Alexandr 09

Stáli jsme proti sobě a já přemýšlel nad jeho nabídkou.
„No, budu to muset nějak doma vysvětlit, ale ano,“ řekl jsem a oči jsem opět přivřel nad vidinou noci strávené s Pájou.
On mi dal letmý polibek na tvář a už mě za ruku táhl nahoru po schodech, abychom neztráceli ani minutu. Já šel za ním poslušně jako ovečka. Zase měl nade mnou převahu a já se mu ochotně podvolil. Už nám scházelo jen pár schodů a byli bychom na tom správném patře, když tu nás zradila technika. Světlo opět zhaslo. Pája to nečekal, nedošlápl schod, ztratil rovnováhu a zřítil se na zem. A protože mě držel za ruku, stáhl mě s sebou. Dopadl jsem přímo na něj a stihl si narazit loket.
„DO PRDELE!“ zaklel jsem docela hlasitě. „Jseš v pohodě?“ zeptal jsem Páji hned vzápětí, jelikož to chudák schytal dvakrát. Jednou od schodů a podruhé ode mě, protože jsem mu jednu ruku při tom pádu zarazil do žeber.
„Dobrý,“ heknul. Pustil mou ruku a chytil se za bok. „Jen budu mít trochu hrbolatý záda.“
Přesto všechno, jak moc komická tahle situace byla, já se nesmál. Cítil jsem Páju pod sebou a tohle jsem chtěl už dole pod schodama a pořád mě to nepustilo. Asi bych si vážně měl dát studenou sprchu. Naklonil jsem se k němu a ať už ode mne čekal cokoli, já mu jen zašeptal do ucha:
„Hotel, a hned!“ a začal jsem se sbírat ze země.
Právě včas. Otevřely se dveře bytu, kde bydlela Tina, a na nás dopadlo světlo z předsíně. Mnul jsem si naražený loket a Pája zrovna vstával ze země.
„Co tady blbnete? Bylo vás slyšet až dovnitř,“ ozvalo se od dveří.
„No, zhaslo světlo, Pája se zřítil na zem, já o něj zakopl a narazil jsem si loket o schod,“ zanadával jsem jedním dechem. Pája už mezitím vešel do bytu a já ho následoval.
„Co jste na té chodbě tak dlouho dělali?“ zeptala se Tina ještě v předsíni, když zavírala dveře.
„Jen jsme si museli něco vyjasnit z očí do očí,“ odpověděl Pavel jako by mimochodem a zamířil do obýváku.
„Nebo z úst do úst?“ otočila se Tina na mě.
Zrovna jsem si zouval boty, a jak jsem to slyšel, zaskočila mi slina a já se zakuckal. Dobře znala ty dlouhé chvíle na chodbě. Pár jsme jich absolvovali spolu.
„Ty jsi tak průhledný,“ řekla Tina a poplácala mě po zádech.
Beze slova jsem zamířil do koupelny, abych se umyl. Byl jsem špinavý jak z venku, tak z chodby. Když jsem smazal poslední stopy mých předchozích aktivit, šel jsem do obýváku za ostatníma. Ale hned ve dveřích jsem se zarazil. Uprostřed místnosti stála Jana. Ruce zkřížené na prsou a přísně se na mě dívala. Tenhle pohled jsem u ní ještě neviděl – a upřímně, šel z něj docela strach. Málem jsem utekl zpátky na chodbu.
„DOUFÁM,“ hodně zdůraznila Jana tohle slovo, „že se to už nebude víc opakovat!“
Nic jsem neřekl, jen sklopil oči. Jana byla jako moje druhá máma. A věděla o mně všechno. Kolikrát dřív, než naši.
„Chceš mít znova oplétačky s policí? Buď rád, že je nikdo nezavolal. Pár čumilů tam venku bylo.“
Pavel, Tina a Tomáš seděli v pozoru vedle sebe na sedačce za Janou a ani nemukli. Tom se na mě ale přesto ušklíbl, jakoby říkal: Jen trp, my si to už taky stihli vyžrat. Stál jsem u těch dveří jako malý darebák a jen jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem co říct. Jana uměla člověka zpražit a stačilo ji k tomu málo. A opravdu jsem si teď jako upražená mandle připadal.
„Mám zavolat vašim?“ zeptala se Jana, když jsem nic neříkal.
Podpásovka. Trhlo ve mně. Doufal jsem ale, že jen tak vyhrožuje a že by to snad neudělala.
„Ne,“ odpověděl jsem raději a cítil se přitom jak odsouzený na veřejné popravě.
„Slib mi, že se to už nebude opakovat. Jestli ano, dám si dostaveníčko s tvými rodiči. Nezapomeň, že jsi plnoletý a za tyhle rvačky by tě s klidem mohli zavřít.“ Jana se zhluboka nadechla a čekala odpověď, která však nepřicházela. Mlčel jsem jak zařezaný.
„Tak co? Slíbíš mi to?“ zeptala se znovu a zdůraznila každé slovo. Nezbylo mi nic jiného, než ji to odkývat. Její výraz byl opravdu hrozivý. Stála tam vzpřímeně jak kobra, která se rozhodla mě uštknout a já jsem měl svůj život rád.
„Slibuji.“ odpověděl jsem nakonec polohlasně.
Pája se neubránil uchechtnutí. „Aspoň někomu jsi to slíbil.“
Jana se jako na povel k němu otočila a namířila na něj výhružně prstem. „Ty radši mlč. Taky už máš pár škraloupů.“
Teď jsem se pro změnu uchechtl já. Jana se hned otočila zpátky ke mně a já bezděčně couvl o krok. „Příště, než se do něčeho bezhlavě vrhneš, napočítej do sta, nebo si pusť na hlavu studenou sprchu.“
Tu studenou vodu bych teď opravdu potřeboval. I přesto, že mě Jana cupovala na malé kousíčky, jsem měl stále ty hříšné myšlenky, které mě provázely celou dobu a nepouštěly se mě. Občas jsem zabloudil pohledem k Pájovi a on jako by tušil, na co myslím, se na mě potutelně usmál. Malinko naklonil hlavu, přivřel oči a olízl si horní ret. Kdybychom byli sami, okamžitě bych ho srazil na pohovku. Tak jsem jen mohl zatnout zuby a tiše trpět. Tomáš jen protočil oči a Tina rýpla Pavla loktem do žeber, až šel do předklonu. To máš za to. Pomyslel jsem si.
„Nerada bych, aby se kdokoliv z vás dostal do maléru. A hlavně kvůli takové blbosti. Žárlivost není pro tohle omluva,“ upoutala Jana opět mou pozornost. Při poslední větě se na mě podívala svým výmluvným pohledem. Bylo mi jasné, že už zase všechno ví. Mohla si podat ruku s Tomášem.
„Já vím, už se to nestane. Omlouvám se,“ vysoukal jsem ze sebe, i když se mi do toho moc nechtělo, protože se na mě stále upřeně dívaly čtyři páry očí.
„No, budu Ti věřit,“ řekla Jana a konečně spustila ruce dolů. Její výraz se jako mávnutím proutku změnil. Nahodila svůj obvyklý úsměv. „Dáte si někdo kafe?“ zeptala se a zamířila do kuchyně.
„Já ne, díky,“ ozval jsem se a konečně se odvážil vejít do obýváku.
„Já s Tomem si dáme,“ zavolala Tina za mámou, která právě mizela v kuchyni.
„Já ne,“ ozval se Pája a šel za Janou. „Za chvilku půjdu. Potřebuji projít papíry, co mi Ondra dovezl a nachystat je na zítra. Mohla bys mi prosím Tě, teti, na ně půjčit nějakou tašku?“
Já jsem se otočil na Tinu. „Mohla bys mi půjčit mobil? Potřebuji zavolat našim“
Tina se usmála, hned ji bylo jasné, proč chci volat. Vytáhla z kapsy svůj růžový telefon a podala mi ho.
„Doufám, že je to poslední růžová věc, co u tebe vidím,“ neodpustil si Tomáš poznámku. Tina se začala smát.
„Blbče,“ řekl jsem na to jediné slovo a zmizel s telefonem u Tiny v pokoji, aby mě nikdo nerušil. Hovor s mámou trval asi pět minut. Několikrát jsem ji musel ujistit, že jsem v pohodě. Pak přišla řeč na to hlavní. A sice, že dneska nebudu spát doma.
„Alexi, ale zítra je škola,“ zarazila mě máma, jen co jsem to zmínil.
„Já vím, mami, ale potřebuji prostě jednou přespat někde jinde. Víš, že snažím a nikdy jsem ani nebyl za školou. Ale tentokrát prostě musím.“
„Proč musíš?“ ozvalo se ze sluchátka.
„No…“ nevěděl jsem jak dál.
„U koho chceš spát?“
Chvilku jsem přemýšlel, ale pak jsem šel s barvou ven. „U Páji.“
Ticho. Máma zřejmě v první moment nevěděla, jak zareagovat. Pak se ozvalo povzdechnutí. „No, co mám dělat. Je Ti osmnáct. Tátovi o tom radši neřekneme, stejně odešel na noční službu. Asi by vyletěl z kůže.“
„Děkuji,“ ozval jsem se a opravdu se mi ulevilo. Znamenalo to, že máma, teď již zcela bez výhrad, mou orientaci přijala se vším všudy.
„Alexi?“
„Ano?“
„Ale tohle je výjimka, opovaž se zanedbávat nebo nedej bože vynechávat školu,“ řekla přísně.
„Neboj mami, je to jen pro tentokrát, Pája zítra nebo pozítří odjíždí domů, tak proto…“ ujistil jsem ji, že se to nebude opakovat.
„Myslíš to s ním vážně, Ájo?“ ozvala se máma. Už dlouho mě tak neoslovila. Potěšilo mě to stejně jako samotná otázka.
„Myslím, mami a mám pocit, že on se mnou taky.“
„Víš co, doveď ho zítra odpoledne k nám. V pět už budu doma z práce. Ráda bych ho poznala.“ Máma mě překvapovala čím dál víc.
„Ale vždyť jsi ho už viděla v nemocnici,“ namítl jsem.
„Jo, ale teď je to jiné. A prosím Tě – pošli mi na něj číslo. Máš telefon doma, ať vím, kam zavolat, kdyby bylo potřeba.“
„Pošlu, zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Než stihla zavěsit, řekl jsem ji větu, kterou ode mě neslyšela už několik let.
„Mám Tě rád, mami.“
„Já Tebe taky, Alexi,“ odpověděla hlasem, který jasně dával najevo, že je z toho naměkko. Pak zavěsila. Nebylo již třeba dalších slov.
Oddechl jsem si. Je to dobrý. Teď se ještě vytratit odsud a co možná nejrychleji. Vrátil jsem se zpátky do obýváku. Tomáš seděl na gauči a před ním na stolku stály dva hrnky. Kouřilo se z nich a káva voněla po celé místnosti. Tina ještě něco řešila s Janou v kuchyni. Pája seděl v křesle a probíral papíry, které mu Ondra dovezl. Bylo mi jasné, že kdyby na mě nečekal, už by dávno odešel a řešil to na hotelu. Tomáš si přitáhl jeden hrnek, hodil si do něj dvě kostky cukru a pomalu začal ten cukr v kávě rozmíchávat. Položil jsem Tinin telefon na stůl a posadil se vedle něj. Díval jsem se, jak systematicky míchá kávu, a měl jsem pocit, že v tom hrnku za chvíli vydře do dna díru.
Ještě chvilku…Ještě chvilku… A DOST! Už jsem to nevydržel. Vyrval jsem mu tu lžičku z ruky a hodil ji na stolek.
„Co děláš?“ ohradil se Tomáš ve snaze zachytit lžičku, ale ta letěla až na druhý konec stolku.
„Už mi to vážně lezlo na nervy,“ řekl jsem jakoby nic a usmíval se na něj.
„Ty jseš děsný. Jednou nejsi schopný se k ničemu rozhoupat a pak tě nervne každá maličkost,“ kroutil hlavou Tomáš.
„No, upřímně,“ zvedl Pavel hlavu od papírů a podíval se na nás, „už mi to taky lezlo na nervy.“
„A proč jsi něco neřekl?“ podivil se Tom.
„No proč… bojím se Tě… když jsem viděl, jak jsi dole srovnal tohohle agresora…“ ukázal na mě prstem Pája.
Chvilku bylo ticho. Tomáš nevěděl, snad poprvé, jak reagovat. Srkal kávu a mlčel. Podle jeho výrazu, jsem usoudil, že přemýšlí o tom, jestli to Pája myslel vážně. Ten, jak viděl jeho překvapený výraz, začal se smát.
„Teď nevím, jak to mám brát,“ ušklíbl se Tomáš.
„Každopádně máš můj obdiv,“ řekl Pája a začal rovnat papíry do složky. „Mám černý pás v judu, ale jeho jsem prostě neudržel.“ Znovu na mě ukázal prstem, jakoby měl strach vyslovit mé jméno.
„Asi to bude tím, že jsme kámoši už od školky a jsme skoro pořád spolu. Za tu dobu už vím, jak na něj.“
„Mohli byste se o mě přestat bavit, jako bych tu nebyl?“ začal jsem brblat. „A vlastně – jak to že jsi tam byl? Telepatie nebo umíš předvídat budoucnost?“ podíval jsem se na Toma, který právě pokládal hrnek na stůl.
„Náhoda. Byli jsme domluveni s Tinou, že se stavím na večeři, ale zdržel jsem se, protože jsme měli doma návštěvu.“ Pak poklepal rukou na mé pravé předloktí. „Zaplať pán bůh za tu náhodu. Jedna tahle věc stačí až, až, nemyslíš? Teď už by ses z toho tak jednoduše nedostal. Byl jsi to ty, kdo zaútočil první.“ Znělo to opravdu jako výčitka. Už poněkolikáté během hodiny mi někdo nadával. Asi jsem to fakt trochu přehnal a měl bych se víc hlídat.
„Já vím,“ musel jsem chtě nechtě přiznat. Zadíval jsem se dolů na nohy a cítil se jak zpráskaný pes. Od Toma jsem to vždy bral o něco vážněji než od kohokoli jiného. Ani mí rodiče na mě nemají takový vliv jako on. Pavel po nás chvilku zvědavě pokukoval. Docela ho zaujalo, jak spolu mluvíme a jak to se mnou Tomáš umí. Pak ale vstal.
„No nic, musím jít.“ Otočil se směrem ke kuchyni a zavolal: „Teto, já už jdu!“
Z kuchyně vykoukla Tina.
„Vážně už jdeš?“ zeptala se a pak se podívala na mě. Bylo jasné, že i mě se chce zeptat na to samé. Věděla, že když odchází Pája, tak půjdu s ním.
„Jdu taky,“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku a začal si oblékat mikinu. „Jo,“ vzpomněl jsem si, „pošli prosím tě mojí mámě číslo na Páju. Nemám s sebou telefon, tak kdyby potřebovala…“
„Dobré, nemusíš to dál rozvádět,“ přerušila mě a už brala telefon do ruky.
„Ty nejdeš domů?“ zeptal se Tomáš, snad až zbytečně a začal znova usrkovat kávu.
„Ne, jdu k Pájovi,“ odpověděl jsem a významně jsem povytáhl obočí.
„Dost! Ušetři mně detailů, nechci to vědět,“ napřáhl Tom před sebe ruku, jakoby měl strach, že chytne homo-nákazu.
Naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha: „Zvykej si, Tomíku,“ a zakřenil jsem se.
Během pěti minut jsem si ještě vyslechl kázání od Jany, abych nezapomněl, co jsem slíbil. Rozloučili jsme se a konečně vypadli ven. Před domem jsem se zastavil a natáhl nosem čerstvý podzimní vzduch. Předtím, když jsem vyběhl ven jen v košili, jsem si ani neuvědomil, že už je docela zima. Zapnul jsem si bundu až ke krku, ještě srovnal šátek a vyrazili jsme. Šel jsem vedle Páji, který pod paží svíral své dokumenty a nenápadně se ke mně víc a víc přibližoval, až jsme se téměř dotýkali rameny. Nejraději bych ho popadl za ruku. Ale nevím, nevím. Nějak jsem si na to venku opravdu netroufal. Aspoň prozatím. Kdo ví, jak by se na nás lidé dívali. A co kdybychom potkali někoho známého, asi by se mi to těžko vysvětlovalo. Ještě jsem se na tohle necítil, ale věřím, že to jednou problém nebude. Zatím jsem mohl jen vnímat blízkost Pájova těla a pocit rostoucí lásky k němu.
Pohlédl jsem na oblohu. Z měsíce byl vidět jen úzký srpek a kolem něj už zářily hvězdy. Tahle noční obloha byla prostě úžasná. Díval jsem se na to nebe a opatrně našlapoval, abych o něco nezakopl. Díval jsem se do té noční oblohy a vnímal Páju vedle sebe. Bylo to uklidňující a já přemýšlel nad vším, co proběhlo v uplynulých dnech. Byla to šílená jízda. Velká emocionální houpačka. A já na ní lítal jak nějaký poděs. Jednou nahoře a hned zas dole. Několikrát ta houpačka i pořádně zaskřípala. Ale teď jsem z ní vystoupil na zem a věřil jsem, že tu pevnou půdu pod nohama již neztratím. A kdybych náhodou přeci jen klopýtnul, bude tam Pája a nenechá mě spadnout a nabít si pusu.
Většinu cesty jsme toho moc nenamluvili. Prohodili jsme jen pár vět jako například:
„Je docela chladno.“
„Hele, hezký hafan.“
„Pozor díra.“ To když jsem málem do jedné šlápl. Raději jsem přestal koukat do nebe a sledoval cestu a nemohl se dočkat, až za sebou zavřeme dveře hotelového pokoje. Přes recepci jsme se bez problémů dostali k Pájovi na pokoj. Pořád tam měli být ubytovaní dva a Ondrův pokoj ještě nebyl odhlášen. Nicméně jsme ho nechali bez povšimnutí a oba jsme nedočkavě vešli do apartmá 213.
Jen se za námi zavřely dveře, Pája zahodil papíry na zem a chytil mě do těsného objetí, až jsem málem ztratil dech.
„Ta cesta byla nekonečná,“ zašeptal a začal mě líbat, jako bychom se neviděli minimálně rok.
Zajel jsem mu rukama do vlasů a opětoval mu ten vášnivý a horký polibek. Stejně jako poprvé se mi začaly podlamovat nohy. Už jsem nebyl ten adrenalinem napumpovaný agresor a musel jsem se opřít o dveře, abych nešel do kolen. Pája se o mě zapřel ještě víc, polibek byl stále dravější a hlubší a já už sotva popadal dech. Chytil jsem jeho vlasy pevně mezi prsty a jemným tahem jsem ho od sebe odtáhl.
„Myslím, že bychom se měli posunout dál do dveří,“ zašeptal jsem, jen co jsem pořádně nadechl. Pája mě beze slova popadl za ruku a táhl mě za sebou směrem k ložnici. Cestou jsem o něco zakopl.
„Měli bychom rozsvítit,“ poznamenal jsem.
„Kašli na světlo,“ zamítl Pája a táhl mě dál. Cestou jsme se oba vyzuli. Člověk by měl pocit, že jsme se na tom domluvili. Vzhledem k tomu, že šel Pája první, nakopl jsem si palec o jednu jeho botu, která mi stála v cestě.
„Sakra,“ zaklel jsem. Neměl jsem čas se ani pozastavit nad tím, že mě palec na noze zabolel, neb jsem byl táhnut dál do ložnice. Za námi zůstalo pár kousků oblečení, které jsme v tom spěchu stihli ze sebe shodit, ale já nestihl svléct nic víc než bundu a mikinu, protože cesta do ložnice byla velice krátká.
A pak jsem zakopl potřetí. O postel. Už jsem neudržel rovnováhu, protože mě Pája potáhl za ruku. Spadl jsem na postel a vzápětí na sobě pocítil tíhu Pavlova těla.
Nečekal ani vteřinu. Znovu se na mě vrhl hladovým polibkem a já mu ho velice rád oplácel. Začal mi rozepínat košili, ale byl tak nedočkavý, že mu to moc nešlo. Poslední dva knoflíky bohužel vzaly za své. Slyšel jsem rupnutí, to když bez dlouhého rozmýšlení porval a rozhalil mi košili a ty poslední malé potvůrky odletěly někam do tmy.
„Koupíš mi novou košili,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně mu mezi zuby skousnul ušní lalůček.
„Třeba i dvě,“ odpověděl, zvedl se do sedu a rychle si svlékal triko. V té tmě jsem podle zvuků a jeho klení jen mohl odhadovat, že mu to nešlo tak rychle, jak si představoval.
Přes okno sem z venku dopadalo malinké světlo měsíce a já vnímal jen Pájovy obrysy. Posunul se kousek níž a začal mi rozepínat kalhoty. Už, už se mi je chystal stáhnout, když tu mu v kapse začal zvonit telefon.
„Sakra, už ne!“ zaklel. Vytáhl telefon, a aniž by se podíval, kdo to je, přiložil si ho k uchu.
„Prosím!“ vyštěkl docela dost naštvaně. Displej telefonu jemně ozářil jeho tvář. Viděl jsem v ní to samé vzrušení jako odpoledne a ten pohled na mě působil jako afrodiziakum. Dívali jsme se na sebe a rozdýchávali naše vzrušení a snažili se tiše přetrpět tohle nečekané vyrušení.
„Ty? Co chceš?“ zeptal se. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, ale pak jsem si to rozmyslel.
„Je to pracovně?“ pokračoval Pája a já viděl, že je čím dál naštvanější, že nás Ondra vyrušil málem v tom nejlepším. I já byl naštvaný, ale zatím jsem se držel zpátky. Jen jsem skřípal zubama a počítal v duchu do sta, jak mi radila Jana.
„Nemám teď čas, rušíš,“ znovu se ozval Pája. Něco mě napadlo a začal jsem se nad tou myšlenkou usmívat. Pavel se na mě udiveně podíval. Nebylo mu jasné, proč se tak culím, když nás vyrušil zrovna Ondra, kterého jsem ještě před chvílí chtěl přizabít.
„To mohlo počkat.“ Ondra byl zřejmě neodbytný a za každou cenu nám nechtěl nechat tu naší intimní chvilku.
„To není Tvoje starost, ale když už se ptáš, tak ano. Je tady se mnou a není moc nadšený, že zrovna teď vyrušuješ.“
Byla řeč o mně. To byl pro mne povel k akci. Trochu jsem se nadzvedl, abych byl k Pájovi blíž a vydal jsem ze sebe hlasité povzdechnutí, které muselo být slyšet až na druhý konec telefonu. Pohladil jsem Páju po břiše. Ten jen slastně přivřel oči a statečně pokračoval v hovoru. Viděl jsem na něm, že by na mě nejraději okamžitě skočil. Jenže Ondra to nemínil vzdát. Stále mluvil.
„Víš co, tohle nebudeme řešit, už jsem Ti to řekl jasně,“ začínal Pája ztrácet trpělivost a bylo to v jeho hlase znát. Já zatím pokračoval ve svém plánu – Zbavme se Ondry nadobro. Rozepl jsem Pájovi kalhoty a zajel rukou dovnitř. Stiskl jsem v dlani jeho naběhlý penis. To už neustál. Neudržel se v kolenou a svezl se do předklonu. Opřel se volnou rukou o postel a z úst mu vyšlo jemné zasténání, které však nešlo přeslechnout. Tón jeho hlasu se z naštvaného změnil na vzrušený.
„Končím, zrovna jsem uprostřed někoho…“ řekl ztěžka, držel se už jen tak, tak, aby aspoň v klidu dokončil ten zbytečný hovor. Asi pět vteřin bylo ticho a pak si dal Pája telefon před obličej a nevěřícně na něj zíral.
„Tak teď nevím, jestli ten mobil vypnul, nebo rozmlátil.“
Mé snažení slavilo úspěch. Dosáhl jsem svého. Pája stále hleděl na mobil. Probral jsem ho k životu dalším stiskem jeho chlouby.
„Každopádně mě ten telefon už štve,“ řekl. Vytáhl z něj baterku a položil ho na stolek vedle postele.
„A teď ty, co to bylo?“ zkusil trochu přísný tón, ale i přesto jsem věděl, že se usmívá. Kdyby svítilo světlo, viděl by, že i já mám pusu roztaženou od ucha k uchu. Vyhrál jsem a o to mi šlo.
„No, slíbil jsem, že se nebudu prát, tak jsem to zkusil jinak.“ Opět jsem mu stiskl penis a pak pomalu vytáhl ruku z jeho kalhot.
„Nooo…“ řekl Pája protáhle. „myslím, že to mělo větší účinek, než to tvoje bušení do lidí.“ Záměrně vynechal Ondrovo jméno. A já mu za to byl vděčný. Opřel jsem se o lokty.
„Miluji tě,“ řekl jsem.
Pája chvilku vstřebával mé vyřčené slova, ale pak mě zarazil zpět do postele a během dlouhého polibku, kdy už jsme nevěděli, komu patří který jazyk, jsme se zbavili posledních zbytků oblečení. Pájovy jemné dlaně hladily mé tělo a já měl pocit, že se rozhodl rozpálit každičký centimetr mé kůže. Ale v momentě, kdy už jeho prsty mířily tam, kam se chtěl dostat ze všeho nejvíc, jsem ho za tu ruku chytil a jasným „NE!“ jsem ho zastavil.
„Próč??“ zaskučel Pája.
„No, jak bych to… mé poprvé s Tebou bylo před pár hodinami, myslíš, že se tahle moje část těla z toho hned vzpamatovala?“ vysvětlil jsem mu své odmítnutí.
„Teda, ani já neřekl bych to lépe,“ řekl Pája a já v jeho hlase slyšel náznak úsměvu. „Tak si budeme muset poradit jinak.“ Překulil se ze mě na postel a přitáhl si mě na sebe. „Jseš připravený na první lekci?“ zeptal se.
Hned jsem si vzpomněl na náš rozhovor na chodbě u sklepa.
„Myslel jsem, že s tím chceš počkat.“ Nevěřícně jsem na něj zíral, ale ta samotná představa, mě začala docela dost vzrušovat. Mé oči si přivykly tmě už dokonale a já viděl víc, než jen obrysy jeho nádherného těla. S pootevřenými ústy se usmíval a jeho horký dech hladil mou tvář. Byl neskutečně nádherný a tou svojí krásou, podtrženou viditelným vzrušením, mě rozpaloval čím dál víc.
„Chtěl jsem…“ Také v jeho hlase bylo slyšet, že jeho touha po milování se zvyšuje každou vteřinu a přebírá vládu nad jeho uvažováním. Ten tón jeho hlasu mě dráždil čím dál víc.
„Ale ty můžeš za to, že se přestávám ovládat a rozumně myslet,“ dopověděl zastřeným hlasem a už mou ruku naváděl tím správným směrem. Nechal jsem se vést. Poddal jsem se tomu, bylo to silnější než já. Má touha se naplňovala. Poslouchal jsem Pájovy tiché povely, které byly sotva slyšet přes jeho vzrušené oddechování a sténání a měl jsem co dělat, abych se uhlídal a nezačal nekontrolovatelně dělat věci po svém. Nevím, co bylo lepší, jestli milování odpoledne, nebo teď, když jsem byl na druhé straně. Každopádně jsem obojí prožíval velice intenzívně a při našem vyvrcholení jsem se ocitnul v jiném světě. Někde hodně vysoko, kam se kromě nás dvou nikdo jiný nedostal. Byl jsem tam jen já a on.
Leželi jsme vedle sebe přikrytí dekou, drželi se za ruku, hleděli jsme oba do stropu a beze slova vstřebávali své prožitky. V hlavě se mi promítaly obrázky z uplynulých minut. Byl jsem opravdu spokojený. Tenhle úžasný pocit stál za všechny ty trable prožité v posledních dnech. Je pravda, že některé věci jsem nezvládl nejlépe, ale za tohle všechno to rozhodně stálo. Pája byl úžasný člověk. Věděl, co od života očekávat a uměl si prakticky se vším poradit. Byl krásný a pro mě prostě dokonalý. Dával mi naději, že už to bude jen lepší. Pravda, pořád tu ještě visela ve vzduchu ta otravná věc – Ondra. Nějak jsem tušil, že to neskončí jen tak. Při vzpomínce na něj jsem si bezmyšlenkovitě sáhl na krk, kde jsem měl odřeninu z dnešního odpoledne. Vztekle jsem mlaskl a sevřel ruku v pěst. Tím jsem však Pájovi bezděčně stiskl prsty, až mu v nich zakřupalo.
„Au!“ sykl Pavel. „Co se zas děje?“
„Promiň, nechtěl jsem,“ začal jsem se omlouvat. „Já… jen jsem si vzpomněl… no- na něho…“ ani se mi nechtělo vyslovit jeho jméno, ale Pája pochopil.
„To Ti pořád leží v žaludku?“
Otočil se k nočnímu stolku, natáhl ruku a rozsvítil lampičku. Mírné světlo ozářilo ložnici. Chvilku jsem mžoural očima, abych si přivykl, a pak jsem pohledem sklouzl k Pájovi. Jeho krásné hnědé oči se zaměřily na můj podmračený pohled. Při vzpomínce na Ondru jsem se této grimase prostě neubránil. Pája se na mě díval a také se mračil.
„Proč to už nenecháš být?“ zeptal se s jemnou výčitkou v hlase.
„Protože to nejde, když si vzpomenu, jak důvěrně se k Tobě chová!“ zanadával jsem se stejným vyčítavým tónem jako Pája.
„Podívej, kdysi jsme spolu něco měli. Ale už je to minimálně půl roku, co jsme se rozešli. To že u nás pracuje – bohužel, s tím nic nenadělám. Navíc, jsem prakticky jeho nadřízený, i když jsem mladší než on.“ Pája si povzdechl, když viděl, že se s tím stále nemůžu srovnat, ať mi řekne cokoli. „Opravdu se nemáš čeho bát. Dokonce i tátovi se ulevilo, když jsme se rozešli. Měl ho dobře přečteného, ale já byl prostě tenkrát zamilovaný.“
„A proč teda u vás pracuje, když ho Tvůj taťka nemá rád?“ zeptal jsem se.
„Pracoval tam dřív, než jsme se poznali. A navíc Ondra je v tom co dělá dobrý.“
„Aha,“ nevěděl jsem co dál namítnout. Přece Ondru nevyhodí z práce jen proto, že se rozešel s Pájou. Mlčel jsem a přemýšlel, jestli říct, co jsem prostě potřeboval vědět. Otázka pro někoho možná zbytečná, ale pro mne docela důležitá informace. Ještě chvilku jsem uvažoval, zda se zeptat či ne, ale pak jsem se rozhodl.
„Proč jste se rozešli?“
Pája chvíli mlčel. Díval se na mě s nic neříkajícím pohledem. Nakonec ale promluvil.
„Víš, ten uplynulý rok byl hodně složitý. A náš rozchod… prostě to byla taková tečka za tím vším.“ Povzdechl si, položil se zpět na záda a zíral do stropu. „To není něco, o čem by se mi chtělo povídat.“
Teď jsem se opřel o loket já a podíval se mu do očí.
„Promiň, nechci být vlezlý. Ale zajímá mě, co se stalo, když se to vždycky snažíš zahrát do autu. Dokonce i Jana něco naznačila. A moc se mi ty náznaky nelíbily,“ odmlčel jsem se. Neměl jsem takový takt a umění pokládat otázky šikovně jako Tomáš. Řekl jsem to tedy tak, jak jsem to cítil.
„Možná to pro tebe bude těžké, ale pro mě taky, když mi to neřekneš. Bude to ve mně pořád hlodat a při první příležitosti Ondru zabiju. Tím, že mi to neřekneš, mou žárlivost nezastavíš. Pájo, nesnáším nejistotu a neumím se s ní srovnat.“ Zhluboka jsem se nadechl, protože jsem to řekl všechno jedním dechem a z nedostatku kyslíku, se mi udělaly mžitky před očima.
Pavel mlčel.
Já jsem mlčel.
Dívali jsme se na sebe a já v jeho pohledu viděl ten vnitřní boj. Pak mě najednou chytil za pravou ruku, kterou jsem měl položenou na břiše.
„Dobře,“ souhlasil. „Jednou bych ti to stejně řekl. Ale něco za něco. Ty mi nejdříve povíš, jak jsi přišel k tomuhle.“ Zvedl mou ruku a zadíval se na tu dlouhou jizvu.
Měl jsem z toho dobrý pocit. I když mi dal Pája podmínku, byl jsem rád, že souhlasil a že se to všechno dozvím přímo od něj. Položil jsem se zpět na postel. Otočili jsme se k sobě. Pája mi prstem přejížděl po jizvě a já bez dalších okolků začal vyprávět, aby si to náhodou ještě nerozmyslel. Mé povídání nebylo moc dlouhé. Nejsem moc dobrý vypravěč. Ale řekl jsem vše, co bylo podstatné. Nakonec byl docela překvapen, čeho jsem byl schopen a kdo všechno v té historce byl zapleten.
„No, ty se teda nezdáš. I když, jak jsi vystartoval na Ondru, mohlo mě být jasné, že to s tebou není jen tak. Na tebe asi budu muset opravdu dohlížet, co?“
Usmál jsem se. „To bylo, už takový nejsem.“ Když jsem viděl, že Pája chce něco namítnout, rychle jsem dodal. „S Ondrou, to byl jen takový error, už se to nestane, neboj. Nestojím o problémy, těch jsem si užil dost.“ Pak jsem se na něj upřeně podíval s výzvou v očích. Pája pochopil.
„Teď je řada na mě, co?“ povzdechl si.
„To je,“ řekl jsem a pro povzbuzení jsem ho pohladil po vlasech.
Nebylo zbytí, slíbil to. Začal vyprávět. Jeho povídání bylo daleko delší, než to moje. Zpočátku mluvil klidně. Později se mu už hlas trochu třásl. A občas, kdy ve vyprávění byla dost těžká místa, se odmlčel a já jsem měl pocit, že polyká slzy. Konečně jsem pochopil, jak složité to měl. Když skončil, ty zadržované slzy již stékaly po jeho tváři. Chytil jsem ho do náruče a přitiskl k sobě.
„ Netušil jsem, že to bylo až tak zlé,“ řekl jsem tiše a opravdu mi z toho jeho vyprávění bylo ouvej.
„Víš co?“ ozval se po chvíli, když se trochu uklidnil a vymanil se z mého objetí. „Jsem rád, že to víš, ulevilo se mi. Jseš první, komu jsem to takhle všechno řekl. Ani Lenka s taťkou neví všechno.“ Natáhl ruku, zastrčil mi vlasy za ucho, aby se mi mohl dívat přímo do očí. „Mám tě rád víc než tušíš. A doufám, že to co jsem ti řekl, stačí k tomu, abys mi věřil, že Ondra je pro mě minulost.“
Usmál jsem se. Nedalo se jinak, když se na mě upřeně dívaly tak nádherné oči.
„Věřím ti, Pájíku. A víš co? Možná Ondru nezabiju.“
„Tak Pájíku, jo?“ začal se konečně usmívat i Pavel.
„Jo, jo, moc se mi to oslovení líbí. Můžu si ho nechat pro naše – ehm – chvilky?“ zeptal jsem se a dal mu pusu na špičku nosu.
„Popřemýšlím… no asi ano. Ale budu to muset nějak vysvětlit Lence, aby pak nežárlila.“ Přitáhl si mě k sobě a ani nemusel nic říkat. Začali jsme se líbat a mazlit a polibky a doteky byly čím dál víc vášnivější a toužebnější. Nemohli jsme se jeden druhého dostatečně nabažit. A bylo v tom něco víc. Věděl jsem, že chci Páju chránit před vším zlým, aby mu už nikdo nikdy neublížil. Věděl jsem, že on je ten pravý a že chci s ním být pořád, až do konce života. I přesto, že do konce života je hodně dlouhá doba, věděl jsem, že ten čas nebude dostatečný k tomu, abych ukázal, jak moc ho miluji. Věděl jsem, že mu můžu bez výhrad věřit a že mou důvěru nikdy nezklame. Budu mu vždy poblíž, abych mu byl oporou. A věděl jsem, že Pája zas nenechá mně, abych klopýtnul. A pokud náhodou někdy zaškobrtnu, bude tu, aby mě včas zachytil a postavil zpět na nohy. Půjdeme tím životem společně. Že je to jen hloupá zamilovanost mladého kluka a naivní představy? Kdepak. Málokdy si je člověk něčím tak jistý, jako já právě tím, co jsem teď cítil. A jednu věc jsem věděl na milion procent. Miluji ho bez výhrad.
EPILOG
Druhý den u nás Pája povečeřel. Táta s mámou ho samozřejmě vyzpovídali, nenechali na něm nit suchou. Pája byl statečný a vydržel to. Mí rodiče ho přijali.
Za pár dní na to jsme s Tinou úspěšně složili certifikační zkoušky. Tomáš s přehledem vyhrál soutěž, do které ho uvrtala profesorka. Tyhle úspěchy jsme nejprve oslavili společně v té samé restauraci, kde mi předtím Pája rozrazil ret. Jemně ovíněni jsme se pak před restaurací rozešli a šli to slavit každý po svém. Já s Pájou a Tina s Tomem. Jak – to je snad jasné a není třeba to dál rozvádět.
Tina s Tomem spolu začali chodit na vážno. Od té doby se přestali na Tinu lepit další kluci a hlavně Lukáš se jí vyhýbal obloukem. Že by měl strach z Tomáše? Jinak to chození jim vydrželo dlouho. Hodně dlouho. Až do jejich svatby.
Když se ve škole, nevím jakým způsobem, dozvěděli, že jsem na kluky, byl z toho celkem poprask. Ale většina to vzala v pohodě, jen pár výjimek mělo blbé narážky. Těch pár blbečků Tomáš chytl pod krk – protože já jsem slíbil, že se prát nebudu, a pak byl klid.
Co se týče mně, ještě jednou jsem však daný slib přeci jen porušil. Ondra to totiž nechtěl vzdát jen tak. Ještě to párkrát na Páju zkoušel. Dokonce za ním přišel, když jsem byl u nich doma. Měl smůlu, že jsem otevřel dveře zrovna já. Ohnal jsem se jen jednou. Asi týden měl modřinu pod okem. Zasloužil si to, zmetek, protože jsme taky mezitím zjistili, jak to vlastně bylo s těmi esemeskami, které ode mne Pája nikdy nedostal. Měl v tom prsty právě Ondra. Stihl je smazat v době, kdy měl Pája hodně práce se schůzkami a neměl čas sledovat telefon. Po tomhle posledním výstupu, kdy odešel s bolavou pusou, to konečně vzdal. Dal výpověď, našel si práci v jiném městě a odstěhoval se. Naposled se s Pájou viděl, když mu předával klíče od firemního auta. Pavel si smazal jeho číslo ze seznamu. Víc jsme už o něm neslyšeli, a musím říct, hodně se mi ulevilo. Už jsem konečně neměl chuť ho zmlátit.
Jediná věc, na kterou jsem potom ještě občas myslel, byla, abych nikdy nepotkal Petra, o kterém mi Pája vyprávěl. Nevím, co by se stalo. Tak moc mu ublížil. Asi bych ho byl schopen zabít. Doufejme, že se to nestane a že ho opravdu nikdy nepotkám, abychom mohli v klidu žít svůj život.