Jednou tě zabiju

Pozoruji tvoji tvář a hledám v ní stopy tvého bývalého já. Hledám tam tebe, jak jsem tě znal a miloval. Ale vidím pouze tvoje oči, změněné nenávistí, beze stopy po předchozích citech. Vytahuji kunai a držím ho ukrytý za zády, abys ho neviděl. Přesto si mě prohlédl, jako vždycky.
„Co to děláš? Chceš mě snad zabít?“ šklebíš se na mě, a pohrdavě pohazuješ hlavou.
„Pokud budu muset.“ Nehodlám ustoupit ani o krok. Ne, teď už ne. A rozhodně ne tobě, ty elitní sráči. Už se sebou nenechám zametat, už tě nenechám, aby sis ze mě dělal sexuální hračku. Ne, na to zapomeň, miláčku.
„Jenže ty to nedokážeš.“ propaluješ mě rudým pohledem svojí kekkei genkai a já odmítám uhnout. Sice dokážeš předvídat moje pohyby, ale ne moje myšlenky a toho hodlám využít.

Vláčíš mě opilého ulicí a já nejsem schopný pořádné chůze.
„Hele, sloup! Vypadá jako Temari! Poď ke mně, zlatíčko!“ špulím rty a ženu se ke kandelábru.
„Ty tupče, to není Temari!“ držíš mě, abych se ti nevytrhl a dál mě táhneš směrem k domovu.
„Ale …“ natahuji ruku ke sloupu, který vypadá jako písečná kunoichi.
„To není ona!“ Otáčím hlavu k tobě a pozoruji tvojenádherné vlasy, jak se vlní ve větru. Nemůžu si pomoci, musím se jich dotknout.
„Co to děláš?!“ Vztekle se ke mně otáčíš. Překvapeně zůstáváš zírat, protože moje ruka najednou spočívá na tvojí tváři. Jako kdyby ze mě najednou vyprchal všechen alkohol. Temari je fuč, na ní v mojí hlavě nezbylo místo. Jsi tu jenom ty. Pomalu palcem objíždím obrys tvojí lícní kosti a ty se trhaně nadechuješ. Najednou za zády cítím hrubou zeď a dál už uhnout nemůžu. Tlačíš se na mě a já vím, že uhnout nechci. Teď už bych ani nemohl.
„Shikamaru … víš jistě že to chceš?“ tichounce šeptáš, se rty kousek od mých. Místo odpovědi překonávám ten kratičký úsek a poprvé ochutnávám chuť tvých rtů. 

„Proč chceš odejít? Proč opouštíš Konohu?“ Jsem zoufalý, nechci abys mě opustil. Jenže to nedokážu přiznat, a tak pevněji tisku rukojeť nože.
„Proč se ptáš na tohle, když tě to ve skutečnosti nezajímá?“ Najednou stojíš těsně u mě a já se utápím v zářivě rudé tvých očí. Trojice tomoe kroužící kolem zorničky mě vždycky fascinovala, a teď tomu není jinak. Jenže já už si to nemůžu dovolit. Nemohu se znovu utopit v tvých očích. Tentokrát by to bylo osudné. Jsi odhodlaný mě zabít a já to vidím v těch očích, které tak moc miluji.
„A co by mě podle tebe mělo zajímat?“ Skláním hlavu, abych se ti nemusel dívat do tváře. Jsem zabělec. Krutě se směješ a já cítím jak se něco ve mně zlomilo. Už nejsem ten starý Shikamaru.
„Mělo by tě zajímat, proč opouštím tebe, nebo ne?“ Jo, přesně to mě zajímá a přesně na to se tě nikdy nezeptám. Zvedám hlavu a pevně se dívám do tvých očí.
„Proč by mělo zajímat, že odchází moje hračka, Sasuke?“ snad se mi nezlomil hlas, snad vypadám že mi to vůbec nevadí.

Nějak jsme se přesunuli do mého bytu, stále v objetí, stále se líbající. Srážíš mě na postel a leháš si na mě. Cítím tvoje ruce snad všude a snaím se ti to oplácet. Moje bunda, stejně jako síťovina trička kamsi zmizeli a ty se s jazykem přesouváš níž. Nějak se mi daří sundat z tebe tričko a pohled na tvoje vypracované břicho je pro mě jako rána palicí. Konečky prstů objíždím ty jasně vyrýsované linie, jako kdyby to bylo dílo mistra umělce. Srážíš moje ruce stranou a rty se vrháš na můj podbřišek. Najednou v nenávratnu mizí i moje kalhoty a ty bereš moji chloubu do rukou a následně i do pusy. Zatínám ruce do prostěradla a tichounce sténám, nechci prozradit jak moc jsi dobrý. Jenže tys to stejně nějak poznal. Najednou mám tvůj obličej před očima a zadek ve vzduchu.
„Teď to asi trochu zabolí.“ Přikyvuju, připraven na všechno. Jenže asi ne na tohle. Uniká mi výkřik, který vzápětí dusím o tvoji dokonalou hruď. Pomalu se ve mě začínáš pohybovat a to nás oba postupně přivádí až na vrchol extáze. No dobře, mě o chvíli dřív než tebe. Pozoruji tu nádheru pokrytou bílou lepkavou hmotou. Prsty mi přejíždíš po tváři a nutíš mě zvednout hlavu.
„To nevadí.“ šeptáš mi do ucha …

 

Tázavě povytažené obočí mizí ve tvých nádherných vlasech.
„Já že byl hračka? Nepleteš si to, náhodou?“ Ta tvoje sebejistota tě jednou zabije, hošánku. A já u toho budu rád, to si piš.
„Ne, nepletu.“ Nazdory tomu co jsem řekl, mi v hlavě vytane vzpomínka na zlomenou Sakuru, kolem které jsem proběhl, když jsem běžel za tebou. To jsme ti všichni ukradení, nebo co?!
„Shikamaru, to já si celou tu dobu hrál s tebou, se Sakurou, s Narutem a dalšími. A teď jste mě prostě omrzeli. Tak to pochop!“ Současně s poslední větou mi na tvář dopadá tvoje pěst. Vzápětí mě zasahuje i kopaned a já se kácím do trávy.
„Mějte se tu, ubožáci.“ Odcházíš a necháváš mě tu ležet v trávě …

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.