Teddy II

Hideki se sklonil zrovna ve chvíli ,kdy mu přímo na hlavu letěl obrovský polštář.

„Sakra co sem lezeš! Je teprv deset ráno sakra! Deset!!“ Křičela směrem, kterým tušila dveře a vrhala cokoliv co se jí připletlo pod ruku.

„Vztávej ,nebo z tebe bude šípková Růženka a já ti garantuju, že sem žádného prince nepustim!“

„Pchee! Ty nevíš ,že se mladým dámám do pokoje neleze?!“

„Vždyť sem tě jako malou umýval ,citlivko!“ Nyní si velice úspěšně přivlastňoval její peřinu.

„Áááá!“ To už spadla na zem,jak se snažila udržet u sebe ten neodolatelně vyhřátý konec pelíšku.

Tvrdý dopad na zem jejímu pozadí nijak nelichotil a tak po Hidekim mrštila další vlnou polštářů. To už byl ,ale dávno červený až za ušima. Barvu změnil po té co uviděl lehký krajkový komplet a s přibívající tělesnou teplotou začal litovat že do toho pokoje vůbec vkročil. Urychleně se vyplazil a sjel schody skoro po zadku.

Byl to už třetí den který spolu bydleli a všechno zatím šlapalo podle zažitého rozvrhu. Nikdo neumřel ani naprosto náhodou neztratil žádny ze životně důležitých orgánů takže soužití hodnotily jako dobře fungující. Teplé obědy se staly pravidlem ,za co Hideki děkoval všem uznávaným bohům. Takže jediným kazem byly souboje o ovladač a o místo na klíně růžového medvěda, kterého si oba vlstně docela oblíbili.

***

Bylo už po obědě ,když se Hideki konečně rozhodl vydat do koupelny a udělat ze sebe člověka. Normálně by se před ženou ,alespoň trochu zlidštil už po ránu. Ale s Izumi to byl takový pocit domova a klidu že to nepovažoval za bezprostředně nutné. Nehledě na to že ona od rána běhala po domě v jeho tričku „Black Sabath“ s tím že je moc líná vybalovat domácí oblečení. Podíval se do zrcadla a zatnul svaly. Kávově hnědé vlasy měl ještě mokré a byl si skoro jistý že má na obličeji pořád otlačeninu od polštáře. Oči měl modré a celkový dojem z jeho tváře byl příjemný. Byl to člověk o kterém byste mohli neomylně prohlásit že je krásný. Díky tomu se také stal všude vystavovanou tváří rodinné firmy.

Co by jiné daly za to ,aby se mě mohli dotknout a ona po mě hází polštáře! Trochu zavzpomínal na čas kdy byli malí. Izumi odjakživa sršela dobrou náladou a byla neuvěřitelně energetická. Po dnešní polštářové bitvě si uvědomil že to jí nepochybně zůstalo. Ovšem hledat v tom zakrslém pihatém stvoření její dnešní podobu byl nadlidský úkol.

Tomu by se mělo říkat přírodní zrada. Pomyslel si Hideki. Vždycky byla ke všem milá a každého se zastávala. Jediná zneklidňující věc na tom rozpustilém stvoření bylo to ,že od smrti svého otce nebrečela. Vždycky mu bylo Daichio a Izumi líto. Jestli jejich matka ještě pořád žila se ani neobtěžovali zjistit, protože hned po narození Izumi odešla a když o dvanáct let později umřel i její otec staral se o ni akorát mladší bratr… Ale stejně od dvanácti nebrečet? To je trochu sadistické ne? Přemítal věčně uslzený Hideki.

„Pohni si! Potřebuju si ještě jednou vyčistit zuby než půjdu někam ven.“ Prohodila Izumi když vcházela do koupelny. Pořád na sobě měla jenom tričko ,což Hidekiho rozhodně nezanechávalo chladným. Zato jeho polonahé tělo nedělalo Izumi sebemenší problém. Striktně ho zadkem odstrčila od umyvadla a začala se věnovat svému chrupu.

„Koukej odpálit od toho umyvadla nebo to vyplivnu na tebe!“ Prohlásil Hideki s pusou plnou pěny.

„To bys neudělal!“ Prohlásila naprosto sebejistá Izumi asi pět vteřin před tím než jí na ruce přistálo něco, co se před vstupem do úst nejspíše nazývalo Colgate.

„Ty praséééééé!“

„Já ti to říkal.“ Nekompromisně se zašklebil.

***

Zbytek dne probíhal vcelku v pořádku, to vše se ale změnilo zhruba v šest hodin.

„Nikam nejdeš! Tvůj brácha mi jasně zakázal tě večer někam pouštět!“

„Je mi 17! Můžu chodit kam chci!

„To se pleteš mladá dámo!“

„Ty pro mě nejsi nic, takže tě nemusím poslouchat!“

Po téhle větě Hideki oněměl. Není nic. Vlastně to byla pravda ….začal přemýšlet proč ho to tak ranilo.

Izumi byla po tom co řekla taky docela rozhozená. Chvíli to vypadalo, že chce něco říct, ale pak si to rozmyslela. Využila momentu překvapení a po odchodu hlasitě práskla dveřmi.

„Sakra!“ Nadával Hideki, když kopal do každého kusu nábytku kolem kterého prošel.

***

Asi o dvacet minut později seděla Izumi na zastávce autobusu s hlavou v dlaních. Nebrečela, ale byla smutná a naštvaná. Další věc která se tenhle den zkazila..

„DingDingDing!“ Když se podívala na obrazovku telefonu rozsvítil se velký nápis „HIDEKI“. Pomalu telefon zvedla.

„Ahoj Izumi. Já chtěl jsem se omluvit, neměl sem ti tak bránit. Bavíš se dobře?“

„Ah-oj…jo jo to je v pohodě. A-al-ale ohledně té zábavy…“ Vykoktala ze sebe Izumi napřed mu to nechtěla říkat, ale potřebovala si někomu postěžovat. I když vlastně nechápala proč zrovna němu.

Hideki na druhé straně telefonu stuhl. Co se stalo?! Jestli jí někdo něco udělal tak ho zabiju!“

„Co se stalo?! Izumi! Ty brečíš?!“

„Jistě že ne! Víš přece že nebrečím nikdy, ale…“ Na chvilku se zasekla, ale byla odhodlanána pokračovat.

„Víš vsadila jsem se se svým ex, který mě poslední dobou dost uráží. Kdo si na večeři do restaurace přivede lepšího partnera…Jenže ten můj si před chvílí zlomil ruku takže se nikam nedostane. A měli jsme spolu i vybírat šaty, takže i kdybych teďka někoho sehnala tak to nemůžeme stihnout.. ale už sem v pohodě tak za půl hodiny jsem doma tak si nedělej starosti.“

„V kolik má být ta večeře?“

„V osm.. proč?“

„Kde jsi?“

„Na první zastávce směrem do centra.“

„Nějak se dalších deset minut zabav. Hned tam jedu.“

Po tom telefon ohluchl a Izumi na druhé straně zamrkala očima, aby se z toho překvapení dostala.

Přesně za devět minut stála na zastávce oslnivě červená alfa romeo. Izumi zasvištěla na jedno z předních sedadel. A auto se rozjelo ne zrovna povolenou rychlostí směrem k obchodním domům.

„Já-já děku–.“ Ani to nestihla doříct.

„Díky mi vyznej v podobě zítřejšího oběda ok?“ Řekl Hideki a usmál se.
Ty jo ten ptakopysk je někdy docela užitečnej. Pomyslela si Izumi.

Třičtvrtě hodiny jim trvalo, než našli správné šaty a další půl hodinu strávili v kadeřnictví. Když Hideki zapínal poslední manžetový knoflíček byl naprosto spokojený. Izumi vypadala opravdu kouzelně. Měla krátké, docela jednoduché černé šaty. Zlaté boty na podpatku a dokonce se jim podařilo sehnat i zlatý náramek s ostny. Dlouhé vlasy měla natočené a spojené do drdolu ozdobeného malými zlatými květinami, ze kterého jí černé vlasy spadali na ramena. Vážně kouzelná. Na svůj vzhled mohl být taky docela pyšný, ale po spoustě pracovních schůzek a jednání na něj byl už zvyklý. Mají 20 minut aby se dostali do restaurace. Takže pokud budou mít štěstí a vládce kolon jim bude přát ,dostanou se na místo přesně na čas.

***

Akihiko Masumoto přicházel k restauraci ve chvíli, kdy zaparkovala červená alfa romeo před vchodem.Jeho společnicí byla všeobecně známá „Chiharu“. Ta holka měla sice mozek menší než nejedna slepice zato hrudníkem by mohla klidně zastávat činnost airbagu. Byla natěsnaná v růžových, očividně o číslo menších šatech a na Akihika se věšela jako by měla každou chvílí upadnout.

Chvíli přemístil svoji pozornost na červené auto a když uviděl Hidekiho Ishikawu, vlastníka velké společnosti otočil hlavu zase zpátky jelikož usoudil že přes přibíhající novináře by jeho doprovod stejně neviděl. Chvíli poté je číšníci zavedly ke stolu po čtyři, který Izumi a Akihiko k porovnávání vybrali a pobaveně čekal s kým sem asi Izumi přijde.

***

Sotva dojeli před restauraci, přilepili se na ně fotografové. Izumi zalitovala že s tím blbcem vybrala něco tak „nóbl“ a starostlivě se na Hidekiho podívala. Měla strach že by to mohlo uškodit jeho pověsti. Ten jí ho oplatil ,přičemž výraz v jeho obličeji jasně naznačoval ,že se nemusí bát.

Místní zaměstnanci jim pomohli ven z auta a ona se váhavě postavila vedle Hiekiho.

Až teď si uvědomila jak mu to v tom obleku sluší.

K jejímu překvapení vzal její ruku a zahákl ji do té své. Když se na ně nechápavě podívala jenom tiše prohodil.

„Jsem tady jako tvůj doprovod! Né dědeček.“

***

Když se otevřeli dveře Akihiko si už skoro gratuloval, že sem Izumi nepřijde. Nicméně po krátkém pohledu směrem přicházejícího páru, jeho plíce zapomněli jak se dýchá.

Hideki s Izumi pomalu vcházeli do dveří. Ještě pořád byla trochu nervózní, ale když si toho Hideki všimnul akorát jí jemně stisknul ruku. Když viděla Akihikův výraz byla natolik spokojena, že zapomněla poslouchat, na čem se Hideki s číšníkem domlouvá.

Teď už ji chitil kolem pasu a potichu se zeptal.

„Kterej?“ Jejímu mozku ještě chvíli trvalo než otázku zpracoval.

„Ten napravo s růžovou příšerou.“

Hideki se usmál, čekal důstojnějšího soupeře. Když přišli ke stolku, byla Izumi spokojená ještě víc než předtím. Akihiko totiž napřed zapomněl vztát ,pak málem zboural půlku stolu a jeho doprovod nedokázal ovládat žvýkací svaly, takže mu dolní patro vyselo hluboko pod původní polohou.

„A-ahoj.“ Dostal ze sebe pomalu Akihiko.

„Ahoj.“ Odpověděla Izumi a ještě více se přitisklak Hidekimu. Měla pocit že se opravdu není čeho bát. Nejspíš chtěla pokračovat, ale Hideki ji předběhl.

„Dobrý večer. Rád vás poznávám jsem Hideki Ishikawa.“ A políbil ruku druhého doprovodu.

Oba dva ze sebe potom vykoktala svoje jména, nebo alespoň něco co se tomu podobalo. Izumi si už chtěla sednout ,když ji Hideki zastavil.

„Vím že jsem napřed měli povečeřet s vámi. Ale nemáme na sebe poslední dobou moc času tak jsem pro nás objednal vlastní stůl.“ S těmito slovy otočil sebe i řeči zbavenou Izumi a odešel.

Když se na něj nechápavě otočila ,usmál se a odpověděl:

„Dobrovolně tě nikam nevytáhnu tak jsem se chytil příležitosti.“ Její mozek byl ještě pořád dokonale zbaven úsudku, takže ani nic nenamítala.

Jejich nový stůl byl také pro čtyři, ale v daleko lepší části restaurace s větším soukromím.

Posadili se chvíli se snažili chovat alespoň trochu odměřeně, ale to je po chvíli přestalo bavit a tak probíraly jakékoliv témata, které se naskytlo. Izumi byla překvapena jak dobře si rozumí. Úplně v té válce zapomněla jak moc stejné jejich povahy jsou. Hideki na tom byl stejně a čím dál víc si uvědomoval, že z ní nemůže spustit oči. Večer příjemně ubíhal až do té věty..

„Omluv mě. Musím si odskočit.“

Hideki se na ni pobaveně podíval.

„Nejméně 10metrů od nás nikdo nesedí, prostě jdeš na záchod.“

„Neandrtálče.“ Zasmála se Izumi ,a odešla.

***

Vylezla z kabinky a začala se před zrcadlem upravovat. Chvíli přesvědčovala sama sebe že je to zvyk, ale nakonec musela přiznat že se chce Hidekimu líbit.

V tu chvíli se z kabinky vyřítil ještě někdo další. Byla to postarší dáma tak kolem čtyřiceti a na krku se jí houpalo pěkných pár milionů. Chvilku si Izumi prohlížela.

„Bože můj zlatíčko, máte krásné šaty!“

Při té větě sebou Izumi škubla, nevěděla proč ,ale uvědomila si že jsou vlastně za Hidekiho peníze.

„Děkuji, vybírali jsme je s přítelem teprve před chvílí.“

„Ááá takže jste tu s mužem? Ten musí být šťastný jste vskutku okouzlující. Kéž by si můj syn uměl takhle vybrat.“

Při tom komplimentu se Izumi usmála. Ta paní se jí zamlouvala čím dál víc.

„Tak to budu vašemu synovi držet palce..“ Nejspíš chtěla dodat ještě nějakou podlézající větu ale nedořekla, všimla si totiž co se oné dámě houpe na zápěstí.

„Máte taky ráda tyhle věci?“ Skoro otázku vykřikla a zvedla pravé zápěstí na kterém měla úplně stejný náramek. A ano, byl to ten s hroty.

Jejich konverzace se tím značně rozjela takže se ze záchodu vypotáceli až o deset minut později. Paní si ji nejspíš hodně oblíbila takže teď byla zavěšená na jedné z Izuminých rukou.

„Musíte mi váš doprovod představit.“ Dáma byla neobvykle milá, takže Izumi nic nenamítala když se ruku v ruce vydali stejným směrem.

Hideki zrovna stál vedle stolu s nějakým mužem a o něčem debatovali.

„Promiň , že jsem se tak zdržela Hideki tohle je..“

V tu chvíli ,měl ale Hideki oči až na zápěstí.

„Mami?!“

Izumi chvíli trvalo než celou situlaci pochopila. Muž se kterým se před chvílí bavil byl jeho otec a žena která s Izumi vesele debatovala na záchodě byla jeho matka.

„V-velice mě těší.“ Vyhrkla ze sebe a rychle se uklonila.

Paní Ishikawě také velice dlouho trvalo než situaci plně pochopila a pak se vrhla k synovi a objala ho.

„Potvrzeno a schváleno synku. Tuhle mladou dámu musím mít v rodině!“

Když dosedli byla už Izumi úplně červená. Napřed chtěla něco namítnout, ale Hideki ji gestem poprosil aby to s  ním hrála.

***

„Zlatíčko musíme spolu někdy jít nakupovat!“ Volala paní Ishikawa , když jejich auto opouštělo restauraci.

„Tak svatba jo?“ Usmála se Izumi.

V tu chvíli byl ale Hideki červený od hlavy až k patě, jelikož se za rodičovský proslov nehorázně styděl.

„Já se omlouvám.“ Řekl sklesle.

Izumi si až teď uvědomila, že jí to vlastně vůbec nevadilo. Vlastně si tak opravdu připadala.

„Mě to přece nevadí.“ Dala Hidekimu pusu na tvář a vsákla se do sedadla.

Ten na chvíli zapřemýšlel jestli preventivně neskočí do řeky. Nakonec ale nasedl a dokonce nastartoval.

Domů přijeli v nebývale dobré náladě. A byli tak unavení že oba usnuli na gauči. Opření o růžového medvěda.

***

Vzbudil je až příchozí hovor. Kterej blbec?! Hideki se pomalu doplazil k telefonu.

„Haloo?“

„Co jsi dělal s mojí sestrou v restauraci?!“

„Ona chtěla!“

„Zvrhlíku!“ To už se ale na obou stranách telefonu vesele smáli.

Ne ti dva se nesnáší, není možné aby mezi nimi něco bylo ,pomyslel si Daichi.

Když Hideki telefon položil ,trochu nepatřičně zapřemýšlel, co by se asi stalo, kdyby Daichi věděl o čem se mu zdálo….

 

Poznámka autora: Ok jdeme na to . Druhý díl. Co na něj říkáte? Já můžu akorát hrdě prohlásit že jsem to napsala jedním dechem hned po první kapitole. A výsledek? No zase tak střašný to není. Tentokrát je hlavní zápletkou restaurace. :3 Hlavně proto že se mi o tom zdálo…:D (mimochodem jsem pošuk kterýmu se zdaj animovaný sny) Takže asi tak. Je tady o něco méně popisů (sláva) a o dost víc přímé řeči, kterou já naprosto zbožnuju. Dále je částečně uveden Hidekiho vzhled áá sesterský syndrom.Mám tuhle kapitolu docela ráda takže si to užijte. S pozdravem vaše Pyrit.:3