Donuts II

„Co říkáš na toho novýho?“

                                        ***

„Kazuki! Neseď u toho počítače hned po ránu!“  Paní Hiroyama svraštila obočí a mírně pokrčila nos, bylo to její typické vyjádření první fáze naštvání. Pokud by se v kuchyni neobjevil do pěti minut, následovalo by rozšíření nosních dírek a postupně i nějaká ta rána nádobím, které by bylo tvarem i váhou naprosto neslučitelný s dalším pokračováním života.

Když se vypotácel z pokoje, jeho sestra už dávno usrkávala z hrnku kakaa. Nutno podotknout že Kazuki odjakživa potřeboval o pár hodin spánku víc než normální člověk, takže ve všední dny bylo jeho utrpení ještě větší. Díky tomuto faktu se do kuchyně nedostavil ten sebevědomý synek, ale naprosto všedně vypadající medvěd.

Při pohledu na svého bratra si Yuriko postrčila brýle na nose o trošku výš, jako výraz naprostého opovržení. Toto gesto jí bylo oplaceno jenom vyplazeným jazykem. Neměl čas ani náladu na vymýšlení něčeho lepšího.

Když si nacpal převážnou část snídaně do pusy, pokládal toto rodinné shromáždění za ukončené a teleportoval se do koupelny. I přes čokoládovou tyčinku měl v puse pořád chuť spánku. Vypláchnul si listerinem, až se mu vyhrnuly slzy do očí. Ta, jeho matkou opěvovaná ,pekelná ústní voda mu už doslova lezla krkem. Následovalo dlouhé přemlouvání odrazu v zrcadle, za účelem proměnit se zpátky v člověka.

Z černých vlasů mu ještě odkapávala voda, vždycky když se na sebe podíval, měl nutkání si říct: „Hele není to zas tak špatný.“ A nejspíš opravdu nebylo. Na světě je jenom jedna válka kterou nikdy nemůžete vyhrát, je to ta proti akné. Kazuki měl to štěstí, že se do marného boje ani pouštět nemusel, takže kromě malé jizvy, která se mu táhla přes levé obočí byla jeho pokožka krásně hladká.

Když se na jizvičku podíval, neubránil se úsměvu. Zažil už tolik bitev, ale jizva mu zůstala po té úplně nejbanálnější. Když byl malý, šli se sestrou pouštět na pole draka, ten se jim vyškubl a když za se ním malý Kazuki rozběhl spadl na jeden z nevyoraných výhonků a škrábl se o něj.

Ještě se trochu načesal a tužidlem si jako vždycky stáhl vlasy dozadu. Proces polidšťování proběhl úspěšně, pokýval hlavou, svou prací spokojený Kazuki.

Poslední pohled do svých modrých očí, nyní byl připraven čelit i profesoru Takedovi.

Byl to starý muž známý naprostou oddaností svému psisku. Kazuki byl přesvědčen, že to krysí mládě, které hrdě nazýval psem by nesnesl ani satan. Jeho hlava by se dala leštit jarem a když mluvil ostřikoval nejbližší okolí slinami tak, že kdyby se bývali učily v parku, nemuselo by se město už nikdy starat o jeho zavlažování. Tak přesně tohohle člověka měl dneska mít na očích celých 45 minut.

Po koupelně už zbýval jenom nadzvukový přesun do pokoje. Nikdy mu nebylo jasné, jak je možné že pokaždé nestíhá. Košile, kalhoty, boty, ponožky…..

„Do p****e“ Kazuky proklínal boha všech ponožek, který mu dneska nehodlal ani jednu dopřát. Konečně ji našel a nyní se řítil po schodech jako uragán. Na chvíli zapřemýšlel, že za jeho každodenní spoždění nejspíš může jejich dům. Byl až moc velký pro obyčejnou čtyřčlenou rodinu, takže teď scháněly nájemníky do volných pokojů.

„Měj se mami!“ Zavolala Yuriko, když urychleným tempem táhla svého bratra ke škole.

Nedalo se přehlédnou, že jsou sourozenci, alespoň ne na první pohled. Oba byli vysocí měli černé havraní vlasy a  stejně tak pěknou tvář. Tím ale jejich podobnost nejspíš končila. Když dorazili ke škole ke Kazukimu okamžitě přištěbetala půlka školy a když si spočítal kolik mu přibilo fanoušků málem umřel štěstím. Zato Yuriko je od sebe statečně odháněla, ne že by měla obdivovatelů nějak míň, ale jak šlo o její soukromí bránila se jako lev. Omlouvala to tím že jsou na škole stejně jenom samí idioti a neměla potřebu své chování nějak blíž vysvětlovat.

Jejich společná cesta skončila, do budovy už šel každý na vlastní pěst.

„Nazdar Kazuki těšíš se na Yuudaie?“ Keito se mu pověsil na krk.

Když Kazukiho mozek spracoval otázku, rozčílením se mu zúžili zorničky. Úplně na to zapoměl, dneska na něho měl ten ptačí mozek čekat před školou. Ručička jeho nálado-měru se pomalu blížila k nule. Poslední co chtěl dneska vidět byly ty prasečí očička.

„Připrav se na nakládačku Hiroyamo!“ Takhle mu to jeden z jeho vlez-do-prdeláčů vyřídil.

„Pff, zbytečná ztráta času….“

Možná by si kvůli svému dnešnímu rozvrhu i trochu procvičil sebelítost. Jakmile však spatřil jeho směrem přibíhající Kyoko, věděl že na to nebude čas.

„Blíží se k nám Blonzila.“ Prohlásil nazaujatě Okamura.

„Hmmm“

„Co to má znamenat HMM?! Nemáš si na co stěžovat, alespoň si ohřeješ ruce“ Prohlásil Keito s trochou závisti.

S tímhle musel Kazuki souhlasit, naprosto povolná a natvrdlá Kyoko byla pro všetečné prstíčky opravdu ten nejlepší materiál. Zvláště, když na sobě měla kožíšek a podzimní teploty už se ohlašovaly. Sotva s Keitem dosedly na zídku a Kyoko se k nim připojila, zazvonilo. Takže dneska se zase ničeho nedočká, teď už měl vážně náběh na špatnou náladu.

Když jejich skupinka rozrážela dveře třídy, učitel Takeda ještě vesele trilkoval u jedné z uklízeček. Aspoň, že tak..Pomyslel si Kazuki. Praštil taškou o lavici a dosedl tak těžce, že se do židle skoro vsákl. Zaujmul audienční polohu a čekal, až se za ním klasicky dostaví polovina spolužáků. Ale nikdo se k němu neměl, po půl minutě už začal být mírně hysterický. Svraštěným obočním a krajně vražedným pohledem začal vyhledávat příčinu této troufalosti. Když se zastavit u vedlejšího místa úplně se lekl. Jen člověk s opravdu zkušeným zrakem si  mohl všimnout, že pod závalem těch slepic se skrývá člověk.

Daiki už pomalu zapomínal jak se jmenuje. Na ty všetečné dotazy se ani neobtěžoval odpovídat. Stejně ten první přehlušilo deset dalších. Pokud by někdo prohlásil, že vypadá jako hromádka neštěstí šeredně by lhal, toto nebyla hromádka, ale naprosto regulérní hrouda. Díky tomuto faktu byl pro něj těď zvuk školního zvonku jako rajská hudba. Takhle to pokračovalo celý den přestávka na oběd tudíž neměla být vyjímkou, ale ke svému překvapení stihl utéct dřív než si ho někdo všimnul.

A když došel na střechu, kde zjistil že je taky prázdno byl přesvědčen , že je zázračné dítě. S neskrývanou slastí dopadl na podlahu. Po vytažení knížky si byl jistý že tuto chvíly nemůže nic zkazit. O to rychleji nadskočil, když na zdi u které seděl, uslyšel šramot.

„Uááá!“ Daiki už výkřiku nezabránil, těsně vedle pravé nohy mu totiž přistál člověk.

„Baf!“ Hlesl, Daikiho reakcí pobavený Kazuki a dřepl si hned vedle.

„Co čteš?“

Daikimu chvíli trvalo než jeho krve zbavený mozek nabil původní kvality a pak ze sebe koktavě vypravil.

„Z-Zvoník od matky boží“

„Zajmavý, taky jsem si teď četl.“ A zamával Daikimu před obličejem knihou, která měla obal Nadějných vyhlídek. Obal říkám proto že tahle kniha neviděla knihkupectví ani z vlaku. Pomalu mu začalo docházet, kdo se s ním tady baví. Člověk, ke kterému se zapřísáhl doživotní nenávistí hned jak ho poprvé uviděl. Proto byl štěstím bez sebe, když zazvonilo a nemusel v této rozpravě nijak pokračovat. Urychleně se zvedl a proplul školou rychleji než Pocahontas vodopádem.

„Tak to tak vypadá, že se mi ten nováček vyhýbá.“ Konstatoval si sám pro sebe Kazuki, když uviděl jak rychle se Daiky poroučel pryč. Byl tím mírně uražen, vždyť mu ani nestihl nic udělat.

„To se ještě uvidí jestli nebudeme Kámoši. „ Prohodil. O své neodolatelnosti byl totiž dokonale přesvědčen.

***

To je zlej sen. Daiky se už půl hodiny marně snažil telepaticky kontaktovat boha. Za co mě trestáš?!

Z jedné strany ho pohledem svlékala Kyoko, z té druhé to samé úspěšně praktikoval Kazuki. Byl si jistý, že je tohle nějaký nově objevený způsob šikany. Zkusil se na ně výhružně zamračit, na obou stranách mu byl odpovědí jen odzbrojující úsměv. Poraženě svěsil hlavu a začal se znovu soustředit na vzorce, které už stejně dávno znal. Všechno bylo lepší než pohled na tyhle dva.

Konečně zazvonilo Daiky vyrazil ze třídy jak nejrychleji mohl. Byl odhodlaný zítra přijít do školy s plachtou a červeně na ni napsat „Jsem gay“ aby se alespon z poloviny zbavil nechtěné popularity.

Kazuki tolik nespěchal, vlastně vůbec. Pomalu shrnul obsah své lavice zpátky do tašky a na chodbu se vydal tempem za které by se nemusel stydět ani šnek. Boty si před nazutím zdlouhavě prohlížel, jako by na nich měl objevit šifru, která by dokazovala konec světa. Ale ani jeden hyeroglif se neobjevil. Znovu a znovu si ve své hlavě přehrával, už předem známý film. Napřed vyleze ze školy pak uvidí tu bandu a pak….

„Kazuki! Rychle, tohle s tebou praští.“ Keito doběhl až k němu a málem sebou praštil.

Kazuki se napřed chtěl zeptat o co jde, ale po pohledu na cigaretami výdrže zbaveného Okamuru uznal, že by se toho stejně moc nedozvěděl.

Rozrazil hlavní dveře a začal hledat bandu polonahých modelek, která by donutila Keita k tomuto sportovnímu výkonu. Po pohledu na školní hřiště zbledl hrůzou.

Opravdu tam Yuudai stál, dneska měl dokonce víc lidí než obvykle, ale nějak se neobtěžoval na Kazukiho čekat. Vražedná smyčka z těch největších rváčů se pozvolna uzavírala kolem Daikyho. Tohle fakt nebyla sranda. I když měl Yuudai jenom pěsti, tak by dotyčnému hrozilo, že převoz do nemocnice nepřežije, nyní se mu ještě navíc leskl v ruce úplně nový vystřelovací nůž.

Daikymu se trochu podlamovala kolena, ale nedal na sobě nic znát.

„Co si to dovoluješ ty p*******!“ Yuudai byl rudý vzteky.

To už ke kroužku přibíhal Kazuki.

„To už ses mě tak nemohl dočkat, že útočíš na premianty?“

Yuu se na něho otočil.

„Neboj na tebe taky dojde, ale tenhle k****n mě urazil!“

Kazuki nervózně polkl, tohle vážně nevypadalo dobře.

„Co jsi mu řekl?“ Otočil se na Daikiho.

„Pravdu.“

Povytáhl jedno obočí, jakou pravdu? Vyhledal veškeré možnosti. Možná mu řekl že má malou hlavu, prasečí oči…těch možností bylo moc.

Daiki pochopil nad čím asi tak přemýšlí a jakoby mimoděk prohlásil:

„Má špatně uvázanou kravatu.“

V tu chvíli sebou Kazuki málem praštil. Bylo tu tolik normálních důvodů na rvačku, ale on mu řekl že má blbě kravatu. Měl co dělat aby jim oboum nervrazil.

V tu chvíli, ale Yuudai vystartoval, obejmul Daikimu rukama krk a přitlačil ho na nejbližší zídku.

„Teď mi políbíš nohy a omluvíš se !“

Kazuki si sedl na bobek a pousmál se. Tohle byla situace, ze které by šlo něco vytěžit.

„Hej Daiki, pomůžu ti když mi pak splníš jedno přání.“

K překvapení všech přítomných se ozvalo jenom:

„Pche.“

V tu chvíli se Daiki vysmykl s Yuudaiova sevření a už tolikrát nacvičeným pohybem vyskočil na zídku.

Všichni byli jeho mrštností naprosto ohromeni, takže si nikdo kromě Kazukiho neviml, že když doskočil na pravou nohu sykl bolestí.

Teď to byl závod o čas rychlými kroky na zídce odbalancoval z Yuudaiova dosahu. Byl rád že se odtamtud dostal, ale věděl, že kdyby na něj Kazuki nepromluvil, nikdy by se mu taková příležitost nenaskytla. Někdy mu za to poděkuje…

Yuudai stál ještě dobré půl minuty s otevřenou pusou. Jeho mozku totiž pěkně dlouho trvalo než se smířil s porážkou. Pak se všichni jako jeden muž otočili a odpochodovali od školy. Se smíchem v zádech se nikdo z nich bít nehodlal.

Keitovy a Kazukimu to došlo, až o další minutu později. Okamura dokonce zamrkal, aby se z transu dostal.

„Tak tohle bylo pěkně hustý.“

Kazukimu se mezitím na tvářil vytvořil šibalský úsměv. Ten kluk ho začínal zajímat čím dál víc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.