Pavel 04

„No já jdu, mám dost,“ dopil jsem zbytek vína a postavil se.
„Já už taky pojedu. Musím si zavolat taxi.“ řekl Ondra a vytahoval telefon.
Odešel jsem ze sálu, aniž bych se rozloučil. Tak nějak jsem počítal s tím, že Ondra dojde za mnou. U výtahu jsem se zastavil a opřel se oběma rukama o zeď, protože se mi trochu zamotala hlava.
„Potřebuješ pomoct?“ ozvalo se za mnou a vedle mne se objevila ruka, která zmáčkla tlačítko.
Věděl jsem, že přijde. Než jsem se stihl otočit, Ondra se ke mně přitiskl.
„Tak co?“ zeptal se znovu.
„Už sis zavolal taxi?“ zeptal jsem se, aniž bych ho od sebe odstrčil. Bylo příjemné, jak se o mě opíral.
„Už se mě chceš zbavit?“ zeptal se místo odpovědi.
Otevřely se dveře výtahu. Ondra mě chytil a natlačil dovnitř.
„Taxi počká,“ řekl a zmáčkl tlačítko do druhého patra.
Jen co se dveře zavřely, otočil jsem se k němu a než jsem stihl jakkoli zareagovat, měl jsem jeho jazyk ve svých ústech. Ale i přesto, že jsem měl dost upito, nechtěl jsem se nechat ovládat. Chytil jsem ho kolem pasu a přitlačil na protější stěnu. Líbali jsme se jako bychom na to chtěli skočit hned tady na místě. Cesta do druhého patra ale byla velice krátká. Jakmile se dveře začaly otevírat, odtáhl jsem se od něj a nakoukl do chodby. Byla prázdná. Chytil jsem ho za ruku a táhl ho za sebou k pokoji. Snažil jsem se co nejrychleji odemknout. Ondra se už na mě zase tiskl a evidentně měl na to chuť. Vešli jsme do pokoje a rychle jsem za námi zavřel. Klíče spadly někam na podlahu, ale já si jich nevšímal. Zajímalo mě teď jen to, co má přijít. Oba jsme měli velkou chuť na sex. Taková ta rychlá akce, kdy je člověku jedno, kde zrovna je. Měli jsme chuť jeden na druhého víc, než předtím.
„Za chvíli přijde Lenka,“ povedlo se mi říct mezi polibky.
„Neboj, nepřijde dřív, jak za půl hodiny. Zařídil jsem to,“ uklidnil mě Ondra.
Rozepínal mi rychle košili a chtěl se vrhnout na kalhoty. Ale já byl rychlejší. Zbavoval jsem ho oblečení, tak rychle, jak jen to šlo. Během chvilky byl bez košile a měl rozepnuté kalhoty. Chytil jsem je se vším všudy a stahoval dolů. Když byly na zemi, Ondra se z nich vyvlékl a i s botami skopnul bokem. Zůstal jsem v pokleku a hned se hladově vrhnul na jeho penis, který se tyčil vyzývavě proti mně. Vzal jsem ho do úst a předvedl tu nejlepší práci. Ondra se jen přitiskl zády ke dveřím, jednou rukou mi hrábl do vlasů a druhou se zapíral o mé rameno, aby se nesesunul k zemi. Měl jsem škodolibou radost z toho, že jsem ho přišpendlil ke dveřím a nebyl schopen jakékoli další akce.
Měl jsem zase navrch. Rád jsem ovládal lidi. Rád jsem určoval směr a tempo. Nad sebou jsem slyšel jeho vzdychání a začal jsem cítit silnou touhu ho tady složit a pomilovat se s ním naplno.
Přeci nezůstane jen u jeho potěšení a tentokrát chci do toho jít se vším všudy.
Postavil jsem se, odtáhl ho kousek dál od dveří a na nic už nečekal. Složil jsem ho na zem. Ondra odevzdaně ležel, celý roztoužený z mého útoku na jeho penis. Zrychleně oddychoval a čekal, co bude. Rychle jsem ze sebe shodil kalhoty a lehl si na něj. Zadíval jsem se mu do těch jeho zelených, uhrančivých očí.
„Jestli nás Lenka nachytá, jsme mrtví,“ varoval jsem ho nesmyslně, protože jsme už oba leželi na zemi zcela nazí.
„Tak nezdržuj zbytečnými kecy,“ odpověděl Ondra a zajel mi rukou mezi nohy.
„Nějaký nedočkavý.“ Chytil jsem ho pod zadek a prsty zasunul mezi jeho půlky. „Cítíš se navíc? Nemám zájem o ruční práci, té už jsem si užil.“
„Co myslíš?“ usmál se. Pokrčil nohy v kolenou, chytil mě za boky a přitiskl mě ke svému rozkroku.
Že by s tím počítal?
Tiskli jsme se k sobě a cítili, že víc snad už ani není možné čekat. Oba jsme byli hodně vzrušení a nažhavení na akci. Jen velmi krátkou chvíli jsem ho připravoval na můj vpád. Opravdu jsem nemohl víc čekat. Chtěl jsem být v něm. Užívat si ten opojný pocit a nadvládu nad jeho tělem. Byl jsem ovlivněn i alkoholem, který mi proudil v krvi a tak jsem nějak v tu chvíli neřešil, jestli je Ondra dost připraven. A i kdyby ne. Dovolil mi to, a já v tu chvíli sobecky myslel jen na své vlastní potěšení.
A navíc – není moc času. Buď se udělám dřív, než něco začnu, nebo nás nachytá Lenka.
Ani jedno jsem nechtěl. Chytil jsem jeho pozadí a upravil si polohu tak, abych měl k němu co nejsnadnější přístup. Na víc jsem nečekal. Nastavil jsem se proti jeho otvoru a pomalu zatlačil. Ondra trochu sykl a jednou rukou se chytil nohy křesla, které stálo poblíž. Já to ale přešel bez povšimnutí. Cítil jsem teď jen svůj vlastní chtíč a ten byl v tuto chvíli hodně silný. Podíval jsem se na něj. Měl zavřené oči a přerývaně oddychoval. Byl jsem v něm teprve z půlky a on se snažil vstřebat můj vpád do jeho těla a přizpůsobit se mé velikosti. Přesto všechno byl jeho obličej uvolněný a vypadalo to, že s tím nemá nějaké větší problémy. Zatlačil jsem znovu. Ondra mi vyšel vstříc a já v něm byl teď už celý.
Stále jednou rukou svíral nohu křesla a druhou si tiskl svůj úd, na který jsem docela zapomněl. Teď jsem opravdu myslel jen na své vlastní potěšení. Sehnul jsem se k němu a nekompromisně si jazykem razil cestu do jeho úst. Opětoval můj polibek. Pustil křeslo a paži mi ovinul kolem krku. Já už se jen soustředil na sebe. Začal jsem pomalu přirážet.
Ano, to bylo to, co jsem chtěl.
Můj dech se zkracoval a zrychloval stejně jako mé přírazy. I Ondrovo vzdychání bylo hlasitější a svou pánví se pohyboval proti mně v pravidelném rytmu, jako při nějakém tanci. Vnímal jsem jeho hlasité vzdechy, jeho ruku kolem mého krku a druhou na jeho penisu, a to vše mě dráždilo ještě víc.
Netrvalo dlouho, Ondra ze sebe vydal hlasité zasténání a jeho sperma potřísnilo naše těla. Tím vyvrcholením se celý stáhl. Cítil jsem ty jeho vnitřní stahy, které mě vtahovaly a svíraly a to mě dohánělo k šílenství.
Neskutečně úžasný pocit.
Párkrát jsem ještě tvrdě přirazil. Cítil jsem blížící se konec. Rychle jsem z něj vystoupil, chytil jeho ruku a přesunul ji do mého rozkroku. Ondra se toho hned chytil a společně jsme to dotáhli až k mému úplnému vyvrcholení. Pustil jsem jeho ruku, která stále tiskla mou cukající chloubu a plnila se spermatem. Zapřel jsem se oběma rukama o podlahu a se zatajeným dechem a zavřenýma očima prožíval to neskutečné blaho.
Už podruhé za dnešní noc.
Bylo to úžasné a já si to naplno užíval. Vyčerpaně jsem Ondru zalehl. Oddychovali jsme a pomalu se uklidňovali.
Pokud mám na něj myslet do budoucna, byť jen po stránce sexu, nejspíš by mi vyhovoval dostatečně. Ještě chvilku jsme tak leželi, ale pak Ondra kouknul na hodinky.
„Musím se sbírat, za chvíli tu bude taxi a možná i tvoje sestra.“ Chytil mě za rameno a odstrčil ze sebe dolů.
Překulil jsem se na podlahu. Ondra se zvedl, vzal si svoje věci a zmizel v koupelně. Slyšel jsem, jak se narychlo oplachuje od známek našeho milování a během tří minut vyšel ven oblečený a upravený, že by na něm člověk nic nepoznal. Také já se zvedl ze země. Natáhl jsem si trenýrky a košili, ať tam nechodím nahý, kdyby dovnitř vrazila Lenka. A že to bylo natěsno. Jen jsem posbíral poházené věci po zemi, uslyšel jsem cinknutí výtahu a klapot podpatků, směřujících k našemu pokoji.
„Právě včas,“ konstatoval Ondra, který stál opřený o dveře koupelny a v ruce držel sklenici vody.
„No to jo,“ otočil jsem se ke dveřím. Ty se právě otevřely a dovnitř vešla Lenka. Trochu se zarazila, když zahlédla Ondru.
„Ty si nedáš pokoj, co?“ podívala se na mě. Hned ji bylo jasné, že tam Ondra není jen tak pro nic za nic, i když je oblečený.
„Říkala jsi, že tu budeš za deset minut a že se nemám zamykat. Tak jsem poslechl. Jenom jsme si tady povídali,“ mávl jsem rukama k Ondrovi.
„Povídali? A kvůli povídání ses svlíknul do trenek?“ ukázala na mě prstem.
Po téhle otázce se Ondra zakuckal vodou, kterou právě pil.
„Potřeboval jsem si udělat pohodlí,“ zkusil jsem ještě, ale věděl jsem, že se Lenka nedá oblbnout.
„A cítíš se zřejmě dostatečně uvolněně, co? Jeden horší, než druhý,“ zakroutila hlavou a protočila oči. Ondrovi zazvonil mobil.
„Musím jít,“ řekl, když se podíval, kdo mu prozvonil. „To je taxi.“ Cestou ke dveřím se u mě zastavil. Vytáhl z peněženky vizitku. „Tohle je moje soukromé číslo,“ ukázal na jedno z telefonních čísel. „Jak budeš chtít, ozvi se, když nejsem v práci nebo na tréninku, tak mám celkem dost času.“
„Ozvu se,“ usmál jsem se a vzal si nabízenou vizitku. Ondra na mě mrknul očkem, usmál se na Lenku a než zmizel za dveřmi, stihl ještě popřát dobrou noc. S úsměvem jsem se na ty dveře díval, než mě probralo Lenčino nadávání.
„Co jsem ti říkala? Ty jseš fakt nepoučitelný.“ Lenka vytáhla z kabely věci na spaní. Hodila po mně jedno tričko. „Svleč si aspoň tu košili a zajdi se osprchovat. Počítám, že to jsi v té rychlosti nestihl, co?“
Neubránil jsem se úsměvu, když jsem si uvědomil, od čeho jsem špinavý. Šel jsem se tedy beze slova poslušně osprchovat. Když jsem vyšel z koupelny, začala se Lenka nezřízeně smát.
„Líbí?“ zeptal jsem se, chytil jsem triko do rukou jako sukýnku a uklonil se. Měl jsem na sobě její tričko se šmouly a se svými delšími vlasy, jsem vypadal skoro jako roztomilá holčička, nebýt určitých vyboulenin, které celkově tento dojem narušovaly.
„Mám úžasnou sestřičku,“ smála se Lenka dál, jak pominutá. Skočil jsem po ní a povalil ji na postel
„Tak ty se budeš smát?“ začal jsem ji lechtat. „Určitě jsi mi dala schválně zrovna tohle triko.“
„Né, Pájo!!“ kroutila se pode mnou. „Přestaň, nebo se počurám!“
Smála se a snažila se bránit mému útoku. Ale měla smůlu. Byl jsem silnější. Ale to jen po fyzické stránce. Jinak to byla vždy ona, kdo na mě dohlížel a kdo se o mě staral. Ona byla vždy moje opora a v tomhle směru byla daleko silnější než já. Potvrdilo se to i později v době, kdy mi bylo hodně ouvej.
„Příště ti koupím triko s autíčkem“ nepřestávala se Lenka smát.
„Slibuješ?“ přestal jsem ji lechtat.
„Na mou duši, na psí uši,“ řekla a zvedla dva prsty k přísaze.
„A bude modré?“
„Bude modré.“
„A bude to náklaďák?“
„Bude i náklaďák, aby měla moje sestřička radost,“ nedala si Lenka pokoj.
„Ty se chceš vážně počurat?“ dloubl jsem ji prstem do žeber.
„Né, omlouvám se, pusť Pájíku!“ prosila a udělala na mě psí oči.
„No, nechci spát v mokré posteli, tak radši běž,“ převalil jsem se bokem.
„Však jsou tu dvě postele,“ namítla zadýchaně a sbírala si věci na převlečení.
„Nejsou,“ řekl jsem s trucovitým tónem, jako malé rozmazlené děcko.
Lenka se na mě usmála a zmizela v koupelně. Věděla, co tím naznačuji. Už jako děti jsme spolu často spávali, když se jeden z nás bál nebo se necítil dobře. A ten zvyk nám zůstal dodnes. Občas jsme spolu spali, když jsme si měli hodně o čem povídat. Už to nebyly jen ty noční strachy, ale probírali jsme kde co.
Zhasl jsem světlo, nechal jen rozsvícenou lampičku na stolku u postele. Ležel jsem a přemýšlel nad uplynulým dnem. Byť jsem se moc netěšil a měl z celé té slávy obavy, nakonec to dopadlo dobře. A možná budu mít i nového kluka.
Teda jestli to nebyl úlet jen na jednu noc. A i kdyby, docela jsem si to užil.
„Spíš?“ ozvalo se od dveří koupelny.
„Ne, jen přemýšlím,“ otočil jsem se k Lence. Posunul jsem se víc ke stěně, aby měla dost místa. Lenka se posadila a roztírala si krém na rukách.
„Nepřemýšlej, bude tě z toho bolet hlava,“ zhasla lampičku a lehla si vedle mě. „Dej mi aspoň kousek peřiny,“ zatáhla za deku.
Přehodil jsem přes ni peřinu a přitulil se k ní.
„Co doma?“ zeptala se a otočila se ke mně. Hned jsem věděl, co má na mysli.
„Skoro vůbec se mnou nemluví. Jako bych ani nebyl její,“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na mámino chování.
„To bude v pohodě. Uvidíš, jen potřebuje víc času na to, aby si srovnala v hlavě všechno, co se stalo. Taky asi není žádný med se rozvádět, ať už je to z jakéhokoli důvodu.“
„Jenže já za její kiks nemůžu. A navíc nechce ani přijmout to, že jsem na kluky. Chová se, jako bych byl, kdo ví jak, špatný.“
„Neboj, přejde ji to,“ snažila se Lenka obhájit mámu, ale sama tomu podle mě moc nevěřila.
„Ale kdy, až mi bude padesát? Mě se ani domů nechce. Radši jsem ve škole nebo na trenale.“
„No vlastně, jak v judu? Všechno dobrý?“ zeptala se Lenka, když jsem vzpomněl tréninky.
„Jo, jo, super. Chystáme se na závody, říkal jsem ti, že letos budu snad už konečně startovat?“
„Fakt?“ Lenka hned ožila. Opřela se o loket a zadívala se mi do očí. „To ses ani nepochlubil, lumpe.“
„Asi jsem zapomněl,“ omlouval jsem se a rukou si podložil hlavu.
„Jak můžeš zapomenout takovou důležitou informaci?“ zlobila se na oko a položila hlavu zpět na polštář. „Kdo, vlastně, kromě tebe ještě jede?“
„Ještě Petr a David, a z holek Petra a Anička.“ Pak jsem si vzpomněl na Ondru. „Věděla jsi, že Ondra taky dělá judo? Taky bude na závodech.“
„Nevěděla, ale my se tak často nevídáme a moc spolu nemluvíme. Nezapomeň, že jsem ve firmě jen občas.“
No, jo. Zapomněl jsem. Lenka je obchodní zástupce a tráví víc času na cestách, než ve firmě. Navíc většinou jedná přímo s tátou.
„Ondra říkal, že asi jsme ve stejné váhové kategorii, takže to vypadá, že nakonec budeme proti sobě zápasit.“
„Jen nesmíte zapomenout, že zápasíte, abyste pak neskončili přišpendlení k sobě,“ neodpustila si Lenka narážku
„Hele, neboj. To možná potom…“ ušklíbl jsem se.
„Prosím tě, ušetři mě…“ přerušila mě rychle, „nepotřebuji slyšet detaily. Taky ti nevykládám o svých milencích.“
„Cože? To jich máš tolik, že mluvíš v množném čísle? Klidně povídej, rád si poslechnu podrobnosti.“ Rychle jsem to na Lenku vysypal s neskrývaným zájmem.
„Já se z tebe zblázním,“ povzdechla si. „Dobře víš, že teď nikoho nemám. A vůbec, myslíš něčím jiným, než tímhle?“ jemně přitlačila koleno na můj rozkrok. Cuknul jsem a za to koleno ji chytil, až vyjekla.
„A ono se dá myslet i něčím jiným?“ smál jsem se. „Co se ještě používá k myšlení?“
„Ty jseš fakt neskutečný. Zkus použít třeba tohle,“ pleskla mě dlaní do čela tak rychle, že jsem ani nestihl uhnout.
„Lení, přijedeš se podívat na ten zápas?“ vrátil jsem téma k judu. „Trenér tě rád uvidí.“
„Ještě nevím,“ řekla Lenka dost váhavě. „Ráda bych některé lidi zas viděla, to jo. Ale říkal jsi, že tam bude i Petr, ne?!“
„Jo, měl by být, proč?“ podivil jsem se nad tou otázkou.
„Ale jen tak, jeho zrovna moc vidět nemusím.“
„Však už ti dal pokoj, ne?“
„Víceméně jo. Ale přesto, nemám ho ráda,“ odpověděla Lenka tónem, který jasně říkal, že mezi ní a Petrem není něco v pořádku. Kdybych byl střízlivý, všiml bych si toho a hned bych se zajímal, co je za problém. Jenže momentálně byly mé smysly otupělé pitím.
„Kašli na Petra, prostě přijeď. Jestli nepřijedeš, tak všechno prohraju,“ zaškemral jsem jak malé dítě, „prosím, prosím, prosím…“
„No co mám s tebou dělat. Budu se snažit.“
„Super, už se těším. Řeknu trenérovi, že se tam možná ukážeš. Jo, mám novinku. Jana, ta číšnice z naší hospody, je do trenéra asi zamilovaná. A vypadá to, že trenér do ní asi taky.“
„Fakt? To je super. No a…?“
„Budeme je muset dokopat k tomu, aby si spolu vyšli. Jinak se k tomu asi nikdy nedostanou.“
„Zatím co ty jdeš do všeho po hlavě,“ rýpla si do mě Lenka.
„Hele, neboj. Ondra je celkem fajn kluk. A možná bude můj kluk,“ pousmál jsem se v duchu nad představou, že bych mohl mít tak nádherného kluka. „Musíš uznat, že je hezký.“
„A to ti jako stačí?“ podivovala se Lenka.
„No, co. Je hezký. Já mu nebudu jíst zeleninu, on mi nebude jíst maso. Dobře se s ním povídá a dobře se s ním souloží.“ Jen co jsem domluvil, dostal jsem pěstí do ramene.
„Au,“ chytl jsem se za rameno, protože to opravdu zabolelo. „Kde se, prosím tě, bere v tobě tolik síly? Taková křehká dívka.“
„Na to, že jsi nadprůměrně inteligentní, tak máš úlety jak blázen. Měl by ses krotit. A nemáš dobrý odhad na lidi, aby ses jednou nespálil.“
Lenka mě pohladila po vlasech. Chytil jsem ji za tu ruku a přidržel ji na své tváři. Měla teplé a měkké ruce a já z toho doteku cítil její lásku ke mně. Měl jsem ji moc rád. Dal jsem jí pusu a přitulil se k ní. Objala mě. Víc jsme už nemluvili. Nebylo potřeba. Měli jsme jeden druhého, měli jsme naši sourozeneckou lásku, takovou, jakou nemá jen tak někdo. Během chvilky jsme nakonec oba dva usnuli a spali až do rána.

Nedostává se mi dechu. Dusím se. Mám pocit, jako by mi někdo svíral hrdlo. Snažím se nadechnout, ale jde to velmi ztěžka. Otvírám pusu, abych se mohl nadechnout co nejvíc, ale nejde to. Dusím se. Sakra, co to je? Zkouším to ještě jednou. Jde to opravdu velmi ztěžka.
Z té námahy jsem se rozkašlal. To mě zcela probralo.
Otevřel jsem oči.
Chvilku jsem neměl ani ponětí, kde jsem a co se, se mnou, děje. Sáhl jsem si na krk, opravdu mě tam něco tlačí. Něco jsem nahmatal. Chytil jsem to a zvedl.
„Sakra, Lenko! Chceš mě udusit?“ začal jsem nadávat, když jsem se konečně mohl pořádně nadechnout. Odhodil jsem její ruku bokem. Lenka se začala probírat.
„Co se děje?“ zeptala se rozespale.
„No, co, málem jsi mě udusila, tlačila jsi mi rukou na krk.“
„Promiň, ale tys do mě zas celou noc kopal a bral jsi mi peřinu. Hele, tohle spaní už není pro nás. Máme málo místa.“ Lenka se posadila a protírala si oči.
„No tak si pořídíme něco většího. Něco jako manželskou postel. Existuje nějaká sourozenecká postel?“ Taky jsem se posadil, shodil ze sebe peřinu a sunul se z postele dolů. „Jdu se sprchnout.“
Lenka se na mě podívala.
„Dej si studenou, asi se ti zdálo něco hezkýho, co?“ ukázala prstem na můj rozkrok, kde byla viditelná boule.
Automaticky jsem se tam chytil. „Jseš blbá, kdybys byla kluk, byla bys na tom stejně.“ Rychle jsem se ale otočil a celý červený až za ušima jsem zamířil rovnou do sprchy.
„Pájo, pohni si. Už je dost hodin. Za chvíli musíme vyklidit pokoj a přijde taťka,“ zavolala na mě Lenka.
„A kolik je hodin?“ ptal jsem se, když jsem pouštěl sprchu.
„Bude deset. Do jedenácti musíme odejít a taťka přijede pro věci, tak si pohni, jo?“ volala na mě, abych to slyšel přes puštěnou vodu. Převlékla se a začal balit věci.
„Máš nějakou košili na převlečení?“ zeptala se mě, když viděla, v jaké stavu jsou obě košile, které jsem měl večer na sobě.
„Nemám,“ odpověděl jsem. Zastavil jsem vodu a začal se utírat. „Víš co, nechám si na sobě zatím šmouly.“
„No to bude úžasné,“ ozvalo se za mnou a Lenčina ruka mě pleskla po mém mokrém zadku.
„Co mi sem lezeš?“ lekl jsem se. Honem jsem se doutíral a natáhl si trenky.
„Máš se zamykat. A já se taky musím trochu dát do kupy.“ Lenka vzala do ruky kartáček, vymáčkla si na ní trochu pasty a začala si mýt zuby.
„Možná si ty šmolíky nechám,“ usmál jsem se, když jsem si to triko na sebe znovu oblékl.
„No, to v žádném případě,“ zaprotestovala okamžitě Lenka. „To je moje oblíbené. Ty budeš mít s autíčkem.“ Vypláchla si pusu od zubní pasty, umyla si obličej, osušila se a natáhla se pro hřeben. Rozčesávala si vlasy, které jí sahaly skoro až pod lopatky. To není fér, máš je delší než já.“ Jemně jsem ji potáhl za pramen vlasů.
„Víš co, možná by ses měl nechat ostříhat,“ odpověděla na mou stížnost k délce jejich vlasů a už měla v ruce šminky a začala se malovat.
Chtěl jsem ještě zaprotestovat, že se ostříhat nenechám, ale přerušilo mě zaklepání.
„Už jste vzhůru?“ ozvalo se za dveřma.
Šel jsem otevřít. Odemkl jsem a pustil tátu dovnitř.
„Ahoj,“ pozdravil jsem a šel si obléct kalhoty.
„Máš hezké triko,“ zasmál se táťka. „Už jste nachystaní na odjezd?“
„Jo, jen ještě posbírám věci z koupelny,“ ozvala se Lenka, která právě vešla do pokoje a nesla v náruči několik svých věcí. „Ahoj, tati.“
„Ahoj, máš tam ještě něco?“ Táta nečekal na odpověď a zamířil do koupelny zjistit stav. Za chvilku vyšel ven a nesl zbytek věcí. „To by mělo být všechno, ale raději si to ještě zkontroluj,“ podal to Lence. Ta to sklidila do tašky a ještě šla překontrolovat koupelnu.
„Ty jdeš v tomhle triku?“ otočil se na mě táta.
„No, košile mám v hrozným stavu a věci mám u Lenky, nevěděl jsem, že tu přespím,“ řekl jsem na svou obhajobu.
„To mi sice trochu zkřížilo plány, ale nevadí. Zajedeme nejdříve domů, ať se můžeš převléct.“ Táta poodešel kousek bokem, vytáhl telefon a někam volal.
„Ahoj… omlouvám se, ale nestihnu to na domluvenou hodinu… ne, jen ještě musím něco zařídit…“ při těch slovech na mě mrkl. „CO? Prosím tě, bude to zdržení maximálně půl hodiny… budeš hodná… děkuji a omlouvám se… ne, ne… uvidíme se… ahoj.“
„Tati, jestli potřebuješ něco zařídit, tak klidně jeď, my si s Lenkou vezmeme taxi,“ nechtěl jsem, aby kvůli mně, něco zmeškal.
„Buď v klidu. Navíc, jedem tam všichni,“ usmál se táta tajemně.
No to jsem zvědav, co si to vymyslel.
„My jsme ještě nesnídali,“ ozvala se Lenka. Stála už u dveří s kabelou v ruce a čekala na nás.
„To je dobrý. S tím jsem počítal, dole vám udělají snídani. Stejně musím ještě za šéfem, dořešit nějaké věci za včerejšek. Tak se mezitím nasnídáte.“
„A co lidi, co tu spali?“ zeptala se Lenka ještě, protože i ona měla spoustu věcí na starosti.
„Skoro všichni už odjeli. Byli jsme na snídani před hodinou, takže už je to v klidu, neboj.“ Táta k ní přešel, pohladil ji a dal jí pusu. „Zvládli jsme to, jen to ještě musím uzavřít se šéfem. Jseš skvělá, hodně jsi mi pomohla. Děkuji.“ Lenka pod vlivem této pochvaly celá zčervenala.
„Tady máte klíče od auta, hoďte tam věci a jděte se nasnídat, ano?“ podal mi klíče od auta. „Já ještě zajdu vyřídit, co potřebuji a pak za vámi dojdu.“
Přikývl jsem a táta už byl zase pryč.
Pořád je v pohybu. Pořád má co dělat. Málokdy ho vidím odpočívat. Ale takový on je. Prostě nevydrží chvíli nic nedělat.
Než jsme se s Lenkou nasnídali, táta stihl vyřídit vše, co potřeboval. Rozloučili jsme se s majitelem hotelu a odjeli. Za chvíli jsme už byli před Lenčiným domem a nesli věci nahoru.
„Máme chvilku čas, tak se v klidu převleč a pojedem,“ otočil se na mě taťka, když jsme vešli do bytu a zavřeli za sebou dveře. Šel jsem se tedy do pokoje převléct. Našel jsem si rifle a vzal jsem si zase tu černou košili, co jsem měl, když jsem předešlý den odjížděl z domu. Prostě tuhle kombinaci mám rád. Uvědomil jsem si, že se musím převléct kompletně, protože jsem od včerejšího večera ve stejném prádle a ponožkách. Přehraboval jsem se v kabele a vytáhl si čisté věci. Z obýváku ke mně doléhal rozhovor táty a Lenky. Nějak jsem to při tom převlékání nevnímal, dokud se táta nezeptal:
„A co večer, bylo všechno v pohodě? Nestalo se něco, o čem bych měl třeba vědět?“
„Ne,“ odpověděla Lenka bez zaváhání. „Aspoň o ničem nevím.“
Vlastně jo, ona neví, co se stalo před hotelem. Budu to muset tátovi zavčas říct, aby pak Ondra neměl náhodou problémy. Vyšel jsem z pokoje a šel rovnou za tátou.
„Tati, musím ti vlastně něco říct,“ začal jsem opatrně, protože jsem nevěděl, jak zareaguje, i když je velmi tolerantní.
„No? Něco jsi včera provedl?“ pozvedl tázavě obočí a podíval se na Lenku. Ta jen pokrčila rameny na znamení, že nemá ani páru, o čem, že to chci mluvit. Pak se na mě podívala přesně tím pohledem, který říkal: Snad nechceš mluvit o tom, že ses vyspal s Ondrou?
„Je to trochu zamotané. Abys pochopil, byla tam jedna holka, co za mnou pořád lezla a já se jí nemohl zbavit.“
„Ty se neumíš někoho zbavit? Řekl jsi ji, že nejsi na holky?“ divil se táta, že zrovna já si neumím s něčím takovým poradit.
„Řekla jí to Lenka, ale ona měla dost i upito a tak pořád otravovala.“
„No a? Doufám, žes jí něco neudělal.“
„Ne, neboj, ani jsem se jí nedotkl,“ rychle jsem tátu ubezpečil o tom, že bych holce nikdy neublížil.
„No, tak co potom, vysvětli mi, proč o ní vlastně mluvíš,“ taťka zatím nechápal, kam ten hovor spěje. Dokonce i Lenka se zastavila ve své činnosti a dívala se zájmem, jaká perla ze mě vypadne.
„Já… no, jen nechci, aby ses pak na někoho zlobil, až ti to řeknu.“ Přemýšlel jsem, jestli jsem jen nakonec neměl mlčet. Možná by se to k němu ani nedoneslo.
„Pavle, prosím tě, když už něco nakousneš, tak to dotáhni až do konce. Tím, že to z tebe leze jak z chlupaté deky, naštveš akorát víc, než případně tím, co řekneš.“ Táta to řekl docela vážným tónem. „A navíc by mně zajímalo, co ta slečna má s tím co společného.“
„Dobře. Víš, ona furt za mnou lozila, tak jsem šel na chvíli ven. Přišel za mnou Ondra a bavili jsme se spolu. Jenže zas tam za mnou šla i ta holka a já už byl vážně zoufalý, tak jsem…“ odmlčel jsem se. Ještě nikdy jsem tátovi přímo neřekl, že jsem se líbal s klukem. Sice jsme se o klucích bavili, ale ne až tak. A navíc je Ondra jeho zaměstnanec. Mlčel jsem a přemýšlel.
„No, tak co?“ přerušil netrpělivě táta mé mlčení.
„Víš, já… nevěděl jsem jak se jí zbavit, tak když jsem viděl, že jde zas za námi, tak jsem chytil Ondru a dal jsem mu pusu tak, aby to ta holka viděla.“ Byl jsem celý červený a doufal jsem, že si toho snad nikdo nevšimne.
„Lháři,“ nadával jsem si v duchu, „pusu, jo?…byl to normální francouzák.“
„Já se z tebe fakt zblázním!“
Oba – já i táta, jsme se jako na povel otočili k Lence, která se právě ozvala. Protočila oči a držela se za čelo. Absolutně nechápala, co všechno se ode mě ještě dozví.
„Proč ty?“ zeptal se jí táta. „To bych měl snad říct já, ne?“
Kdyby tak chudák věděl všechno o mě a Ondrovi, nedivil by se, že Lenka takto zareagovala. A možná by ani nebyl tak klidný. Táta se znovu otočil ke mně.
„A co slečna?“
„Už pak dala pokoj a šla se z toho zpít do němoty,“ přiznal jsem, že tahle líbací akce měl úspěch a splnila svůj účel.
Táta popošel ke mně, chytl mě za bradu a začal si mě prohlížet. „Koukám, žádná modřina, to ti to u Ondry prošlo jen tak?“
Po té otázce se Lenka na mě ušklíbla a začala rychle něco dělat, aby se nemusela smát. Úplně jsem z ní cítil škodolibou radost, že tohle musím nějak vysvětlit.
„Víš, on Ondra je jako já,“ řekl jsem opatrně.
„To myslíš vážně?“ podivil se táta. „Já bych to do něj neřekl.“
„No, jo. Tati, já jen nechci, aby z toho měl nějaké problémy.“
„Mohl jsi to zkusit vyřešit jinak, ale budiž. Kvůli tomu ho nevyhodím,“ ubezpečil mě táta, že žádná perzekuce Ondrovi nehrozí. Nicméně jsem i tak měl pocit, že mu nebylo moc po chuti, co se zrovna dozvěděl.
„Já bych ti to ani neřekl, ale byli venku i nějací lidé od tebe z práce a viděli to. A asi se to k tobě donese,“ vzpomněl jsem si na skupinku kuřáků, co tam venku stála.
„To nevadí. S tím si poradím. Teda pokud zůstalo jen u pusy a nestalo se ještě něco, hm?“
„Ne, jenom jedna pusa, tati,“ rychle jsem zalhal, div se mi jazyk nezkroutil. Kdybych byl Pinoccio, měl bych nos až někde na chodbě.
„No, každopádně tě pak domů odvezu já. Teď se ale už obujte, musíme jít.“
Taťka ukončil náš rozhovor a chystal se ke dveřím. Rychle jsme se s Lenkou dooblékali a vyrazili za ním do auta. Ještě na chodbě do mě Lenka drcla.
„Ty jseš fakt blbec. To jsi mi ani neřekl, že jste to s Ondrou udělali. Proto ona byla tak naštvaná. A fakt to byl tvůj nápad?“
„Ne, vlastně to napadlo Ondru. A nebyla to pusa, ale regulérní francouzák,“ zašklebil jsem se na ni.
„Panenko skákavá, to zas bude řečí mezi lidma,“ zakroutila Lenka hlavou.
„No, a tobě to vadí? Stejně jseš pořád pryč.“
„Víš co? Neřeš to, ale dobře, že jsi to taťkovi řekl, bude aspoň připravený, kdyby náhodou někdo něco řekl,“ usmála se a chytla mě za ruku. „Pojď, už na nás čeká.“
Popoběhli jsme k autu, nasedli jsme a vyrazili. Byl jsem moc zvědavý, kam nás to vlastně táta veze. Projeli jsme asi půlku města, než jsme zastavili před jedním domem. Byla to starší zástavba. Velký dvoupatrový dům s velkou chodbou a na každém patře čtyři byty. Byl jsem opravdu zvědavý, co má taťka za lubem. Zkoušel jsem to z něj vydolovat celou cestu, ale nebyl jsem úspěšný. Byl tajemný jak hrad v Karpatech. Lenka určitě něco věděla, protože celou dobu mlčela a jen se usmívala nad tím, jak jsem se snažil něco vyzvědět.
Vyšli jsme do prvního patra a zastavili se před jedním bytem. Jen co táta zmáčkl zvonek, otevřely se dveře. Stál tam postarší, celkem sympatický pán. Pozdravili jsme a vešli jsme dovnitř. Byl to prázdný byt. Celkem prostorný, podle toho, co jsem tak zběžně stihl obhlédnout. Jen co jsem stihl vejít do jedné z místností, která má zřejmě sloužit jako obývák, tak s výkřikem „Ahoj Pájoši!“ na mě skočila menší postava a já měl co dělat, abych udržel rovnováhu.
„Tíno! Ahoj, co tu děláš?“ zeptal jsem se překvapeně, když jsem se dostal z té záplavy jejich dlouhých blonďatých vlasů.
„No přijela jsem kvůli tobě. Slyšela jsem, že tu budeš,“ usmála se a konečně mě pustila.
„Chtěli jsme tě vidět, už jsi u nás dlouho nebyl,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se.
„Ahoj, teti,“ usmál jsem se a také od tety Jany se mi dostalo vřelého objetí.
„Proč tady vlastně jsme? Asi jsem jediný, který zatím nic neví.“ Díval jsem se po všech přítomných a v očích mi běhaly otazníky, jak v nějakém animáči. Táta se usmál a začal vysvětlovat.
„Teta se zná tady s pánem, který se bude stěhovat za synem do Ameriky. Díky tomu jsem se dozvěděl, že je tento byt na prodej. Moc se mi tu líbí, tak jsem se rozhodl ho koupit.“ Hodil na mě lišácký pohled. „Co ty na to? Nastěhuješ se tu se mnou?“
To je vážně překvapení! Super překvapení!
V duchu jsem jásal nad touto novinkou. Vždycky jsem se těšil na to, až se budu moct odstěhovat sem za nimi. Za tátou a za Lenkou.
I když budu muset dojíždět do školy a na tréninky, vůbec mi to nebude vadit. Kamarádů moc nemám, spíš jen ty z juda, tak mi nebude vadit odstěhovat se hned teď.
Měl jsem z toho ohromnou radost. A bylo to na mě zřejmě i vidět. Usmíval jsem se na všechny jak nějaký tydýt.
„Jasně, že nastěhuji. Třeba hned. Kde je můj pokoj? Zeptal jsem se bez zaváhání a začal se víc rozhlížet. Všichni se nad mou reakcí zasmáli.
„Trošku zpomal, Pájo. Hned zas tak rychle to nebude,“ brzdil táta mé nadšení. „Musíme tady s pánem ještě dořešit prodej a pak si to tu musíme zařídit. Jestli chceš, běž se porozhlídnout, my ještě musíme spolu něco probrat.“
„Pojď, ukážu ti to tady,“ řekla Lenka. Chytla mě za ruku a táhla na prohlídku bytu.
„Jdu s vámi,“ přidala se Tina.
„Ty jsi to věděla?“ zeptal jsem se Lenky, když jsme stáli v jednom z pokojů.
„Věděla, měla jsem zakázáno o tom mluvit,“ řekla Lenka omluvným tónem. „Taťka tě chtěl překvapit. Nechtěla jsem mu kazit radost.“
„Nevadí, jsem rád, že se to trochu pohlo. Tento víkend už lépe dopadnout nemohl,“ usmíval jsem se spokojeně. „Tohle bude můj pokoj.“ Roztáhl jsem ruce do prostoru a otáčel se kolem své osy. „Vítejte u mě,“ poklonil jsem se holkám, jako nějaký lord.
„Koukám, že opravdu vypadáš spokojeně.“ Tina mě za jednu ruku chytla a přitáhla k sobě. „Takže je všechno v pohodě? I doma?“
Můj úsměv zmizel. Už jsem otvíral pusu, ale Lenka byla s odpovědí rychlejší. „Mamka je pořád stejná, tam se nic nezměnilo. Aspoň prozatím.“
„To je škoda. Nevěděla jsem. Jen jsem si myslela, že když jseš tak v pohodě, že i doma taky…“ řekla Tina trochu nešťastně.
Naklonil jsem se k ní a zašeptal ji do ucha: „Asi budu mít novýho kluka.“
„Pájo! Máš dvě možnosti, buď pojedeš domů, nebo ti zalepím pusu. O Ondrovi se mi už vážně nechce poslouchat,“ řekla Lenka, protože mě dobře slyšela. Nikdy jsem neuměl šeptat tak, aby to slyšelo jen ucho, kterému to bylo určené. Mávla rezignovaně rukou. „Povídejte si tu o Ondrovi, jak chcete. Já jdu za taťkou,“ otočila se a zmizela za dveřmi.
„Proč o něm nechce slyšet?“ podivila se Tina.
„No jsou minimálně tři věci, proč.“ Podíval jsem se za dveře, jestli není někdo poblíž a pokračoval jsem. „První je, že je to tátův zaměstnanec.“
„Druhá?“
„Známe se teprve od včerejšího odpoledne.“
„Třetí?“
„Už jsme se spolu vyspali. Dvakrát.“
„Ty čuně, a to jsem si myslela, že jseš slušný kluk,“ zhrozila se na oko Tina, přitom se však usmívala.
„Hele, nadáváš mi, ale asi ti to přijde zábavné, co?“ rýpl jsem si do ní.
„Asi taky budu mít nového kluka. Akorát, že se s ním znám o něco déle a ještě jsme se spolu nevyspali,“ řekla Tina polohlasně, aby to náhodou neslyšely nějaké nepovolané uši. Trochu se přitom i červenala.
„A kde ho máš? Ukaž fotku,“ byl jsem zvědavý, kdo mohl ulovit, tak nádhernou holku.
„Fotku nemám. Ale jednou ti ho ukážu. Hezký je, ale mamka ještě trochu protestuje. Ještě ji musíme zpracovat a pak už to bude ok,“ postěžovala si Tina.
„A proč se tetě nelíbí,“ pokračoval jsem ve výslechu, protože u tety mě docela překvapilo, že proti něčemu protestuje.
„Spíš se jí nelíbí, za jakých okolnosti jsme spolu začali chodit. Navíc vzhledem k těm okolnostem je teď Alex v nemocnici.“
„V nemocnici? Je nemocný, nebo co?“
„Ne, je na chíře. Museli mu šít pravou ruku, protože se kvůli mně po…“
„TÍNO!“ přerušila ji teta. „Půjdeme.“
„Někdy ti to dopovím,“ rychle mi Tina špitla do ucha a šla za tetou.
„Pavle, jdeme taky,“ zavolal na mě táta z předsíně.
Teta se právě loučila s majitelem bytu. „Doufám, že se ještě uvidíme, než odjedeš.“
„Neboj, bude to nejdříve tak za měsíc,“ objal ji a pak se otočil na tátu. Podal mu ruku. „Tak domluveni jsme, uvidíme se potom, jak jsme řekli. Číslo na mě máte. Jinak doufám, že si to už nerozmyslíte.“
Táta mu stisk nabízenou ruku. „Nebojte, nerozmyslím. A vlastně už ani nemůžu, Pája si už vybral pokoj.“
Oba dva se na mě usmáli. Bylo rozhodnuto. Budeme se stěhovat. Všichni jsme se s pánem rozloučili a vyšli ven před dům.
„Tak co s dneškem?“ zeptal se táta, když jsme stáli všichni venku. „Jdeme někam na oběd?“
„Oběd bych si dala, ale radši něco uvaříme, co Pájo?“ otočila se na mě teta. Dobře věděla, že rád vařím a spolu jsme vždycky něco dobrého ukuchtili. Hned jsem se toho chytil.
„Uděláme čínu?“
„Dobře, ale musí se zajet do obchodu, nemám moc nakoupeno,“ vstoupila nám do toho Lenka.
„Tak jo. Zajdeme do obchodu a pak se uvaří doma.“ Táta odemkl auto. „Pojedeme první, ať se nám někde nezatouláte. Lenka raději pojede s vámi.“
A bylo rozhodnuto. Sobotu jsme strávili společně s Tínou a tetou. A bylo moc fajn. S tetou jsme uvařili výbornou čínu a byli jsme dostatečně pochváleni.
„Vařit se naučit musíš, když ti nebude kuchtit manželka,“ neodpustil si poznámku táta.
„Manželka, nemanželka, každý chlap by se měl umět o sebe postarat sám,“ zarazila ho teta. Všichni jsme však věděli, že to táta nemyslel zle, tak mu bylo odpuštěno.
Sobota utekla strašně rychle. Ostatně jako vždycky, když se člověk dobře baví. Jen jsme s Tinou už neměli chvilku, kdy bychom si mohli povykládat o našich nových objevech. Bylo už skoro deset večer, když se teta s Tinou chystaly k odjezdu. Stáli jsme u jejich auta a loučili se s nimi.
„Drž se, Pájo a hlavně nezapomeň na učení, ať uděláš maturitu. Ale doufám, že se do té doby ještě uvidíme,“ teta mě objala a dala pusu na čelo.
„Neboj, pořád ležím v knihách,“ usmál jsem se a také ji objal.
„Stejně to příští rok čeká Tinu. Jsem zvědavá, jak to bude zvládat,“ posteskla si teta.
„Neboj, jak ji znám, zvládne to levou zadní,“ uklidnil jsem ji.
„Hej! Každý nemá hlavu jako ty. Já mám známky poctivě vydřené,“ pleskla mě Tina po zádech, ale hned na to, se mi pověsila kolem krku. „Jak ti vyjde čas, tak se ozvi a pokecáme o klucích, jo?“ zašeptala mi do ucha.
„Jasně, že jo. Už se těším,“ pustil jsem ji a otevřel dveře od auta. „Až budeme bydlet tady, budeme to mít k sobě blíž.“
„Tak to bychom se mohli vídat častěji,“ přikývla a nastoupila. „Tak se tu všichni mějte.“ Zabouchla dveře od auta a ještě zamávala, než zmizeli za rohem.
„Tak jde se nahoru,“ zavelel táta a zamířil zpátky do domu. Uklidili jsme s Lenkou kuchyň a táta se už mezitím zabral do práce. Opravdu je to člověk, co neumí odpočívat.
„Já už půjdu spát. Jsem utahaný. Kam se mám uložit?“ zeptal jsem se, když už jsem byl osprchovaný a převlečený v pyžamu.
„Lehni si do mé postele. Já se vyspím tady, stejně ještě potřebuji s taťkou něco probrat,“ odpověděla Lenka a šla si sednout k tátovi.
„Tak dobrou noc,“ rozloučil jsem se a šel si lehnout. Ani jsem nemusel rozsvěcovat, cestu jsem znal zpaměti. Během pár vteřin jsem ležel v posteli přikrytý až k bradě.
Jen chvíli jsem si v hlavě promítal uplynulé dva dny. Ať už jsem myslel na Ondru, na nový byt nebo na to, že jsem se viděl s Tinou a tetou, každopádně jsem usínal šťastný a spokojený.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.