Pavel 06

Následující týden byl fakt děsný. Ani mi nevadilo, že se mnou máma nemluví. Byl jsem většinou zavřený v pokoji a učil se. Neustále jsem sledoval francouzské pořady, četl knihy a drmolil francouzsky. Táta mi na ten poslední týden zaplatil i učitele – rodilého mluvčího. Jediná doba, kdy jsem nemluvil francouzsky, byla ve škole, na tréninku nebo když jsem jedl. Dokonce i sny se mi už zdály ve francouzštině. Každopádně jsem už měl za sebou písemnou zkoušku, poslech a už mi chyběla jen konverzace. Táta si na ten den vzal volno. Odvezl mě na zkoušky a pak netrpělivě čekal. Dalo by se říct, že byl snad i nervóznější než já. Musím říct, že jsem se hodně snažil. Dal jsem do toho všechno. Sice jsem se dvakrát zadrhnul, ale odcházel jsem s dobrým pocitem.
„Tak co?“ byla první tátova otázka, když jsem k němu došel. Bylo na něm vidět, že je víc nervózní než já.
„Uvidíme, až doje hodnocení. Musíme si na to ještě nějakou dobu počkat. Ale myslím si, že to bude dobrý.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nervozita ze zkoušek pomalu ustupovala a já z toho začal mít hlad. Taťka si toho všiml. Dobře znal moje reakce na nervozitu.
„Zajdem na jídlo, co říkáš?“ navrhl mi a věděl, že to neodmítnu.
Zamířili jsme do nejbližší restaurace. Objednal jsem si. A zatím, co jsme čekali na jídlo, jsem popadl telefon a rychle napsal Ondrovi a Lence zprávu, že už to mám za sebou. Vzápětí přišla odpověď od Ondry.
TAK TO JE SUPER, URCITE TO BUDOU NEJLEPSI VYSLEDKY. PAK TO SPOLU OSLAVIME.
Přečetl jsem si zprávu a neubránil jsem se úsměvu.
„Máma ti napsala?“ zeptal se táta, když viděl, jak se usmívám.
„Ne, Ondra,“ pleskl jsem bez rozmyslu. Vzápětí jsem se zarazil. Uvědomil jsem si, že táta o nás dvou vlastně neví. Zvedl jsem hlavu od telefonu a podíval se na něj. Zvědavě na mě koukal a já nevěděl, jak dál.
„Chceš mi k tomu něco říct?“
Chtěl bych, ale nevím. Přeci jen Ondra u něj pracuje, ale jednou to musí ven.
„No, chodíme spolu,“ řekl jsem opatrně, jako by to mělo něco změnit na významu téhle věty.
Taťka chvíli mlčel, vstřebával to, co se právě dozvěděl. Číšník před nás postavil pití a připravil příbory.
„Nevadí ti, že je starší?“ zeptal se táta a napil se minerálky. Postavil sklenici na stůl a svůj pohled zaměřil na mě, jako by chtěl z mého obličeje vyčíst, co se mi zrovna honí hlavou.
„Jenom o pět let. To není moc,“ namítl jsem. „Je stejně starý jak Lenka.“
„Ale Lenka je tvoje sestra, tam se to nepočítá.“
„Nevadí mi to. A Ondra je fajn kluk,“ nedal jsem se.
Přeci si nenechám mluvit do toho, s kým budu chodit.
„Co mám s tebou dělat. Ale asi se moc nevidíte, co?“ Táta rezignoval. Věděl, že nemá cenu mi cokoli vymlouvat. Jsem stejně tvrdohlavý jako máma.
„Moc ne. Ale už za mnou byl,“ pochlubil jsem se.
„Mamka už ho viděla?“
Ani náhodou. Nechci vědět – ani myslet na to, jak by reagovala, kdybych si přivedl domů kluka.
„Ne, ani o to nestojím. Když neumí vzít v úvahu, co jsem, tak si ani neumím představit, jak by zareagovala na Ondru. Nestojím o žádný trapas,“ zatvářil jsem se opravdu hodně nešťastně. Chytil jsem do ruky sklenici s colou a nervózně ji otáčel v prstech a šoupal s ní po stole.
„Přestaň,“napomenul mě taťka, protože ho to znervózňovalo.
Zvedl jsem sklenici k ústům, napil se a postavil ji zpátky na stůl. Znova jsem s ní chtěl točit, ale raději jsem schoval ruce pod stůl.
„Jednou ji stejně budeš muset někoho představit,“ řekl táta.
Čím později, tím líp, možná se za tu dobu změní její chování,“ odsekl jsem celkem nepříjemně.
„Pájo, oba jste stejní. Někdo z vás bude muset udělat ten první krok. Prostě na tom zkus zapracovat.“ Táta si povzdechl. Nevěděl, jak tenhle boj mezi mnou a mámou vyřešit.
„Ten první krok je na ní. Dokud bude nadávat, že nejsem normální, tak to lepší nebude. Já si tenhle způsob života nevybral dobrovolně!“
„Trochu se ztiš,“ upozornil mě táta na to, že jsem trochu zvedl hlas. „Zkus nad tím aspoň trochu popřemýšlet,“ navrhl mi, abych zkusil něco vymyslet.
„Tak já ji napíšu, že už mám zkoušky hotové.“ Chytl jsem telefon a vyťukal jsem zprávu. Čekal jsem, jestli mi odepíše. Věděl jsem, že telefonovat z práce nemůže, ale na zprávy mi většinou odpovídala. Mezitím nám donesli jídlo. Pomalu jsme jedli a k tématu mámy a Ondry jsme se už nevraceli. Všiml jsem si, že stejně jako já i taťka občas pokukuje po mém telefonu a čeká, jestli se mamka ozve nebo ne. Dojedli jsme, taťka zaplatil a už jsme mířili k autu. Přišla zpráva. Ale od Lenky. Napsala, že mi gratuluje a že se těší, až to spolu oslavíme.
„Chceš jet už domů?“ zeptal se táta, když jsme nasedali do auta.
„No, jo. Dneska máme trénink, musím tam jít. Příští týden máme závody. Přijedeš se podívat?“ zeptal jsem se a zapínal si bezpečnostní pás. Táta nastartoval a vyrazili jsme domů. Přeci jen cesta trvala něco déle, tak už jsme se cestou nikam nestavovali.
„Tak přijedeš se podívat na závody?“ zeptal jsem se znovu, protože jsem hned nedostal odpověď.
„Nevím, Pájo, jestli mi to vyjde. Příští víkend mám naplánovanou schůzku na druhém konci republiky.“
„O víkendu?“ podivil jsem se.
„Ne, je to celkově na pět dní a nevím, kdy se stihnu vrátit. Ale budu se snažit, ano?“
Byli jsme už skoro doma, chybělo už jen pár kilometrů, když mi zapípal mobil. Zpráva od mamky. Teprve teď. Víc jak hodinu potom, co jsem ji napsal. Nedočkavě jsem zprávu otevřel. Zklamaně jsem si povzdechl a schoval mobil do kapsy.
„Co je?“ zeptal se táta, když mě viděl.
„To byla mamka. Napsala jen OK.“ Byl jsem opravdu zklamaný a naštvaný zároveň.
„To se časem srovná. Uvidíš.“
Kdy se to srovná? Kdy se začne chovat jinak? Já se snažil, ale ona to zatím nějak nechce překousnout. Dokonce i papír, na který jsem ji napsal, že ji mám rád, byl v koši, roztrhaný na malé kousky. Jako by to ani nechtěla číst.
Před domem mě táta vysadil a hned odjel k Lence domů. Čas opravdu pokročil. Musel jet ještě na firmu, protože byl kvůli mně celý den pryč a potřeboval ještě dodělat nějaké věci. Já jsem se hned doma nachystal na trénink a vyrazil jsem.
V tělocvičně mi všichni gratulovali, jako bych už měl výsledky jisté a certifikační zkoušky zvládl bez problémů na výbornou.
„Ještě nejsou výsledky,“ brzdil jsem je. „A navíc mě čeká ještě angličtina.“
„No, ale jedno už máš za sebou a teď ještě závody,“ zarazil naše nadšení trenér. „Takže žádná ulejvárna a rychle na rozcvičku.“
A už jsme makali. A celý trénink. A ty další taky. Trenér nám opravdu nic nedaroval. Jel po nás jak drak. Závody se neúprosně blížily a já z toho začal mít rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil. Je to pro mne první takový velký závod. První mistrovství. Těšil jsem se i na to, že uvidím Ondru. Ono to nakonec dopadlo, jak předpověděl. Od jeho poslední návštěvy jsme se už neviděli. Jen jsme si psali, nebo telefonovali.
Co se ale týče mých druhých pocitů, byla tu také obava. Strach z toho, že skončím jako hubkař s prázdným košíkem. Trenér se do nás snažil vecpat rad, co to šlo. Dokonce jsme se i dívali na videa z minulých mistrovství. V jednom jsem viděl i Ondrův zápas, který vyhrál. Já se jen usmíval, protože bylo příjemné ho vidět. Jen Petr, jako to viděl, začal se mračit. Začínal jsem mít pocit, že snad na Ondru žárlí. A že to moje odmítnutí moc vážně nebere. Po cestě domů, z posledního tréninku to znovu potvrdil. V jedné prázdné uličce mě chytil zničehonic a pokusil se mě políbit. Každopádně jsem se tentokráte nenechal překvapit a hned jsem ho vykázal do patřičných mezí.
Budu o tom muset před Ondrou pomlčet, kdo ví, jak by to pak dopadlo.
V den závodu, jsme vyrazili celkem brzy. Bylo to trochu dál a my jsme hromadně jeli vlakem. Museli jsme se ještě ubytovat a nachystat na zahájení a na první zápasy. Ti co to měli dál, jako my, měli připravené pokoje na ubytovně jedné střední školy, která hned sousedila vedle tělocvičny, kde se konalo mistrovství. Byla tady tím pádem i šance, že bychom mohli být s Ondrou sami, aniž by nás někdo rušil.
Když jsme se přichystali, vydali jsme se do tělocvičny. Dneska budou zápasy o postup do finále ve všech váhových kategoriích. Dva dny mistrovství bylo naplánováno ze dvou důvodů. Startujících bylo letos víc, než obvykle a navíc se jednalo o jubilejní mistrovství. Na večer byl nachystán slavnostní program.
V tělocvičně a v šatnách bylo celkem rušno. Sdíleli jsme šatnu ještě s jedním týmem. Bohužel to nebyl ten Ondrův. Holky se k nám přidaly až v tělocvičně. Bylo tam opravdu dost lidí. Našli jsme si volná místa, kde jsme si dali věci a čekali na zahájení. Trenér ještě musel odběhnout, aby zajistil vše, co je potřebné k našemu startu a pak nám přinesl ukázat rozpis jednotlivých zápasů. V tom prvním kole se s Ondrou nesetkám. Ani Petr neměl to štěstí. Pokud popřeje štěstí, tak se spolu potkáme až ve finále. Zápasilo se ve dvou tělocvičnách. V jedné byly holky a v druhé jsme byli my – kluci. Vzhledem k tomu, že jsme patřili do lehké kategorie, byli jsme na řadě jako první.
Můj soupeř – ač stejně těžký, byl pěkný pořízek. Měl jsem s ním hodně práce. Jednu chvíli to již vypadalo, že to nedám. Nakonec jsem se vzpamatoval a zápas jsem vyhrál. Sice těsně, ale vyhrál. Ondra, který už měl taky první zápas za sebou, mi z vedlejší lavičky ukázal palec nahoru a uznale pokýval hlavou. Aby ne. Ten můj první soupeř tady na mistrovství byl už potřetí, stejně jako Ondra. Měl jsem z toho dobrý pocit. I další soupeř mi dal zabrat, nicméně jsem skončil znova jako vítěz. V tu chvíli jsem si říkal, že kdybych prohrál všechno ostatní, tak by mi to ani nevadilo. Nakonec do finále postupovali čtyři z každé kategorie. Z naší jsem postoupil já a Petr a pak už jen Anička. Petra s Davidem se sice do finále nedostali, ale s celkovým umístěním byli spokojeni. Dnešní zápasy skončily.
Na ubytovně jsme se pak sešli v jídelně na večeři. Seděli jsme tam, jako další z jiných týmů, večeřeli a probírali dnešní zápasy. Trenér nešetřil slova chvály. Prozradil na sebe, že když viděl mého prvního soupeře, byl si na devadesát procent jistý, že skončím hned u něj.
„Jeden z vás skončí určitě nejhůř na druhém místě,“ podíval se na mě a na Petra. Otočili jsme se s Petrem na sebe a začali se smát.
„Co je tady k smíchu?“ podivil se trenér.
„No, co, viděl jste, s kým budeme zápasit? Vždyť jsou dobří, řekl bych, že daleko lepší než my,“ namítl Petr a já s ním v duchu souhlasil. Ty dva co postoupili, jsem docela bedlivě sledoval a nějak nemohl přijít na jejich slabé místo. A jeden z těch dvou byl Ondra.
„Neštvěte mě. To zvládnete. No, a když ne, tak třetí a čtvrté místo je taky hezké,“ usmál se trenér.
Řekl to schválně a mělo to svůj účinek. Trefil se přesně do mého velkého ega.
„No tak, kdo říkal, že skončím čtvrtý?“ rozčílil jsem se. „Když už jsem se dostal do finále, tak jedině první nebo druhé místo.“ Všichni u stolu se zasmáli nad mou troufalostí.
„Tak které, první nebo druhé?“ trenér ještě víc popíchl mé ego. To už narostlo do neskutečných rozměrů.
„První!“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.
„Dobře. Beru tě za slovo. Jestli skončíš první, pozvu vás všechny na velkou oslavu. Jestli skončíš druhý, pozveš mě na pivo. Co ty na to?“ nabídl mi trenér sázku. Byla to hozená rukavice a já ji zvedl. Bez přemýšlení jsem to přijal. Petr jen kroutil hlavou a pak se mě zeptal.
„Víš, co to znamená?“
Nechápavě jsem se na něj podíval. „CO?“
„No, nesmíš skončit třetí ani čtvrtý.“
„No to je fakt,“ ozvala se Anička, na kterou jsme úplně zapomněli. Vždyť ona taky postoupila do finále. A my řešili jen Petra a mě.
„Ty se, lásko, musíš snažit, abys taky skončila nejhůř první,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen.
„Já stojím nohama pevně na zemi. Když to nezvládnu, tak mi zůstanou aspoň brambory. Poukázala na to, že skončí nejhůř čtvrtá.
„No, ale co ty, pokud skončíš třetí nebo čtvrtý? Komu pak ještě koupíš pivko?“
„Tak když skončím hůř jak druhý, koupím pivo vám všem. A bude to i na rozlučku. Do měsíce se budu stěhovat.“
„Co?“ ozvalo se z několika stran. Jen Petr jediný mlčel. Zamračil se při zmínce o stěhování.
„Budu se stěhovat za tátou. Ale v klidu, do školy a na tréninky budu dojíždět.“ Docela jsem touto informací všechny zaskočil. Když ale slyšeli, že na tréninky budu jezdit, většina si oddychla.
„Tak jo,“ vzpamatoval se jako první trenér. „Abychom to shrnuli. První místo – platím oslavu. Druhé místo – pozveš mě na pivo. Třetí a čtvrté místo – pozveš všechny. Souhlas?“ natáhl ke mně ruku. Bez přemýšlení jsem sázku přijal a Anička nám to rozsekla.
„Už se těším na zítra,“ prohlásil David.
Trenér se podíval na hodinky. „Za hodinu začíná večerní program. Nachystejte se, sejdeme se tady za 45 minut a pak půjdeme spolu do auly, kde to bude.“ Pak ukázal prstem na mě, na Petra a na Aničku. „Vy tři máte zakázáno jakýkoli alkohol. Jasný?“
Všichni tři jsme si nešťastně povzdechli. No nic, oslavíme to po závodech. Rozešli jsme se do jednotlivých pokojů. David se sebral a šel se znova osprchovat. On by v té sprše asi nejraději i spal. Já jsem si musel převléct triko. Byl jsem šikovný a stihl jsem se u večeře polít čajem. Ještě, že s sebou vždycky nosím dost věcí.
Zrovna jsem si přetahoval triko přes hlavu, když jsem na břiše ucítil Petrovu ruku. Přejel mi po něm dlaní. Ucuknul jsem a rychle stáhl triko dolů, abych na něho viděl.
„Nech toho,“ couvnul jsem o krok dozadu.
„Tak mě neprovokuj.“ Petr znova ke mně přistoupil. Chytil mě oběma rukama za boky. „Navíc, říkal jsi sám, že někdy možná.“
„Tak za prvé, neprovokuji tě, pouze se převlíkám.“ Chytl jsem ho za ruce a sundal je z mých boků. „A za druhé – někdy možná, není teď.“
Na chodbě se ozvaly kroky, někdo se blížil k našemu pokoji. Petr poodstoupil a začal si uklízet své rozházené věci.
„Trpělivost růže přináší,“ řekl ještě a pak už dělal, jakoby se nic nestalo.
„To možná. Jen to prosím, nezkoušej tak často,“ zasmál jsem se. Já blbec, ve své naivitě nepochopil, že to s Petrem začíná být vážné a že bych si na něj měl začít dávat pozor.
Kroky na chodbě se zastavily, rozletěly se dveře a dovnitř vrazil osprchovaný a vysmátý David.
„Tak jdeme pařit?“ ozval se zvesela a hodil mokrý ručník a mýdlo na svou postel.
Kdyby byl David ze slámy, okamžitě by vzplanul. Hodili jsme na něj opravdu hnusný všespalující pohled.
„Ještě provokuj!“ okřikl ho Petr.
„Sorry, já zapomněl. Ale to nevadí. Dám si i za vás,“ omlouval se a při posledních slovech se široce zasmál.
„Provokatére,“ neodpustil jsem si poznámku. Zamkli jsme pokoj a pomalu se přesunuli do auly. Byly tu nachystány stoly. Na každém bylo občerstvení a cedulky s názvy jednotlivých oddílů. U našeho stolu už seděly holky a živě o něčem debatovaly.
„Co řešíte?“ zeptal se David, když jsme si přisedli.
„Jen nemůžem z toho, jak jsou tady někteří kluci krásní,“ odpověděla Anička.
„A samozřejmě ten nejhezčí je zadaný,“ dodala Petra a ukázala prstem ke stolu na druhém konci místnosti.
Trefa. Hned jsem věděl, na koho ukazuje. Sakra, mám to ale štěstí, že Ondra je zrovna můj. Opravdu se i mě zdálo, že je nejhezčí ze všech kluků.
„Jak to víte, že je zadaný?“ divil se David. Malinko jsem se pousmál. Ondra seděl čelem k nám. Právě zvedl hlavu, a když viděl, že se na něj dívám, pokývnul hlavou. Oplatil jsem mu to úsměvem.
„Která se mu líbíte?“ David byl pořád mimo mísu. Holky se začaly hihňat. Petr se zvedl a posadil se naproti mně. Zřejmě mu vadilo, že se k nám Ondra dívá. Tím mi ale zastínil výhled.
„No tak co?“ pokračoval David a holky už se začaly smát nahlas.
„Ty jseš z toho v lese,“ plácala ho Anička po zádech. „To je Pavlův amant,“ zalykala se smíchy, když viděla absolutně nechápavý výraz Davida.
„Co?“ podíval se na mě. „Že ses ani nepochlubil.“
„Když ty koukáš jenom po holkách. Posledně mě přivezl na trénink,“ odpověděl jsem. Zkoušel jsem se posunout, abych na Ondru viděl. Neměl jsem štěstí, Petr neuhnul ani kousek.
„Vždyť s ním budeš zítra zápasit,“ nevycházel z údivu David. „Hm, to bude zajímavé.“
„No co, přinejhorším se to zvrtne, až na sobě budou ležet,“ chytla se toho Petra, zatím co Petr se evidentně vůbec nebavil. Napil se a postavil skleničku tak zprudka, že minerálka vystříkla na stůl.
„Nic si z toho, Péťo, nedělej,“ poplácala ho Anička po rameni. „Taky si někoho najdeš. Koukni, jsou tu i holky.“
Petr jen něco zamrčel a upřeně se koukal do sklenice.
„Kde je trenér?“ rozhlížel jsem se.
„Tam,“ ukázala Petra k jednomu stolu. „Sedí s nějakými lidmi, říkal, že se pak zastaví.“ Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, byl jsem však přerušen.
„Dámy a pánové, prosím o pozornost,“ ozvalo se z podia. „Vítám vás všechny na tomto slavnostním večeru jubilejního mistrovství. I když máme dnes tuto slávu, nezapomeňme, že zítra pokračují finálové zápasy.“ Moderátor pak postupně představoval všechny finalisty podle jednotlivých kategorií. Pak přišla na řadu právě ta naše. Postupně vyjmenoval naši finálovou čtyřku a my jsme vstávali u stolů, aby na nás bylo vidět.
„… mezi těmito čtyřmi finalisty je překvapení tohoto mistrovství. Nejmladší účastník a navíc jeho první start…“ pak moderátor vyslovil mé jméno. Holky začaly juchat a tleskat, všichni v sále se na mě otočili a já byl v tu ránu červený až za ušima. Tolik pozornosti jsem snad ani nepotřeboval. Byl jsem rád, že si můžu sednout a strčit hlavu pod stůl. Moderátor ještě vyjmenoval všechny sponzory letošního mistrovství, občas hodil nějakou tu průpovídku a pak už jen popřál dobrou zábavu.
Já jsem u stolu seděl zamražený jak nanuk a do tváře se mi pomalu vracela původní barva. Rozsvítil se mi mobil. Rychle jsem po něm hrábl a už se díval, kdo mi píše.
„HAHA, CERVENY JAKO RAJCE, TY SE UMIS I STYDET?“
Kdo jiný než Ondra. Prostě si to neodpustil.
„NEPROVOKUJ, CO JINAK, BAVIS SE?“ Odpověděl jsem. Vzápětí přišla odpověď.
„ANI NE, TAK ZA 15 MINUT MIZIM. PRIDAS SE?“
Začal jsem se usmívat. Dnešní večer začíná být zajímavý.
„URCITE, LEPSI ZABAVA BUDE U MNE NA POKOJI. TAK ZA 15 MINUT PRVNI PATRO. BUDU CEKAT NA CHODBE.“
Netrpělivě jsem čekal na odpověď. I když jsem ji znal dopředu, nervózně jsem ťukal prsty do ležícího mobilu. Petr se opřel o stůl a já konečně viděl na Ondru. Pozoroval jsem ho. Měl zrovna telefon v ruce, odepisoval a usmíval se přitom tak, že by se z toho jeden rozpustil. Začal jsem na něj mít choutky. Je opravdu k sežrání. Cítil jsem, jak mi horko postupuje do tváří. Můj mobil zapípal. Ondra se podíval směrem ke mně a ukázal palcem nahoru. Super, bude to skvělý večer. Rychle jsem se podíval do zprávy, která mi od něj přišla.
„OK, TAK JA PRIJDU, BUDU TAM, CEKEJ NA MNE.“
Chtěl jsem se znovu na Ondru podívat, ale Petr se narovnal a zastínil mi výhled. Nechal jsem telefon ležet před sebou na stole, abych mohl sledovat minuty. Měl jsem pocit, že se neskutečně vlečou. Ani jsem nebyl schopný sledovat, co se kolem mne děje. Nezapojil jsem se ani do hovoru. Po deseti minutách jsem se zvedl.
„Jdu si lehnout,“ řekl jsem. Sebral jsem mobil a strčil ho do kapsy. „Dej mi klíče,“ natáhl jsem ruku k Petrovi.
„Tak brzy?“ podíval se na mně Petr podezíravě. Pootočil hlavu, letmo kouknul směrem k Ondrovi a pak se znovu otočil ne mne.
„Jsem utahaný. Možná ještě dojdu. A stejně nemůžeme pít.“ Převzal jsem si klíče.
„Pájo, nechoď,“ chytla mě Petra za rukáv.
„Uvidím. Možná se trochu prospím a pak se vrátím,“ otočil jsem se a odešel.
Sakra, běží mi čas. Přidal jsem do kroku. Zapomněl jsem se podívat, jestli už Ondra odešel. Vyběhl jsem do patra a zastavil se před naším pokojem. Ještě tu nebyl. Odemkl jsem a klíč hodil na skříňku vedle dveří. Na chodbě jsem uslyšel kroky. Vykoukl jsem ven. Ondra zrovna vešel do chodby. Rozhlédl se, a jak mě viděl, tak bez sebemenšího zaváhání zamířil rovnou ke mně.
Bez jediného slova jsem ho chytl za ruku a zatáhl dovnitř. Zabouchl jsem za námi dveře a táhl ho nedočkavě ke své posteli. Ani jsem se nenamáhal rozsvítit. Potáhl jsem Ondru na postel a skočil na něj. To bylo to, na co jsem se těšil. Už jsem se nemohl dočkat. Ježkovy voči, jak já jsem nadržený.
Rychle jsem ze sebe stáhl triko a pomohl z trika i Ondrovi. Zalehl jsem ho a začal zuřivě líbat. Ondra mi to oplácel, jak nejlépe uměl. Naše ruce běhaly po našich tělech jako bychom se neviděli celou věčnost a nemohli se jeden druhého dostatečně nasytit. Mé ruce zabloudily hned dolů, na to nejžádanější místo. Sklonil jsem se a polibky po Ondrově těle jsem je následoval.
„Nějaký nedočkavý,“ ozval se mezi vzdechy Ondra.
On teda měl o čem mluvit. Byl na tom stejně jako já. Jeho kalhoty už byly dávno dole a já se jeho těla nemohl nabažit. Sjížděl jsem ho rukama i ústy a měl jsem chuť se do něj zakousnout.
„Co tak pustit ven tady toho prcka,“ chytil mě Ondra v rozkroku.
Zvedl jsem hlavu a svůj pohled zaměřil na jeho obličej. Chytil jsem ho také za penis a stiskl.
„Tak prcka, jo? Ty máš co mluvit,“ zašklebil jsem se. Rádi jsme se provokovali, i přes to, že naše výbavy byly docela přijatelné. Zvedl jsem se a rychle ze sebe stáhl zbývající oblečení.
„Pavle, vím, že jsem úžasný a sexy, ale kontroluj se. Zítra máme ještě zápasy.“
„Máš strach, že tě zruším? Bojíš se, že zítra prohraješ?“ Mezi jednotlivými slovy jsem líbal jeho břicho a znovu mířil níž a níž.
„Ani náhodou. Už se těším, jak si s tebou potom pohraju,“ Ondra sotva mluvil srozumitelně. Byl už celý napjatý.
„Tu radost ti neudělám. Vyhraju za každou cenu,“ odmítl jsem prohru. Pomalu jsem si Ondru roztahoval a sledoval, jak ho pohyby mých prstů v něm připravují o rozum.
Z posledních sil ještě dodal. „Nevyhraješ a já si pak s tebou budu dělat, co chci.“
Ondra zprudka zavzdychal a jednou nohou kopnul do zdi. Jeho penis jsem vzal do úst. Tohle jsem uměl dobře a vždy jsem ho tím uzemnil. Ondra to prožíval velmi intenzivně, a když jsem to viděl, měl jsem na něj čím dál větší chuť. Už mi nestačila jeho ruka, chtěl jsem už být v něm a užívat si ten skvělý pocit s ním. Posunul jsem se zpět a natlačil se na jeho vstup.
„Kontroluj se,“ chytl mě za boky a přibrzdil.
Do prčic, nedělej mi to. Tím mě dostáváš ještě víc. Přesto jsem se okamžik zastavil.
„Máš strach, že se zítra nepostavíš?“ zeptal jsem se. „Neboj, budu s tebou zacházet jako s pannou.“ Znovu jsem přitlačil a pomalu do něj začal vnikat. I přesto, že bych ho nejradši zlomil okamžitě a bezohledně, byl jsem tentokráte víc než opatrný a jemný. Snažil jsem se, jak nejlíp jsem uměl a oba dva jsme si to opravdu užívali.
Později jsme leželi zadýchaní a zpocení tak jak jsme skončili. Stále spojení jsme si ten skvělý pocit užívali a ani jeden z nás nechtěl to spojení přerušit. Tohle jedno číslo nestačilo mně ani Ondrovi. Sotva jsme skončili a už jsme měli chuť na opáčko. Oba dva jsme už znovu měli erekci a chystali jsme se pokračovat. Můj penis neměl ani možnost vyklouznout, byl už zase tvrdý a připravený. Líbali jsme se a já opět začal dlouhými pomalými pohyby přirážet. Systematicky jsem zrychloval tempo a Ondra mi svými boky vycházel vstříc. Chytil mě kolem krku a přitáhl si mě blíž, když tu se rozletěly dveře. Ve vteřině jsem popadl peřinu a přehodil ji přes nás. Ondra nebyl skoro vidět a mě čouhal jen vršek hlavy.
„Do prdele, zapomněl jsem zamknout,“ zaklel jsem. Rozsvítilo se. Vykoukl jsem zpod peřiny.
Do prčic. Zrovna Petr.
Došel ke své posteli a začal něco hledat v tašce.
„Nenechte se rušit. Hned zas půjdu.“ Mluvil s hlavou v kabeli. Slyšel jsem, jak Ondra skřípe zubama. Podíval jsem se na něj. Snažil se skoro nedýchat, ale šlo mu to velice těžko. Naše spojení mu nedovolovalo, aby se choval úplně klidně. Usmál jsem se a trošku přitlačil. Ondra zavřel oči a štípl mě do ruky. Sevřel jsem rty do úzké linky. Koledoval jsem si o to. Ležel jsem na něm, nervózní, že nemůžu pokračovat. Bylo to k zbláznění. Jednou rukou jsem svíral polštář vedle Ondrovy hlavy a měl sto chutí ho rozervat. Tlumil jsem svůj dech, stejně jako Ondra a čekal.
Petr se narovnal. Podíval se na mě, na mou postel a na rozházené věci kolem.
„Příště se zamkni.“ Ne zrovna moc příjemně se ušklíbl a odcházel z pokoje.
„Příště zaklepej,“ procedil jsem mezi zuby. Uslyšeli jsme bouchnutí dveří. Posunul jsem peřinu, abychom se mohli volně nadechnout.
„Buď byl vzteklý, nebo záviděl,“ poznamenal Ondra.
„Anebo obojí,“ dodal jsem já a hned pokračoval v tom, v čem nás Petr přerušil.
Tohle nečekané vyrušení nakonec mělo výrazný efekt. Adrenalin a potlačované vzrušení během Petrovy návštěvy nás nabudilo ještě víc a o to intenzívněji to pak probíhalo. Užívali jsme si tento sex na maximum. Za chvíli jsme se oba znovu dovedli k vyvrcholení tak, že jsme málem přestali vnímat svět.
Když jsme se vydýchali a uklidnili, začali jsme se pomalu oblékat. Spíš rychleji, než pomalu, aby nás někdo znovu nepřistihl v rouše Adamově.
„Budu se muset převlíct,“ poznamenal Ondra, když si natahoval kalhoty. Nedivím se. Oba jsme byli zpocení a Ondra byl z nás dvou i ten víc poznamenaný našim milováním.
„Půjdeš ještě dolů?“ zeptal jsem se ho. Vzal jsem si ručník a čisté věci a taky se chystal do sprchy.
„Nevím. Možná na chvilku. Ale spíš ne. Jsem utahaný. Kromě závodů jsme toho měli dost i v práci. Potřebuji se na zítra vyspat.“
Jeden koutek úst jsem mírně pozvedl ve škodolibém úšklebku. Tak práce, to určitě. Dobrá výmluva. Spíš bych řekl, že ho dorazila naše společná hodinka. Vyšli jsme z pokoje.
„Tak já už taky dolů asi nepůjdu. Tak se uvidíme zítra na tatami.“ Zamkl jsem dveře. „Jsem vážně zvědav, kdo z nás dvou vyhraje sázku.“
Ondra se rozhlédl kolem sebe, jestli jsme na chodbě sami. Sklonil se a políbil mě.
„To je na dobrou noc, aby se Ti o mě zdálo,“ řekl, když se naše ústa oddálila. „A nech si zdát o tom, co všechno s tebou budu dělat, až vyhraju. Budu si Tě muset přivázat k posteli, aby si mi neutekl.“ Usmál se na mě. Otočil se a odcházel k sobě na druhé patro.
„Jen aby ses nedivil, až vyhraju já,“ zavolal jsem za ním.
Ondra se ani neotočil. Jen mávnul rukou. „To by byla nuda. Chce to změnu, tak s výhrou nepočítej,“ odpověděl a zmizel na schodech.
Tak nuda jo? No počkej, až se mi dostaneš do ruk. Ukážu Ti takovou nudu, že na ni v životě nezapomeneš. V duchu jsem si ale už představoval Ondru ve své pozici. Zatím těch příležitostí moc neměl, tak se nechám překvapit.
Když jsem se vracel ze sprchy, přicházel k pokoji Petr.
„Hotový?“ zeptal se, jen co jsme k sobě došli.
„To víš, že jo,“ odpověděl jsem mu a v duchu přemýšlel, jak to vlastně myslel. Odemkl jsem a vešli jsme dovnitř. Přehodil jsem mokrý ručník přes židli a schoval špinavé věci do tašky. Vytáhl jsem si čisté kimono a pověsil ho na ramínko, aby se mi do rána trochu srovnalo. Můj pohled padl na mou rozházenou postel. Peřina odhozená ke stěně, zmuchlaný polštář. To vše mi připomínalo uplynulou hodinu. Skočil jsem na postel, Ležel jsem na břiše s hlavou zabořenou do polštáře. Byl na něm ještě cítit Ondrův parfém. Natáhl jsem tu vůni nosem. Přivřel jsem oči a v duchu jsem si představil Ondru vedle sebe. Tu představu mi ale zaplašil Petr. Klekl si jedním kolenem na mou postel, opřel se rukama vedle mých ramen a naklonil se ke mně.
„Máš ještě chuť?“ zeptal se tiše.
Zatlo ve mně. Vážně si nedá pokoj a bude pořád otravovat?
„Na co?“ zeptal jsem se, aniž bych otočil hlavu. Přesně jsem ale věděl, kam míří svou otázkou.
„Chceš pokračovat v tom, v čem jsem vás vyrušil?“ zeptal se znova tiše a naklonil se ke mně ještě blíž.
„Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ zabrblal jsem do polštáře.
„Potom, co jsem Tě viděl v akci, mám na tebe ještě větší chuť.“ Tyto slova mi už Petr šeptal přímo do ucha. Cítil jsem jeho dech na svém krku. Jedním okem jsem zahlédl, že sevřel ruce v pěst, jako by byl hodně nervózní.
To by už stačilo. Nadzvedl jsem se a jedním loktem ho odstrčil. Byl tím donucen sundat nohu z postele a postavit se, aby nespadl na zem. Posadil jsem se. Podíval jsem se na něj. Stál přede mnou a usmíval se.
„Proč toho prostě nenecháš? Už jsem ti jednou řekl, že s tebou nechci chodit.“
„Nemusíš,“ posadil se Petr na svou postel a pokračoval. „Nemusíme spolu chodit, můžeme spolu jen spát. Třeba pro začátek. Říkal jsem ti, že jsem v tom dobrej.“
Povzdechl jsem si. Přitáhl jsem si nohy a opřel bradu o kolena.
„To já taky, a možná jsem v tom lepší než ty. Ale to neznamená, že budu spát s každým, kdo kolem mě projde.“
„Tak lepší, říkáš, hm?“ pozvedl Petr obočí. Pousmál se způsobem, který říkal – to si nemyslím. „A co tak to teda zkusit?“
„To si nechej na zítra. Zítra ukaž, kdo je lepší – v judu.“ Zvedl jsem hlavu a opřel se o stěnu. „Prostě to vzdej. Do teď jsem tě měl rád. Nerad bych, aby se to změnilo, na to se známe už dost dlouho.“
Petr se otočil a vzal do ruky své věci na sprchování.
„Jak chceš, ale věř mi, že přicházíš o hodně,“ otočil se a odešel z pokoje.
Když za ním zaklaply dveře, oddychl jsem si. Znovu jsem si lehl a přivoněl jsem k polštáři. Stále voněl Ondrou. Ale místo toho, abych na něj myslel, honily se mi hlavou myšlenky na to, co právě proběhlo. Pomalu mi začalo docházet, že to s Petrem nebude asi jednoduché. Začínal být dost neodbytný a ani mu zřejmě nevadilo, že chodím s Ondrou. Rozhodl jsem se, že s ním budu zůstávat o samotě co nejméně.
Z celého dnešního dne jsem byl už docela unavený. Skoro jsem ani nevnímal, že do pokoje dorazil David a chvíli po něm, se vrátil ze sprchy i Petr. Oba se pomalu nachystali na spaní, a i když už leželi, ještě si o něčem povídali. O čem, nevím, protože někde v začátku jejich hovoru jsem usnul.
Druhý den byl od rána tak trochu šílený. Byl jsem nervózní a také na Petrovi jsem viděl, že není tak úplně ve své kůži. Rychle do sebe naházel snídani, zatím co já měl problém sníst aspoň půlku toho, co jsem měl na talíři.
Finále. Dostal jsem se do finále.
Teprve teď mi to začalo naplno docházet. Seděl jsem v pokoji na posteli a díval se na kimono. Měl bych se chystat, ale nebyl jsem schopen přinutit se k další činnosti. Byl jsem čím dál nervóznější.
„Vstávej, prosím tě,“ praštil mě David do ramene. „Za chvíli máte být v tělocvičně.“
„Tobě se to řekne,“ povzdechl jsem si, ale přeci jen jsem konečně vstal a začal si chystat věci.
„To bude v pohodě, na první závod už teď máš perfektní výsledek. Tak se pohni, ať tě ještě nevyřadí z finále jen proto, že přijdeš pozdě.“ ozval se Petr, který už stál u dveří s kabelou v ruce.
Rezignovaně jsem tedy posbíral věci a vydali jsme se do tělocvičny. Bylo tam rušno a na všech finalistech byla znát menší nebo větší nervozita. Anička se s námi ani pořádně nebavila, pořád si nervózně lupala klouby na prstech. Dali jsme si věci na určená místa a čekali na zahájení a první zápasy. Rozhlížel jsem se po tělocvičně. Zastavil jsem se pohledem na tribuně. Srdíčko mi poskočilo radostí. Přišli. Mám takovou radost, že přišli. Z druhé řady na mě mávali táta s Lenkou. Zamával jsem také a usmál se. Jsou tady. Moje nervozita trochu ustoupila.
A pak to začalo. Bylo to jako ve filmu. Sledoval jsem probíhající zápasy a čekal na ten svůj. Vyhlásili mé jméno a jméno mého soupeře. Na druhé straně nastoupil skoro současně k zápasu Petr s Ondrou. Neměl jsem čas je sledovat. Musel jsem se soustředit na to, abych vyhrál. Musel jsem. Slíbil jsem to nejen ostatním, ale hlavně sobě. Musím se dostat do boje o první místo. Má nervozita ustoupila a já soustředil jen svého soupeře. Zápas se mi zdál nekonečný. Snažil jsem se a nedal jsem svému soupeři nic zadarmo. Ani nevím jak, nakonec se mi podařilo vyhrát s docela velkým bodovým náskokem. Srdce mi bušilo a já byl mimo sebe. Postoupil jsem. Vnímal jsem jen svůj zápas a svého soupeře a nebyl jsem schopen registrovat, jak skončil Petr s Ondrou. Stál jsem u lavičky, otíral si zpocený krk ručníkem. Právě vyhlašují výsledek Petrova zápasu. Zpozorněl jsem. S kým budu v boji o zlato? To snad ne, to se mi zdá. Vyhrál Ondra. Tak to teď bude zajímavé. Naše sázka získala ještě víc na důležitosti. Musím za každou cenu vyhrát.
Měli jsme chvíli pauzu, než se dokončily všechny zápasy a pak už se čekalo na boje o zlato. Anička si nakonec vybojovala třetí místo, stejně jako Petr. Bylo zajímavé to sledovat. Oba dva byli rádi, že to mají za sebou. Šťastní, že se umístili. Pro náš judo-tým to už teď byl velký úspěch. Dva lidé s medailovým umístěním a to se ještě čekalo, jak dopadnu já. Táta s Lenkou se na chvíli zastavili u naší lavičky.
„Pájo, jsem ráda, že jsme to stihli. Teda, jseš fakt dobrej.“ Lenka mi skočila kolem krku a dala mi pusu.
„Ještě se neraduj, to hlavní teprve přijde. Víš, s kým jdu?“ sundal jsem ji ze sebe a začal si upravovat vlasy do gumičky.
„No vím. Bude to zajímavé.“ Rozhlédla se kolem sebe, jestli někdo neposlouchá a pak mi zašeptala do ucha. „Doufám, že do toho půjdeš na plno. Že mu to neprodáš.“
Málem jsem se urazil. „Hej, co si o mně myslíš. I kdyby to byl třeba Petr, tak jedu naplno. Tohle prostě nemá co dělat s tím, jestli spolu spíme nebo ne.“
„Tak promiň, jen jsem se chtěla ujistit. Vím, že mu to nedáš jen tak,“ omlouvala se Lenka.
„Navíc jsme se vsadili. Prostě musím za každou cenu vyhrát. Nechtěj vědět, o co jsme se vsadili.“ Potutelně jsem se usmál a očima zabloudil k lavičce, kde byl Ondra se svým týmem.
„Ty ses ještě s někým vsadil o vítězství? To ti nestačí jen sázka s trenérem?“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil, za mnou stál Petr a navlíkal si mikinu.
Sakra, doufám, že neslyšel, že jsem mluvil o Ondrovi. Lenka s sebou trhla, když ho slyšela. Jen na něj přese mne nakoukla a pak mi zašeptala do ucha: „Pošli ho pryč.“
Udiveně jsem na ni koukl. Pak jsem se ale otočil k Petrovi.
„No prostě jsem uzavřel ještě jednu sázku, taky docela zajímavou, řekl bych, že je zajímavější než ta s trenérem. Ale mohl bys nás prosím tě nechat o samotě? Potřebuji s Lenkou něco probrat.“
„No jo, jdu se převlíct, stejně jsem už skončil.“ Sebral si svoje věci, podíval se na Lenku. „Ahoj, máš se?“
Lenka neodpověděla. Posadila se na lavičku a dívala se do země. Nechápal jsem to. Stál jsem mezi ní a Petrem.
„Tak nic, nebudu rušit,“ řekl Petr, když se nedočkal odpovědi. Otočil se a zamířil do šaten.
Posadil jsem se vedle Lenky a díval se za odcházejícím Petrem.
„Co to bylo? To ho vážně tak moc nesnášíš?“ otočil jsem k ní hlavu.
„Už jsem ti říkala, že ho nemám ráda. Prostě se s ním nechci bavit.“ Stále měla hlavu skloněnou
a dívala se do země.
„Udělali jste si něco?“
„Víš co, neřeš to.“ Lenka zvedla konečně hlavu a podívala se mi do očí. „Ty se teď hlavně starej, abys vyhrál. Za chvíli jste na řadě.“
„Lenka má pravdu. Koukej do toho dát všechno,“ ozvalo se vedle nás. Oba jsme jako na povel zvedli hlavu. Před námi stál táta a usmíval se. Poklepal mě po rameni. „Hele, netušil jsem, že ti to jde tak dobře. Už jsem celou věčnost neměl čas zajít se podívat na trénink. Tak se snaž, jo?“
„A dostanu něco za výhru?“ usmíval jsem se poťouchle.
„Každopádně máme pro tebe překvapení,“ řekl táta tajemně. „No, nic. Jdu ještě pozdravit trenéra, tak zlom vaz, Pájo.“
Mávl jsem jen rukou. Lenka se usmívala a rozhlížela se kolem.
„Jsem ráda, že jsem přišla. Aspoň jsem zas viděla některé lidi. Trenér se vůbec nezměnil. Z Aničky se stala kočka.“
„To jo, myslím dokonce, že má kluka. Ale moc ho neznám.“
Lenka se nadechla, že něco řekne, ale přerušil ji hlasatel, který právě vyhlásil můj finálový zápas. Trenér už na mě mával, abych šel za ním. Musím se jít nachystat. Znovu jsem začal být nervózní.
„Tak běž, to dáš. Budu ti držet palce.“ Lenka mě poplácala po zádech. Nadechl jsem se a vydal se vstříc svému osudu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.