Navždy spolu, navždy od sebe!

Navždy spolu, navždy od sebe! (yaoi)

 

Ten výkřik plný bolesti mě probral z mého krásného snu. I když mi všichni říkali, že nemám nic z toho poslouchat a hlavně nesmím za žádnou cenu chodit do otcovi ložnice, když je tam s některou ze svých nemnoha konkubín anebo s mojí matkou, teď jsem tam prostě musel. Ta bolest která byla slyšet z těch výkřiků, mě nemohla nechat chladným. Ubližovali tam někomu tak moc, až jako kdybych to cítil já sám.
Nemohl jsem tomu zabránit!
Oblékl jsem si jen župan a pomalu vyrazil přímým směrem otcova ložnice. Hluboký nádech a následné otevření dveří. Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděl.

Otevřel jsem oči. Tenhle sen, nebo spíš vzpomínka, mě budil ze spánku již dlouhých pět let. Ten den, kdy se tohle stalo, zcela změnil můj život a já se stal stejným člověkem jako můj otec.
Nejenom, že mě vzrušoval pohled na bolest ostatních. Já měl z té jejich bolesti přímo zvířecí radost. Protřel jsem si oči a podíval se napravo od sebe. Vedle mě ležel Salim a měl ve tváři tak spokojený výraz až mě to rozčílilo. Jako kdyby ani necítil tu bolest, kterou jsem mu během sexu způsobil. Ten obličej mě lákal k tomu, abych ve svých prstech sevřel jeho krk a pořádně přitlačil. Podíval jsem se na své ruce, které přímo přízračně mířili k jeho krku, když otevřel oči a podíval se na mě.
„Můj pane?“
Ten pohled který na mě vrhl.
Otec stál zády ke mně a já měl možnost uvidět několik žen, které leželi kolem těla mé matky. Matky, kterou jsem tak moc obdivoval a miloval. Dokázala ovládat své city, protože mého otce milovala. Bývala to hrdá Evropanka, která se zamilovala do muže, který viděl jen sám sebe. A teď jsem viděl jak moc se dokázala pokořit jen proto, aby mohla být s ním. A já věděl, že nikdy nechci být jako ona!
„Můj pane?“ promluvil Salim.
Byl moc blízko a tak jsem do něj strčil. „Ode dneška nesmíš vstoupit do mé ložnice bez mého svolení. Tvůj pokoj se nemění a…
„Nesmím být s vámi? Ale já udělám cokoli, abyste byl šťastný, můj pane!“
„Už jsem ti něco řekl. Chováš se ještě hůř než nějaká d***a! Pokoj napravo od mého bude od zítřejšího dne patřit mému písaři. Možná jsi měl šanci jej jednou spatřit. Ty víš jaká je to pocta vlastnit tento pokoj!“
„Ano, pane!“
Byla nahá a přivázána ke kříži. Bylo to přímo rouhačské, na hlavě měla trnovou korunu a po celém těle neuvěřitelně hluboké rány z kterých odkapávala krev. Jen tiše úpěla a ani nevnímala okolní svět. Ta agónie z její bolesti byla přímo hmatatelná ale já neměl strach. Bylo to zvláštní, ale…. ten pocit nadvlády byl úchvatný. „Otče,“ zašeptal.
Pohled, který na něj jeho otec upřel, jej celého rozechvěl. Nejprve měl nutkání se otočit a utéct ale nohy jej neposlouchaly. „Vezměte jej mezi sebe, ať konečně pozná, co je to mít moc!“ 

„Ten pokoj má patřit vaší nastávající manželce, ženě se kterou máte zplodit svého potomka, který…“ přerušil tok jeho myšlenek Salim a sklopil pohled.
„Ale, ale, snad nám nežárlíš na toho mladíka? Řekl jsem ti snad někdy, že pro mě znamenáš něco víc než jen hračku?“
„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou a odešel.
„Jak můžou být ti hlupáci tak naivní? Jen proto, že se o ně starám tak to neznamená, že je mám rád! Beru je jako povyražení po těch dlouhých a nudných dnech vlády. Jakmile se ožením a zplodím syna, tak…“
Opět se zamyslel,
Pět žen se začalo věnovat jeho tělu. I přes svůj věk, necelých třináct let, byl obstojně vyvinutý. Pravý syn svého otce, jak by řekla matka, kdyby byla při sobě. V tu chvíli jedna z nich, možná jen ze zvědavost, zamířila k jeho konečníku. Pod náporem jejího prstu se svěrač uvolnil a mladík vystříkl svou první dávku mízy. „Pane, on…“ rozesmála se, „…on se udělal, když jsem mu strčila do zadku prst.“
„Ale?“ uchechtl se otec a několika tahy si přejel po svém utěšiteli. „Mladému hřebečkovi by se líbilo, kdyby ho někdo protáhnul. Nebylo by na škodu, kdyby to byl poprvé jeho otec. Vždy jsem to chtěl vyzkoušet.“
I přes počáteční vzrušení jsem se vyděšeně ohlédl na svého otce. Jeho vzrušený a přímo obrovský pyj stál ve své plné velikosti a já na chvíli přestal dýchat. Ta slova nejspíš moji matku probrala, protože vykřikla se zbytku svých sil: „Prosím, to nesmíš. Se mnou si dělej cokoli, ale jej do toho nezapojuj, prosím.“
„Běž ji zaměstnat,“ rozkřikl se na jednu z žen, která se bez okolků vrhla k matce. Sundala ji z kříže, aby se na ní vzápětí vrhla a…
Raději jsem zavřel oči a čekal.

Oči se mi i přes počáteční odpor zalily slzami. Co by se se mnou dělo, kdybych ten den nevešel do jeho ložnice. Co by se stalo s matkou? Doopravdy by ukončila svůj život stejně jako poté co mu TO udělal jeho vlastní otec? Nemohla snést, že tomu nedokázala zabránit.
A právě ten den byl zapečetěn osud mého otce. Nenáviděl jsem jej za to, co mi provedl a stejně tak jsem nenáviděl sebe. Neměl jsem však tolik odvahy anebo jsem nebyl až tak zbabělý, že jsem neukončil i vlastní život.
Stačilo kolem sebe seskupit stejně smýšlející stoupence a k nástupu na vládnoucí místo mu nic nebránilo. Stačilo vědět za jaké páky zatahat a otec byl odstraněn z cesty. A nemusel si ani zamazat své ruce jeho krví.
Bič zasvištěl a venkovní temnotu prořízl srdcervoucí výkřik. Na mladíkovo tělo dopadla první rána, za kterou následovala další a další. V bolestech se zhroutil k zemi, ale několik paží mu v dopadu na tvrdou zem zabránilo. Držely ho a čekaly až pán dokoná svoji přípravu. Takhle si přichystal vždy každou ze svých konkubín, nechtěl aby se bránily, když si je bez jakékoli přípravy bral na ukojení svých základních přímo až zvířecích pudů.
Chytil vlastního syna za vlasy a přitáhl si ho ke svému klínu. „Kuř,“ zavelel a udeřil ho otevřenou dlaní do tváře. V chlapcových očích se zaleskly slzy a objevil se v nich nepatrný vzdor. „Dělej a strč si ho do tý svý zasraný huby, nebo ti ho tam strčím rovnou!“
Chlapec polkl a přesto, že se mu v té chvíli zvedl žaludek si jej pomalu zasunul do pusy. Otec na nic nedbal a zarazil mu jej až po mandle, a to vše několikrát opakoval. „Opovaž se to vyplivnout. Vše spolykáš jako ta největší děvka, kterou jseš.“

Kdo nakonec zasadil tu poslední ránu? Nevěděl, protože celý ten osudný den měl zahalený mléčně bílou mlhou. Ne, nepamatoval si ani svoji korunovaci. Jediné co věděl bylo, že byl nakonec stejný jako jeho otec!
Dlouhých pět let jsem snášel otcovu krutost, ale nakonec jsem se mu vzepřel abych využíval svoji moc stejně jako on. Možná jsem dokonce horší než on! Za maskou vlídnosti si beru ty, zpočátku nevinné chlapce, abych z nich udělal na nic nemyslící hračky. Otec jim alespoň dal šanci, pokud se jim to nelíbí, mohou jít. Žádná z nich však nikdy neodešla, stejně jako matka.
Nakonec všechno spolykal a otec jej téměř něžně pohladil po tváři. „Hodný chlapec a teď přijde zlatý hřeb večera. Děvčata doneste tu největší misku oleje a pořádně ho s ní promažte. Nezapomeňte na žádný záhyb jeho mladičkého tělíčka. Na jeho těle nesmí být ani jedna jizva. Nechceme přece, aby si někdo myslel, že jsem bez srdce.“
Dívky jej položily na břicho a opatrně mu začaly mazat záda. Záměrně se vyhýbaly ranám po biči, které namazaly nevábně zapáchajícím krémem. „Neměj strach, i když nás občas zbičuje, vždy se o nás postará. Nikdy nám neubližuje bezdůvodně, my si to totiž přejeme. On je našim pánem a zároveň i osudem, který jsme si vybraly!“ zašeptala mu jedna z nich do ucha, když mu promazávala oblast konečníku.
„Položte jej na záda a svažte mu ruce k posteli a k nim přivažte nohy. Chci ho mít pěkně vystaveného.“
„Otče, prosím.“

Dokonce i teď po těch letech v něm zůstalo trochu nenávisti k otci, který jej připravil o dětství. Nenávisti, které si myslel že se zbavil, když otec vydechl naposledy.
Položil mu ruku na ústa a přejel s ní po horním rtu, mezitím druhou rukou zamířil k prudce se stahujícímu otvoru a zajel do něj jedním prstem. Chlapec zatnul zuby a poté otevřel zprudka pusu, protože ruce změnily polohu, tentokrát přejížděly po jeho penisu. Kdyby to nebyl jeho otec, tak by vzdychal blahem. Otcova ústa využila chlapcovi nepozornosti a divoce jej políbila, aby vzápětí zamířila k jeho klínu.
Ano, byl vzrušený na maximum a v tu chvíli přestal vnímat tu okolnost, že tohle všechno mu dělá jeho vlastní otec. Vyšel mu vstříc. On stiskl jeho varlata a pak nasadil na ústí řitního otvoru svůj nemalý penis.

Ne, nikdy mu nemohl odpustit nic z toho všeho. Já se o své chlapce starám lépe než-li se kdy choval on k nim. Několik z nich jsem zachránil od konce horšího než samotná smrt. Pokud se mnou některý z nich nechce mít sex, do ničeho je nenutím. I oni mají možnost volby, i když jsou jen a pouze hračky v mých rukách.
Chlapec vykřikl bolestí, když do něj vnikl penis člověka, který ho zplodil a zároveň mu z očí vytryskly slzy ponížení. On z něj udělal jen sprostou děvku, která pro trochu slasti udělá cokoli!

 

 

Alexandr
Všude kolem byla jen válečná vřava, krev a výkřiky plné neutuchající bolesti. Kolik lidí ještě musí zemřít, než budete spokojen, pane? Koutkem oka se podíval na vládce, který tuhle krvavou řež pozoroval plný nadšení z bolesti, kterou trpěl někdo jiný než on. Několikrát již myslel na to, jak by se tvářil, kdyby takhle někdo ubližoval jemu!
Tmavovlasý muž, ke kterému byly tyto myšlenky mířeny se otočil jeho směrem. Úkosem na něj pohlédl a zablýskalo mu v očích podivným světlem. Jako kdyby věděl na co jeho písař a zároveň kronikář, myslí. Ne, on to ví! Blesklo mu hlavou, když vůdce otočil hlavu na svého nejbližšího podřízeného a pak ukázal prstem na něj.
Věděl, že mu jeho téměř ženské vzevření jednou zláme vaz, ale netušil, že to bude tak brzo.

****

Alexandr
Seděl jsem v lázni do které měl přístup jen on a několik jeho nejbližších a věděl, že budu tento den proklínat do konce života. Budu se nenávidět za to, že jsem vstoupil do jeho služeb a zároveň se budu bát o to, abych nezemřel a byl stále s ním.
Tohle jsem však v té době nevěděl. V ten okamžik jsem si naopak přál, abych nežil. Jak mohou být lidské city pomíjivé. Jednou nenávidět až k zbláznění aby člověk poté miloval zrovna tak.
Vůně všech těch mýdel a parfémů mě uspávala a teplo , které vydávala horká lázeň, tomu ještě napomáhala. Aniž bych si to uvědomil, hlava mi padla na prsa a já usnul.
Probudil mě zvláštní pocit v tříslech a já zamrkal abych vzápětí hrůzou rozevřel oči. Všude kolem mě stáli samí muži a byli nazí. Ne, že by jim jejich údy plandaly mezi nohama, právě naopak. A já si se zděšením uvědomil, že je vzrušuje pohled na mě.
Moje dlouhé blond vlasy sem zdaleka nezapadaly, matka mi radila abych s nimi něco dělal, ale já byl příliš malicherný a hrdý na to, že se od ostatních odlišuji. Splívaly do vody v dlouhých pramenech a rámovaly moji úzkou tvář. A pak když jsem otevřel oči, všichni nahlas zavzdychali. A já uslyšel: „Má zelené oči a ty řasy! Ne, nemohl si vybrat lépe. Vypadá jako dívka, krásná dívka.“
„Zrudl jsem a pokusil se postavit. Vlastní nohy mě však neposlouchaly a já spadl zpět do vody. Během chvilky mě několik paží zachytilo v podpaží a oni mě vyzvedli ven.

Vládce
Když jsem uviděl ty jeho zděšené oči, když sledoval tu úchvatnou bitvu, pocítil jsem neznámý pocit, který mi sjel až do třísel.
Věděl jsem, že tohohle muže musím mít a ukážu mu to potěšení z bolesti, které mě tolik vzrušuje. Vymítím mu z tváře to znechucení, které cítil, když sledoval tu krvavou řež.
Zrovna ten samý pohled měl, když otevřel oči a uviděl všechny ty muže, kteří ho sledovali s chtíčem v očích. Neměl jsem tu sílu tam vstoupit a vzít si jej přímo před jejich zrakem. A zároveň jsem nemohl připustit, aby byl někdo z nich jeho prvním milencem. Tohle právo patřilo jen a jen mě!
Donutil jsem vlastní nohy k pohybu a nemusel ani promluvit, protože už nikdo jiný než já nemohl přijít.
„Pane,“ ozvalo se uctivě a já se ušklíbl. Ani jeden z nich ke mně nezvedl své oči. Nikdo neměl tu odvahu měřit se se mnou. Kopl jsem do jednoho, který se nacházel moc blízko. Jen tiše sykl a ustoupil o krok zpět.
Jejich nenechavé ruce od něj ustoupily a ono kolem nás utvořili kruh. „Kdo vám dovolil vejít!“ vykřikl jsem a všichni jako kdyby se zmenšili.

Alexandr
Pohled vyděšené laně. Ano, přesně tak jsem vypadal a vlastně i byl. Moje zděšení a strach neznalo mezí. Jakmile se na mě začali sápat tak jsem ztuhl a čekal co se bude dít. Ne, neměl jsem právo se bránit!
Potom někdo promluvil a já doufal, že mě to uchrání před tím, čeho jsem se bál téměř jako smrti. Nesměl jsem zemřít už kvůli své rodině, která by trpěla daleko víc než já! Moje žena, moje mladá a krásná manželka by se mohla stát hračkou v jejich chlípných myslích a rukou. I když je trochu hamižná, možná by si zasloužila… Zhrozil se vlastních myšlenek.
„Kdo vám dovolil vejít!“
Tento autorativní hlas bych si nemohl s nikým zaměnit. Přišel on a s tím se můj osud navždy zpečetil.
„Ihned vypadněte a pusťte dovnitř otroky! Nebudu to opakovat!“ Tentokrát už nepříčetně řval. V tu chvíli jsem k němu pocítil alespoň nepatrnou vděčnost, nikdo z nich nebude svědkem mého morálního úpadku! „Pane, já…“
„Mlč,“ zašeptal, „pokud chceš žít tak mlč a pouze plň mé rozkazy.“
Jen jsem přikývl a čekal co se bude dít dál. Dovnitř vstoupilo asi deset mužů, kteří na sobě měli jen bederní roušku a uhýbali pohledy. Ani jeden z nich se na mě nepodíval. Jen čekali na rozkazy svého pána. Sledovali jej s dychtivostí v očích a přímo mu vyseli na rtech. Zahlédl jsem jeden postranní pohled, který mířil přímo ke mně, byl plný nenávisti. Otřásl jsem se strachem a uhnul pohledem.
Poté jsem na svém těle pocítil další pohled a vzhlédl jsem k němu. Přímo naproti mně stál on a pozoroval mě. Jeho oči byly tak,… plné pobavení.
„Můžete začít a pořádně mi ho připravte!“ zavelel a posadil se do nadýchaných podušek.
Nikdo z nich na mě opět ani nepromluvil. Jen přistoupili k mému tělu a začali na mě nanášet jakési vonné masti. Jejich ruce masírovaly moji pokožku a já se proti své vůli cítil dobře jako nikdy. Byl to zvláštní a snad i vzrušující pocit, protože jsem cítil, že se to mému „těšiteli“ líbí. Právě to mi připomnělo mou ženu a já je od sebe pokusil odhodit. Jeden z nich upadl a já se přikrčil. Ano, očekával jsem úder, protože jsem se protivil pánovu rozkazu. Nic se však nestalo. Proto jsem vzhlédl a opět viděl ten jeho pobavený pohled. Ano, chtěl mě zlomit, to jsem poznal, když promluvil a následně mávl rukou. Do lázní vešel velký muž a táhl za sebou moji ženu. Můj zděšený pohled nejspíš hovořil za vše, ale on musel promluvit. „Víš, co by se mohlo stát její krásné tvářičce, když nebudeš poslouchat! Naopak, když budeš poslušný, tak se bude mít o dost lépe než teď.“
Zděšeně se na mě podívala a poté odvrátila zrak. „Pane, prosím. Udělám cokoli, jen ji do toho nezatahujte, prosím. Má snad trpět za to, že si vzala za muže slabocha!“
Pohlédla na mě a k mému nemalému údivu se ji v očích zaleskly slzy. Že bych se mýlil?
„Dobře, pošleme ji k jejím rodičům.“ Jeho úšklebek mi říkal, že moc dobře ví jaké páky má použít, aby mě zlomil a donutil k poslušnosti.

Vládce
Jakmile ta žena odešla, pocítil jsem obrovskou úlevu, ale zároveň i neznámý pocit, který mi sevřel hrdlo. On by udělal pro její život cokoli a ona byla ochotná jej kdykoli zradit. Dokonce si dovolila nabízet své tělo a vemlouvala se, aby nechali jejího muže zabít. Doopravdy nerozuměl jejich citům.
Nadechl jsem se, abych mu řekl k čemu se dokázala snížit, aby se mohla mít lépe, když promluvil. „Děkuji,“ zašeptal a pomalým krokem mířil ke mně.
Ne, nechápal jsem jeho počínání o nic víc, než její.
„Děkuji, že jste ji nechal jít!“
Víc zmatený než teď jsem doopravdy nemohl být.
„Co vám nabídla za to, že mě zabijete, pane? Své tělo?“ Poslední věta mě zmátla ještě víc. On si poté lehl vedle mě na podušky a sledoval mé pohyby svýma zelenýma očima.
„Jak jsi to poznal?“
„Když mě uviděla a ucukla pohledem, zahlédl jsem v zklamání které cítila, z toho, že jsem živý a zdravý. Nebyla zděšená z toho, jak vypadám!“
„Skvělé! Nikdy by mě nenapadlo, že i krásný muž může být inteligentní. U žen to nejspíše neplatí, ona je toho živým důkazem. Ale dost slov!“
Mé mávnutí donutilo všechny přítomné aby odešli. Salim však odcházel se značně znechuceným obličejem. Věděl, že od dnešního dne už nebude mým nejoblíbenějším sexuálním partnerem. A to ani jeden z nás netušil, že to nakonec nebude nikdo z nich.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
Jeho rudnoucí tváře a sklopení hlavy bylo tak vzrušující, až jsem sykl. Pohodil svými do půli zad dlouhými blonďatými vlasy a zamrkal svýma dlouhýma řasama. Přímo mě sváděl a pak se na mě podíval svýma zelenýma kukadlama. „Alexandr.“
„Tohle jméno,… ty jsi cizinec?“
„Ano.“

Když všichni odešli, atmosféra v lázni zhoustla. Mladík se snažil chovat nenuceně, ale… Nepociťoval žádné nadšení z toho, co jej právě teď čeká. Sám byl nahý, ale ON měl stále na sobě všechno oblečení. Netušil co je od něj očekáváno a tak čekal.
„Pojď blíž ke mně a ukaž mi, jak se staráš o svoji ženu. Je to přeci někdo koho miluješ. Dokázal jsi jí odpustit, že…“
„Ne,“ vykřikl. „Vy to nechápete, pane! Udělal jsem to proto, aby dostala co si zaslouží. Když se vrátí zpět do rodného města, všichni budou vědět co se stalo. Moje rodina byla ve vesnici téměř uctívaná, otec byl lékař a zachránil společně s mojí matkou mnoho lidských životů. Pro její rodinu bylo ctí, když se provdala za mě. Kdybych zemřel, byla by vdova. Takhle se ale všichni dozví, že…“
„Že syn těch téměř bohů je jen obyčejná d***a v královském paláci. To jsi chtěl říct!“
Alexandr němě zavrtěl hlavou.
„Dost slov!“

Vládce
Pořád jako kdyby chtěl mluvit o své ženě. Jako kdyby si myslel, že uteče tomu, co jsem si pro něj připravil. Postavil jsem se na nohy a položil mu šlapku jedné z nich na hrudník. Sjížděl jsem s ní stále níž až jsem se zastavil u jeho chlouby. Zavzdychal a uhnul hlavou na stranu. Nebránil se a to se mi nelíbilo.
Budu muset přitvrdit.
Otočil jsem se a vytáhl zpod jedné z podušek důtky – bičík a zkusmo s nimi švihl ve vzduchu. Mrkl jsem jeho směrem a spokojeně mlaskl. Tentokrát byl jeho pohled opět vyděšený.
Pokusil se postavit, ale moje noha, která stále setrvávala na jeho hrudníku, jej zastavila. Zavrtěl jsem hlavou a položil si prst před ústa.
A pak jsem udělal něco, co nejspíš nečekal. Klekl jsem si na kolena a přetočil jej na bok. Ruce se mi třásly nedočkavostí, ale nesměl jsem to uspěchat. Ještě jsem nebyl natolik vzrušený, abych mohl vstoupit přímo do něj. Smočil jsem si prsty v oleji a kousl jej do ušního boltce.
Zavzdychal.
V prstech druhé ruky jsem sevřel jednu bradavku.
Sykl.
Objel jsem prsty svěrač a pomalu dovnitř vtlačil jeden prst, poté následoval druhý. „Nádherně mi ho svíráš,“ šeptl jsem mu do ucha a on opět sykl. Šlo to skvěle, ale stále to nebylo ono. Vytáhl jsem z něj prsty a zaměřil se na jeho klín.
Několika zručnými tahy jsem přejel po jeho penisu a přetáhl mu přes lesklý žalud předkožku. Olízl jsem jej po celé délce a vložil si jej na kraj úst. Lehce v něm zacukalo a já olízl kapičku na jeho konci. Musel jsem jednat rychle, pokud jsem chtěl pokračovat v tomto nádherném mučení. Stiskl jsem ho u kořene, aby nevystříkl předčasně. Poslepu jsem sáhl do kapsy a vytáhl z ní kroužek, který jsem opatrně nasadil na jeho úd. Tuhle úžasnou věcičku mi dal jeden z velvyslanců v Evropě a já ji chtěl vždycky využít.
Jeho zděšený pohled hovořil za vše. Ztěžka dýchal a snažil se dostat k tomu, aby to sundal. Moje ruce ho však zastavily.

Alexandr
Celé moje tělo se chvělo bolestí z nemožnosti vyvrcholení. Ten bastard mě dovedl téměř na vrchol ráje, aby mě nechal před jeho branami trpět nekonečnou agónií. „Prosím,“ zašeptal jsem, „pane, prosím pokračujte.“
Usmál se a já věděl že čekal jen na to, až jej poprosím. Aby ze mě udělal ještě větší děvku. Děvku, která prosí, aby ji její pán udělal. Kroužek nechal na svém místě a zase odkudsi vytáhl pevné provazy. Kdybych v té chvíli věděl, že dělá to samé, co mu kdysi udělal jeho vlastní otec, tak… možná bych i něco cítil. Teď jsem jen chtěl ať to ukončí a já budu moci v klidu spát.
Přivázal mi ruce ke kohoutkům a poté k nim přivázal i nohy, pod zadek mi položil několik podušek a pak mi stiskl varlata a zároveň přetáhl předkožku přes žalud, opět. Olízl si rty, strčil si prst do pusy, aby následně ten samý strčil do mého zadku. Poté následoval druhý a třetí a pak šlo vše tak rychle, až jsem ztratil vědomí. Jediné, co jsem si pamatoval bylo, že jsem poté jakmile do mě vnikl, ejakuloval tak silně jako nikdy předtím.
Samozřejmě předtím nezapomněl sundat ten zasranej kroužek!

****

„Může být rád, že to přežil, co říkáš?“
„To jo, ale kdyby si to vyměnili, tak nevím, nevím. Viděl jsi ten jeho? Kdybych si mohl vybírat, tak… dal bych si říct a nechal ho ať mě s ním protáhne.“
„Chlapi měli byste toho nechat nebo vás uslyší Salim a ten vás sežere.“
„Prosím tebe. Neříkej, že tě ten nový mladík nevzrušil tak jako nás. Viděl jsem ti na očích jak…“
„Něco jsem ti řekl,“ tentokrát zněl jeho hlas výhružně. „Nikdo se nemůže rovnat našemu pánovi, udělal toho pro nás tolik, že mu to nikdy nedokážeme splatit a proto se nemůžu podívat na nikoho jinýho než na něj.“
„Prosím tě, myslíš, že by mu to vadilo? Stejně má oči jen pro něj, stejně jako dřív pro Salima. A já vám říkám, že tohle nedopadne dobře, dejte na má slova.“

****

Alexandr
Probudil jsem se v měkké posteli a blaženě se protáhl. Byl to jen sen, noční můra. Když jsem však otevřel oči, věděl jsem že ten sen pokračuje dál a já se z něj už asi nikdy neprobudím.
Pak jsem pocítil bolest, které vyzařovala z mého zadku do téměř celého těla. „do prdele,“ zaklel jsem, „jen tam ne!“
Zaťukání na dveře mě vyděsilo ještě víc než kdyby někdo vešel bez vyzvání.
„Dále,“ zakoktal jsem a čekal, kdo vejde. „Pan Alexandr?“ ozvalo se úslužně a já zůstal zírat s otevřenou pusou. „Pán?“ otázal jsem se ne moc inteligentně. Mladík, který dovnitř vešel se usmál a pokračoval. „Vládce vás očekává ve své ložnici, máte si na sebe obléct toto a tyhle boty.“
Ukázal rukou na židličku, které jsem si před chvílí nevšiml. Ležela tam téměř průhledná košilka a slipy ve stylu tang.
Do… co si ten idiot myslí?
„To myslíš vážně?“
„Ano, pane. Nemusíte mít strach dnes je tam sám, ale zítra očekává jednoho velvyslance z Číny společně s jeho konkubínami, které mu chce nabídnout darem jako…“
„Moment a co tam jako budu dělat? On veřejně vystupuje se svými milenci?“
Chlapcův výraz na okamžik ztvrdl. „Řeknu ti to jen jednou a nebudu ti to nikdy opakovat. Takhle se o našem pánovi nikdy nevyjadřuj na veřejnosti a vůbec ne před nikým z jeho blízkosti. Nemuselo by se ti to vyplatit! Už i tak tě nemnoho z nich nenávidí. Pár jich k tobě chová i jiný cit. Neotáčej se k nikomu zády!“ dořekl a opět nasadil ten svůj milý úsměv.
„Počkej, mohl bys mi vysvětli, co znamenají tahle tetování?“ nadzvedl jsem ruce a přiložil si je k tělu, aby mohl lépe vidět. „To je nějaké pitomé označení? Protože takhle nějak se tetuje dobytek, aby se poznalo, kdo je jeho pánem.
„Proč se ptáš na něco, co víš? Podívej se na mě,“ odvětil naštvaně a odhalil přede mnou svůj hrudník, který na tom byl oproti mým rukám o dost hůř. „S tímhle se nemůžu ukázat ani své vlastní rodině. Odsoudila by mě, i když nezná okolnosti!“
Kdybych si v té chvíli uvědomil odkud tohohle mladíka znám, nikdy by mě svými báchorkami nedostal tak kam chtěl. Ale jak už jsem řekl několikrát. V té době jsem byl stále tak strašně naivní a pak, pak bylo pozdě.
„To je, hrozné,“ zašeptal jsem a položil mu na hrudník obě ruce. Možná jsem si to neuvědomoval, ale sevřel jsem jednu bradavku v prstech a on vzdychl. Podíval jsem se mu do očí. On jen stál a měl zavřené oči a tak jsem se odhodlal k dalšímu o dost zoufalejšímu činu. Jazykem jsem přejel po té druhé, která se chvěla vzrušením. A pak začal jednat on! Než jsem se nadál, vášnivě jsme se líbali, aby mě vzápětí přetočil na kolena a já čekal jako nějaká nadržená fena, až ho do mě vrazí.
Doopravdy jsem nečekal žádné něžnosti, jen jsem chtěl ukojit svoji nadrženost na jakýkoli ocas ve svém zadku. Nechápal jsem kdy přesně se stalo, že jsem se stal na tom tak závislým. Vždyť jsem zde teprve druhý den! Nebo ne?

Vládce
Nemohl jsem uvěřit, co Salimovi tak dlouho trvá. Měl Alexandrovi přeci jen předat oblečení a přivést ho do mé ložnice. Nervózně jsem opět přešel po celém pokoji abych se vzápětí rozmrzele posadil do křesla.
„Co si člověk neudělá sám!“
Když jsem bez zaklepání vešel do jeho pokoje, přímo do tváře mě uhodila atmosféra ze které přímo sálala vášeň a chuť po sexu. Salim seděl na zemi s hlavou mezi koleny a zhluboka oddychoval, zatímco Alex ležel v posteli na levém boku a na jeho bledém těle se lesklo zasychající sperma. „Vysvětlí mi to někdo!“ zařval jsem a stál nad nimi jako bůh pomsty.
Salimovo snědé tělo se zachvělo v očekávání úderu a stočil se do klubíčka. Sevřel jsem v ruce bičík, až mi zbělaly klouby na prstech a napřáhl se, abych ho s ním uhodil. Něčí ruka mě však zastavila. Pozvedl jsem pohled a díval se do zelených očích, které prosily za odpuštění. „Pusť mě,“ zasyčel jsem nebezpečně a odhodil jej k zemi. Upadl tváří na zem a rukou se uhodil o okraj stolku. Vzápětí mu ze zranění začala téct krev, ale já nebyl k zastavení. Ta krev mě nutila k tomu, abych pozvedl ruku a švihl bičem Salimovým směrem. Jako kdyby on mohl za to, že jsem zranil svůj klenot. Několikrát vykřikl, rány jsem nepočítal, ale bylo jich mnoho. Po chvíli bylo slyšet jen tichý vzlykot a pak jen ticho a švihy biče do živého masa. „Pane, prosím, nechte ho být!“
Tohle mě na chvíli probralo a já se pro tentokrát začal věnovat Alexovi. Otočil jsem se k jeho zakrvácenému tělu. Zraněná pravá ruka ležela na jeho noze a levou se pokoušel zastavit krvácení. Jeho oči byly plné slz, ale nezdálo se, že by to bylo bolestí. „To já… já jsem… můžu za to já!“ vzlykl.
V první chvíli jsem ho chtěl udeřit. Jak si mě může dovolovat odmlouvat? Jeho oči mě však opět zastavily. Ne nemohl jsem mu ublížit. „Odpusť,“ zašeptal jsem tiše a vzal jej do náruče. Když jsem procházel kolem Salimova těla, viděl jsem jak zhluboka oddychuje. Nejspíše utrpěl šok a jestli ho neošetřím, mohl by zemřít. Vyšel jsem z pokoje a vykřikl na celou chodbu. „Arime, kde jsi! Pomoz mi odnést do mého pokoje Salima a zavolej ranhojiče, aby mi donesli ty své vyhlášené masti. Jen ty nejlepší!“
Opatrně jsem jej položil na postel a vytáhl ze stolku u postele lahvičku s dezinfekcí. Utrhl jsem si kus látky z rukávu haleny a namočil ji do roztoku. Opatrně jsem s ní přejížděl po okolí rány a pak vzal obvaz a opatrně mu ruku obvázal. Během této operace jen několikrát sykl, ale mlčel. Přejel jsem mu prsty po obličeji, jen zavzdychal. Oči nechal zavřené a stočil se na bok. Protřel jsem si tvář, přehodil přes něj přikrývku a vstal z postele, abych mohl ošetřit i Salima.
Jak se o něj postarám, tak si tě vykoupu.
Když Arim donesl těžce oddechujícího a třesoucího chlapce do mé ložnice, krve by se ve mně nedořezalo. Takhle jsem nikdy nezřídil ani svého nepřítele, natož někoho, koho jsem dřív… snad miloval. Zděšeně jsem pohlédl na své ruce a pak na Arima. Ten muž vlastně kdysi dávno patřil k nejbližším mého otce. Toho jediného jsem ze svého okolí neodstranil a to z jednoho prostého důvodu. I když mého otce obdivoval a uctíval téměř jako boha, nikdy mu neodpustil co provedl vlastnímu synovi, vlastní krvi. V ten den se spolu těžce pohádali a Arim se mu svěřil, že pokud bude chtít pomstu, on mu nebude stát v cestě. Ani jako přítel jeho otce!
Nic neřekl, jen jej položil na přikrývky, které ležely na zemi a poté tiše odešel, aby za chvíli přinesl nádoby plné léčivých mastí. „Mám zavolat…“
Přerušil jsem jej mávnutí ruky a stiskl jeho ruku ve své. „Děkuji, ale o tohle se musím postarat sám.“
„Nejste jako on, i když si to myslíte,“ zahuhlal až jsem si myslel, že jsem přeslechl. Jeho upřímný pohled mě ale utvrdil v tom, že jsem slyšel dobře.
Podíval jsem se na ošetřeného Salima, abych se poté podíval i na spícího Alexe. Musel jsem na chvíli zavřít oči, protože to, co jsem si až právě teď uvědomil mnou silně otřáslo.
Salima se vedle sebe vídával téměř každý den a tak bylo pro mě samozřejmostí, že jsem z něj udělal svého milence. Ve všem mě následoval, udělal by pro mě všechno na světě, ale jaké vlastně byli jeho pocity vůči mě? Kdyby byla jeho matka právoplatnou manželkou tak… vládcem by byl Salim a ne on! Vždyť oni byli, bratry!
Ne, nebyli bratry, oni bratry stále jsou a budou navždy.
„Co jsem to provedl!?“
„Bratře, prosím.“ zachvěl se jeho hlas v horečkách. „Prosím já chci být… miluju jen a jen tebe!“
Pohladil jsem jej po zpocené tváři a políbil na ty hebké rty ze kterých jsem poznal tolik rozkoše. „Nesmíme v tom pokračovat, já nechci být jako on. Od… odpusť mi to všechno, prosím.“

Flashback:
Byl zase zalezlý ve svém pokoji jako každý den poté, co mu TO udělal vlastní otec.
Matka neměla sílu a ani odvahu se na sebe podívat do zrcadla a tak jednoho rána udělala o jeden krok více a spadla z terasy. Nic jí už nemohlo zachránit život, zemřela ihned po dopadu na zem.
Zaklepání na dveře jej z apatie neprobralo a tak dovnitř bez vyzvání vstoupil asi o rok mladší chlapec. „Ahoj, já jsem Salim a od dnešního dne se mám o tebe starat. Pán mi řekl, že mám splnit vše co si budeš přát.“
„Jo?“
„Ano,“ přikývl a zčervenal.
Ušklíbl se a mávl na něj, aby šel k němu blíž. „Takže, když ti řeknu aby ses svlékl. Uděláš to?“
Chlapec na nic nečekal a doopravdy si začal sundávat oblečení.
„Ty…ty to myslíš vážně.“ zakoktal.
Salim jen přikývl a během chvilky stál před starším chlapcem zcela nahý. „Ano, myslím to smrtelně vážně. Udělám cokoli na světě, abyste byl šťastný, pane.“

Tímhle dnem to všechno začalo, aby to nakonec skončilo tak, jak si přál otec, který byl v té době už několik let mrtvý! Začalo to v jejich dvanácti a třinácti letech, aby to ve vážnějším duchu pokračovalo, až bylo oběma kolem patnáctého roku života.

Políbil ho na otevřená ústa, která přímo lákala k políbení.
Salim mu vyšel naproti, ale starší chlapec ucukl. „Neměli bychom to dělat. Jsme ještě děti a…“
Mladší chlapec jen zavrtěl hlavou a přitáhl si jej blíž k sobě. „To přece vůbec nevadí, moje matka začala, když jí bylo třináct. Já jsem už o dva roky starší než byla ona. Už mám nejvyšší čas, jinak budu pro vás, pane, už moc starý a vy si najdete někoho mladšího.“
„Blázínku, proč bych to dělal?“ opět si jej přitáhl k sobě.
Pohladil jej po doposud zcela hladkém hrudníku a políbil jej na ztopořenou bradavku. Vcucl ji do úst a následně polaskal jazykem až Salim nahlas vykřikl hlasem podbarveným vášní. „Pane!“
Pravou rukou jej hladil na bedrech, aby vzápětí zamířil do chlapcova klína a pohladil jej po tuhnoucím penise, který sebou lehce cukal. „Pane,“ opět zavzdychal a vyšel mu pánví vstříc.
Levá ruka neomylně zamířila k rychle se stahujícímu otvoru, který skrýval tolik vášně a hlavně… uspokojení. Vnořil do něj nasliněný prst, aby poté následoval druhý a třetí. Pomalu jimi pohyboval v těsném prostoru, aby druhou rukou pomáhal k chlapcově vyvrcholení.
Leželi vedle sebe a zhluboka oddechovali. Starší chlapec opět políbil toho mladšího a kousl ho do ušního lalůčku, aby vzápětí z jeho těla slíbal téměř všechen pot. „Jsem…špinavý,“ koktal, „tam nesmíte… pane…“ vykřikl a zaryl prsty do prostěradla. Princ, nyní vládce olízl jeho vstup, aby do ně následně vnikl svým nedočkavým penisem. Salim se kousl do rtu tak silně až ucítil svoji vlastní krev, aby poté vykřikl.

Vládce
Vzpomínka na tu noc, kdy se spojili v něm vyvolala přímo nostalgický pocit. V ten den si myslel, že se zamiloval a o to horší byl dopad do reality, když zjistil, že jsou bratry.
Ještě horší však bylo, že Salim o tom všem věděl a přesto přistoupil na otcovu hru a hrál ji i poté, co stařík zemřel a navždy zmizel z jejich životů. Zmizel, ale zanechal v nich svůj odkaz.

****

Alexandr
Byl jsem ve vládcově paláci a zároveň ložnici už tři dlouhé měsíce. Salima jsem od toho dne, kdy jej pán zbičoval už nikdy neviděl. V paláci se o něm stále šeptalo, ale jakmile jsem se objevil poblíž všechny klevety přestaly. Nikdo se o něm přede mnou ani jednou nezmínil a když jsem se na něj zeptal přímo – nebylo už koho se ptát. Všichni jako kdyby oněměli anebo zapomněli, že kdy existoval.
Až ke konci třetího měsíce jsem se odhodlal zeptat svého pána přímo.
„Salim?“ zeptal se mě opět, snad aby se ujistil, že oba mluvíme o té samé osobě. „Jestli máš na mysli toho otroka, kterého jsem zbičoval, když jsem ho našel u tebe v ložnici, tak…“
Mé přikývnutí mu jako odpověď stačilo. Přitáhl si mě blíž k sobě za řetěz, který jsem měl přivázaný k noze a pravou ruku položil na obojek na mém krku. Zachrčel jsem protože se mi nedostávalo vzduchu a on jako kdyby si uvědomil až právě teď, že mě škrtí, svůj stisk uvolnil.
„…tak ten je právě teď někde v zemi vycházejícího slunce – Japonsku! Jeden z mých velvyslanců v něm našel zalíbení.“
Sklopil jsem hlavu na prsa a lehl si vedle pána jako poslušný pejsek. Moje doposud stále dlouhé vlasy jej vždy lákaly k tomu, aby mě za ně tahal a všelijak je namotával na různé nástroje. Vždy večer jsem byl v pokušení si je ostříhat, ale nikdy jsem k tomu nenalezl odvahu.
Nechápal jsem ten pocit, který jsem pocítil u srdce, když řekl, že jej prodal. Ten chlapec byl jediný člověk s kterým jsem se alespoň chvíli bavil a nějakým zvláštním způsobem mi přirostl k srdci.
„Snad se ti po něm nestýská,“ zasyčel nebezpečně. Otřásl jsem se a polkl. Musel jsem se dost ovládat abych se mu mohl podívat do očí. Cítil jsem neuvěřitelný strach, který mě téměř celého ovládl. Postavil jsem se na všechny čtyři nohy, olízl jsem mu ruku a otřel se o jeho nohu. Pohladil mě po boku, aby si mě poté přitáhl k vášnivému polibku. Moje oči se sami zavřely a já si připadal jako kočka. Ještě začít vrnět!

Probudil jsem se a byl opět sám. Moje oči si chvíli přivykaly tmě a až po chvíli jsem si všiml, že na jednom z křesel kdosi sedí. „Kdo je tam?“ otázal jsem se bázlivě.
Odpovědí mi bylo jen ticho a tak jsem se svoji otázku zopakoval znovu. Tentokrát jsem se snažil aby můj hlas zněl o poznání klidněji, nepovedlo se.
Postavil jsem se a vyrazil směrem, kde jsem tu neznámou osobu tušil. Nohy se mi však do něčeho zamotaly a já spadl jak dlouhý tak široký na zem. Opět bylo slyšet jen téměř mrtvolné ticho, které následovalo po mám dopadu na zem. Napínal jsem sluch, ale slyšel jsem jen vlastní dech. Zamrkal jsem a opět se podíval směrem křeslo. Stín se zvětšil a neznámý stál přímo nade mnou. „Řekněte, kdo jste?“
Neznámý se ke mně naklonil a moji tvář ovanul příjemný vanilkový dech. „Já?“
„Ano,“ přikývl jsem a polkl.
Úsměv toho muže mi vehnal růž do lící. Namotal si na prst pramen mých vlasů a přičichl k němu. „Myslím, že nezáleží na tom, kdo jsem, ale co tady dělám. Náš společný přítel mě sem poslal, abych tě zabil!“
„Zabil?“ zakoktal jsem v odpověď.
Přikývl.
„Proč?“
Muž pokrčil rameny. „To nevím, on mi jen zaplatil za to, abych mu přinesl tvoji hlavou, ale když ji vidím. Myslím, že by takové krásné hlavičky bylo škoda. Co s tím tedy uděláme?“
„Kdo by chtěl… zabít… mě?“ zavrtěl jsem hlavou a pokusil se vstát na vlastní nohy. „Víte mě to přijde totiž strašně vtipné.“
„Vlastní smrt?“
„Ne. Právě naopak. Ze smrti jsem měl vždycky strach a taky pořád mám, ale… Proč by mě chtěl někdo zabít? Nestojím nikomu v cestě. Vy myslíte, že by někdo stál o takový život? Možná to vypadá, že se mám dobře, ale…“ pohodil jsem hlavou na stranu, „…mám tohle všechno, ale kde je má svoboda?“
„Co k němu cítíš?“ zeptal se zcela mimo mísu.
Rozesmál jsem se a podíval se na něj jako kdybych ho až teď viděl v jiném světle. „Není to trochu zvláštní otázka od někoho, kdo mě chce zabít? Ale to je jedno. Co byste cítil ke svému vězniteli, který vám sebral právo na váš vlastní názor?“
„Alexandře, Alexandře, Alexi, jsi v pořádku?“ ozvalo se ode dveří. Opět jsem se pokusil postavit a pohlédl jsem směrem, kde před chvílí stál neznámý muž. Místnost však už byla prázdná a kdyby dovnitř nepronikal slabý vánek z otevřeného okna, myslel bych si, že se mi to všechno jen zdálo. Chvíli na to se otevřely dveře a v nich stál ON. Jeho rudé tváře hovořily za to, že musel do ložnice běžet téměř přes celý palác. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se aby řeč nestála a posadil se zpět na postel.
„Ty žiješ, díky bohu, žiješ!? Vykřikl a vrhl se mi k nohám. „Když jsem četl ten dopis… měl jsem takový strach. Ne, tohle mi už nikdy nesmíš udělat.“
Nejspíš jsem na něj stále nechápavě zíral protože chytil moji tvář do svých dlaní a začal mě líbat. Ty polibky byly tak… jiné. „Pane, co se stalo,“ v obavách jsem se na něj díval. Snad se nezbláznil.
„V tom dopisu stálo, že tě právě teď jde někdo zabít a i když poběžím jak nejrychleji budu chtít, už tě nezachráním. Jsem tak rád, že to byl jen hloupý vtip.“
„Vtip?“ polkl jsem a doufal, že nic nepoznal. „Jistě. Co by se mi také tady mohlo stát, že?“
Kdy se to stalo.
Kdy se udála ta změna?
Kdy se na mě stal závislým?

Nemohl jsem s ním nic dělat. Ani za nic nechtěl odejít z mé ložnice a nechat mě zde samotného. Nic nepomohlo domlouvání, že se mi přece nemůže nic stát. Musel prostě spát tady. Jako rozmazlené děcko, kterému chce někdo vzít hračku. Uložil jsem jej do postele a přikryl svojí jedinou přikrývkou, aby chvíli na to usnul.
Deku držel přímo křečovitě ve svých rukách a zhluboka vdechoval vůni kterou vydávala. „Voní jako ty,“ zašeptal, když upadal do hlubin snění. Jo, musel jsem se pousmát.
Jakmile usnul a v celém paláci opět nastalo ticho, vydal jsem se k oknu a vyhlédl z něj ven. Úplněk mi svítil do očí a já je na chvíli přivřel. „Doopravdy se chová jako malé dítě. Jaké měl vlastně dětství?“ Po chvíli mi pohled sjel na protější věž, která se nacházela v tom nejvyšším patře paláce. Místě kam měli přístup jen ti nejvíce vznešení z celého království. Zahlédl jsem stín muže, který zmizel hned jak jsem zamrkal. Opřel jsem se a položil hlavu na ruce. Ucítil jsem jako kdyby mi kolem tváře cosi proletělo a já pocítil letmou bolest na tváři. Sáhl jsem si na ni abych poté v záři měsíce pohlédl na svoji dlaň a uviděl na ni krev. Ohlédl jsem se za sebe a na zdi přímo naproti mně byl zabodnutý šíp. „Vau, tak to jsem měl štěstí.“ zamumlal jsem. Za chvíli jsem však zjistil že to nebylo štěstí, protože kdyby mě chtěl zabít, tak by to udělal.
Na šípu byl připevněn vzkaz.
Můj živý terči, tímto bych ti chtěl oznámit, že sice nebyla splněna má mise, ale já se vrátím a odejdu i s cennou trofejí.
Četl jsem ten vzkaz několikrát a stále nechápal co tím chtěl říct. Pokud mě nezabije tak tím vlastně ničí svoji čest jako profesionálního zabijáka. Co by tím mohl získat?

Sevřel v ruce nůž, který tam zůstal po tajemném cizinci a přistoupil k zrcadlu, které stálo naproti posteli. V ruce sevřel pramen vlasů na pravé straně hlavy a uřízl si jej téměř u ucha. Poté pokračoval s dalším a dalším pramenem až držel poslední, který uřízl stejně jako ty předchozí pouze s tím rozdílem, že tentokrát nechal zavřené oči. Vlasy nechal pohozené na zemi a odešel do koupelny, kde si napustil vanu a smyl ze sebe všechnu špínu.
V tu chvíli mu ani nedošlo, že jakmile se ON probudí bude se zděšeně ptát – kde je můj Alexandr.
Vstal z pomalu již chladnoucí vody a vytřel se do sucha, naposledy nechal vlasy. Omotal si ručník kolem boků a vyšel z koupelny, kde na něj už čekal vyděšeně, ale zároveň i naštvaně se tvářící panovník.
„Kde jsi byl! Pojď si se… kde máš vlasy!“ vykřikl a vrhl se na Alexe. „To snad nemyslíš vážně, kde máš ty svý nádherný vlasy? A taky, co má znamenat ten šíp ve zdi! Hned mi to vysvětli!“
„Doopravdy se chováte jako rozmazlené princátko, pane. Mě totiž unavovalo to neustále tahání za vlasy a hlavně umývání. Dokážete si představit jak blbě se umývají vlasy zalepené od spermatu!“
„Spe… spe…“ zakoktal, „proč jsi mi neřekl, že ti to vadí?“

Alexandr
Můj lehce arogantní tón jej moc nerozhodil. „Změnilo by se tím něco!“
„Ano,“ přikývl. „Já totiž bych neudělal nic, co by ti mělo… Od určitého dne jsem se změnil. Ty jsi si toho nevšiml? Anebo jsi si nechtěl všimnout?“
„Čeho jsem si měl podle tebe měl všimnout? I když jak o tom mluvíš, tak máš pravdu. Od toho dne, kdy zmizel Salim jsi se změnil a stejně tak i já! Co se sakra stalo!“

Vládce, říkejme mu třeba – Hanabi, protože ho prostě nějak pojmenovat musíme, se rozhodl že radikálně změní celý svůj život. V ten den, kdy si uvědomil, že plán který zosnoval jeho otec vlastně dopadl tak, jak chtěl on, to všechno začalo. Problém byl pouze v tom, že se nedožil jeho naplnění. Jeho poddaní ho nenáviděli stejně jako kdysi jeho otce a Hanabi se rozhodl, že tomu udělá rázný konec.
Začne tím, že změní svůj přístup k otrokům a hlavně ke svému bratrovi.
A co jej vlastně k tomu vedlo doopravdy?
Nejspíš ten divný pocit, který měl v oblasti svého srdce, když zranil toho mladíka jménem Alexandr. A přitom se to stalo proto, že jej tak moc chtěl získat jen a jen pro sebe.
Pověřil Salima úkolem hodným druhého syna bývalého krále, oznámil jeho jmenování velvyslancem a převelení do cizího státu. Přesněji řečeno jej poslal do Japonska jako zastupujícího vládce. Vztahy s touto zemí vycházejícího slunce totiž již delší dobu stagnovaly.
Macecha by jistě byla spokojená, ne tak Salim.
„Jsi můj bratr a vztah mezi námi prostě není možný. Možná chceš říct, že to předtím mohlo jít, ale včera není dnes. To přece víš! Mojí povinností je přivést na svět dědice a s tebou, to není možné.“
Přesně takhle na něj apeloval a světe div se, ono to zabralo.

****

Alexandr seděl u nohou svého vládce a nepokrytě dával najevo, že se nudí. Ty dlouhé měsíce bez jakékoli aktivity vysávaly jeho elán a radost ze života. Ode dne, kdy tzv., utekl hrobníkovi z lopaty a ostříhal si svoje vlasy na něj skoro vůbec nepromluvil.
A mladému muži jako kdyby od té doby něco chybělo. Jako kdyby se stal závislým na ponižování, které se mu plnou měrou dostávalo od jeho milence.
Přivřel oči a opřel se o Hanabiho nohu, která sebou po tomhle kontaktu nepatrně cukla. „Pane?“ obrátil se na něj, když se postavil a téměř vyběhl ven. „Co se s ním sakra děje?“
Samozřejmě nemohl nezaslechnout potměšilý hovor dvou vojáků, kteří stáli několik kroků od něj. „Myslíš, že mu to už řekl?“
„Nejspíš ne!“
„O co tady sakra jde? Chová se ke mně jako kdybych měl lepru.“ zamumlal sám pro sebe. Také vstal a odešel do své ložnice.
Naštvaně za sebou třískl dveřmi, když u dveří uviděl dvě stráže, které se tam postavili jakmile se natáhl ke klice. Oba sebou jen cukli a poté na sebe pohlédli. To bylo jediné co uviděl. Shodil ze sebe všechno oblečení, které měl a zalezl do chladné postele. „Co se to se mnou děje,“ mumlal a jeho ruce sami od sebe zamířily do vlastního klína. „To jsem fakt taková nadržená d***a?“

„Nejspíš jsem byl hodně unavený, když jsem spal až do večera,“ zavrčel sám pro sebe, když se probudil a vyhlédl z okna. Za obzorem pomalu zapadalo slunce a dovnitř pronikaly jeho poslední paprsky, které už neměly takovou sílu jako v poledne. Protáhl se a rukou si pročísl vlasy. „Jsou fakt krátký!“
„Ano, to jsou,“ ozvalo se za ním, až úlekem vyskočil.
Otočil se po hlase a uviděl opět toho neznámého muže se kterým měl tu čest se seznámit před pár měsíci. Muž jej sledoval pobaveným pohledem. „Vypadá, že ho to dost zasáhlo, co?“
„Cože?“
„Ale, ty to nevíš? Před několika dny se k němu doneslo, že udržuješ vztah s jedním z jeho otroků a aby to nebylo všechno, tak ho zasnoubili.“
„To si děláš srandu?“
Neznámý pokrčil rameny a naklonil hlavu na stranu. „Nezajímá tě, proč ti nic z toho neřekl? Nechtěl bys vědět z jakého důvodu jsem tady?“
„Nejspíš proto, abys mě zabil! Jen by mě zajímalo komu stojím za takovou námahu.“
Muž se rozesmál a posadil se vedle Alexe, který od něj kousek poposedl. „Ty to nevíš? Láska je totiž pěkná mrcha a nikomu se nevyhýbá.“ Jak mluvil začal se nebezpečně přibližovat k Alexandrově tváři, která začala nabírat nachový odstín. Pootevřel pusu a olízl si rty.
Alex jen suše polkl a odvrátil od muže pohled a tak nezahlédl ohníčky, které hořely v jeho očích. Muž k němu natáhl ruku a natočil si jej tváří k sobě. „Kdy jste se spolu naposledy…“
„Chceš se zeptat, kdy naposledy mě ošukal?“
Neznámý si odkašlal, nejspíš nečekal takovou otevřenou reakci.
„Vypadám nadrženě, co?“
„Ne, jen… nechápu to, ale docela mě svádíš. Stačí aby ses na mě jen podíval a musím se držet, jinak… tohle se mě ještě nikdy nestalo. Už minule jsem měl co dělat!“

Alexandr
Na přemýšlení jsem doopravdy neměl náladu. Doopravdy jsem byl tak moc nadržený, že jsem nemohl v přítomnosti kohokoli, kdy by se mnou mohl spát udržet své chutě na uzdě. Tolik jsem se snažil, ale závislost je fakt pěkná mrcha. Ten parchant si mě přímo omotal kolem prstu a pak mě odhodil jako kus hadru. Splnil to, co si předsevzal!
A když ten chlap začal s tím, že by mě nejraději ošukal, měl jsem co dělat, abych ho sám neznásilnil.
„Musím ti něco říct, otevři!“ vyrušil mě z rozjímání pánův hlas. Opět jsem se ohlédl tím směrem kterým měl stát ON ale zase tam nikdo nebyl. „Hned to bude, pane!“ odvětil jsem a vylezl z postele tak jak jsem byl, nahý!
Když jsem otevřel, jeho pohled ihned zamířil do mého klína. Nejspíš ho uvedlo do rozpaků jak jsem vypadal, protože ihned ucukl pohledem. Pak nejspíš našel ztracenou rovnováhu protože se rozkřičel. „Koho jsi tady měl, že jsi nahý a…“
Nedokončil protože ani já se už nemohl udržet. Sklopil jsem hlavu a přešlápl z nohy na nohu. „Omlouvám se, ale to bude nejspíš nedostatek sexu.“
Jeho ruce přistály nebezpečně blízko, položil je na mé boky, aby si mě k sobě přitáhl. Nedbal na zděšené pohledy dvou strážců a přímo před nimi mě políbil. „Tak moc jsi mi chyběl!“ šeptal mi přímo do úst a zatáhl mě zpátky do mé ložnice.
Jeho nenechavé a především šíleně hbité prsty mě hladily snad po celém těle. Ústy prozkoumával snad všechny záhyby na mém těle a občas mě až téměř bolestivě kousnul. Tlačil mě před sebou jako nějaký lis a já se taktéž už nemohl udržet a všechny jeho doteky jsem mu opětoval. Moje téměř bolestivá erekce mě nutila k něčemu co bych neudělal kdybych měl chladnou hlavu.
Neuvěřitelně rozehříval moji krev až téměř k bodu varu. Nechtěl jsem se už držet zpátky po tom několikaměsíčním půstu. Něco mě nutilo k tomu, abych se ho zeptal na to co začalo tížit mé srdce. Otázku ohledně jeho zasnoubení.
Ale vždyť… nikdy mi nesliboval nehynoucí lásku. Slovo jako láska nikdy nepadlo a já si uvědomil, že ji nejspíš k němu cítím a v té chvíli mi bylo jedno jestli mě miluje tak jako já jeho.
Nesměl jsem se zeptat na jeho city ke mně.
Neměl a nikdy na to nebudu mít právo, ne jako otrok!
„Pane, prosím,“ šeptal jsem mezi polibky a sám jsem položil jeho ruku na svůj zadek. „Potřebuji ho v sobě cítit tak jako dřív. Chci jím být plný.“
„Já…“ zakoktal a znělo to tak nevinně „…chtěl bych si to s tebou vyměnit. Chci pocítit jaké to je, když k té osobě která ti to dělá, cítíš něco jiného než nenávist.“
„Kdo ti tak… ublížil.“
Chvíli mlčel a odklonil se ode mě, což jsem nespokojeně napravil a otočil si jej čelem k sobě. Pohladil jsem jej po tváři a setřel osamělou slzu, která si klestila cestu přes jeho neuvěřitelně hebkou tvář.
„O…o… otec,“ kňukl a já na něj několik vteřin jen nehnutě zíral. „On tě znásilnil tvůj vlastní otec! Jak mohl být někdo tak krutý!“
Celý náš rozhovor nakonec vyústil v to, že mi usnul v náručí a já si musel pomoci sám.

Muž se potutelně usmál a zmizel stejně tak jako se před chvílí objevil. Všechno šlo podle plánu a ani jeden z nich o tom neměl ani to nejmenší tušení. Sice potom, co jej poznal na vlastní kůži, musel své plány nepatrně pozměnit, ale nejdůležitější je přece jen výsledek.
Splnění úkolu nezahrnuje jenom smrt, možná bude stačit odstranění příčiny. Sice mu zadavatel zakázky jasně řekl, že se JEMU nesmí nic stát, ale psychickou újmu to přeci nezahrnovalo.
Závislost.
Ano, chápal jsem co na tom chlapci vidí a toužil jsem jej mít sám pro sebe.

Vládce – Hanabi
Když jsem otevřel oči uviděl jsem jen nádherně jemné až téměř andělsky bílé vlasy. Vlasy ke kterým patřila neméně krásná tvář a tělo.
Řekl jsem mu o svém dětství a on i přes to ke mně necítil nenávist. Nezačal mě nenávidět ani po tom, co jsem mu udělal a dokázal mi odpustit i to, že jsem…
Zavtěl jsem hlavou a posadil se na posteli, které byla prosycena jeho vůní. Můj pohled se zastavil na jeho těle, které mě tolik uchvátilo a já se rozhodl, že mu vrátím ten pocit, který mám když jsem s ním!
Je to snad láska?
Obešel jsem celou postel a klekl si před jeho hlavou, abych mohl vidět jeho oči, když se probudí. Zhluboka se nadechl a poté otevřel oči. Chvíli se mi díval do očí a pak nečekaně zrudl jako rajské jablíčko.
Pokusil se posadit, ale mé ruce na jeho pažích jej zastavily. „Lež,“ zašeptal jsem a posadil se obkročmo na něj. Políbil jsem ho na tvář a postupně mířil stále níž. Tentokrát jsem chtěl být tak něžný, aby na tenhle okamžik do nejdelší smrti nezapomněl. Mé ruce směřovaly do jeho klína a ústa mapovala jeho hruď jemnými až téměř motýlími polibky. Cítil jsem jeho topořící se penis a nadzvedl se tak, abych na něj mohl co nejsnadněji dosednout. „Ne…nemusíš to dělat.“
„Já chci,“ odvětil jsem a nechal jej do sebe pomalu vniknout. Když jsem dosedl musel jsem se několikrát nadechnout, abych vzápětí mohl pokračovat. Divoce jsem i přes počáteční bolest začal dosedat na jeho úd. Moje aktivita se začala zrychlovat a pak jsem vyvrcholil zároveň s ním. „Miluju tě,“ zašeptal jsem abych po chvíli usnul.

****

V ten den splynula stejně jako jejich těla i jejich duše. Nenašel se ani jeden den, kdy by jeden z nich byl viděn bez toho druhého. A tak se téměř vytratila šance na to, aby splnil svůj úkol.
V tu chvíli však pomohla náhoda, anebo i tohle byl plán? Plán který se nakonec zvrátil ve špatný konec.

Otevřel oči a pokusil se posadit, svázané ruce za zády mu to však nedovolovaly. Co se to do pekla děje? Cítil že se nachází na studené, nejspíše kamenné zemi. Cítil chlad který mu prostupoval celým tělem a pak ucítil jak jej neznámé ruce zvedají, aby jej vzápětí přivázaly ke kříži.
Kříži, který byl ve tvaru lidského těla s roztaženýma nohama.
Všude hořely velké svíce a uvnitř byla téměř pohřební atmosféra. Poslední, co si pamatoval byla slova člověka, kterého miloval. Slova, která říkala to, co on sám cítil – Miluju tě!
A pak ten neznámý promluvil. „Konečně se setkáváme na místě kde jsem tě chtěl mít. Sice to zdaleka nezapadá do mého plánu, ale to nevadí. Mise je splněna.“
„Proč? Co chceš dělat?“
„Není to jasné?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Snažil se prohlédnout temnotou, ale nedařilo se mu to. A pak k němu muž přistoupil blíž a on uviděl jeho nahé tělo. „To snad nemyslíš vážně! Co tím chceš získat?“
„Kdybych dostal za úkol zabít toho parchanta, který ti vzal svobodu, tak bych to udělal. Sám jsi řekl, že nemůžeš cítit lásku k někomu, kdo ti vzal právo na tvůj názor.“
Alexandr se pokusil cokoli udělat, ale byl svázán opravdu silně a tak se provazy jen více a více zarývaly do jeho těla. Cítil jak mu krev stéká mezi prsty a kape na zem. Podíval se jeho směrem. Muž už byl nebezpečně blízko a lesk v jeho očích nevěstil nic dobrého. „Nedělej to,“ šeptal a pokusil se vidět skrz slzy bezmoci, které mu proti jeho vůli vytryskly z očí. „Prosím, ne!“
Zastavil se u něj držíc v ruce svůj penis a to bylo to poslední co viděl, když omdlel od bolesti.

Alexandr
Opět jsem se probudil a pokusil se vstát a tentokrát se mi to povedlo. Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, ale musel jsem se odsud dostat pryč. Moje tiché kroky ťapaly po studené zemi a můj pohled se zastavil na jeho těle. Kdybych měl nějakou zbraň a dostatek odvahy, nejspíše bych ho zabil.
Zastavil jsem se u dveří a rozhlédl se kolem sebe. Na zdi visel kus látky, kterou jsem strhl a omotal si ji kolem boků. Opět jsem se podíval jeho směrem a chvíli čekal. Nic se nestalo a já stiskl kliku.
Za dveřmi jsem se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, že místo pobytu se vůbec nezměnilo. Stále jsem se nacházel v paláci, jen v jeho jiné části. Byla temná noc a já jen tušil, že jsem v tom sklepení strávil několik dní.
Protože jediné, co jsem si pamatoval byla stále se opakující bolest, když mě ten bastard už alespoň popáté znásilňoval.
Zastavil jsem se u dalšího rohu a čekal na jakýkoli pohyb. Nic se však nestalo.
Po dlouhých několika minutách jsem došel ke dveřím do Hanabiho ložnice a opět se zhluboka nadechl. Co když mě nenávidí, co když… Zavrtěl jsem hlavou a stiskl kliku, která se však nepohnula. Zamčeno?
A pak mě napadla jediná a také poslední možnost – moje ložnice. Ta bolest byla téměř nesnesitelná, ale musel jsem ho vidět. Zastavil jsem se u dveří a stiskl kliku, tentokrát bylo otevřeno a já udělal krok vpřed. Čísi ruka mě však zastavila a já se s hrůzou otočil a uviděl toho bastarda. Uskočil jsem jako po zásahu elektrickým proudem a pomalu ustupoval směrem do pokoje. „Nech mě, prosím,“ plakal jsem jako malé děcko.
„Alexi?“ ozvalo se ospale z temného pokoje a pak někdo rozsvítil svíci.
Jeho pohled zpočátku radostný byl náhle vystřídán vyděšeným. Nejspíše neviděl toho muže, ale naopak měl oči jen pro mě.
„Kdo ti to udělal?“ šeptal zděšeně. Ty jizvy na těle nejspíš ve světle svíc vypadaly hůř než doopravdy. A pak vyskočil na nohy a běžel přímo ke mně. „Musím ti to ošetřit!“
„Nesahej na něj,“ ozvalo se ode dveří.
Můj pán chvíli nechápavě zíral a promluvil. „Kdo si sakra myslíš, že jsem? Někdo koho nevidím mi nebude říkat, co mám dělat.“
„Prosím, nedělej to.“ zašeptal jsem jeho směrem.
„Proč,“ ozvalo se nechápavě z Hanabiho úst. „Alexi, co se stalo? Proč jsi zmizel?“
Nemohl jsem mu nic z toho říct a ani nechtěl, ale ten parchant to udělal za mě a s nožem u mého krku mu sděloval všechny podrobností ohledně těch nocí, které jsem s ním strávil. Samozřejmě že neřekl, že to z mé strany bylo nedobrovolné.
„Je to pravda?“
Tahle otázka byla mířena na mě a já chtěl do celého světa vykřičet, že je to všechno lež, ale bylo tomu doopravdy tak? „Ano, je!“
„Promiň Alexandře, ale já tomu nevěřím. Pojď za mnou a řekni mi to do očí.“
Zavrtěl jsem hlavou.
Poté… nevím, kdo začal, ale vím, že na konci jsem objímal jeho krví zborcené pomalu chladnoucí tělo, ze kterého rychlými doušky unikal život. „Víš, že tě miluju a taky – Já na tebe počkám!“ vydechl naposledy.

****

Byl jsem souzen za něco co jsem nespáchal, ale to nebylo na tom to nejvtipnější. Byl jsem odsouzen za to, že jsem zabil člověka, kterého jsem miloval. Člověka, který i přes to, co mi udělal, byl tím jediným kterému jsem věřil a on zemřel aby mě zachránil.
Odsouzen člověkem, který způsobil smrt někomu koho taktéž miloval. A nikdo z nás už nemohl být s tím komu chtěl zasvětil celý svůj život.
Hanabi byl mrtev, ale přesto umíral s úsměvem na rtech.
Jeho vrah nyní usedal na trůn, který patřil jeho bratrovi – muži kterého tolik lidí milovalo, aby ho ve jménu lásky zabili!
Ach ano, bylo to patetické. Věřil jsem tomu, že zemřu první, ale opak byl pravdou.
Ano, přiznal jsem se k tomu činu a proč ne. Teď už jsem prostě neměl vůbec žádnou vůli žít. Ne potom všem, co se stalo.
Pro všechny jsem byl jen někým, kdo popletl hlavu velkému člověku. Snad ze závisti k tomu, že jsem dokázal, že i takový tyran jako ON mohl milovat.
Zničilo by to tu auru moci, která vznikla když kdokoli vyslovil jeho jméno. Já ho však poznal i z jiné stránky. Ze stránky dítěte, kterému moc a rodina zničili celý život a dětství. Ze stránky křehkého muže, který celý život toužil po lásce a nedokázal ji získat i když byla tak blízko.
Zavřel jsem oči a čekal na ortel, který byl jasný hned jakmile jsem vstoupil do soudní síně. Ne, ortel byl jasný už v té době, kdy na mě svalili vinu!
A já čekal na jediné. Na slovo, které by mě osvobodilo od toho všeho.
VINEN!

Všichni vykřikovali jen to jedno jediné slovo. Slovo jehož význam ani neznali – SPRAVEDLNOST! Kráčel jsem k místu, kde měl skončit můj život a těšil se na to, až vydechnu naposledy a konečně se s ním zase setkám. Vždyť poslední slova, které mi řekl, zněla – já na tebe počkám!
Vykřikovali.
Házeli.
Uráželi.
Já však nic z toho nevnímal.
Šel jsem vstříc svému osudu a to s úsměvem na rtech.
Vzpomínal jsem na to, když mi řekl – Miluji tě!
Krok stíhal krok a já se nechal unášet vzpomínkami. Vzpomínkami na den, kdy jsme poznali že jsme stvořeni jeden pro druhého. Museli nás rozdělit, abychom pochopili své city.
Zastavil jsem své kroky na posledním schodu a udělal pár posledních před popravčí špalek. Nedíval jsem se napravo ani nalevo, ale cítil ty pohledy plné nenávisti. A pak jeden jediný, který byl zcela prost od toho citu. Cítil jsem na sobě oči, které prosily za odpuštění. Tenhle pohled totiž kdysi miloval a možná i stále miluje. Ruce, které patří k těmto očím zahasily však moji lásku a proto jsem těm očím nemohl odpustit.
Polkl jsem a pohlédl směrem k nebi. „Brzy budeme spolu!“ zašeptal jsem a sklopil pohled k zemi.
Něčí ruce mě uchopily za mé svázané a položily moji hlavu na krví pokryté dřevo. Červená barva, která se postupně měnila v černou a ulpívala na mých nyní již opět dlouhých vlasech. Na vlasech, které on tolik miloval.
V očích mě zapálily slzy, ale nechtěl jsem jim udělat radost, ani tu nejmenší radost z toho, že mě zlomili. Zamrkal jsem, odhodil vlasy na stranu a zavřel oči. Poslední co jsem uslyšel byl svist ostré hrany sekery a pak jen ticho.

 

END

 

2 komentáře

  • Pyrit napsal:

    Tuhle povídku naprosto zbožňuju!
    Četla jsem ji sice i na A-M ale dokázala bych ji číst pořád dokola. To jak vyjadřuješ pocity,popisuješ minulost,lidi.
    Dokonalé sžití s příběhem..Máš vrcholné uznání autora připitomělých komedií(moje xD) ,tohle je vážně nádhera! ♥^^

  • topinka1970 napsal:

    úžasné… obdivuji tenhle pisatelský kousek 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.