Přepadení

Něco tam je. Něco mě sleduje. Nevím co to je. Cítím jen jeho zrychlený dech a dusot nohou v těžkých botách. Proč si vybral zrovna mne? Neohlížím se a vytrvale běžím dál, možná tomu ještě stihnu uniknout. Ještě pár metrů a jsem na kraji města. Vidím oranžová světla lamp jak mne k sobě přívětivě volají a nabízejí mi útěchu a bezpečí. Pár kroků a…

Dostalo mne to! Už vidím co to je. Je to muž, nejspíše nějaký bezdomovec, vypadá však velice mladě. Nemá ještě ani vousy. Vždyť je to dítě! Prudkým kopem jsem ho ze sebe schodil abych unikl jeho velice špičatým a jistě ostrým zubům, jenž se mihly nebezpečně blízko mého obličeje. Vetřelec bolestně zavil a stočil se do klubíčka k mým nohám. Neváhal jsem a hbitě jsem k němu přiskočil.  Zkroutil jsem mu ruce za záda a pokoušel jsem si ho prohlédnout z blízka. Šlo to velice těžkou, bránil se zuby nehty. Nemohlo mu být více než patnáct let a nebýt vší té špíny, jenž mu hizdila obličej by byl jistě velmi krásný.

„Jak se jmenuješ maličký?“ otázal jsem se ho po chvíli.

„Neopovažuj se na mne mluvit a okamžitě mne pusť!“

„To vskutku nemám v plánu. Co kdybych si tě vzal domů a postaral se o tebe?“ Nevím co mne to popadlo ale ten malý měl v sobě něco, co mě neskutečně přitahovalo. Toužil jsem z něj udělat čestného muže a ukázat mu lepší život. Doufal jsem, že nedělám chybu a on mi nakonec bude vděčný.

„Nech mě na pokoji, měl jsem tě zabít dřív!“

„Pěkně se mi odvděčuješ,“ prohlásil jsem na oko smutně.

„Ale teď pojď. Nebude teplá vana a jídlo příjemnější než tohle tvé vraždění?“ V očích se mu na okamžik mihlo překvapení a zájem, v momentě ho však zase vystřídala nedůvěra a zloba.

„A proč bys tohle dělal?“

„Líbíš se mi. Půjdeš? Abys viděl, že to myslím vážně, tak tě teď pustím. Můžeš se rozhodnout jak chceš, nebudu tě nutit.“ A opravdu jsem to udělal. Udělal jsem to však velmi opatrně a pomalu abych toho chlapce ještě více nevyděsil. Postavil jsem se na nohy, oprášil si kalhoty a natáhl k němu ruku. Dlouhou chvíli se nic nedělo, myslel jsem, že je mé snažení zbytečné. Najednou se v něm však asi něco zlomilo a jeho ruka prudce vystřelila k té mé a on se nechal vytáhnout na nohy. Usmál jsem se, neboť jsem věděl, že to tak dopadne.

Byl nižší než já a také o dost štíhlejší a na sobě měl pouze odrbané hadry, které mohly připomínat oblečení naposledy před několika lety. Jistě je mu zima, pomyslel jsem si. Nemám mu dát kabát? Ne, on by ho jistě nepřijmul. Nedivím se mu, zajímalo by mne, jak dlouho je takhle odkázám sám na sebe a proč takhle skončil. No, teď ho raději nebudu dráždit, zeptám se ho až doma, nejlépe ve vaně. Na co to myslíš?! Okřikl jsem se. Našel jsi chlapce v tak zuboženém stavu a hned myslíš na to jaký je asi v posteli? On jistě dosud neměl nic s žádnou dívkou natož s mužem. Nesmíš ho vyplašit, času na tohle budeš mít dost. Z úvah mě vytrhlo chlapcovo klopítnutí, myslel jsem, že chce utéct.

„Neboj se, brzy tam budeme,“ uklidňoval jsem ho. A měl jsem pravdu po minutě cesty se před námi otevřel pohled na rozlehlé panské sídlo, domov můj a od nynějška i domov tohoto mladého vraha. Koutkem oka jsem na něj pohlédl a spatřil jsem jak se jeho černé oči rozšířily údivem. Neubránil jsem se úsměvu.

Vedl jsem ho dál, až v velké hlavní bráně kde nás čestná stráž uvítala překapenými pohledy.

„To je v pořádku, je to můj host,“ řekl jsem na vysvětlenou. Muži nám otevřeli bránu a my se vydali po široké příjezdové cestě k hlavní budově. V prostorné hale, jenž nás oslnila zlatým světlem jakmile jsem luskl prsty, jsme si zuli boty a já odložil kabát. Opět mi zrak padl na toho chlapce. Oči měl stále dokořán, ústa pootevřená. Jistě něco takového v životě neviděl. Usmál jsem se a nabídl chlapci ruku. Škubl sebou a nedůvěřivě si mne měřil pohledem.

„Klid, chci tě jen zavést do koupelny,“ řekl jsem mu. Přikývl, ale mé ruky si nevšímal. Trochu mne to zaskočilo, ale co, měl jsem to čekat. Vydal jsem se tedy po mramorovém schodišti do prvního patra, kde se nacházeli pokoje pro hosty.

Otevřel jsem dveře do koupelny a vstoupil jsem. Chvíli bylo ticho, neslyšel jsem žádne kroky, proto jsem se obrátil a hledal pohledem svého hosta. Našel jsem ho hned, stál těsně za mnou. Jak je to možné? Nehodlal jsem se tím dále zabývat a pokynul jsem mu ať dovnitř. Poslušně udělal pár kroků, ale poté se opět zarazil. Nechal jsem ho tedy být, přistoupil jsem k vaně, vyhrnul si rukávy a otočil kouhoutkem. Okamžitě se z něho vyvalil proud vařící vody, až se objevil obláček páry a pár kapek mi popálilo dlaně. Zaslech jsem tiché uchechtnutí. Otočil jsem se a spatřil jsem ho jak stojí nedbale opřený o vanu a tiše se mi směje. Jak se tam mohl tak rychle dostat? Zasmál jsem se s ním a pokračoval jsem v chystání koupele. Do proudu pod kohoutek jsem přilil trochu jasmínové pěny a místnost okamžitě zaplnila její nezaměnitelná vůně.

Po několika minutách byla vana plná a já jsem se otočil k odchodu, aby se hoch mohl v klidu umýt. Předpokládal jsem, že se přede mnou nebude chtít svlékat, proto mě tolik překvapila ta čtyři tichá slova, jenž prošla přes jeho rty.

„Budeš mi dělat společnost?“ otázal se chraplavě. Nyní jsem pro změnu vytřeštil oči já. Vždyť byl tak odtažitý a projevoval mi čirou nenávist, co že najednou tak změnil názor? Očividně byl přesvědčen, že s ním zůstanu, protože si bez jakéhokoliv studu počal rozepínat knoflíky na chatrné špinavé košily. Zamrkal jsem.

„Pokud si to přeješ,“ odpověděl jsem. Přikývl a odhodil košili na podlahu. Díky tomu jsem měl přímý výhled na jeho sněhobílou hruď. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího než jeho bledou pokožku, jenž s přehledem přezářila i světlo lamp na zdech, nikdy jsem neviděl nic roztomilejšího než jeho drobné růžové bradavky, nikdy jsem po nikom tolik netoužil.

Nevěděl jsem, jestli se mám také začít svlékat. Odpověď přišla v zápětí spolu s cvaknutím přezky u jeho kalhot.

„Nebudeš se mýt se mnou?“ zeptal se nevinně.

„Pokud si to přeješ,“  odpověděl jsem znovu jako robot. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na jeho krásu. Jistě to na mě poznal, protože se opět lehce pousmál a odhalil mi tak řadu dlouhých špičatých zubů. Po zádech mi přejel mráz, já to však nevnímal. Chtěl jsem pouze být co nejrychleji nahý. Mému společníkovi se toto již povedlo, stál přede mnou v celé své kráse a pobaveně mě pozoroval. Když jsem si toho všiml, rychle jsem se uklidnil a pomalu jsem si stáhl bavlněné trenky, poslední část mého oblečení. Abych ukončil trapný moment ticha, naznačil jsem mu posunkem hlavy aby si vlezl do vany první. Opět jen tiše přikývl a dlaní se dotkl zábradlí od schodů k nádherné mramorové vaně. Podivil jsem se tomu, jak je možné, že jeho pokožka má skoro stejný odstín jako ten bledý mramor? Když se jeho špinavá chodidla dotkla teplé vody slastně zavzdychal. To ve mě probudilo vlnu vrušení a také jsem rychle spěchal do vany.

Každý jsem se usadili na jeden konec prostorné vany a opřeli si záda o stěnu. Chvíli bylo ticho, jen jsme se pozorovali. V ten moment jsem zalitoval, že jsem do vany přidal tolik pěny, jelikož nyní bylo celé jeho tělo zahaleno do oněch voňavch bublinek.

To ticho nebylo nijak nepříjemné, naopak. Vychutnával jsem si tyto okamžiky plnými doušky a doufal jsem, že přibudou další, intenzivnější. Stále se však nic nedělo, můj host jen seděl po ramena zabořen v pěně, byly mu vidět pouze ostře vystupující klíční kosti. Kdy asi naposledy jedl něco pořádného? Asi před tou stejnou dobou jako se naposledy myl. A to jistě bylo pěkně dlouho. Očividně si koupel užíval, labužnicky totiž zavřel oči. Zdálo se, že mi důvěřuje, nebo se mě už alespoň nebojí. Nechtěl jsem zklamat jeho důvěru, ale bohužel jsem se nedokázal ovládnout. Lehce jsem se nadzvedl, přesedl si a díky této správné vzdálenosti jsem se opatrně dotkl konečky prstů jeho nohy někde nad kolenem. Nevyděsil se, ani neuhnul. Pouze pomalu a rozvážně otevřel oči. Překvapil mě výraz v nich. Nebyl to šok ani zhnusení, ale čirý zájem. Snad to mohl být i chtíč. Nečekal jsem, že to půjde tak snadno. V duchu jsem se usmál a přesunul prsty o kousek výš.

„Co to tu na mě zkoušíš? Neříkám, že se mi to nelíbí, ale tobě to přijde zdvořilé? Vždyť ses mě ještě ani nezeptal jak se jmenuji,“ pronesl chlapec s takovou aristokracií v hlase, že bych se za to nemusel stydět ani já, snobsky vychovaný šlechtic.

„Jak se jmenuješ?“ otázal jsem se poslušně, i když jsem moc dobře věděl, že jsem se ho již jednou ptal.

„Reiko,“ zašeptal.

„Krásné jméno,“ řekl jsem já a posunul svou ruku o něco blíže k jeho rozkroku. Cítil jsem jak se pod mým dotekem zachvěl. Položil jsem mu na stehno celou dlaň a pomalu se sunul nahoru. Odpovědí mi byl přetrvávající třas a husí kůže, která odolala i této teplé koupeli. Pohlédl jsem mu do očí a on mi pohled opětoval a přidal k tomu svůdné zamrkání. Na chlapce měl neobvykle dlouhé řasy. To ve mě probudilo novou dávku adrenalinu a má dlaň se konečně dostala na místo kam směřovala. Jak jsem si všiml už když se přede mnou svlékl jeho penis rozhodně nebyl malý. Vždy bylo mým zvykem zastupovat roli muže, ale nyní jsem pocítil neobvyklou touhu mít tento skvost v sobě. Možná to tak nakonec dopadne…

Jemně jsem vzal jeho chloubu do dlaně a počal jsem si s ní opatrně pohrávat. Nejprve jemně ( nevěděl jsem, jak moc je zkušený ) po chvíli ( když už se má touha nedala vydžet ) jsem přidal na síle. Jednou rukou jsem mu laskal varlata, za okamžik mi to ale přestalo stačit a ponořil jsem pod hladinu i druhou ruku. Za úplného ticha jsem si pohrával s jeho šourkem, přetahoval předkožku, intenzivně jsem mu ho drtil v dlani. Nebylo slyšet nic jiného než tiché pleskání vody a občasné vystříknutí zbloudilé kapky. Zvedl jsem zrak a zjistil jsem, že se nacházím nebezpečně blízko jeho obličeje. Bylo však již pozdě ustupovat.

Reiko se ke mě naklonil a přejel mi po čele prstem, na němž ulpělo trochu pěny. Tato cesta pokračovala přes spánek a tvář až skončila na rtech, kde jsem brzy ucítil nepříjemnou chuť pěny. Reiko se usmál a políbil mě na rty, čím docítil odstranění oné pěny. Byl jsem mu za to velice vděčný. Odtáhl se a usmál se. Opět mě políbil tentokrát to byl velice dlouhý a vášnivý polibek. Bylo to vskutku příjemné, nikdy jsem nic podobného nezažil. Ani se ženou, ani s mužem. Jeho rty byly překvapivě tvrdé a studené. Dočista jako led. I nyní jsem si s podobnými záležitostmi odmítal kazit požitek. Přítáhl si mě blíže za vlasy, nepřestal mě však líbat. Přišlo mi, že se snad nepotřebuje nadechovat. To já ovšem potřeboval, v tento moment už docela nutně. Pokoušel jsem se vymanit z jeho sevření, on mě však odmítal pustit.

Byl jsem uvězněn v obětí jeho ledových rtů a nutně jsem potřeboval kyslík, jenž mi byl tak vylgárně odepírán. Brutálně mě chytil za vlasy, rozevřel nohy a mě si vtáhl zády k sobě mezi stehna. Konečně mě přestal líbat. Na moment jsem si oddechl, nejspíš to bude jen neškodný sadista. Nic s čím bych si nezvládl poradit. Vždyť kolik takových už jsem v posteli měl. To jsem se ale krutě pletl. Ve vteřině mi zakryl ústa dlaní a naklonil se k mému uchu. Měl jsem dojem, že mi snad něco šeptá, já mu však nerozuměl ani slovo. V hlavě už mi hučelo strachy a míhaly se tam nejrůznější černé představy. To co mě čekalo v následující minutě by mě však nenapadlo ani ve snu.

Reiko se uchechtl, odkryl mi své špičaté zuby spolu s mými vlasy na pravé straně krku a hladově se zakousl. Tohle je vděk za to co jsem pro něj udělal? Blesklo mi hlavou. Bylo to také má poslední myšlenka před tím, než jsem omdlel. Všechny ostatní se již vytratili s proudy mé teplé krve jenž proudila skrz dvě malé dírky na mém bledém krku přímo do úst toho malého upíra. Tak přeci jen to byl vrah…

Když se Reiko dostatečně napil vylezl z vany a pomalu se oblékl. Přešel ke dveřím a naposledy se ohlédl do malé místnosti. Byl to vskutku bizardní pohled. Ležel jsem nahý ve vaně plné mé vlastní krve a zmítal jsem se ve smrtelných křečích. Nepovedlo se mu totiž zabít mě vysáním krve. Nebo to možná udělal záměrně. Nyní mi ještě zbývá posledních pár minut života. Nebudou však klidné. Je mi souzeno trpět až do konce. Ale proč? Co jsem udělal tak strašného? Vždyť jsem se jenom pokusil zachránit ubohé dítě z ulice. Proč mi tak ublížil? Prudce jsem škubnul hlavou a prsty jemiž jsem ještě před pár minutami dráždil Reikovo přirození vystřelily k těm dvou rankám na krku a pokusily se je zacpat a zabránit tak úplnému vykrvácení.

Reiko se zasmál. Vyděšeně a vyčerpaně jsem se na něj zadíval. V jeho temných očích se zračila čirá spokojenost. Nebo to byl ještě hlad? Když se pomalu vydal zpátky ke mě prudce jsem se pokusil posunout se ve vaně co nejdál od něj. Mé tělo už však bylo příliš vyčerpáno a odmítalo mi poslušnout. Reiko došel až ke mě a sklonil se těsně nad okraj vany. Opět mi odhalil své tesáky a opět se do mě zakousl. Tentokrát na opačnou stranu krku. Zavil jsem bolestí a prsty jenž se snažily zadržovat krev unikající z mého čela se zoufale přitiskli na bílé mramorové obložení. Hledaly útěchu a pomoc. Bohužel se nedočkaly. Místo toho se mi do krku ještě hloubějí zabořily ostré upíří zuby a v momentě mi vytrhly živé čerstvé maso. Okamžitě se ze mě vyvalil nový proud krve a Reiko ji lačně nasál do sebe. Bylo mi hodně zle, bolest se již téměř nedala vydržet. Ano, mučil mě, záměrně mě nechával na živu. Proč? Vycenil zuby a zakousl se mi do klíční kosti. Úplně jako by mě chtěl ohlodat. Zuby se bolestivě zaryly pod onu kost a já myslel, že mi ji snad vytrhne. Nejvíce mě na tom však bolelo, že při tomno zlovolném aktu nepromluvil jediné slovo. Nevěděl jsem, čím jsem si to zasloužil, choval se jako by chtěl někoho pomstít.

Neměl jsem však čas na zbytečné úvahy. Můj mozek plně zaměstnávala fyzická bolest a já k ní nemínil připočítávat i tu psychickou. Uvolnil sevření a mě vyčerpáním sjely prsty po tom bílém mramoru. Zanechaly po sobě pouze krvavou stopu. On si bez rozpaků vzal tu ruku jenž se mezitím ponořila do pěny a přiložil ji ke rtům. Nezakousl se, nýbrž mi jedním špičákem rozřízl předloktí. Byla tu hluboká rána, poškodila mi žíly. Bylo to neskutečná bolest. Křičel jsem ať už přestane, modlil jsem se, proklínal jsem ho. Nic však nebylo platné. Hrubým jazykem olízl ten šrám a vysál z něj všechnu dostupnou krev.

Hlava mi klelsla na prsa, ruka spadla do vany a okamžitě se okolo ní vytvořila kaluž krve. Klížily se mi oči, nejpíše už umírám. On tam pouze stál a vypadalo to, že už se mnou skončil. Nebyla to však pravda. Ještě zbývalo velké finále. Přiklekl k vaně a neskutečně dlouhým nehtem mi do hrudi vyryl velké „R“. Pak se usmál a tiše za sebou zavřel dveře. Doufal jsem, že už je definitivně pryč. Když se delší dobu nic neozývalo usoudil jsem, že je tomu tak. Nyní mi nezbývá nic jiného než poklidně zemřít. Nemám dost sil abych si zavolal pomoc a navic po tomhle incidentu bych už ani neměl na život chuť. Vždyť jaký to má smysl? Snažil jsem se žít poklidný život, pomáhat a co z toho mám? Brutální zavraždění. Upírem. Vždyť přece neexistují. Proč si vybral zrovna mě?

Oči se mi znovu zavřely, tentokrát definitivně. Ze všech mých ran se naposledy jako na povel vyvalila krev a mé srdce naposledy udeřilo. Mé tělo se zhroutilo do vany a po zbytek noci tam zůstalo ležet, zalito pouze měsíčním svitem a teplým světlem lamp. Leželo tak do rána dokud tuto děsivou scenérii neobjevila má komorná. Chudák stará, hledala mě a místo toho našla zakrvácenou koupelnu a mou mrtvolu. Měla mě ráda…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.