Teddy

„Vážně by to bylo možné? No to je skvělé!Moc děkuji Hideki!“

 

Daichi Watanabe právě dostal skvělou pracovní příležitost. Pro mladého člověka jako je on nebylo žádným problémem odstěhovat se do jiného města. Jenže tady bylo 180cm vysoké jenže. Už od svých 17 se staral o svou o pět let mladší sestru. Nyní mu bylo 22 a jí právě sedmnáct. S sebou si ji ale vzít nemohl .Tady měla všechno. Školu,přátele brigádu. A tak ho nenapadlo nic jiného, než požádat o pomoc svého nejlepšího přítele…

***

Izumi Watanabe seděla na posteli a držela polštář ,jakoby měl každou chvílí změnit skupenství. Když jí bratr ohlásil, přestěhování k Hidekimu ,oněměla tak rychle, že by ji překvapilo míň ,kdyby najednou vytáhl z kapsy komisaře Rexe a praštil by ji jím po hlavě. Toho blonďatého mamlase k smrti nenáviděla. Když se viděli naposledy bylo jí patnáct. Nikoho arogantnějšího nikdy v životě neviděla. Ještě doteď si pamatuje jak se jí vysmíval.

„Já k tomu ptakopyskovi nejdu!“

„Ale notak, sestři. Je to jenom na půl roku a navíc slíbil že tě vrátí v celku!“

„Nedám ti najíst!“

„Séééstřííí!“

Pomalu se začalo stmívat a Izumi se rozhodla začít balit. Jediný s kým dokázala vydržet déle než bylo bezprostředně nutné ,byl její bratr. Nesnášela hloupé a arogantní lidi. Takže i po sebekratším kontaktu s nimi dostávala ponorkovou nemoc. Hideki Ishikawa sice rozhodně nebyl hloupý, i přes svůj docela nízký věk patřil do velice úspěšné rodinné společnosti, zato jeho ego s naprostým přehledem probouralo strop do třetího patra. Tím pádem kdykoliv s ním měla přijít do styku, kropila se preventivně svědcenou. Ovšem její bratr na svého přítele nedal dopustit. Neviděla ho sice už dva roky ,ale byla si naprosto jistá ,že se ani trochu nezměnil. Na rozdíl od ní..Ten bude ještě koukat!

Když měla jakž takž zabaleno, zachumlala se do peřin a telepaticky domlouvala budíku aby ji ráno nevzbudil.

„Pípípípípí!“ Ten ďábelský stroj to asi včera nepochopil takže ji vzbudil přesně na čas.

„Ranní vztávání by měli opravdu zakázat.“ Prohlásila Izumi a pomalu se šourala do kuchyně.

Její bratr byl přesný opak ,nehledě na brzkou ranní hodinu obdařoval veškerý kuchyňský nábytek úsměvy a elánem. Až na tuto malou nesrovnalost byli oba ale naprosto stejní. Chytří,vždycky nad věcí, milí ,ale hlavně silní. Daichi nenechal nic náhodě ,jakmile se jeho sestra začala titulovat slečna. Začal s intenzivním tréninkem v sebeobraně a všemožných bojových uměních. Takže pokud Daichi zvedl náklaďák Izumi zvedla dva. Oba měli krásně lesklé černé vlasy a skoro stejně tmavé oči. Bezpochyby byli přesně to čemu se říká krásní lidé.

„Proč prostě nemůžu zůstad tady!“

„Ani omylem !Nenechám bydlet sedmnáctiletou holku samotnou!“ Křičel Daichi když se snažil nacpat kufry spolu s dívkou do auta a neprodyšně ho uzavřít. Jeho představy o světě se ani trochu nepodobali jeho optimistické povaze. Sesterský syndrom u něj totiž dsáhl naprosto monstrózních rozměrů, takže kdokoliv se chtěl někdo k Izumi přiblížit na méně než 2 metry potřeboval zbrojní pas.

Hotovo! Kufry uloženy, sestra umrtvena. Byl se svou prací vcelku spokojen, takže mohl bez větších výčitek svědomí otočit klíčky od auta.

Jakmile dojeli na místo, byla i Izumi nucena přiznat ,že zas tak úplně strádat nebude. Dům byl obrovský, některé stěny byly celé prosklené a venkovní bazén byl zcela připraven.

„Sakra, tady umřít nedokážu!“ Konstatovala skoro zklamaně.

Bratr ji vysadil přímo u branky ,ale krabice jí akorát pomohl vyložit z auta.

„Musím jet ,už teď nestíhám. Měj se a…..“

„Já vím nikoho nezabíjej ani nemuč ,pokud možno toho budižkničemu nakrm jako výraz své vděčnosi. Opakoval jsi mi to hodněkrát, tak se měj!“

Daichi ještě naposledy zamával přes okýnko a zmizel někde v hloubi betonové džungle. Došla ke dveřím a už chtěla začít zvonit, když si všimla malého papírku s nápisem:

„Nejsem doma a do zítřka se nevrátím ,je otevřeno. Opovaž se udělat binec! Zítra se vrátím v pět hodin s přáteli. Jestli mi uděláš ostudu budeš spát veku!“

Izumi byla rudá vzteky.

„ Já ostudu? Já spát venku? Ten vepř nedostane nažrat ještě pěkně dlouho!“ Konstatovala suše zrovna ve chvíli, kdy pohříbavala kousek papíru hluboko pod podrážky.

Byla odhodlaná vyvěsit na dům obrovský transparent s nápisem „Hideki je gay“ ,aby mu alespon trochu uškodila.

***

Zhruba po čtvrt hodině se jí podařilo veškeré krabice dopravit do obrovské haly. Z ní vedly jedny schody nahoru do prvního patra ,kde se měl nacházet její pokoj a dvoje další dveře nejspíš do kuchyně a šatny. S hmatatelnou nechutí vystoupala dalších 20schodů a zůstala stát před třemi naprosto identickými dveřmi. Za jedněmi bylo něco, co nejspíš mělo připomínat koupelnu. Jakmile tu koupelnu spatřila, začala přemýšlet,jak je možné vytvořit tak rafinovaný typ smradu.

Dále následovala jeho ložnice. Byl to pokoj vymalovaný černě s bílými koberci,spoustou DVDček jejichž obsah ani nechtěla identifikovat a nehoráznou spoustou plakátů s tvrdou hudbou.

Když celý pokoj zrentgenovala neubránila se úsměvu.

„Takže pan drsňák co? Alespoň se mi bude k něčemu hodit ta spousta valentínských plyšáků.“

Měla dokonalý plán, jak mu před kamarády pořádně znetvořit image.

Když uviděla svůj pokoj musela uznat, že si jídlo přece je zaslouží. Místnost byla velká s balkonem, postelí pro dva a obrovskou televizí. S nábytkem byla tudíž docela spokojená a pustila se do vybalování. Po pěti hodinách úmorné práce, vypadal pokoj alespoň částečně obytně a tak se rozhodla prozkoumat zbytek domu.

Místnost s obrovskou prosklenou stěnou byl obývák. Černý gauč, černý stůl, černý koberec…byla opravdu šťastná ,že byl dům vybaven podobně jako ložnice o to byl totiž její plán lehčí.

V té chvíli vytáhla z poza zad největší ohyzdnost která se v téhle frajerské domáctnosti mohla vyskytnout. Místo na gauči si trvale zarezervoval 150cm vysoký růžový medvěd.

Když svou práci zkontrolovala spokojeně pokývala hlavou.

„Myslím že jsem ho dostala od nějakého Takedu..možná Tanaku..to je jedno každopádně posloužil účelu.“

„Já jsem tak podlá.“ Musela se opravdu pochválit.

Teď kuchyň, když místnost uviděla ,málem se proměnila v horu pudingu. Evidentně ji nikdy nikdo nepoužíval ,takže ten naprosto neodolatelný prostor čekal jenom na ni.

Navečeřela se, přidala na lednici ještě pár ohyzdných magnetek a vydala se vstříc novému pokoji. Asi do dvou hodin ráno si zpívala a byla šťastná ,že má dům jenom pro sebe. Boží prozřetelnost je fakt všudypřítomná…

***

Hideki Ishiawa se pomalu posadil na posteli. To byl zase jednou nářez vůbec si nepamatuju co tady dělám.

Momentálně se nacházel u jednoho ze svých přátel, po pořádné „pracovní“ párty. Doufám že to tam ta malá holka nezboří. Při slově malá se usmál. Už ji dva roky neviděl takže neví jestli vůbec „malá“ je . Každopádně byla zvědavá a rozkošná už jako malé dítě a Hideki pro ni měl zkrátka slabost. Přesto ho ,ale provázel pocit ,že ho velmi hluboce nenávidí.

***

„Pípípípípípí!“ Stačilo jediné mocné máchnutí tlapou a budík se rozprskl o vedlejší stěnu. Dneska vztávala o něco „dřív“ než obvykle. Ke slovu dřív uvozovky naprosto dokonale sedí. Zrovna začínaly letní prázdniny a Izumi věděla ,že je minimálně dvě hodiny po probuzení naprosto nepoužitelná. Takže dneska nevztávala ve 12 jako vždycky ,ale už v jedenáct. Pomalu se po schodech skutálela do některé z dalších koupelen. Tu v patře se použít ani nepokoušela…neměla potřebu se hned po ránu přiotrávit jedovatými výpary.

Jakmile udělala raní hygienou ze svého ksichtu něco co připomínalo obličej, vydala se na strastiplnou cestu do obýváku. Nikdy by jste nevěřili jak dlouho se dá u televize jíst jediná miska cereálií.

Pane bože jedna hodina! Mám už jen tři hodny než ten mimozemšťan přiletí!

V pyžamu se přiřítila do kuchyně a začala vařit. Měla dokonalý plán, jak se svému domácímu představit.

„Já dělat ostudu.Cccc.Ještě uvidí… já mu natrhnu prdel!“

***

Hideki velice obezřetně vystoupil z auta spolu s dalšími čtyřmi lidmi. Našlapoval velice zlehka, ta „malá“ potvora ho totiž nenáviděla tak moc, že každou chvíli očekával ránu nějakým ostrým, popřípadě hodně těžkým předmětem. Rychlý pohled od branky ke dveřím, dům zatím stojí. Pomyslel si s neskrývanou úlevou.

Podle toho co mu Daichi říkal se držela domu jako lev, takže nebyla šance ,že by ji během dalších dvou týdnů viděl jinak než s nožem v ruce.

„Jak nám ji popisuješ to není dívka ,ale divoké zvíře.“ Zasmál se muž v upnutém roláku.

Hideky děkoval vládci všech pohovorů že ho odprostil od veškerých konzervativních hostů a na gauči se mu měli válet jenom čtyři bývalí spolužáci. Takhle se šance na přežití o hodně zvýšily.

Odemkl  a velmi opatrně otevřel dveře. Nikde nikdo ,nejspíš je nahoře. Vstoupil a všichni vesele za ním.

„Tak kde je to dítě ,se kterým bydlíš?“

Možná by býval odpověděl kdyby napřed nespatřil obývací pokoj. Chtěl zůstat naprosto klidný ,ale tohle už bylo moc.

„Slez dolů ty příšero a okamžitě mi vysvětli, co dělá ta nestvůra na mém gauči!“

Když ostatní také nahlédli do mísnosti a spatřili obrovského medvěda, málem se zbláznili smíchy. Ale když se vrátili ke schodům ,úsměv jim na rtech zamrzl.

Po schodech nekráčela příšera ani zatrpklý adolescent ale naprosto kouzelně vypadající mladá dáma. Ve vínovém sáčku a stejně zbarvené sukni. Jediným důkazem jejího předchozího image byl zlatý náramek s hroty, kterého se nehodlala vzdát.

Když viděla reakci nově příchozích, musela si gratulovat. Jsou tak blbí , že to bude ještě jednodušší než jsem si myslela.

Jako poslední se z pokoje vypotácel Hideki ,kterému právě těd brada zkušeně hoblovala parkety.

No tak tohle je teda pořádnej nářez..

První se vzpamatoval člověk v modré košili.

„Ahoj“

Teď přicházela na řadu druhá část plánu.

Její zrak se stydlivě ohnul k zemi a uklonila se.

„Dobrý den jmenuji se Izumi Watanabe, velice mě těší.“ Musela uznat, že hodiny dramaťáku ve škole se jí náramně hodily. Způsob jakým její obličej stydlivě měnil barvu , by jí mohla závidět nejedna 14-náctka.

V tu chvíli bylo naprosto zřetelně vidět, jak všichni přítomní změnili skupenství do formy šťastného rosolu.

„Pokud budete mít hlad, prosím dejte mi vědět.“ Pronesla a kouzelně se usmála.

Nyní si byli všichni dokonale jistí ,že jejich duše dojdou klidu a odporoučeli se pomalým tempem do obýváku.

Hideki měl co dělat aby si udržel oči a jazyk na svých místech. Pane jo , ta teda „vyrostla“. Po chvilkovém rentgenování její postavy se rozhodl promluvit.

„Aho-..“ Pozdrav nedořekl, odpovědí mu byl naprosto suveréně vyplazený jazyk.

Hideki pokrčil obočí na výraz naprosté nechápavosti a čekal na vysvětlení.

„To že ti nebudu dělat ostudu neznamená že se k tobě budu chovat víc než odměřeně!“ Odpověděla mu na posunek Izumi a odporoučela se do kuchyně.

V pokoji se naprosto zřetelně ochladilo a aura byla více než vražedná. Hideki si utřel slzu z tváře.

Béé proč zrovna já? Když se konečně změnila tak mě bude stejně ignorovat?! No to je teda pěkně nespravedlivé!

***

Ahoj Izumi!!…a Hideki..“ Zavolali a naráz odešli.

V domě nyní bylo ticho, tma a hlavně hlad.

„Nechceš udělat nějakou večeři?“ Zeptal se trochu zoufale.

„Přesně kvůli tomuhle si odmítám kohokoliv vzít! Mně stačí stočit se u televize s miskou cereálií a ne abych se ještě stara o to, co chce jíst ten druhej.“ S touto větou teatrálně dosedla na klín růžové příšeře.

Na co mi je ,že mám ženskou v domě ,když stejně umřu hlady? Už chápu proč se nikdo nehrne do ženění..

V televizi se objevil obrovský nápis „Oprah show“.

„Huuu konečně ,už jsem se bála že to dneska nedávají!“ Prohlásila Izumi ,když černoška s mírnou nadváhou dosedala na gauč.

V tom okamžiku se studio Oprah změnilo na zkorumpovanou wrestlingovou show.

„Naval ten ovladač!“

„Ani nápad! Ten vynalézavější vítězí!“ A na důkaz svého výroku zasunul ovladač do trenek.

Na Izumině pohledu by se dala nyní s naprostým přehledem nakrájet cibule. Nahoru jít ale nehodlala, byl by to důkaz její prohry. Takže skončili tím ,že každý fandil jinému ,výstředně oblečenému, kulturistovy.

***

„Cháááá vyhrála! Vyhrála! Já vyhrála!“ Prozpěvovala si Izumi ,když v koupelně (té bez smrtícího zápachu) zbavovala své zápěstí náramků s hroty.

Jak je možné ,že jsem prohrál? Sakra kdyť se ten chlap jmenoval „Lamač kostí“!Přemítal nakvašeně Hideki. A hodil velice efektivně mířený, mokrý ručník na hlavu Izumi.

„Jak málo stačí dětem ke štěstí ,že?“  Zahlaholil,

a vzal si ručník zpátky ,při čemž jí zkušeným pohybem rozcuchal vlasy.

„Já jí ještě ukážu,kdo je tady pán!“

 

Poznámka autora: První díl nové sériovky. Nebo tak trochu sériovky. Bude rozdělená tak zhruba do třech částí ,které mám už v podstatě hotové. Ani si nedokážete představit, jak je obtížné najít nějaká, relativně padnoucí jména! Mě osobně to trvalo nejméně dvacet minut a stejně nejsem se jménem Izumi  tak úplně spokojená.. Tenhle díl je hlavně popisový: Popis domu, popis vzájemnho vztahu, popis plánů..Tak doufám že jste se nějak moc nenudili. V další kapitole vám prozradím něco víc o jejich vzhledu. Izumi jsem si i několikrát skicovala než jsem byla úplně spokojená. A to hlavně proto ,že jsem to prostě já v bledě modrým. (miluju vtělování do příběhu! :33) Dejte vědět jestli se vám povídka líbí! S pozdravem vaše Pyrit! :3

PS: Konečně povídka ,která nemá v názvu jídlo! ^(^ -^ )^

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.