Pavel 08

Cestou domů jsem ještě nakoupil nějaké koly a chipsy, ať máme co přikusovat. Mamka už doma nebyla. Jen po ní zůstal lístek na stole, že se vrátí v neděli a že mám jídlo v lednici. Tašku s učením jsem hodil do kouta. Tu jsem minimálně do neděle nechtěl vidět. Zapnul jsem X-box a počítač. Nachystal jsem skype, kdyby se Lenka náhodou ozvala i dříve. Ještě nebylo ani pět hodin a kluci už klepali na dveře. Nanosili jsme všechny věci do pokoje. Byl toho plný stůl. Kluci měli pivo v plechu a mě donesli moje oblíbené červené.
„Teda, dobře si pamatuješ, co piju,“ pokýval jsem uznale hlavou.
„Vždycky si pamatuji všechno o těch, které mám rád,“ odpověděl pohotově Petr. Otočil jsem se na něj a zamračil se. „Okej, už mlčím,“ pochopil hned. „Můžeš mi udělat kafe? Je mi docela chladno, venku už je celkem zima.“
Vstal jsem a šel do kuchyně. „Tak mi zatím otevři víno.“
Chystal jsem Petrovi kafe a čekal, až se zavaří voda. Najednou se v kuchyni objevil Milan.
„Můžeš mi udělat taky jedno?“ zeptal se.
„Jasně. Chceš normál, nebo rozpustné?“ zeptal jsem se překvapeně, protože to je poprvé, co ho slyším, že chce kafe. Přilil jsem vodu do konvice. „Bude to trošku dýl trvat, když je tam víc vody.“
„Nevadí, dám si rozpustné, jednu lžičku. Máš smetanu?“
Přikývl jsem.
„Od kdy ty vlastně piješ kafe?“
„Odjakživa, ale piju ho málo. Ale dneska je fakt zima, tak bych si taky dal, na rozehřátí.“ Podíval se z okna. „Dokonce to vypadá, že bude sněžit.“
„Nestraš se sněhem,“ otočil jsem se do okna. „Vždyť teprve končí listopad.“
„Kde jste?“ ozval se Petr z pokoje. „Už to mám hotové.“
„Už jdeme,“ odpověděl Milan. Dolil si smetanu do kávy, vzal hrnek a šel do pokoje. Vzal jsem Petrovo kafe, zhasnul v kuchyni a šel za nimi.
„Hele, dal jsem tam auta, mám novou hru, je to docela dobrý,“ řekl Petr a ukázal na X-box. Milan si postavil kafe na stůl s počítačem a usadil se vedle něho na zemi. Vzal do ruky ovladač.
„Tak všechno připraveno?“ zeptal se Petra.
„Jasně, že jo. Chceš začít?“ otočil se na mě.
„Ne, já se nejdřív podívám a pak se vystřídáme.“ Vzal jsem do ruky láhev vína. „Proč jsi mi nenalil?“
„Sorry, nějak jsem zapomněl, ale otevřené to máš.“
„Hele, tak na mě kašleš a sám už jsi dal jedno pivo,“ vzal jsem do ruky prázdnou plechovku.
„Neboj, nekašlu na Tebe, jestli chceš, naleju ti,“ usmál se Petr a už pokládal ovladač a chtěl vstát.
„To je dobrý, myslím, že to zvládnu sám,“ zabrzdil jsem ho. Nalil jsem si do skleničky a napil se. Milan s Petrem se na mě dívali, jako by čekali výsledek degustace.
„Co je?“ postavil jsem skleničku na stolek. „Chcete taky nalít?“
„Ne!“
„Ne!“ ozvalo se dvojhlasně. „Ale můžeš mi podat pivo,“ dodal ještě Petr.
„Mě taky,“ natáhl Milan ruku.
Podal jsem každému po plechovce piva.
„To je to víno otrávené?“ zasmál jsem se, když jsem viděl, jak rychle zamítli mou nabídku.
Milan se otočil k televizi a soustředil se na hru. Petr si otevřel plechovku, napil se a pak se na mě podíval.
„Jasně, že je. To jsi netušil, co?“ nahodil strašidelný úsměv, hodný gangstera. „Počkáme, až odpadneš a pak ti to tu vykradem.“
Milan se začal smát a mě nezbylo nic jiného, než se smát taky. Petr to řekl s takovým výrazem, že by mu to jeden věřil.
„Tak jedem ať se někam pohnem,“ drcnul do něj Milan. Oba se otočili k televizi a začali hrát. Ta hra vypadala docela dobře. Postupně jsme se střídali. Kluci pili pivo, já pil víno a zobali jsme chipsy. Skvěle jsme se bavili.
„Prosím tě, co s tebou je?“ otočil se na mě Milan, když jsem s ním prohrál další závod.
„Nevím, nějak mi to dneska nejde,“ zakroutil jsem hlavou. Normálně jsem v těchto hrách dobrý. Kluci mají problém mě porazit, ale dneska prohrávám každou jízdu.
„Ty nám chceš udělat radost, když je to poslední večer tady s námi, co?“ zeptal se Petr, když si otvíral další pivo.
„To víš, že jo, pro vás všechno,“ usmál jsem se a dal ovladač Petrovi. „Jseš na řadě,“ zvedl jsem se ze země. „Musím na záchod.“ Otočil jsem se a šel ven z pokoje. U dveří jsem se musel chytit futer, protože se mi trochu zatočila hlava.
„Měl bys přestat pít, když to neumíš,“ ozval se za mnou Milan, když to viděl. Opatrně jsem se k nim otočil.
„To vy byste měli zpomalit, nebo odpadnete. Dneska pijete ligu, nebo co?“ ukázal jsem na prázdné plechovky. „Já budu v pohodě, nebojte se.“
Petr se jen ušklíbl a soustředěně sledoval televizi. Pomalu jsem došel na záchod a pak jsem si v koupelně opláchl i obličej. Bylo mi zas o něco lépe. Vrátil jsem se zpátky za klukama.
„Říkal jsem, že budu v pohodě,“ řekl jsem zvesela a dopil zbytek vína ve skleničce. Nalil jsem si další víno. „Pro mě není problém vypít sedmičku sám. SALUT!“ pozvedl jsem skleničku do výšky, jako bych si chtěl s nimi přiťuknout a pak se znovu napil.
„Pustíme si nějakou hudbu, co říkáte?“ Přešel jsem k počítači a pustil písničky, aniž bych čekal na jejich odpověď.
„Jen to, prosím tě, ztlum,“ snažil se překřičet Petr ten kravál. Stáhl jsem zvuk na únosnou míru.
„Je fakt, že nepotřebujeme, aby sem někdo vletěl ze sousedů,“ souhlasil jsem. Milan mi podal ovladač. Sedl jsem si vedle Petra. „Tak jedeme?“ podíval jsem se na něj a už jsem startoval auto.
Chvíli jsem tak hrál a soustředil se na to, abych vyhrál aspoň jednou. Ale mé reakce byly dnes nějak na houby. Už mě to přestalo bavit. Znovu se mi začala motat hlava. Když jsem dojel poslední kolo, hodil jsem vztekle joystick na zem.
„Dejte tam něco jiného. Něco, kde můžu aspoň jednou vyhrát.“ Zvedl jsem se ze země. Musel jsem se podpírat o postel, abych nespadl. Milan s Petrem na mě zkoumavě pohlédli.
„Tak jo, dáme tam něco jiného,“ rozhodl Petr. Začal přebírat CD a hledat nějakou rozumnou hru. Posadil jsem se na postel. Milan mezitím vypl auta a zvedl ovladač, který jsem hodil na zem. Chvíli jsem je pozoroval. Na to, že už vypili tolik piv, vypadali v pohodě, zatím co mě začalo být čím dál hůř. Dneska jsem asi neměl pít, moc mi to nesedlo. Když se mi zas začala točit hlava, rozhodl jsem se tomu udělat přítrž.
„Jdu se opláchnout.“
Odešel jsem do koupelny. Pustil jsem si na hlavu studenou sprchu. Tohle mě většinou postavilo na nohy. Stejně jako tenkrát na hotelu, kde jsem byl poprvé s Ondrou.
Škoda, že teď nemůžu být s ním. Určitě bych nepil a měl bych lepší zábavu.
S ručníkem na hlavě jsem šel zpátky do pokoje. Kromě toho, že jsem měl mírně přimrzlý mozek, mi ta studená voda nějak moc nepomohla. Začal jsem se cítit čím dál hůř. Hlava se mi pořád točila a byl jsem malátný, jako po pořádné opici. Podíval jsem se na kluky. Stále zabraní do hry. Petr mě po očku ale sledoval. Chvilku jsem potichu seděl, ale úleva nepřicházela. Spíš jsem měl pocit, že se to zhoršuje.
„Děje se něco? Jseš v pohodě?“ zeptal se mě Petr, který mě stále pozoroval.
„Není mi moc dobře. Asi to pro dnešek ukončíme. Mohli byste jít?“ poprosil jsem oba kluky.
Petr se zvedl a došel ke mně. Dřepl si přede mne a položil mi ruce na kolena.
„Co je ti?“ zeptal se mně, ale měl jsem pocit, že jeho starost není upřímná. Trochu víc mi stiskl kolena. Začal jsem mít zlé tušení.
Dvě skleničky vína se mnou nikdy takhle nezamávaly. Pití většinou snáším v pohodě a teď – sotva jsem schopen sedět rovně.
Milan se také postavil a zvědavě sledoval co se děje.
„Běžte domů!“ Snažil jsem se, aby to vyznělo nekompromisně. Petr se ke mně víc naklonil a posunul ruce z kolen na stehna.
„Nech toho, už jsem ti jednou řekl, že nemám zájem.“ Přestávalo se mi to všechno líbit. Odstrčil jsem jeho ruce z mých nohou. V tom pohybu nebylo tolik síly, kolik bych očekával.
„Ale já ten zájem mám pořád,“ řekl Petr a znova mi položil ruce na nohy. Přejel mi po stehnech a mé tušení se tím začalo potvrzovat.
Nasypal mi něco do vína. To proto pili jenom pivo.
Znovu jsem ho odstrčil a postavil se. Trochu jsem zavrávoral, ale pud sebezáchovy ve mě ještě vyvolal sílu se tomu bránit. Jak jsem nečekaně vstal, Petr ztratil rovnováhu a dopadl na zadek. Z tváře mu však nezmizel ten jeho škodolibý úsměv. Podíval se kradmo na Milana. Ten stál nehnutě a sledoval nás. Také se začal usmívat, jako by měl z něčeho radost. Začal jsem zvažovat, v jaké situaci se nacházím a jak se z toho dostat. Jenže moc to nešlo. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že je oba musím dostat z bytu. Petr se pomalu začal zvedat ze země.
„Vypadněte!“ řekl jsem tak důrazně, jak mi to můj momentální stav dovoloval.
Oni jako by neslyšeli. Udělal jsem dva kroky ke dveřím, abych jim dal najevo, že to myslím vážně. Jenže Milan se pohnul směrem ke mně. Chytil mi ruku a trhnutím mě zastavil. Chtěl jsem se vytrhnout, ale nešlo to. Cítil jsem, že slábnu. I přesto jsem ze sebe dostal tolik síly, že mě musel chytit oběma rukama, abych se mu nevyškubnul.
„Sakra! Pusť mě!“ křikl jsem na něj. Otočil jsem se a rozmáchl se volnou rukou proti němu. Tu ale zachytil Petr, který se už mezitím postavil na nohy. Zkroutil mi ji za záda, až mě zabolelo rameno, druhou rukou mě chytil kolem pasu a přitiskl se mi k zádům.
„Vím, že to chceš,“ zašeptal mi do ucha a jazykem mi přejel po krku.
„Do prdele, pusť mě. Vypadni!“ začal jsem sebou škubat, ale zároveň jsem slábl čím dál víc. „Cos mi tam nasypal, hajzle!“
„Je jedno, co to je, hlavně když to funguje,“ ušklíbl se Petr. „Když to nešlo jinak, musel jsem tomu pomoct. Říkal jsem, že tě jednou dostanu do postele.“
„Milane, prosím,“ pootočil jsem se, aspoň tolik, co mi jejich sevření dovolovalo.
Doufal jsem, že aspoň on bude mít rozum. Jenže Milan jen mlčky zavrtěl hlavou a stiskl mi ruku ještě víc na potvrzení, že má stejné úmysly jako Petr. Cítil jsem se zas o něco hůř. Podlamovaly se mi nohy.
Musím se z toho nějak dostat.
Snažil jsem se posbírat poslední zbytky sil a vytrhnout se jim. Jenže byli dva a já byl slabší a slabší. Dotáhli mě k posteli a hodili na ní. Dopadl jsem na břicho. Zkusil jsem se hned zvednout, ale Milan mě chytil za ruce a natáhl mi je za hlavu. Petr mi přiklekl nohy. Bránil jsem se, co to šlo, ale neuspěl jsem. Milan klečel za mou hlavou a svíral mé zápěstí tak silně, až to bolelo. Naklonil se ke mně.
„Uklidni se, ať z toho taky něco máš,“ uchechtl se a pokračoval. „Víme, že jsi to už dělal, tak proč to nezkusit s námi, co?“
Po těch slovech jsem škubnul hlavou nahoru v naději, že ho aspoň praštím do nosu. Jenže on stihl včas uhnout a Petrova ruka mi prudce zatlačila hlavu zpět do matrace. Chtěl jsem ho ze sebe shodit, snažil jsem se aspoň kopat, ale on mi klečel na nohách a bránil mi v pohybech.
Z toho zápasu jsem nemohl popadnout dech. Dělalo se mi zle a můj odpor pomalu ale jistě slábl. Měl jsem pocit silné opilosti, hlava se mi točila a jen stěží jsem byl schopen srozumitelně mluvit.
„Jseš hajzl, který používá prášky, aby někoho dostal do postele?“ zeptal jsem se. Každé slovo jsem vyslovoval s obtížemi a pomalu, aby mi bylo rozumět. „Bojíš se, že bych tě jinak sundal, co?“
Otázky na Petra byly přesně mířené a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
„Musím uznat, že jsi v judu lepší. Ale já se s tebou nechci rvát, chci si s tebou užít.“ Odmlčel se, jako by přemýšlel, co říct dál. Neviděl jsem na něj, protože mi stále klečel na nohách a rukama se zapíral o má záda. „Prostě jseš k pomilování a Milan o tom už taky delší dobu básní. Jen ty se pořád chováš jako netykavka“
Nadzvedl se a sedl si na mne obkročmo. Vyhrnul mi košili a přetáhl mi ji přes hlavu až k rukám. Dlaněmi mi přejel po zádech. Udělalo se mi z toho zle. Nechtěl jsem, aby na mně takhle sahal svýma zpocenýma rukama. Začal jsem sebou znovu škubat a snažil se vytrhnout z Milanova sevření. Neúspěšně. Přitáhl mi ruce víc k sobě a zamotal je do košile, aby to měl o něco jednodušší. Špatně se mi dýchalo. Petr byl docela těžký a já se svými chabými silami toho moc nezmohl.
„Pusťte mě! Vypadněte““ zkoušel jsem to aspoň takhle, ale neuspěl jsem. Všechny zbývající síly, co jsem měl, jsem vyčerpal v tomto posledním boji, který jsem prohrál. Točila se mi hlava a mé svaly byly mimo mou kontrolu. Jediné co mi zbývalo, bylo prosit. Ale to mi nedovolovala má hrdost. Podvědomě jsem stejně tušil, že by to ani nepomohlo.
Milanův stisk o něco povolil. Neměl jsem sílu toho využít. Nebyl jsem schopen se ani zvednout. Petr se o něco posunul bokem, už na mě neseděl celou váhou. Zajel mi rukou do rozkroku a párkrát přejel po penisu. Rychlými pohyby mi rozepl kalhoty a spolu s prádlem je stáhl dolů. Chtěl jsem tomu zabránit, ale sotva jsem pohnul nohama. Petr mě chytil pod pás a nadzvedl si mě. Roztáhl mi nohy a klekl si mezi ně, abych je nemohl dát k sobě. Měl tak snadnější přístup. Jednou rukou si mě přidržoval a druhou mi zajel znovu mezi nohy.
Hlavou mi běželo, že bych měl něco dělat. Že bych se měl nějak bránit. Mé tělo však odmítalo poslouchat můj mozek. Každý Petrův pohyb, každý jeho dotyk ve mně vyvolávalo nevoli a odpor. Dělalo se mi z toho zle. Skousnul jsem si ret a snažil se, abych se z toho nepozvracel. Milan mi už dávno pustil ruce a jen klečel a sledoval, co bude dál. Z Petrova chování bylo poznat, jak ho celá tato situace neuvěřitelně vzrušuje. Jeho ruka třela můj penis tvrději, jako by se v tom opravdu vyžíval. Slyšel jsem, jak si rozepíná kalhoty. A pak…
Bez jakékoli přípravy či varování do mě najel. Tvrdě a agresivně. Bylo to tak bolestivé, že jsem vykřikl a prokousnul si ret. Fyzická bolest se však nedala srovnat s tou psychickou. Strašně mě ponížilo a ranilo, že mi tohle udělal někdo, komu jsem věřil. Byl jsem absolutně bezmocný, vydaný napospas tomu, co probíhalo. Strašně to bolelo, ale Petr to nebral v úvahu. Zajímal se jen o své vlastní potěšení.
Chtěl jsem umřít. Chtěl jsem cokoli, jen nebýt tady. Nikde žádná pomoc, žádná shovívavost, žádné slitování. Bez možnosti se bránit. Můj život dostal pořádnou ránu. Přál jsem si znova a znova aby Petr umřel. Ne. V tomhle momentě jsem si přál umřít já, zatím co on si absolutně nebral servítky. Nasadil si své tempo. Přidržoval si mě, aby mohl tvrději přirážet, bez ohledu na to, jak moc mě to bolí.
„Petře, nech toho,“ vysoukal jsem ze sebe s poslední nadějí. „Bolí to.“
Zastavil se. Že by snad…? Oddechoval. Sklonil se ke mně a kousl mě do krku.
„Neříkej, že si to neužíváš. Podívej se na tohle.“ Chytl mě za penis, který mi ztvrdnul, aniž bych to dokázal jakkoliv ovlivnit.
„Hajzle, dobře víš, že to…“ nedořekl jsem. Milan se v ten moment ke mně naklonil.
„Uvolni se zlato, Uvidíš, bude to fajn. Ještě jsem tu já, nechej si trochu té energie i pro mne,“ řekl sladce. Pak se zvedl a šel se napít piva.
Petr mě zalehl celou váhou. „Milan to bude s klukem dělat poprvé,“ zašeptal mi do ucha. „Moc se mu líbíš, už se na to taky těší.“
„Zabiju tě.“
„To si nemyslím, navíc, kdyby sis chtěl o tom s někým povykládat, kdo ti uvěří? Ty sám jsi nás pozval, sám jsi pil. Ráno si na polovinu věcí nevzpomeneš,“ dořekl a znovu se mi přisál ke krku. Udělalo se mi z toho zase zle.
„TY… ah…“ vyjekl jsem.
Petr v ten moment znovu tvrdě přirazil. Ležel na mě celou svou váhou a o to, to bylo bolestivější. Každý svůj pohyb si plně vychutnával. Jeho ruce, jeho jazyk, jeho zuby, jsem cítil všude po těle. Užíval si to, zatím co já trpěl. Netrvalo dlouho a nakonec se do mě udělal. Ležel jsem s hlavou zabořenou v polštáři a děkoval bohu za to, že to skončilo. Petr vstal.
„Jdu se opláchnout,“ vzal si věci a zmizel v koupelně.
Trochu jsem přikrčil nohy k sobě a snažil se překonat tu bolest. Ruky jsem přitáhl k obličeji a začal zubama rozdělávat uzel na košili. Už skoro povolil, když ke mně rychle přisedl Milan. Chytil mě
a vyrval mi košili ze zubů. Zabolelo to jak blázen, protože jsem ji mezi zuby držel opravdu hodně silně.
„Ještě počkej, s tímhle máš čas,“ řekl Milan a přetočil mě na záda. „Zapomněl jsi snad na mě?“ Usmíval se. Natáhl mi ruce za hlavu a držel. Druhou rukou mi sjížděl po břiše až dolů, mezi nohy.
„Víš, co? Líbíš se mi už dlouho. Máš prostě něco, co přitahuje…“
„Takové hajzly, jako jste vy!“ Zaklonil jsem hlavu, abych viděl na ruce. „Pusť mě““ začal jsem škubat rukama, jak jen mi to mé ochablé tělo dovolovalo. Milan mi je stiskl ještě víc, aby mě zastavil.
„Kdepak, to by nebyla zábava, kdybych se s tebou musel prát.“ Lehl si na mě a já cítil, jak je vzrušený. Jeho penis mě tlačil na podbřišku. Byl vyvinutější než Petr. A jestli je tohle jeho poprvé s klukem… to nesmím dovolit.
Škubal jsem rukama tak dlouho, až se mi podařilo jednu ruku uvolnit. Hned jsem se rozmáchl proti Milanovi. Ale byl jsem příliš slabý. On stihl uhnout a hned mi ji zachytil. Zvedl se a donutil mě otočit se na břicho. Musel jsem se podvolit, jinak by mi vykloubil rameno. Cítil jsem, jak mi v něm křuplo. Zkroutil mi ruku za záda, přitáhl k ní i druhou a opět je pevně stáhl do košile. Otočil mně zpět na záda.
„To je lepší,“ usmál se a na víc nečekal.
Sundal si kalhoty a lehl si na mě. Otíral se o mě svým ztopořeným penisem. Byl čím dál víc vzrušenější, zatím co mě bylo čím dál víc zle. Tiše, jen s občasným bolestivým syknutím jsem to trpěl. Milan byl opravdu dobře vyvinutý a po Petrovi tohle už moje tělo nezvládalo. Očima jsem bezradně zabloudil ke dveřím, marně doufajíc, že by snad mohla přijít nějaká pomoc. Místo toho, se tam objevil Petr, který se vrátil z koupelny.
Když viděl, jak Milan řádí, zlomyslně se usmál. Měl evidentně radost z toho, v jaké se nacházím pozici. Posadil se na tátovu postel a skvěle si celé to divadlo užíval. Kousal jsem se do rtů, abych jim svým bolestivým sténáním neudělal ještě větší radost. Všechno mě bolelo, Zkroucené ruce pod zády, kousance různě po těle, stehna, od toho, jak silně mi je Milan tiskl a celý spodek. Měl jsem pocit, že mě rozerve.
Nejvíc mě ale bolelo srdce. Z té velké zrady od člověka, kterému jsem věřil.
„Asi se přeorientuji výhradně na kluky. Je to rozhodně lepší,“ řekl Milan, když vstal.
Otočil jsem se ke stěně, abych na ně neviděl. Stočil jsem se do klubíčka. Rezignoval jsem. Zavřel jsem oči. Chtělo se mi brečet, ale to nedovolím. Neuvidí mou porážku. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych všechen ten smutek ze zrady zatlačil zpátky. Kdybych mohl, zacpal bych si uši. Nejraději bych byl v tuto chvíli sám. Hlava se mi už tolik netočila, ale stále jsem byl slabý. Někdo si ke mně přisedl. Cítil jsem, jak mi něčí ruka zajela do vlasů a jemně se jimi probírala.
„Je dobře, že sis je nechal narůst. Líbí se mi, když máš dlouhé vlasy. Sluší ti to.“
Nemusel jsem se otáčet. Byl to Petr. Naklonil se ke mně. Odhrnul mi vlasy a políbil mě na krk.
„Jseš úžasný. Bude se mi po tobě stýskat,“ zašeptal mi do ucha.
To snad nemyslí vážně. Je mi z něj špatně čím dál víc.
Opíral se o mě a dýchal mi na krk. Trochu jsem se pohnul, abych uvolnil jeho tíhu na svém těle. Petr se zvedl a rozvázal mi košili. Chytil ji a přehodil ji přese mne.
„Není ti chladno?“ zeptal se.
Najednou má starost. Po tom, co mi udělal?
Znovu jsem ucítil jeho ruku ve svých vlasech. Hrál si s nimi, proplétal je mezi prsty a znovu opakoval, jak moc se mu líbím s dlouhými vlasy.
Nebyl jsem schopen ho pochopit. Jednu chvíli je násilnický a bezohledný a na to se jeho chování změní, jako mávnutím proutku.
„Já jdu,“ ozvalo se za námi. „Mám ještě něco domluvené.“
Petr vstal a šel za Milanem do předsíně. O něčem se ještě chvilku bavili, ale já jim nerozuměl.
Ani jsem nechtěl. Dal jsem si ruce na uši. Pomalu to na mě začalo doléhat čím dál víc. I přes pevně zavřená oční víčka mi začaly téct slzy.
Proč? Proč? Proč zrovna já? Věřil jsem mu i přesto, že mě před ním Lenka varovala. Jsem takový naivní blbec.
Zaslechl jsem, jak se Petr krátce zasmál a pak zaklaply vchodové dveře. Tajně jsem doufal, že odešli oba dva. Ale realita byla jiná. Slyšel jsem Petrovy kroky, když se vracel zpátky do pokoje. Postel se zhoupla. Znovu si ke mně přisedl. Otevřel si novou plechovku piva a pořádně se napil.
„Máš žízeň? Chceš se napít?“ zeptal se mně.
Neodpověděl jsem. Dál jsem ležel otočený ke stěně, s očima zavřenýma a stočený do klubíčka a doufal, že odejde.
„Tak co? Nemluvíš se mnou? Vždyť sis to taky užil, ne?“ přejel mi rukou po břiše, ulepeném od spermatu.
Užil? To snad nemyslí vážně! Udělalo se mi špatně. Dal jsem si dlaň přes pusu, abych zastavil nutkání se pozvracet.
„Běž pryč,“ procedil jsem skrz prsty.
„Kam ten spěch?“ Petr si lehl vedle mne. Opřel se o loket a znovu si začal hrát s mými vlasy.
„Nesahej na mně!“ chtěl jsem ho odstrčit. Chytil mě ruku.
„Nebuď taková netykavka. I s Lenkou byla větší zábava.“
Otevřel jsem oči a nechápavě zíral na stěnu před sebou. S Lenkou? Ale vždyť ho jasně odmítla. To by znamenalo, že… to ne, to by už bylo moc. Chtěl jsem vyškubnout ruku z jeho sevření. Držel mě však pevně a silným tahem k sobě mě otočil. Na vteřinu se naše pohledy střetly.
„Je mi z tebe špatně,“ řekl jsem tiše a zavřel jsem oči, abych se na něj nemusel dívat. „Jdi pryč.“
„Pavle, proč jsi takový? Ani nevíš, jak mě štve, že jsi dal přednost tomu manekýnovi.“ Pustil mi ruku a lehl si na mě. „Podívej se na mě.“
Cítil jsem jeho dech na mé tváři. Neotevřel jsem oči.
„Naštvalo mě, když jsem vás dva viděl. Šel jsem za tebou na pokoj a ty jsi tam byl s ním. Proč? Říkal jsem ti, že tě mám rád, že tě chci. Mohli jsme tam být spolu.“
Mé pocity při jeho slovech byly čím dál horší. Počítal s tím, že se se mnou vyspí už tam, na závodech. Doléhalo to na mně čím dál víc. Oči mi opět zvlhly. Nevěděl jsem, jak dál. Byl jsem v koncích. Nedostávalo se mi dechu. Musel jsem otevřít pusu a několikrát se zhluboka nadechnout, abych se aspoň trošku vzpamatoval.
Petr mě chytil za bradu a najednou jsem cítil, jak ke mně tiskne své rty a snaží se mně políbit. Olízl mé rozkousané rty a jazykem zamířil do mých úst. Nechtěl jsem mu to dovolit, ale držel mě za bradu tak pevně, že jsem moc šancí neměl. Jednou rukou jsem se ho snažil od sebe odstrčit a druhou jsem tiskl jeho zápěstí a zkoušel uvolnit sevření mé brady. Povedlo se mi to jen částečně. Byl jsem stále slabý a má obrana neměla nějak výrazný efekt. V jeden moment se mi však podařilo uvolnit aspoň trochu svou čelist. Hned jsem stiskl zuby k sobě. Petr na poslední chvíli zareagoval, přesto si vysloužil kousnutí do spodního rtu.
„Ty!“ vykřikl. Posadil se na mě obkročmo a chytl se za pusu. „ku*va, co děláš?!“
Napřáhl se a dal mi facku. Cítil jsem, jak mi o zuby rozrazil ret. V ústech jsem měl pachuť krve.
„Vypadni!“
Chtěl jsem ho ze sebe shodit. Nešlo to. Pocit opilosti přetrvával a já neměl takovou sílu, jak bych si představoval. Snažil jsem se bránit, ale on evidentně nehodlal ustoupit. Během chvíle měl nade mnou zase převahu. Držel mi ruce za hlavou a zapřel se mi o nohy. Těžce oddechoval, ale usmíval se.
„Vypadni!“ zkusil jsem ještě jednou. Ale bezvýsledně. Petrova agresivita s vypitým pivem stoupala, zatím co moje síla se ztrácela současně s tím, jak bezradněji jsem se cítil.
„Nenechám tě odejít jen tak,“ řekl najednou Petr. „Kdybys byl přístupný hned od začátku, mohlo to být všechno jinak.“
„Ha**le zku**enej, dělá ti to dobře?“ Cítil jsem, že je jeho penis zas tvrdý a připravený.
„A divíš se, když jseš tak nádherný?“ jednou rukou mi opět zajel mezi nohy. „Když ty to máš tady tak neodolatelné. Úplně to vybízí.“ Naklonil se až ke mně a zašeptal mi do ucha. „Je to dokonce lepší a příjemnější než u Lenky.“
Zatnul jsem zuby.
On to udělal i jí! SAKRA!
Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi řvát. Ale všechno to zůstávalo uvnitř mě. Moje silné JÁ už bylo dávno pryč. Rozpadal jsem se a nevěděl co s tím. Petr měl evidentně chuť na další kolo. Ale já už neměl sílu se prát. Ležel jsem a se zavřenýma očima čekal, co bude dál. Slyšel jsem, jak si Petr znovu rozepíná kalhoty. Cítil jsem, jak se na mě opět tlačí.
„Petře, prosím, ne,“ zkusil jsem ještě poslední možnost s jiskřičkou naděje, že ho to snad zastaví.
Ale on byl rozhodnutý. Znovu do mne bez varování vstoupil. Slyšel jsem jeho vzrušený dech. Moje rezignace přešla v apatii. Ležel jsem s nohama přitlačenýma k tělu a čekal, až to všechno skončí. Písničky, které jsem před tím vším pustil, už dávno dohrály a v tichém pokoji se ozývalo jen Petrovo vzrušené vzdychání a mé občasné bolestivé zastenání.
Později seděl Petr vedle postele, popíjel pivo a jednou rukou mě hladil přes boky. Otočil jsem se k němu zády. Mluvil na mě, ale já ho nevnímal. Nevěděl jsem, co říká. Neposlouchal jsem ho. Nevím, kolik času uběhlo, než vstal a odešel. Vím jen, že mě ještě políbil na tvář, něco řekl a byl pryč. Slyšel jsem jen zaklapnutí dveří.
Pro mě to byla konečná. Celé ty nervy, všechen ten stres, nepříjemné prožitky a veškerá ta bolest vypluly na povrch. Já se začal nekontrolovatelně třást a z očí se mi naplno řinuly slzy. Nemohl jsem popadnout dech. Snažil jsem se to překonat několik hlubokými nádechy, ale marně. Udělalo se mi špatně. Chtělo se mi zvracet. S velkými obtížemi se mi podařilo postavit. Pomalu jsem se sunul na záchod. Každý krok mě strašně bolel. Ale musel jsem tam jít. Stihl jsem to na poslední chvíli. Sesunul jsem se na zem k míse a zvracení se už nedalo zastavit. Seděl jsem na zemi, opřený o ten porcelán, který mě studil do mého nahého těla. Třásl jsem se nejen chladem, ale hlavně z nervů. Začal jsem také výrazněji pociťovat fyzickou bolest. Pomalu jsem se zvedl ze země. Ani jsem se neobtěžoval se splachováním. Došoural jsem se do koupelny. Pomalinku, opatrně jsem vlezl do vany. Musel jsem tu špínu ze sebe smýt.
Tak špinavý, tak strašně pošpiněný jsem se cítil.
Pustil jsem sprchu. Nechal to na sebe téct a sledoval, jak ze mne stéká špína a krev. Jak se míchá s vodou a mizí v odtokové díře. Seděl jsem schoulený, objímal jsem nohy a brečel jsem.
Voda, slzy, krev, má i cizí špína to všechno se spojilo v jedno a mizelo v odpadu, stejně jako má chuť k životu.
Můj třas neustával, i když na mne tekla teplá voda. Seděl jsem ve vaně a nepřítomně zíral na to bílé dno, na kterém se vytvářely barevné obrazce mého zoufalství. Přál jsem si, aby s sebou vzala i všechnu moji bolest a všechny ty odporné zážitky, které se mi natrvalo vryly hluboko do paměti.
„Prosím…“ zašeptal jsem. „Prosím, pomozte mi někdo…“ opakoval jsem dokola a marně doufal, že mě někdo uslyší. Že se někdo objeví a pomůže mi.
Pomůže mi od čeho? Od něčeho co se už stalo? Od něčeho, co mě tak necitelně ranilo? Komu mám volat o pomoc? Komu? Vždyť tu nikdo není!
Stále víc jsem se propadal do bezradnosti a zoufalství. Vylezl jsem opatrně z vany. Na koši se špinavým prádlem ležely tepláky. Natáhl jsem si je a pomalu se vrátil do pokoje.
Musím s někým mluvit. Musím někoho slyšet.
Posadil jsem se opatrně na postel a vzal do ruky telefon. Poslední záchrana. Vytočil jsem číslo na tátu až na druhý pokus. Ruce se mi třásly a měl jsem co dělat, aby mi telefon nevypadl z ruky.
„Tati?“ ozval jsem se tiše.
Ale na druhé straně se ozvala hlasová schránka. Člověk, kterým jsem si byl tak jistý, byl teď pro mne nedostupný.
Proč tam není? Prosím zvedni to!
Seděl jsem a zíral na hluchý telefon. Ještě chvilku jsem tak seděl a rozhodoval se. Nakonec jsem vytočil číslo na mámu. V tuhle chvíli bych byl rád, kdyby sem přišla třeba i ona. Věřím, že mi pomůže. Je to přece moje máma.
„Prosím, co je Pájo?“ ozvalo se ze sluchátka. Uslyšel jsem ji a najednou nevěděl co říct.
„No tak, Pavle, co potřebuješ?“ přerušila máma moje mlčení.
„Mami, potřebuji tě,“ zamumlal jsem. Rozbrečel jsem se, když jsem uslyšel její hlas. Sotva jsem byl schopen udržet telefon v roztřesených prstech.
„Pavle, nerozumím ti, ty jsi pil?“
Nebyl jsem schopen normálně mluvit. Mumlal jsem do telefonu. „Mami, prosím, potřebuji s někým mluvit,“ vzlykal jsem.
„Jestli se to týká nějakého tvého amanta, tak s tím za mnou nechoď,“ docela tvrdě odmítla vést hovor tímto směrem.
Ztichl jsem. Z očí mi tekly slzy, popotahoval jsem a mlčel. Tohle jsem nečekal.
Já přece potřebuji pomoct. Nevím si rady. Nevím co dál. Neumím si s tím vším poradit.
„Mami, potřebuji pomoct,“ byl jsem čím dál víc zoufalejší. Tón jejího hlasu se však nezměnil.
„Pavle, nemám zájem bavit se o tvých problémech s klukama. Kdyby sis srovnal život a byl normální, nemusel bys kňourat do telefonu jako nějaká holka.“
Tuhle ránu jsem nečekal. Od ní ne. Ne právě teď.
Je to přece člověk, který mi má pomoci, který mě má podržet.
„Mami…“ víc jsem ze sebe nedostal. Dost nevybíravě mě přerušila.
„V neděli se vrátím, jestli to bude tak důležité i potom, můžeme si pak promluvit. Ahoj.“ Slyšel jsem už jen pípnutí a telefon ztichnul.
„Mami, prosím…“ řekl jsem ještě do ztichlého telefonu. Ale nikdo se už neozýval. Tohle ne. Tohle mě dostalo na samé dno. Začal jsem tomu všemu propadat čím dál víc.
Asi má pravdu. Jsem k ničemu. Kdybych byl normální, tohle by se nestalo. Heteráka by nejspíš nikdo neznásilnil. Jsem úplně zbytečný. Jsem rohožka, o kterou si kde kdo otře špinavé boty.
Mé zoufalství, bezradnost a beznaděj dosáhly svých hranic. Přišla chvíle zlomu. Seděl jsem a myslel na to, proč tu vlastně jsem.
Jsem člověk, který je k ničemu. Proč tu vlastně jsem? Vždyť tu ani nemusím být. Nikomu nebudu scházet. Když potřebuji někoho mít nablízku, tak tu pro mne nikdo není. Je zbytečné tady žít ten svůj hnusný nenormální život.
Položil jsem telefon na stůl. Byl celý mokrý od toho, jak mi z vlasů crčela voda.
Vždyť jsem vylezl z vany a ani jsem se neutřel. Taková základní věc a já ji nezvládl. Jsem opravdu neschopný a k ničemu.
Vstal jsem a šel do koupelny. Bez přemýšlení, jako marioneta vedená na provázku, jsem otevřel lékárničku. Posbíral jsem všechny léky, které jsem tam našel. Na vteřinu jsem se zadíval, jak ze sprchy stále teče voda. Pak jsem se ale otočil a odešel z koupelny, aniž bych ji zastavil.
Sedl jsem si na postel, a začal rozbalovat jednotlivé krabičky. Postupně jsem vršil hromádku těch kulatých a podlouhlých věciček a říkal si, že každá z nich o něco zmenší mou bolest. Že každá tahle malá věc mi pomůže. Chtěl jsem jen ukončit to trápení. Chvíli jsem seděl a díval se na tu hromádku.
V mysli mi zas začaly vyplouvat obrázky z uplynulých hodin. Bylo to strašné. Nemohl jsem to vyhnat z hlavy. Pořád a pořád se mi to vracelo. Chytl jsem se oběma rukama za hlavu.
„Né, to už ne…“ křičel jsem do prázdného pokoje a znovu se rozbrečel. Po chvilce jsem si otřel oči.
Tohle jsou poslední slzy. Skončím to.
Najednou se ozvalo zvonění skype z počítače.
Seděl jsem dál s hlavou v dlaních a snažil se to nevnímat.
Už nechci. Už nechci nikoho vidět. Nechci nikoho slyšet. Nechte mě všichni být. Už jsem si našel cestu, jak z toho ven.
Všechny mé emoce a pocity byly v tuto chvíli silnější, než jakákoli má vůle. Zvonění skype neustávalo. Drásalo mi nervy ještě víc. Vstal jsem a došel pomalu ke stolu. Nechtěl jsem ten protivný zvuk už poslouchat. Nejistým pohybem myši, jsem to chtěl vypnout. Jenže jsem byl už tak naučený na jiné tlačítko, že jsem místo odmítnutí hovor přijal.
„Ahoj, bubáku!“ ozvala se vesele Lenka.
Já ji ale nechtěl poslouchat. Nechtěl jsem nikoho už ani vidět ani slyšet. Cítil jsem se ponížený, byl jsem zraněný na duši i na těle. Dva lidé, které jsem potřeboval nejvíc, tu pro mne nebyli. Díval jsem se mlčky na Lenku nepřítomným pohledem. Jak mě viděla, hned pochopila, že něco není v pořádku. Měla na to cit. A i kdyby neměla, musela by to poznat i tak. Stačilo se na mně podívat. Z vlasů mi ještě kapala voda a rozmazávala krev z rozkousaných rtů.
„Pájíku, co se děje?“ zeptala se s obavami, které jsem ale teď nebyl schopen vnímat. Ani její oslovení mě neprobralo k jakékoli komunikaci. Otočil jsem se za sebe a podíval se na stolek. Tam na mě čekala záchrana – hromádka léků, které mi pomůžou. Rozhodl jsem se.
Už nechci dál. Všechno je tak bolestivé, že už to nejsem schopen déle snášet.
„Pavle! Co se děje?“ zopakovala Lenka znovu důrazněji svou otázku.
Neodpověděl jsem. Jen jsem se otočil zpátky a díval se na ni.
„Pavle, prosím tě, mluv se mnou. Řekni, co se děje.“
Oči se mi opět zalily slzami.
„Já… už ne…“ to bylo vše, co jsem ze sebe dostal. Utřel jsem si oči. Lenka už teď vypadala vyděšeně.
„Pavlíku, mluv se mnou, prosím…“ Zoufale se mě snažila přimět k hovoru.
„Už ne…lhala jsi…“ zopakoval jsem tiše a zmáčkl hlavní vypínač.
Monitor zhasl a bylo ticho. Ticho tak velké a hrozivé, že ještě víc podpořilo mé rozhodnutí. Přešel jsem pomalu k posteli a posadil se na kraj. Natahoval jsem ruku po lécích, rozhodnutý celou tu věc ukončit. Ruka se zastavila nad stolkem. Telefon, který ležel vedle té hromádky, začal zvonit. Byla to Lenka. Nechtěl jsem už ale s nikým mluvit. Ani s ní, protože mi neřekla, jaký Petr je. Nemuselo se to stát, kdyby mi řekla pravdu. Chytil jsem ten protivný telefon a prohodil ho dveřmi do předsíně. Slyšel jsem, jak narazil do protější stěny a přestal zvonit. Konečně ticho.
Hleděl jsem před sebe, bezmocně a bezradně. Snažil jsem se přijít na to, proč se tohle všechno stalo. Proč zrovna já? Co jsem komu udělal, že je ke mně život takový?
Díval jsem se na plata od léků. Byly poházené po zemi a prázdné do jednoho. Poctivě jsem vyloupal každou tabletku. Všechny ty kulaté a podlouhlé věci ležely přede mnou na stolku a čekaly. Vzal jsem je všechny do ruky.
Nemá cenu tady být. Všechno je špatně.
Došel jsem na hranici svých sil. Bylo rozhodnuto. Chytil jsem láhev s vínem, která ještě stála nedopitá na stolku. Všechno, co jsem mačkal v dlani, jsem nadvakrát dal do pusy a pořádně zapil. Flašku jsem postavil zpět na stolek. Neodhadl jsem to. Postavil jsem ji moc na kraj a ona se převrátila a spadla na zem. Červené víno vytékalo ven a vpíjelo se do koberce. Bylo to, jako bych já sám krvácel. Srdce mi pukalo bolestí.
Můj život se rozbil na tisíce drobných kousků a já neměl sílu je posbírat a dát dohromady.
Tak moc to bolí.
Zhasl jsem světlo. Nechtěl jsem už nic vidět, nechtěl jsem být viděn. Lehl jsem si na postel a chvíli se ještě díval do potemnělého pokoje.
Rozhodl jsem se. Tady končím.
Zavřel jsem oči a čekal. Čekal, až mě nebude nic trápit, nebude nic bolet, až budu mít od všeho pokoj. Pomalu jsem se uklidňoval. Můj dech byl mělčí a já se pomalu propadal do větší a větší tmy. Konec přicházel a já ho vítal s velkou úlevou.
Lenka vběhla do firmy. Běžela rovnou k tátovi do kanceláře. Věděla, že tam bude. Dneska měl naplánováno hodně práce. Říkal, že se dostane domů až někdy v noci. Doběhla k jeho kanceláři.
Ani nepřemýšlela, jestli tam bude někoho mít, jestli třeba má schůzku. Rozrazila dveře.
„Leni?“ zvedl Petr hlavu od stolu.
„Tati! S Pavlem se něco děje. Musíme jet hned domů. Nechce se mnou mluvit. Vypadal strašně a měla jsem pocit, že si něco udělá!“
„Leni, uklidni se. Proč by…“
„TATI! Věř mi prosím! Nemůžu se mu dovolat. Telefon má nedostupný!“ Lenka byla čím dál zoufalejší a bylo vidět, že nemá daleko k tomu, aby se rozbrečela. „Zkoušela jsem volat i tobě, ale máš tam hlasovku.“
Petr popadl telefon. „Měl jsem důležitou schůzku, musel jsem ho vypnout.“ Zapínal mobil. Jen co se rozjel, přišla zpráva.
„CISLO xxx xxx xxx SE VAM POKOUSELO VOLAT. OZVETE SE ZPATKY.“
Pavlovo číslo, blesklo Petrovi hlavou. Hned ho vytočil. Ozvala se hláška oznamující, že Pavlův telefon je nedostupný.
„Mluvila jsi s ním?“ otočil se na Lenku.
„Jo, je to asi 15 minut. Vypnul počítač i mobil, hned jak jsem mu zkoušela volat zpátky. Tati! Opravdu vypadal strašně. Fakt to vypadalo, že se něco stalo. Nechtěl se mnou vůbec mluvit a měl pusu celou od krve.“
„Dobře, jdeme. Do dvaceti minut bychom tam měli být.“ Petr popadl klíče od auta, peněženku a rychle vyšel z kanceláře. Cestou ještě stihl nakouknout vedle a rychle mezi dveřmi poprosit, ať to všechno zamknou, že musí nutně rychle odjet.
„Máš klíče od mámina bytu? Nechal jsem je nahoře.“
„Jo, jo, mám,“ zvedla Lenka ruku s klíčema.
„Řekni mi, prosím tě, co se vlastně stalo,“ řekl Petr, když vyjížděli z parkoviště.
Lenka mu to všechno pověděla. Vyprávění nebylo dlouhé, ale s každým dalším slovem Petr přišlápl plynový pedál. Nedbal na nějakou předepsanou rychlost. Začínal tušit, že je asi opravdu zle.
Oba měli pocit, že je cesta nekonečná. Počítali minuty, jak dlouho už byl Pavel nedostupný. Lenka se mu ještě několikrát pokoušela volat, ale bezvýsledně. O dvacet minut později zastavil smykem před domem. Vyskočili z auta a jen zabouchli dveře. Na nějaké zamykání nebyl čas.
„Jen ať nemá klíče v zámku,“ říkal si Petr, když vyběhli nahoru. Neměl. Roztřesenýma rukama odemkl. Na nic nečekal a běžel rovnou do pokoje. Hmátl po vypínači.
„Pane bože!“ vyjekla Lenka, která stála hned za ním. Jeden pohled do pokoje a bylo jasné, že se tu opravdu něco stalo. Petr se rozběhl k Pavlovi.
„Pájo! Pavle!“ chytl ho za ramena a zkusil s ním zatřást. Bezvýsledně. Otočil se a všiml si rozházených plat od léků.
„Volej okamžitě pohotovost!“ křikl na Lenku, která jen v šoku stála, dívala se na Páju a z očí jí tekly slzy.
Další minuty běžely jako v nějakém zlém snu. Lenka volala záchranku a Petr se zatím snažil probrat Pavla k životu. Sanitka byla u nich do pěti minut po oznámení. Jen stěží byli oba schopni udržet svou mysl v provozu. Lenka pořád plakala a jako robot odpovídala na otázky, jako například: „Jak je to dlouho, co jste spolu mluvili naposled?“ Petr posbíral všechny krabičky a plata od léků do sáčku a předal je saniťákovi. Za deset minut odnášeli Páju do sanitky.
„Až se uklidníte, přijeďte do nemocnice. Na příjmu vám řeknou, kde bude,“ řekl doktor a odešel. Ještě slyšeli zvuk houkačky, když sanitka odjížděla a pak už bylo ticho.
Petr zavřel vchodové dveře. Teprve teď si uvědomil, že v koupelně teče voda. Zašel tam. Sprcha stále tekla naprázdno, tak jak ji Pája pustil. Zastavil vodu. Nahlédl i na záchod. S povzdechem spláchl to, co tam zůstalo po Pavlovém zvracení. Šel zpátky do pokoje. Chvíli se rozhlížel kolem sebe. Ten výjev byl šílený. Rozházené Pavlovy věci po zemi. Rozházená a zakrvácená postel. Rozlité víno na zemi a prázdné plechovky od piva. Petr si ani nechtěl představovat, co se tam odehrálo.
„Děkuji, že jsi za mnou přišla, Leni,“ řekl, objal Lenku a pohladil ji po vlasech. Otřel ji zaslzené oči. Snažil se ji uklidnit, ale sám měl co dělat, aby se nerozbrečel. „Snad bude v pohodě.“
Konec první části

4 komentáře

  • topka napsal:

    Tak jsem si uvědomila, že jsem tady nechala něco rozdělaného. Ta první část Pavla neskončila moc dobře. Mám tedy malý dotaz – chcete vědět, jak to s ním bylo dál?

  • MattyK napsal:

    Právě jsem dočetla tvé úžasné povídky 🙂 Moc ti za ně děkuji a budu doufat, že se dočkáme pokračování Pájova příběhu 😉

    • topka napsal:

      pokračování je napsáno, určitě to tu bude vloženo, jen – ty části jsou trochu delší, tak pak až to budeš číst, tak prosím trpělivost 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.