se škodolibým úsměvem jsem se otočil na Petra. Ten honem popadl trenky a rychle si je natahoval na mokrý zadek. Bylo to v poslední chvíli. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadly holky.
„Pozdě!“ zvolala Petra a s úsměvem se dívala, jak se Petr rychle obléká.
„Já ti to jednou vrátím,“ vrčel na mě skrz zuby.
„Kdy? Honem Kdy?“ ozvala se Anička, která to zaslechla. „Ať se můžeme přijít podívat.“
„Na mě nic zajímavého není, ale tady…“ ukázal jsem na Petra.
„Mládeži nepřístupno!“ Rukou udělal vzdušnou čáru, jako by chtěl něco škrtnout.
„Tak to se nás netýká,“ chytla se toho hned Petra. „Už jsme plnoleté.“ Popošla ke mně a chytla mě kolem pasu. „Neříkej, že na Tobě není nic zajímavého.“ Kousek poodstoupila a sjela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Nó – možná je, ale není to pro vás, holky,“ řekl jsem a na obě se usmál.
„To není fér. Já chci být kluk. Když ty jseš tak hezkej,“ zakňourala Anička a dala mi letmý polibek na tvář.
„Jdeme, začíná tu být moc horko, bojím se, že nás holky ještě znásilní.“ Petr si rychle posbíral věci a mazal ven ze sprch.
„Řekni, že by ti to vadilo, srabe!“ zavolala za ním Anička a všichni jsme se rozesmáli nad jeho úprkem. Posbíral jsem si taky své věci a šel do šatny.
„Raději se zamkněte, ať se Petr nevrátí,“ ozval jsem se ještě přes rameno. Zaslechl jsem už jen zabouchnutí dveří a cvaknutí zámku. Sedl jsem si na lavičku a skládal věci do brašny.
„Jdem na pivo?“ zeptal se Petr. Usadil se vedle mě a také si sklízel věci.
„Víš co, aji bych zašel. Moc se mi domů nechce,“ odpověděl jsem a hleděl dál do otevřené brašny. „Naši se zas chytli, mamině zas něco přeskočilo přes nos. A i když táta odjel, tak mamka pořád rýpe. Vůbec ji nechápu.“ S povzdechem jsem zatáhnul zip na kabeli. „Tak jdem?“ otočil jsem se na Petra.
„Jo, ještě řeknu klukům, že už jdem, ať dojdou za námi,“ vstal a odběhl do tělocvičny.
Kousek odsud byla menší příjemná hospůdka. Chodili jsme tam dost často. Brzy se z toho stal zvyk. Číšnice nás tam už dobře znaly a tím, jak jsme tam často chodili, vzniklo jedno nezávazné pravidlo. Měli jsme tam třikrát týdně rezervovaný stůl, vždy na stejnou dobu, kdy jsme končili s tréninkem. Pokud jsme se do určité doby neukázali, tak zas stůl uvolnili dalším hostům. Na oplátku jsme tam pořádali i různé oslavy, ať už narozenin nebo třeba vyhrané závody. Usadili jsme se v rožku, kde jsme měli dobrý výhled na celý lokál. Během chvilky před námi stálo pivečko s krásnou pěnou. Mlčky jsme popíjeli a pozorovali lokál. Prozatím tam ještě nebylo moc lidí. Většinou se to plnilo až o něco později.
„Tak co ruka, dobrý?“ Petr jako první přerušil naše mlčení.
Zvedl jsem ruku a několikrát ji ohnul v zápěstí. „Dobrý, trošku bolí, ale už je to lepší,“ odpověděl jsem.
„Měl bys dávat větší pozor, víš, že na závody jedeme z kluků jen tři. Potřebujeme tam být všichni, ať máme co největší šance na dobré umístění.“
„Prosím tě, už jseš jak trenér,“ povzdechl jsem si a upil piva. Nervózně jsem si odhrnul vlasy z čela. „Nechám se ostříhat, už mě štve, jak mi pořád vlasy padají do očí.“
„Nech toho, delší vlasy ti sluší,“ podíval se na mě Petr jak nějaká zamilovaná holka. Sehnul jsem se k tašce a chvilku se v ní přehraboval. Pak jsem vytáhl čelenku a strčil ji do vlasů.
„Konečně vidím,“ zamrkal jsem a rozhlížel se kolem sebe.
„Spěcháš domů?“ zeptal se mě Petr.
„Ani ne, jak jsem řekl, mamina je zase protivná. Jsou už víc jak půl roku rozvedení a ona si prostě nedá pokoj,“ zamračil jsem se nad představou, co mě doma asi čeká.
„Tak proč se tatík neodstěhuje?“
„Chystá se na to, ale nechce jít do podnájmu. Zatím bydlí u Lenky,“ odpověděl jsem. „Na koupi bytu mu chybí ještě nějaké kačky.“
„Ale jedna plus jedna nestojí tolik,“ namítl Petr.
„To ne, ale chce koupit normální třípokoják. Chci se odstěhovat s ním,“ vysvětlil jsem mu, proč ještě nemá táta koupený nový byt.
„Nezůstaneš s mamkou?“ podivil se Petr.
„Ne!“ odpověděl jsem téměř současně s jeho poslední slabikou.
„Proč? Vždyť tvůj taťka je často pryč, ne? Nebo snad právě proto?“
„Ne, jde spíš o to, abych měl klid, moc si s mamkou stejně nerozumíme.“ Byl jsem z téhle diskuse trochu nervózní a maloval jsem si na stole prstem kolečka.
Peťa upil piva, postavil půllitr na stůl a zavrtěl hlavou. „Spíš bych řekl, že bude dělat všechno proto, aby tě měla u sebe, ne?“
„To by v první řadě musela překousnout, že jsem…“ nedokončil jsem větu. Rozhlédl jsem se kolem sebe s obavou, že by nás mohl někdo slyšet. Raději jsem to nedokončil přímo. „No, však víš…“
Sklonil jsem hlavu a zaměřil svůj pohled na půllitr před sebou. Hypnotizoval jsem tu zlatavou tekutinu, jako bych v ní hledal odpověď na mámino chování. Vždycky jsem si myslel, že mámy jsou rozumnější a chápavější než tátové, co se týče těchto věcí. Ale naše mamka je asi výjimka. Dokonce i moje starší sestra Lenka se brzy odstěhovala, protože si s ní moc nerozuměla. Petr, jakoby odhadl, na co právě myslím.
„Řekl bych, že to tvoje máti spíš pochopí a přijme, aspoň teda lépe než taťka, ale podle toho, jak tě poslouchám, tak u vás je to spíš naopak, co?“
„To je. Navíc mamka vyčítá taťkovi, že za to všechno může on. I za to, že se Lenka odstěhovala tak brzy i za to, že jsem teplej,“ odpověděl jsem a už jsem se ani nenamáhal kontrolovat, jestli nás někdo poslouchá.
„Však ona to jednou pochopí,“ zkusil mi dát Petr naději, že se to jednou zlepší.
„Čím dřív, tím líp, protože už to často bývá nesnesitelné,“ povzdechl jsem si. Zamával jsem na číšnici.
„Prosím, ještě jedno,“ objednal jsem si, když dorazila k našemu stolu.
„Kdepak je zbytek? Dneska sami dva?“ ukázala na volná místa. Podívali jsme se s Petrem také na ta prázdná místa.
„Ale ne, jen dneska dorazí trochu později,“ odpověděl jsem a usmál se na ni. Věděl jsem, proč se ptá, tak jsem pokračoval: „Trenér ale dneska asi nepřijde. Říkal, že má ještě něco na práci, že jde rovnou domů.“
Číšnice na to nic neřekla, ale v jejich očích bylo vidět mírné zklamání.
„Neboj, příště přijde,“ uklidňoval jsem ji. „Jen dneska ještě musí odeslat narychlo registrace nových členů. Musí všechno ještě překontrolovat, než to pošle, proto šel domů, aby to stihl.“
Od dveří se ozval menší hluk. Všichni tři jsme se otočili tím směrem.
„Á, kluci už jsou tady,“ řekl Petr, když viděl příčinu toho ruchu. „A koukám, že holky dneska taky,“ dodal ještě a už se posouval blíž ke mně, aby ostatním uvolnil místo. Všichni se natlačili na volná místa na lavici. Seděl jsem zmáčknutý mezi Petrem a Petrou. Postupně si všichni objednali. Seděli jsme a popíjeli a živě debatovali o všem možném. Petr s Petrou se na mě mačkali, až mi to bylo chvílemi nepříjemné.
„Peťo, posuň se!“ ozval jsem se v momentě, kdy jsem si už připadal jako sardinka.
„Co?“ otočili se na mě oba dva současně.
„To bylo na tebe!“ ukázal Petr prstem na Petru.
„Ne! Na tebe““ vyplázla na něj Peťa jazyk, ale přesto se kousek posunula.
„To bylo na oba dva. Vždyť mě tu lisujete už delší dobu,“ zamračil jsem se. „Jestli chcete sedět vedle sebe, klidně vám uvolním místo.“ Podíval jsem se nalevo i napravo.
„Tady je někdo protivnej,“ ušklíbla se na mě Petra. „Co ti zas přeletělo přes nos?“
„Ale nic, jen prostě nemám mačkací náladu a je mi horko z toho, jak se na mě pořád lepíte.“ Podíval jsem se na číšnici, která právě sbírala prázdné sklenice z našeho stolu. „Zaplatím. Jen ty dvě piva.“
Přikývla hlavou: „Hned jsem tu, jen to odnesu.“
„Nechceš ještě posedět?“ zeptal se Petr, když jsem postavil prázdný půllitr na stůl. „Říkal jsi, že se ti domů moc nechce.“
„Jsem utahaný a jsme domluveni s Lenkou, že si zavoláme přes skype.“ Zaplatil jsem a vstal. Nacpal jsem peněženku do zadní kapsy a snažil se dostat z mého místa v rohu. Bylo to, jako škatulata hejbejte se. Čtyři lidé museli vstát, aby mi uvolnili cestu a já mohl odejít.
„Počkej, půjdu taky,“ ozval se Petr a hned využil toho, že má volný průchod. „Jen si zaběhnu zaplatit.“
„Počkám venku,“ zavolal jsem na něj. Rozloučil jsem se s ostatními a vyšel ven.
Venku bylo krásně teplo. Byl teprve začátek září. Přes den ještě hezky hřálo sluníčko, tak i teď navečer bylo celé město příjemně vyhřáté. Nebylo ještě potřeba nosit svetry nebo mikiny. A tak si toho každý, kdo mohl, užíval, protože všichni věděli, že studený podzim tu bude co nevidět. Podíval jsem se na hodinky.
Kde ten Petr je? Co tam ještě dělá?
Než jsem v duchu stihl zanadávat ještě víc, vyšel Petr z hospody.
„Co ti to tak trvalo?“ zeptal jsem se, jen co došel ke mně.
„Jana chtěla vědět, jestli trenér přijde příští týden, že si podle toho vezme směnu,“ vysvětloval, proč se zdržel u číšnice. „Ona je do něho vážně zabouchnutá. Měli bychom trenéra trochu nakopnout. Stejně po ní pořád jen kouká a není schopný se rozhoupat.“
„No, asi bychom měli, jinak začne Jana chodit s někým jiným,“ souhlasil jsem. Pomalu jsme se vydali směrem domů.
„Říkal jsi, že dneska budeš mluvit s Lenkou, jak se má?“ změnil Petr téma hovoru.
„Ale jde to. Sice bydlí v jiném městě, ale je celkem spokojená. Hlavně se nemusí rozčilovat s mámou.“ Při vzpomínce na to, co mě čeká doma, jsem vztekle kopnul do kamene, který mi právě stál v cestě.
„Neptala se na mě?“ vyzvídal Petr.
„No ani ne, ale vždyť víš, že o tebe neměla zájem.“ Podíval jsem se na něj. „Vždyť můžeš mít jakoukoliv jinou holku.“
„Jenže jiná není jako Lenka. Má něco do sebe a v tom jste si hodně podobní.“
„No to je pravda, oba máme rádi kluky,“ neodpustil jsem si cynickou poznámku.
„Tak jsem to nemyslel, ale když o tom mluvíš, tak se vlastně může stát, že se vám bude líbit stejný kluk, co?“
Zastavili jsme se u cesty a čekali, až na semaforu blikne zelená.
„No teoreticky ano,“ pokračoval jsem v diskuzi a sledoval semafor. Divné, kam se hovor vždycky stočí. „Máme vlastně i podobný vkus.“
„Hm, tak když mě Lenka nechce a máte podobný vkus, tak u tebe bych asi moc šancí taky neměl, co?“ vybalil to na mě Petr a vstoupil do cesty.
„Co?“ zasekl jsem se na obrubníku.
„Pojď! Máme zelenou!“ otočil se na mě Petr zprostředka cesty. Rozběhl jsem se na druhou stranu. Na chodníku jsem zůstal stát a zíral jsem na něj jako na nějaké zjevení.
Dělal si snad ze mě srandu?
„Nestůj tam jak solný sloup,“ řekl a přehodil si kabelu. „Asi začnu nosit baťoh.“ Promnul si volné rameno.
„Jak jsi to myslel?“ zeptal jsem se a dal se znovu do chůze. Šli jsme vedle sebe a já po očku sledoval, co dělá.
„No, bolí mě rameno, tak bude asi lepší nějakou dobu nosit baťoh, ať si rovnoměrně zatížím záda,“ odpověděl Petr úplně na něco jiného, než byla zamýšlena má otázka.
„Takhle jsem to nemyslel. Ptal jsem se na to, co jsi říkal před chvíli na druhé straně,“ nedal jsem se odbýt vyhýbavou odpovědí. Otočil jsem hlavu, abych na něj lépe viděl.
„Jo myslíš Tebe a Lenku? No, dělal jsem si srandu,“ odpověděl, ale přitom se neusmál ani malinkým náznakem. Každopádně mě touhle odpovědí moc nepřesvědčil.
„Bylo by to divné, když se ti líbí holky, ne?“ ptal jsem se dál a začínal být hodně zvědavý.
„Nikdy nevíš, co má ten druhý v hlavě. A že se někomu líbí holky, neznamená, že se mu nemůžou líbit i kluci.“
Udivilo mě to. Nikdy jsem zatím takhle o lidech nepřemýšlel. Vždy pro mě byli hetero nebo homo. Nikdy jsem nepřemýšlel o třetí variantě. Vždy to byly dvě strany mince – panna nebo orel. Bílá nebo černá. Ale co když mince zůstane stát na hraně a co když se bílá barva smíchá s černou? A že by Petr patřil zrovna do té třetí, opomíjené skupiny?
„Myslíš to vážně? Ty?“ zeptal jsem se ho. „Vždyť jsi říkal, že sis dělal srandu.“
„To je jedno, kašli na to. Prostě to už šlo,“ snažil se Petr vyhnout přímým odpovědím. Ani jednou se na mě přitom nepodíval a já měl čím dál větší pocit, že to co řekl, bude asi pravda a že mluvil o sobě.
„Hele, už jsem doma, tak zatím.“ Petr rychle zmizel ve vchodu domu, ke kterému jsme právě došli.
„Ahoj,“ řekl jsem spíš už jen pro sebe, protože se za ním zavřely dveře a nedal mi tak už šanci cokoli říct.
Myslel vážně to, co řekl? Opravdu mluvil o sobě?
Pokračoval jsem pomalu v cestě domů. Bydlel jsem už jen o dvě ulice dál, tak jsem se pomalu šoural, abych byl co nejdéle venku. Přemýšlel jsem nad tím, co to vlastně mělo znamenat. Pravda je, že Petr měl, nebo možná ještě i má Lenku rád. Často nás navštěvoval, jenže ona ho odmítla. On však k nám nepřestal chodit, i když nebyla doma. Navíc jsme kamarádi, známe se od doby, co jsme začali chodit do juda. Poslední dobou ale už o Lence přestal tolik básnit. Měl jsem za to, že se s tím už srovnal. Ale asi to bylo celé jinak. Že by k nám nechodil jen kvůli ní? Když jsem si to tak v hlavě přemítal zpětně, tak nějaké náznaky, že bych se mu mohl líbit i já, by tu byly. Ale nikdy jsem tomu nějak nevěnoval pozornost, protože mě nikdy nenapadlo, že by se Petrovi mohli líbit i kluci. Během přemýšlení nad nastalou situací jsem dorazil domů.