Pavel 3

Vyjel jsem nahoru a kupodivu jsem hned napoprvé našel i náš pokoj.
Vešel jsem dovnitř, zabouchl dveře a rozsvítil. Hned bylo jasné, že jsem správně. Byly tam tátovy a Lenčiny věci, různě poházené a poukládané po celém pokoji, podle toho jak se převlíkali a chystali na celou tu slávu. Zašel jsem si do koupelny opláchnout obličej. I tam bylo plno věcí. Tentokrát ale převážně od Lenky. Žehlička na vlasy, hřebeny, fén, malovátka, deodoranty… prostě všechno, co ženská potřebuje, aby se mohla zkrášlit. Když jsem si ten binec prohlížel, uvědomil jsem si, že kromě malovátek, vlastně většinu věcí používám taky. Shodil jsem ze sebe sako, zavěsil ho přes opěradlo židle, sundal kravatu a kalhoty, abych si je zbytečně nemačkal a přehodil je k saku. Natáhl jsem se na postel, aniž bych se namáhal zhasnout světlo. Chvíli jsem tak koukal do stropu, ale když se celý pokoj se mnou začal točit, raději jsem oči zavřel. I přes světlo, které mi zářilo do očí přes zavřená víčka, jsem nakonec usnul.
Dlouho jsem si ale spánku neužil. Uběhla necelá hodina, když jsem se probral s pocitem, že musím navštívit toaletu. Přeci jen jsem toho dost vypil. Posadil jsem se, ale vzápětí sebou pleskl zpátky do postele. Zapomněl jsem, že mám v sobě trochu víc vína a zatočila se mi hlava. Zavřel jsem oči a snažil se to rozdýchat.
Když jsem se trochu uklidnil, pomalu jsem se znovu posadil a spustil nohy dolů z postele. Už to bylo lepší. Vstal jsem a opatrně došel na záchod. Po chvilce jsem se už v koupelně opíral o umyvadlo a koukal na sebe do zrcadla.
„Ty vypadáš,“ řekl jsem svému odrazu v zrcadle a zašklebil se na sebe. „Přestaň chlastat, když to neumíš.“
Mluvil jsem sám na sebe a vůbec nepřemýšlel nad tím, že to musí vypadat, když už ne vtipně, tak přinejmenším divně. Rozepl jsem tři knoflíčky od krku, aby mě košile neškrtila. Vzal jsem do ruky sprchu a nacpal horní polovinu těla do sprchového koutu. Předklonil jsem se a bez dlouhého rozmýšlení na sebe pustil studenou vodu. Nechal jsem ji stékat po vlasech až za krk, kde mi máčela límec košile.
Proč jsem si ji, já blbec nesundal celou, to fakt nevím.
Když už jsem měl pocit, že mi umrzne mozek, zastavil jsem vodu, narovnal se a začal hledat nějaký ručník. Točil jsem se v koupelně jako kolovrátek. Z vlasů mi studená voda stékala za krk a na záda a měl jsem během chvilky košili mokrou až skoro k pasu. Přesto jsem nebyl schopen najít ten ručník, ať jsem se tu točil sebevíc. Šel jsem zpátky do pokoje mrknout, jestli není někde třeba pohozený. Ale moc štěstí jsem neměl. Všude jsem viděl jen různé kusy oblečení. Když jsem se chystal nahlédnout do tašky, někdo zaklepal.
Že by Lenka? Aspoň mi pomůže dát se dohromady.
Bez přemýšlení jsem zamířil ke dveřím a otevřel je. Kdepak Lenka. Za dveřmi stál Ondra se svým typickým úsměvem.
„Čemu se směješ?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, že ten jeho úsměv je o něco vysmátější, než obvykle.
Otočil jsem se a vrátil se hledat ručník. Ani jsem si nevšiml, kdy Ondra vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„No čemu se divíš, viděl ses? Vypadáš jako vodník,“ zasmál se nahlas.
Měl pravdu. Musel na mě být úžasný pohled. Stál jsem tam jen tak v boxerkách a promočené košili. Z vlasů mi stále kapala voda a máčela mě čím dál víc.
„Nemůžu najít ručník,“ nadával jsem a snažil se najít tu zatracenou věc. Ondra beze slova zašel do koupelny a během pár vteřin vyšel ven i s ručníkem. Rozdělal ho a hodil mi ho na hlavu.
Sakra, on snad umí čarovat, vždyť jsem ho tam nikde neviděl!
Utíral jsem si vlasy, ale proto, že mně občas chytl přitom balanc, šel jsem si raději sednout. Ondra mě pozoroval a pořád se zeširoka usmíval.
„Proč tu vlastně jsi?“ zeptal jsem se ho.
„Neviděl jsem tě dole, měl jsem za to, že jsi už odjel. Lenka ale říkala, že jsi tady a zrovna pro tebe chtěla jít. Nabídl jsem se, že to udělám za ní. Prý máš dorazit, protože už za chvilku bude hrát Robi.“
„Kdo?“ sundal jsem ručník z hlavy a pověsil si ho kolem krku. Podíval jsem se na Ondru.
„Robi, to je ten druhý DJ, co má dneska hrát,“ vysvětlil mi to Ondra.
„Aha,“ opatrně jsem se zvedl a šel si nalít minerálku. Pořádně jsem se napil a cítil se hned o mnoho lépe. Najednou jsem ucítil Ondrovu ruku na svých zádech, jak mi připlácla tu mokrou košili na mou rozpálenou kůži. Docela brutálně to zastudilo a já se prohnul jako luk.
„Měl by sis to sundat, nebo se nachladíš:“ řekl Ondra rozkazovacím tónem.
To je něco na mě.
„Jseš snad moje matka?“ ohradil jsem se okamžitě.
Přesto jsem si košili začal rozepínat a vystavil tak na obdiv své tělo. Při akci – najděme ručník, jsem si všiml, že má táta v kabeli náhradní oblečení. Přehraboval jsem se v  tašce a hledal jinou vhodnou košili. Byl jsem hledáním tak zaujatý, že jsem si ani nevšiml, kdy se Ondra ke mně přiblížil. Málem jsem do něj vrazil, když jsem se vítězně narovnal s čistou košilí v ruce. Stál opravdu hodně blízko. Držel jsem tu suchou košili v ruce a díval se na něj. Jeho úsměv někam zmizel a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. I já hned začal myslet na spoustu věcí. Byly to myšlenky, které jsem předtím v autě horko těžko vyháněl z hlavy. Pochod mých myšlenek ale Ondra přerušil. Chytil za ručník, který mi stále visel kolem krku a přitáhl si mě k sobě. Než jsem se nadál, políbil mě. Byl to krátký, ale přesto výmluvný polibek. Přitiskl své měkké teplé rty na mé. Bylo to příjemné a já ho nechal. Neuhnul jsem.
Opravdu mi tohle chybí.
„Nevadí?“ zeptal se Ondra, když odlepil své rty od mých.
Dál držel ručník a nedovolil mi, se od něj odtáhnout. Neodpověděl jsem. Hodil jsem košili na křeslo, chytil ho kolem pasu. Jednou rukou jsem mu rovnou zajel za kalhoty a stiskl mu jeho pozadí.
Já tuhle hru umím taky a hraji ji pěkně zostra. Žádné okolky kolky a chození kolem horké kaše.
„Nevadí?“ zeptal jsem se teď pro změnu já a stále nechal ruku zastrčenou v jeho kalhotech.
Chtěl jsem si aspoň na malou chvilku užít ten příjemný pocit. Může mě pak třeba zmlátit do bezvědomí. Ondra se na chvíli zarazil. Pak pustil ručník, vytáhl mou ruku ze svých kalhot a beze slova šel ke dveřím.
Srab, ale pořád lepší, než dostat přes hubu.
Jenže on překvapil. Místo aby odešel, otočil klíčem v zámku a vrátil se ke mně.
Atmosféra houstne.
„Myslel jsem, že chceš zdrhnout,“ řekl jsem, když se přede mnou zastavil.
„Jsem už velký kluk, nebojím se,“ odpověděl.
Opravdu byl o něco vyšší než já. Celou dobu se na mě díval, jeho pohled lítal nahoru a dolů, a že se měl na co dívat. Byl jsem na svou postavu pyšný. Žádný zbytečný tuk, příjemně vypracované svaly, ale zase nic přehnaného. Ondra mě chytil za košili.
„Měl by sis to sundat,“ řekl a přiblížil se ke mně ještě víc.
„Nejsem zvyklý, aby mě někdo komandoval,“ odsekl jsem.
V duchu jsem se už viděl na Ondrovi. Podpořen vypitým alkoholem jsem se cítil moc sebejistě a veškeré zábrany zmizely jako mávnutím proutku. Moje choutky se pomalu, ale jistě draly na povrch.
Ještě chvilku…sjížděl jsem ho pohledem.
Ještě chvilku… moje představivost pracovala na plné obrátky.
„Jsem starší,“ ozval se Ondra a dál mě držel za košili.
„No a? Sám si řídím své činy,“ znovu jsem odsekl.
Ještě chvilku… a neznám se.
„Pokaždé všechno řídíš?“ zeptal se Ondra.
„Z devadesáti procent.“
Ještě chvilku… můj dech se zkracoval a krev se hnala do slabin.
„A co těch deset procent?“ V Ondrově pohledu bylo vidět vzrušení.
„Slabá chvilka, malé selhání.“
Ještě chvilku…už se na nic neptej. Začíná mi docházet trpělivost…i mé vzrušení už bylo víc než evidentní.
„A teď tu slabou chvilku máš?“ nedal si Ondra pokoj.
Ještě chvilku a srazím tě k zemi.
„Co myslíš?“ zeptal jsem se.
„Abych řekl pravdu, tak to…“ nedořekl.
Trpělivost došla, zvítězila touha po sexu. Bylo mi jedno, že se známe teprve pár hodin. Naučeným chvatem z juda jsem Ondru složil na zem. Bylo to nečekané. Švy mé košile povážlivě zapraskaly, ale Ondra ji držel dál. Jeho reflexy také zafungovaly perfektně. Dopadl na zem, aniž by si nějak ublížil, což jsem v duchu ocenil, protože můj útok byl opravdu nečekaný a bezohledný.
Ležel jsem na něm a díval se mu do očí. Až teprve teď jsem si uvědomil, že jsou zelené. Krásné, čistě zelené oči. To se jen tak nevidí. Jeho uhrančivý pohled ještě znásobil mé vzrušení a má erekce již byla hodně znát, stejně jako u něj. Krev se nahrnula do těch správných míst a brnění v podbřišku bylo čím dál silnější. Měl jsem v tu chvíli v hlavě vymeteno. Vrhl jsem se na Ondru polibkem, který říkal, chci tě – a to hned. Ondra také nezůstával pozadu.
Držel mě za tu mokrou košili a tiskl se svými měkkými rty na mé. Jeho ústa přijala můj útok. Přitáhl si mě ještě blíž. Jazykem si probojoval cestu do mých úst a za chvíli z nich znal každičké místo. Chytil jsem ho za košili a vytáhl mu ji z kalhot. Chtěl jsem se dostat pod ní a cítit jeho horkou kůži. Hladil jsem ho všude, kam jsem se jen mohl dostat. Přejížděl jsem rukou jeho rozpálené tělo. Také jeho ztvrdlé bradavky dávaly tušit, že tahle akce vede tím správným směrem. Ondra povolil sevření mé košile a začal mi ji stahovat z ramen dolů. Nechal jsem ho, ať to udělá. Než mi ji však celou svlékl, zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.
„Dovolil jsem ti to?“ zeptal jsem se docela drsně.
„Chceš chytit rýmu?“ odpověděl na otázku otázkou. Stáhl mi košili a hodil bokem.
„Moje rýma nemusí nikoho zajímat. Co tak sundat svoji košili?“ ozval jsem se drze.
Jsem sice mladší a o půl hlavy menší, ale drzý a připitý. Tohle představení jsem chtěl režírovat já. Usadil jsem se obkročmo na jeho podbřišku, oddechoval z té námahy a vzrušení a vyzývavým pohledem se na něj díval.
Světe, div se, zabralo to.
Ondra začal hrát tu hru podle mně. Rozepínal jeden knoflík po druhém a také se mi vyzývavě díval do očí. Mé prádlo už skoro nestačilo skrývat to, co se dožadovalo uvolnění. Posunul jsem se kousek níž a zaměřil svůj pohled na Ondrovy kalhoty v místě, kde už taky byla viditelná boule.
Tam se musím dostat.
Bez zaváhání jsem mu rozepl kalhoty. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj. Neprotestoval a právě si rozepl i poslední knoflík a rozhalil tak své tělo.
„Hezký,“ mlaskl jsem.
Pustil jsem jeho kalhoty a přejel rukama po jeho pěkně vypracovaném břiše. Jeho hruď se zvedala nepravidelnými nádechy a výdechy. Byly plné vzrušení a zřejmě taky už jen čekal na to, až dojde k tomu nejlepšímu. Vrátil jsem se zpět k jeho kalhotám. Chytil jsem je za okraj a dychtivě je stáhl dolů i s prádlem. Ondra se malinko nadzvednul v bocích, aby mi to usnadnil a za chvilku už tyhle poslední dva kousky oblečení ležely vedle nás.
Jeho chlouba se pěkně tyčila a vyzývala k akci.
Já už nestíhal přemlouvat své tělo a svůj mozek, aby se aspoň trochu krotily. Zalehl jsem Ondru, abych cítil všechno jeho teplo a vzrušení. Znovu jsem si jazykem probojoval cestu do jeho úst. Naše horká těla se dotýkala a skoro nic tomu nebránilo. Až na jeden kousek oblečení, který už nestíhal skrývat mé totální vzrušení. Chytil jsem Ondrovu ruku a nasměroval ji do tohoto místa. Okamžitě se zapojil. Stáhl mi trenýrky níž, aby měl jednodušší přístup k mému penisu a hned ho začal rukou zpracovávat. Přestal jsem ho líbat. Nadzvedl jsem se v lokti a podíval se tím směrem. Jeho práce rukou byla neskutečná. Jemné tahy, tření, občasné stisknutí, práce prstů, která se snad ani nedá popsat, to všechno bylo prostě úžasné. Také já se zapojil. Obemknul jsem ho svou dlaní, mírně stiskl a naučenými pohyby se snažil uvolnit jeho vzrušení.
Ještě chvilku… pomalu jsem šel do jiného světa.
… sledoval jsem stále práci jeho ruky a to mě dostávalo čím dál víc.
Ještě chvilku… Ondra se už také začal ztrácet.
… oba jsme hlasitě a přerývaně oddechovali a očekávali blížící se konec.
Ještě chvilku… měl jsem nutkání přirážet proti jeho ruce.
… Ondra se proti mně prohnul, volnou rukou se zapřel o mou hruď.
Ještě chvilku… a bude konec…
Poslední chvilka pro Ondru. Skončil jako první a mezi mými prsty prošla většina jeho spermatu.
Pak – během pár vteřin nastala poslední chvilka pro mne.
Pohled na to, jak jsem udělal Ondru, urychlil mé vyvrcholení. Přes jeho ruku jsem potřísnil jeho odhalené břicho. Zatnul jsem zuby, zatajil dech a vychutnával si ten opojný pocit.
Dvě… tři… čtyři… pět… prudce jsem vydechl. Složil jsem se vedle Ondry, společně jsme oddechovali a dívali se navzájem do očí.
Opravdu mi ten sex chybí.
Stáhl jsem z krku mokrý ručník a otřel jsem Ondrovi břicho. Většina mého i jeho vyvrcholení skončila právě na něm. Hodil jsem ručník bokem a natáhl si zpět boxerky.
„Máš už dost?“ zeptal se Ondra trochu jízlivě, když mě viděl, ale už se také díval po svém oblečení. Trochu tím urazil mou ješitnost.
Já a dost? A navíc po mé, bezmála půl roční abstinenci?
„Troufáš si na další kolo?“ odpověděl jsem v mžiku.
Postavil jsem se a díval se na Ondru, jak si natahuje trenýrky. Také on zůstal stát a díval se na mě.
„A nevadí ti, že se známe teprve šest hodin?“ zeptal se. Stále neuhnul pohledem.
„Někoho máš?“ zeptal jsem se já.
„Myslíš, že kdybych někoho měl, že bych byl tady?“ zeptal se Ondra.
„Chceš pokračovat?“ zeptal jsem se já. Přistoupil jsem k němu, chytil ho za zadek a přitiskl ho k sobě.
„Ještě tě nebolí ruce?“ zeptal se Ondra s úsměvem.
Přerušil jsem tuhle sérii otázek větou oznamovací.
„Ani ne. Tvoje ruce jsou taky dost šikovné, což o to. Ale já to teď už vidím na něco jiného.“
Přestal jsem jeho boky tisknout k sobě a zajel mu rukou za trenýrky. Pohladil jsem jeho pevné pozadí a prsty zasunul mezi půlky.
„Dneska žádných deset procent slabé chvilky,“ řekl jsem a zamířil prstem k jeho otvoru.
Už jsem byl na tom správném místě, chtěl jsem ho zasunout, když se ozvalo zaklepání na dveře a někdo zatáhl za kliku. Jenže Ondra předtím zamkl, jako by to předpokládal a dveře tak zůstaly zavřené a neodhalily to, co se teď za nimi odehrávalo.
„Pájo?“ ozval se za nimi Lenčin hlas. Znovu zaklepala.
„Tak druhé kolo musí počkat,“ zašeptal jsem a vytáhl ruku z Ondrových boxerek.
„Ano?“ ozval jsem se.
„Všechno v pohodě?“ zeptala se.
Ondra si už natahoval kalhoty. Šel jsem blíž ke dveřím, abych nemusel tak křičet.
„Jo, v pohodě, potřebuješ něco?“
„Půjdeš dolů? Ondra ti měl vzkázat, že už hraje Robi.“
„Řekl mi to, neboj,“ podíval jsem se na něho.
Právě si zapínal košili a zvědavě sledoval, jak budu tuhle situaci řešit. Otevřu ty dveře, nebo ne?
„Za deset minut jsem dole,“ otočil jsem se zpět ke dveřím.
„OK, tak potom za mnou dojdi.“ Lenka ukončila náš rozhovor a vzdalující se klapavý zvuk podpatků jejich lodiček dával najevo, že odchází.
„Myslím, že jsme skončili. Musím jít dolů. Jestli se tam za chvíli neukážu, bude Lenka schopná vykopnout ty dveře,“ otočil jsem se na Ondru.
Byl už oblečený a odnášel mokrý a teď už i špinavý ručník do koupelny.
„Lenka a takové násilí?“ zeptal se, když se vrátil do pokoje.
„No to by ses divil. Taky chodila do juda a byla dost dobrá. Škoda, že skončila,“ odpověděl jsem a začal si oblékat tátovu košili.
Táta je o něco málo větší než já, tak s tím nebyl žádný problém. Stačilo mi jen frajersky zahnout rukávy. Vypadalo to dobře, zvlášť když jsem si nechal dva horní knoflíčky rozepnuté a košili volně venku. Doplnil jsem to kravatou, nedbale uvázanou tak, aby byl vidět můj rozhalený krk. Byl jsem se sebou spokojený. Dalo by se říct – taková nedbalá elegance.
„Musím si ještě dosušit vlasy,“ řekl jsem a zamířil do koupelny, kde měla Lenka fén.
„Já už půjdu dolů,“ ozval se Ondra.
Když jsem kolem něj procházel, neudržel jsem se a plácl ho po tom jeho sexy zadku.
„Škoda, že nás Lenka přerušila,“ řekl jsem s úsměvem.
„Hm,“ řekl Ondra nic neříkajícím tónem a šel pomalu ke dveřím.
„To hm, bylo jako škoda nebo dobře, že nás vyrušila?“ neodpustil jsem si otázku a otočil se za ním. Podíval se na mě a nahodil opět ten svůj úsměv celebrity.
„Přeber si to, jak chceš,“ odpověděl a zmizel za dveřmi.
V tu chvíli jsem nevěděl, co si o tom myslet. V jednom momentě po mně vyjede a pak odejde jako by nic. Ale na to, abych nad tím hloubal nějak víc, jsem byl pořád trošku připitý. Hlavně jsem byl ale spokojený za to, co bylo. Asi bych si měl opravdu někoho najít. A tenhle úlet s Ondrou to jen potvrzoval.
Sušil jsem si vlasy a představoval si, jaké by to bylo, kdyby to pokračovalo. Ta představa se mi dost líbila a vykouzlila na mé tváři úsměv. Culil jsem se na sebe do zrcadla jako idiot. A ten úsměv mě jen tak nepřešel. I později, ve výtahu, jsem se pořád usmíval. Ještě jsem se stihl zkontrolovat v tom velkém zrcadle a vystoupil jsem. Ve dveřích výtahu jsem se málem srazil s Lenkou. Stála tam a výhružně na mě hleděla.
„Kde jsi tak dlouho?“ vyjela na mě, jen co mě uviděla. „A co ten úsměv, hm?“
Nic jsem neřekl, jen se mi ten úsměv rozšířil ještě víc, div že ne od ucha, k uchu.
„Jak to, že máš tátovu košili?“ pokračovala Lenka v sérii otázek.
Konečně jsem se mohl něčeho chytit.
„Namočil jsem si svoji, když jsem si chladil hlavu. Potřeboval jsem se probrat.“
„A zřejmě se probral dokonale, to ses musel kvůli tomu zamykat?“
Znovu jsem se na Lenku zakřenil a výmluvně jsem povytáhl jedno obočí.
„Pavle, neříkej mi, že jsi…“ Lenka nedořekla, jen najednou nečekaně zastavila. Málem jsem o ni zakopl.
„Neříkám,“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku.
Zůstali jsme stát před sálem, odkud zněla hudba. Hned, bylo jasné, že hraje někdo jiný než předtím.
„Táta je uvnitř?“ zeptal jsem se. „musím mu říct, že jsem si půjčil košili, ať ji pak nehledá.“
„Ne, je pryč. Hele,“ píchla mě Lenka prstem do prsou, „nezamlouvej to.“
„A co bych měl zamlouvat?“ nahodil jsem nevinný kukuč.
Ze sálu právě vyšel Ondra. Protáhl se kolem nás a zamířil na toalety. Když nás míjel, neubránil jsem se, pokrčil jsem nos a koutkem úst jsem se pousmál. Mé oči zabloudily na jeho pozadí.
„Ehm,“ ozvala se Lenka, „co to mělo být?“
„Co?“ podíval jsem se na ní a zvedl se mi i druhý koutek mých úst.
Už jsem se znova usmíval jako ichtyl.
„Ty a Ondra?“
„Co furt máš? Chováš se jako policajt,“ zatvářil jsem se vyčítavě a úsměv na chvíli odložil.
„Někdo tě hlídat musí. Tak jak? Byl za tebou nahoře?“
„Byl,“ rozhodl jsem se odpovědět na Lenčiny otázky, protože by mi stejně nedala pokoj.
Otázka: „Jak dlouho?“
Odpověď: „Asi tak půl hodiny.“
Otázka: „A bylo něco?“
Odpověď: „Co myslíš?“
„Pájo!“ vyslovila Lenka důrazně mé jméno. „Vždyť se skoro neznáte.“
„No a co na tom? Někdy se tak prostě stane.“ V jejich očích jsem zachytil vyčítavý pohled. „Prosím tě, nedívej se tak na mě.“
„A proč ne? Abys jednou na tu svou lehkomyslnost nedoplatil.“
„Neboj, zas tak intimní to nebylo. Přerušila jsi nás.“ Pro změnu jsem se teď vyčítavě díval já.
„Nebylo? Podle toho jak se tváříš, bych řekla něco jiného,“ nedala se Lenka.
„Byla to čistě vzájemná ruční výpomoc,“ řekl jsem Lence polohlasně do ucha, aby to neslyšel nikdo další, protože kolem nás pořád někdo chodil.
„Pájo, hlavně v klidu, ať jednou nenarazíš,“ povzdechla si Lenka. „A co se týče té ruční práce,“ naznačila prsty uvozovky, „stálo to aspoň za ten úlet?“
„To rozhodně,“ nasadil jsem opět svůj spokojený úsměv. „Víš co, pojď dovnitř, nebudeme stát celý večer tady na chodbě,“ postrčil jsem Lenku směrem k sálu.
„No – slyšíš? Už hraje Robi. Pojď, jdeme zapařit.“ Lenka mě plácla po zadku a společně jsme vešli dovnitř.
Tam už nebylo tak nahuštěno lidmi, jako v době, kdy jsem odcházel nahoru do pokoje. Věkový průměr se také snížil ze sto padesáti, na nějakých dvacet pět. Rychle jsem omrkl, kdo kde je. Samozřejmě, že jsem hlavně hledal Ondru. Ten se právě přidal k jedné skupince na parketu. Bylo jich asi pět a mezi nimi i ta nádherná blondýna, která po mně neustále pokukovala.
„Řekla jsi té krásce, že nemá cenu po mně házet očima? Mám z ní akorát husinu,“ otočil jsem se na Lenku s pokřiveným obličejem.
„No řekla, ale vypadá to, že má celkem upito a buď na to už zapomněla, nebo ji to nedochází.“ Lenka se tvářila celkem nešťastně, jako by se omlouvala za to, že ona blonďatá slečna je blbá a nedokáže pochopit, že je mi z ní na blinkání. „Jo, mimochodem, asi to zaslechl Ondra, když jsem s ní o tom mluvila, protože zrovna procházel kolem nás.“
„Aha, tak je mi to už teď všechno jasné,“ zamyslel jsem se nahlas.
„A co?“
„Jednak to, že je slečna blbá a taky je mi už jasné, proč šel Ondra tak najisto.“
„CO?“ otočila se na mně Lenka. „On po tobě vyjel?“
„Dalo by se říct, že to začal on, ale mi to nevadí. Neřeš to Leňouchu.“ Chytil jsem ji za ruku a táhl ji na taneční parket. „Jsem za to vlastně rád. Stejně teď nikoho nemám.“
Tancování není moje silná parketa, ale nikdy jsem si z toho nic nedělal, protože s Lenkou to byla vždycky super zábava. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Hlavně to neříkej tátovi, ať Ondra nemá problémy.“
„Neboj, je to mezi námi dvěma. Vlastně mezi námi třemi.“ Lenka se na mě usmála a začala se vlnit v rytmu hudby.
„A kde vlastně táta je?“ zeptal jsem se a pustil ji, aby měla prostor na své taneční kreace. Byla radost ji při tom pozorovat.
„Jel už domů. Byl unavený a ráno má ještě naplánovanou snídani s klienty. No, není zrovna jednoduché vést takovou firmu.“
„Jedeš potom domů, Leni?“
„Ne, Budu spát tady. Jestli chceš, můžeš tu zůstat se mnou,“ navrhla Lenka přespání v hotelu.
„Ok, je to jednodušší, než se v tuhle hodinu někam vláčet.“ Vytáhl jsem z kapsy telefon. „Jen napíšu tátovi, aby věděl a neměl strach, kde jsem.“ Hned jsem se pustil do psaní zprávy.
Táta ještě nespal, protože mi obratem odepsal, že v pohodě a ať se dobře vyspíme.
Čas příjemně plynul. Tančili jsme a ani nevím jak, přidali jsme se ke skupince, kde tancoval Ondra. Holky se předváděly, vlnily se a kroutily zadky. Já i Ondra jsme z toho měli docela čurinu. Kdyby tak věděly, že se před námi kroutí marně a jejich snaha vyjde na prázdno. Že se na jejich taneční variace nenecháme nalákat, ani kdybychom měli dvojku v žíle, jako že už dávno nemám, protože jsem se dokonale probral. Možná k tomu, kromě mého křepčení, přispěl i energetický výdej v podobě potěšení, kterého se mi před necelou hodinou dostalo nahoře v pokoji. Nicméně, ona úchvatná blondýna se pořád kolem mě motala, ač jsem se ji snažil vyhýbat, jak jen to šlo. Občas se o mě otřela a neustále na mě házela výmluvné pohledy.
Co si proboha myslí? Že je taková super borka, že se kvůli ní okamžitě předělám z homo na hetero? Jediný zadek, který mě v tu chvíli zajímal, byl právě ten Ondrův. Musel jsem se moc snažit, abych se na něj stále nedíval a abych blondýně nepodkopnul nohy, protože mě už vážně srala.
Když už jsem jí měl plné zuby, šel jsem si sednout k baru. Popíjel jsem vínko a pozoroval tancující hlouček. Teď jsem se klidně mohl zaměřit i na Ondru, protože z mé strany stejně nebylo poznat, na koho se tak upřeně dívám. Byla radost ho pozorovat. Dobře tančil. Opravdu mu to šlo. Nebyl takové nemehlo jako já. Díval jsem se na něj a má čelist šla postupně níž a níž a málem že mi po ní netekla slina. Prostě se uměl pohybovat a měl jsem pocit, že i provokuje, podle toho, jak po mě občas hodil okem s výmluvným úsměvem.
Seděl jsem, díval se na něj a v hlavě mi běžely hříšné myšlenky. Zrovna, když jsem si nás dva představoval v tom nejlepším, do mého výhledu vstoupila ta přihlouplá a přiopilá slečna. Ani nevím, jak se tam najednou přede mnou zjevila. Zamračil jsem se.
„Nejdeš tančit?“ zeptala se a natáhla ke mně ruku.
„Ne, dík, jsem dost utahaný,“ odmítl jsem ji. Vzal jsem do ruky sklenici a upil jsem vína.
„Škoda, docela ti to jde,“ řekla a snažila se tvářit velice nešťastně.
Kdyby nekecala tak blbě. Dobře vím, jaké jsem dřevo.
„Promiň, ale fakt nejdu. Hele,“ ukázal jsem prstem přes její rameno, „čekají na tebe a Ondrovi to jde skvěle, je lepší tanečník, než já.“
Blondýna otočila hlavu ke skupince a chvilku se dívala na Ondru. Pak se podívala zpět na mně. Naklonila se a do ucha mi sdělila jednu, pro mě docela nepříjemnou, informaci.
„Teď mě ale zajímáš ty, ne Ondra,“ narovnala se a vypla prsa. „Přijď, čekám na tebe.“ Vrátila se k ostatním na parket.
Tohle mě totálně zarazilo do židle. Kdybych měl něco v puse, jisto jistě bych se udusil. Ona po mě regulérně vyjela.
„FUJ!“ problesklo mi hlavou jediné slovo a otřepal jsem se. Já tu sním o Ondrovi a místo toho po mě vyjede tahle kreatura. Měl jsem dost. Zhnuseně jsem se zvedl ze židle a šel ze sálu ven. Tohle si žádá čerstvý vzduch. Koutkem oka jsem jen zahlédl, že mě Ondra sleduje. Ale já se nezastavil a zamířil rovnou ven. Po cestě jsem minul pár lidí, co různě postávali a bavili se mezi sebou. Dívali se na mě jako na nějakou vzácnost.
No, jo. Syn majitele firmy a ještě ke všemu takový fešák.
Prostě jsem si o sobě myslel a tyhle reakce druhých lidí mi dodávaly sebevědomí. Mírně to zlepšilo mou zkaženou náladu. Venku před hotelem stály dvě skupinky kuřáků a živě se mezi sebou bavili. Obešel jsem je, došel jsem k tátovu autu a posadil se na kapotu. Byl jsem už celkem unavený a ta blonďatá pohroma mě ještě víc dorazila. Chvilku jsem tak seděl a pozoroval okolí. Obě skupinky měly zřejmě nové téma k diskuzi – a to jsem byl já. Bylo mi to jasné podle toho, jak byl jejich hovor rázem tišší a občas někdo z nich ke mně otočil hlavu s „nenápadným“ pohledem.
Ježíši, to je fakt trapný.
Už jsem se k nim chtěl otočit zády, když jsem zahlédl, jak z hotelu vyšel Ondra. Chvilku se rozhlížel, a jakmile mě uviděl, vydal se přímo ke mně.
„Už tě to tam nebaví?“ zeptal se, když se u mě zastavil.
„Ne, to je v klidu, zábava je super, jen mě nebaví jedna osoba,“ zamračil jsem se. „Pořád se kolem mě motá a normálně natvrdo po mně vyjela.“
„Myslíš tu blondýnu?“ zasmál se Ondra. Zřejmě mu to přišlo dost vtipné. Mě však ne.
„Jo,“ odpověděl jsem. „A navíc to blonďaté něco toho asi jen tak nenechá, protože si evidentně dost přihla a asi jí hodně věcí opravdu nedochází.“
„No jen tak mezi námi, ona je docela složitá osoba.“ Ondra přistoupil blíž, aby náš hovor neslyšely nepovolané uši. „Občas vyjede i po mně. Jak si něco umane, tak to musí mít za každou cenu. Už si tím nadělala pár problémů.“
„Jenže já nejsem člověk, který udělá něco jen proto, že si ona usmyslí. A navíc se mi nelíbí ani jako…“ zarazil jsem se uprostřed věty.
Dotyčná se právě objevila ve dveřích hotelu. Ondra se pootočil, když viděl ty blesky, které jsem metal tím směrem. Jak ji uviděl, neubránil se úšklebku.
„Hledá tě,“ řekl, když viděl, že se rozešla naším směrem. „A asi tě našla.“
„Do prdele, co mám dělat, abych ji nemusel jednu vrazit?!“ nadával jsem. Nechtěl jsem ji ani udělat ostudu, taková potvora zas nejsem.
„Na to je snad už jen jediná pomoc,“ ozval se Ondra.
„A to jaká?“ chytal jsem se stébla slámy.
Ondra ke mně beze slova přistoupil. Sklonil se, chytil mě za bradu, jemně mi zaklonil hlavu a pak přitiskl své rty na mé. Okamžitě jsem pochopil a zapojil se do téhle hry. Přitisknutý k jeho rtům a s jazykem dobývajícím se do jeho úst, jsem se postavil a objal ho, abych to podtrhnul velkou tlustou čárou.
I přesto, že to bylo divadlo pro slečnu, měl jsem z toho polibku mravenčení po celém těle. Nejradši bych tohle teď dělal beze svědků, nahoře v pokoji. Po očku jsem přesto sledoval, co na to ona slečna. V polovině chůze se zastavila a zírala na nás s otevřenou pusou. I lidé, co tam stáli, najednou ztichli, splynuli v jednu skupinku a dívali se naším směrem.
Po chvilce jsem Ondru pustil z objetí. Přestali jsme se líbat, ale on mi ještě stihl zašeptat: „Lepší by to bylo nahoře,“ a zhluboka se nadechl.
Musel jsem se posadit zpět na auto. Polibek v kombinaci s touhle větou mě dostal do kolen. Pak jsem se zadíval na tu blonďatou sochu s velkým úsměvem.
A co teď, hm?
Ještě tak tři, čtyři vteřiny na nás nehnutě zírala, na to se otočila na podpatku a zmizela uvnitř hotelu. Asi se šla zpít do němoty. Ondra se podíval směrem ke skupince, která na nás stále zírala s otevřenými pusami, div jim cigára nespadly na zem. Jako na povel se všichni začali dívat jiným směrem a důležitě se bavili o tom, jaké asi bude zítra počasí.
„Tak a je to,“ přerušil Ondra naše mlčení. „Myslím, že už ti dá pokoj a mě snad taky,“ usmíval se, evidentně spokojený s akcí – Dostaňme do kolen všechny heteráky.
„Asi si už dá pohov. No, ale co ty?“ podíval jsem se na něj a pak směrem ke kuřákům. „To jsou tvoji kolegové, ne?“
„To neřeš. Někteří to o mně ví a ti co neví, to už teď budou vědět taky. A navíc, mám je všechny na parku, oni mě neživí. No,“ rozhodil rukama do stran, „aspoň si budou mít tak měsíc o čem povídat.“ Přiklonil se blíž ke mně. „Taky záleží, jestli tobě nebudou ty řeči vadit.“
„Mě? Ne. Neznám je. Pravda, jsem syn majitele firmy, ale taťka je celkem tolerantní.“
Při posledních slovech jsem viděl, jak se Ondra zasekl. Asi mu došlo, co právě udělal.
„Kdyby náhodou něco bylo, řeknu, že to byl můj nápad,“ uklidnil jsem ho. Chytil jsem Ondru za lem košile a trošku si ho k sobě přitáhl. „A vůbec, občas sem za Lenkou zajedu, tak bychom se znovu mohli někdy vidět, co říkáš?“
Na Ondrově tváři se objevil úsměv hodně spokojeného člověka. V duchu jsem si gratuloval. Vypadá to, že se chytil.
„OK, budu rád, tak doufám, že jak sem budeš mít cestu, tak se ozveš.“
„Jasně, že jo,“ přitakal jsem. „Na čem vlastně děláš? Myslím, v práci?“
„Jsem přímo v sídle budovy. Vedle tvýho táty mám kancelář.“ Podíval se na mě ale výmluvným pohledem, který pak potvrdil i slovy, „Nechci se bavit o práci, jestli ti to nevadí.“
„Jo, v pohodě, taky se nerad bavím o škole, když mám volný den. Stačí, že se musím učit, natož o tom ještě mluvit. Už se těším, až budu mít po matuře.“
„To je fakt, taky jsem tu dobu nesnášel. Jsem rád, že se už nemusím učit.“ Otočil se směrem k hotelovým dveřím. „Jdu dovnitř. Dáš si se mnou víno?“ pozval mě Ondra k baru.
„Jasně, zaplatíš?“ postavil jsem se. Podívali jsme se na sebe a začali se smát.
„Jasně, platím,“ odpověděl se smíchem Ondra a zamířil do sálu.
Počítal jsem, že když půjdu dovnitř, budeme s Ondrou středem pozornosti. Ale nic tak zásadního se nedělo. Lidé, co nás venku viděli, to zřejmě řešili jen mezi sebou. A slečna – darmo povídat. Seděla u stolu, u skleničky vína a zřejmě – jak jsem předpokládal, se z toho všeho chtěla totálně opít. Když viděla, že jsme s Ondrou vešli, hodila na nás škleb absolutního zhnusení.
„Tak, a mám od ní konečně pokoj,“ konstatoval jsem spokojeně, když jsme to viděli.
„No, zdá se, že jo. A já snad už konečně taky budu mít od ní klid,“ usmál se Ondra na slečnu provokativně.
„Že ses nepochlubil hned zezačátku,“ podivil jsem se.
„A proč bych měl? Dobře jsem se bavil tím, jak se zaměřila na tebe,“ škodolibě se usmál. „Pojď, dáme si to vínko.“ Zamířil k baru a objednal pití.
Za chvilku se k nám přidala i Lenka a tak jsme seděli, popíjeli a povídali o všem možném. Občas jsme si šli trsnout a čas příjemně plynul. Blonďatá – silně opilá – slečna musela být nakonec odvedena do taxíku kamarádkou, jelikož už ani nezvládala chůzi, a odjela domů.
Blížila se třetí hodina ranní. Počet přítomných se rapidně snížil. Zbyli už jen ti nejvytrvalejší a nejodolnější. Pár dobrých tanečníků a pár dobrých pijáků. Já jsem však nepatřil ani mezi jedno. Tancovat jsem nějak extra neuměl a co se týče pití, to už mě zas začalo pomalu zmáhat a stoupalo mi do hlavy. I Lenka říkala, že se chystá do postele, ale potřebovala ještě zařídit ukončení večírku.
„Dej mi, prosím tě klíče, půjdu už nahoru,“ řekl jsem jí, protože jsem byl opravdu už dost unaven. Lenka mi je podala.
„Za deset minut jsem nahoře, tak nezamykej.“ Každé slovo zdůraznila, aby bylo jasné, co tím chce říct.
Usmáli jsme se s Ondrou na sebe. Lenka jen mlaskla, protočila oči a šla k baru vyřídit, co potřebovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.