Alexandr 08

Později odpoledne, jsme spokojeně kráčeli k Tině. Řekla, že máme přijít na večeři a my jsme hlad opravdu měli. A není se co divit… po tom všem.
„Nevadí, že jdeme pěšky?“ zeptal se Pavel, když jsme ušli asi polovinu cesty.
„Vůbec, jsem na to zvyklý a nepřijde mi, že je to nějak daleko.,“ odpověděl jsem rychle při představě,
že by nás vezl ten druhý. Šli jsme vedle sebe spokojení, že máme jeden druhého. Povídali si o všem možném, ale zásadně jsme se vyhýbali jednomu tématu – a to byl Ondra. Já o něm momentálně nechtěl slyšet, abych si už nekazil dnešní den. Hlavně po těch nádherných chvílích, které jsme strávili na hotelu. Pája o něm nejspíš také nechtěl mluvit. Kdo ví, co si řekli na chodbě. Ale přesto mě minimálně jednou napadlo, že jsou věci, které prostě musím vědět, ale počkám s tím na příhodnější chvíli. To jsem ale netušil, za jak krátkou dobu se téma Ondry znovu otevře a s jakou intenzitou. Ani nevím jak, cesta nakonec rychle utekla a my stáli před bytem Tiny. Zaklepal jsem a během chvilky se otevřely dveře. Stála v nich Jana.
„Ahoj kluci,“ pozdravila, když nás viděla. Odpověděli jsme na pozdrav a vešli dovnitř.
„Táta je tady?“ zeptal se Pavel, když si zouval boty.
„Ne, ne,“ odpověděla Jana. „Dojela jsem sama, ale říkal, že přijede zítra, že prý ještě něco musí zařídit.“
„Vlastně jo, zítra má schůzku, úplně jsem na to zapomněl.“ řekl Pája a šel za ní do kuchyně. „Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se jí a už nakukoval, co dobrého vaří.
Já jsem si to namířil za Tinou do pokoje. Už jsem chtěl vejít, když jsem si uvědomil, že může být s Tomášem. Otočil jsem se zpět do předsíně. „Není tady,“ pomyslel jsem si, když jsem rychlým pohledem zkontroloval boty a kabáty. Zaklepal jsem.
„Můžu dál?“ zeptal jsem se přes škvíru pootevřených dveří.
„Pojď a neptej se.“ zavolala Tina. Vešel jsem dovnitř, ale jakmile jsem ji uviděl, zarazil jsem se. Zrovna se oblékala. Stála tam jen v podprsence a halenku držela ještě v ruce.
„Promiň,“ omluvil jsem se a sklonil hlavu a díval se do země. „Proč jsi něco neřekla, počkal bych…“ řekl jsem vyčítavě.
„Prosím Tě, děláš jako by to pro Tebe bylo něco nového,“ namítla, ale přesto si už halenku oblékala, aby mě zbytečně ještě více neuváděla do rozpaků.
„No, ale už spolu nechodíme,“ oponoval jsem. „A co by na to řekl Tomáš?“
„Zbytečné obavy,“ nedala se Tina. „Přišel jsi sám?“ otočila téma k něčemu jinému.
„Ne, Pája je s Tvojí mamkou v kuchyni, říkal, že ji s něčím pomůže.“
„To on jo, rád vaří a mamka zrovna dělá večeři, asi bude – no, počkej…“ zarazila se Tina uprostřed věty. „Co vlastně vy dva?“ upřeně se na mě podívala. „Když jsem Ti volala, byl jsi absolutně mimo.“
Malinko mi zrůžověly tváře. Jak ji to říct? Pak jsem si vzpomněl na náš nedávný rozhovor a má odpověď byla krátká a věděl jsem, že ji pochopí. „Sto procent.“
„Já to věděla, že to tak bude,“ vypískla a bylo mi jasné, že mou odpověď pochopila.
„Jakých sto procent?“ ozvalo se od dveří. Oba jsme se jako na povel otočili. Stál tam Pája s talířkem v ruce a díval se na nás.
„To je naše tajná řeč,“ řekla honem Tina a usmála se na mě. Pak ukázala prstem na talířek: „Co to máš?“
„Teta říkala, že to máte zkusit, jestli je to dobrý.“ Nabral na lžičku trochu polévky a dal Tině ochutnat.
„Trochu dosolit, ale jinak dobrý,“ zhodnotila chuť. Pavel se otočil ke mně.
„Ne, díky, věřím Janě, vždycky mi od ní chutná,“ odmítl jsem ochutnávku. Pája olízal zbytek polévky z talířku, gurmánsky mlaskl a odcházel zpátky do kuchyně. „Za chvíli bude večeře,“ dodal ještě jako nějaká hospodyňka, než zmizel za rohem. Rozepnul jsem si mikinu, svlékl ji a hodil na židli.
„Jé, ty máš nový šátek,“ zvolala Tina, když uviděla můj krk, který už neskrývala mikina. „Ten je krásný, půjč mi ho.“ S těmi slovy se na mě vrhla a už mi šátek rozvazovala.
„Dostal jsem ho od Páji,“ řekl jsem a nechal ji, ať mi ho sundá.
„Má krásnou barvu,“ řekla, když už ho držela v ruce. Pak se ale zarazila. „Co to tady máš?“ ukázala prstem na můj krk. Automaticky jsem si na to místo přiložil ruku.
„To nic není,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Tina mi ale stáhla ruku dolů a přejela odřené místo prstem.
„Tomu říkáš nic? Ono to jako nic nevypadá.“ Podívala se na mě vyčítavým pohledem. „Co jsi prosím tě vyváděl?“ starala se dál. Opravdu se chovala přinejmenším jako by byla moje sestra. „Doufám, že jste si s Pájou…“
„Trochu se chytil s Ondrou“ přerušil ji Pája, který se zase zničehonic objevil v pokoji. Opravdu chodí jako duch a člověk nikdy neví, kdy a kde se zrovna objeví.
„S Ondrou? A proč?“
„Jenom takové menší nedorozumění,“ odpověděl. „Jde se jíst,“ rychle dodal a odešel zpátky do kuchyně, aby se tomuto tématu vyhnul.
„Doufám, že je všechno v pohodě,“ podívala se Tina na mě a zavázala mi šátek zpátky na krk. „A proč jste se vlastně chytli?“
„No nejsem jediný, kde chce Páju pro sebe,“ usmál jsem se na ní.
„A vyhrál jsi?“
„Snad jo. I když musím uznat, že jsem si s ním moc neporadil. Překvapil mě. Spíš, jsem to byl já, kdo měl v tu chvíli co dělat,“ vzpomněl jsem si na to, jak mě Ondra bez problémů dostal na podlahu.
„Nedivím se, Ondra totiž taky dělá judo jako Pája. Oba patřili mezi nejlepší. Na mistrovství obsadili první a druhé místo,“ vysvětlila Tina, proč se tak asi stalo.
„No, možné to je. Ale pokud se mi ještě jednou dostane pod ruku, tak už mě nepřekvapí,“ zabrblal jsem, a zřejmě na mě byla vidět zlost, kterou na toho kluka pořád mám.
„Alexi! Víš, že si na tohle máš dávat bacha, nechceš se snad dostat do maléru,“ upozornila mě Tina touto větou na jednu hodně dávnou událost.
„Neboj, budu hodný…“ slíbil jsem a hned na to se z kuchyně ozvalo:
„Tino, Alexi, pojďte jíst!“
Seděli jsme u stolu a večeřeli. Bylo to přesně, jak jsem říkal. Jana je výborná kuchařka a vždy mi od ní chutnalo. Pomalu jsem žvýkal každé sousto a užíval si chuť výborné večeře. Celkově panovala dobrá nálada. Mluvili jsme o všem možném a občas padl i nějaký ten vtípek. Nějak mezi řeči, aniž bychom si to uvědomili, padla zmínka i o mě a Pájovi. Spíš to bylo tak, že si Tina nedala pozor na pusu. Prostě zapomněla, že u stolu s námi sedí i její máma, která ještě o ničem neví. Ta v ten moment zvedla tázavě obočí a podívala se na mě a na Páju s výrazem, který říkal: To myslíte vážně?
Zrudl jsem jak rajče a sklonil hlavu k jídlu, abych se na ni nemusel dívat. Prostě jsem se styděl. Nicméně Jana dál pokračovala v jídle a už se tím víc nezabývala. Aspoň to tak vypadalo. Stejně jsem měl pocit, že jen co odejdeme, tak Tinu pořádně vyzpovídá. Jenže na to, aby se její domněnka potvrdila, nemusela dlouho čekat.
Skoro jsme končili s jídlem, když Pájovi zazvonil telefon.
„Ach jo,“ povzdychl si, když se podíval, kdo mu volá. „Má jediné štěstí, že to může být pracovní, jinak bych mu to ani nevzal,“ zanadával si pro sebe, aniž by si uvědomil, že to slyšíme. Hned mi došlo, o koho jde a Pájovi v ten moment zas došlo, že je mi to jasné, protože jsem se začal mračit.
„Omlouvám se, hned to vyřídím,“ vstal od stolu a už přikládal telefon k uchu.
„Prosím? Co potřebuješ?“ a s těmi slovy zmizel ve vedlejším pokoji.
Měl jsem chuť vstát, vyrvat mu ten telefon z ruky a spláchnout ho do záchodu.
Zřejmě to na mě bylo vidět, protože se ozvala Tina: „Klid, to bude v pohodě. Nezapomeň, že Ondra u nich pracuje.“
„To vím a proto mě to sere ještě víc,“ vyhrkl jsem, aniž bych uvažoval nad tím, co říkám. Vzápětí jsem si to uvědomil a podíval jsem se na Janu. „Promiňte,“ omluvil jsem se a sklopil oči.
„To nic. Ale jen aby bylo jasno – Ty a Pája – něco mezi vámi je?“ zeptala se Jana přímo, bez nějakých okolků. Malinko jsem přikývl. Tina jen seděla, hypnotizovala jídlo na talíři a čekala, jak bude její máma reagovat. Ta pokračovala dál ve výslechu.
„Něco víc, než kamarádi?“
Opět jsem jen přikývl.
„Proto jste se s Tinou rozešli?“
Opět jen kývnutí hlavy na souhlas, aniž bych zvedl oči.
„A jseš si tím vším jistý?“ pokračovala Jana dál.
Znovu jsem jen kývl hlavou, ale to už Tina nevydržela. „Mami, přestaň.“
„Tino, nepotřebuji vědět detaily, ale chci být v obraze,“ nedala se Jana odbýt a znovu se na mě podívala. „Vaši to ví?“
Opět jen přikývnutí. Pak jsem se ale vzpamatoval a začal konečně mluvit, i když jsem stále nebyl schopen se podívat Janě do očí. „Ví to o mně, ale neví o Pájovi.“ Nervózně jsem vidličkou šoupal brambor po talíři.
„A vzali to jak?“
„Určitě nebyli nadšení, ale přijali to,“ řekl jsem opatrně, protože jsem měl pocit, že kdybych řekl něco jiného, tak se Jana hned rozběhne k nám domů. Ta si opravdu oddychla, jako by ji spadl velký kámen ze srdce.
„Ještě, že jsou na světě i rozumní rodiče, když si vzpomenu na Páju, sestřenka to dodnes nemůže pobrat.“
„Mami, prosím,“ vložila se do toho znovu Tina. „Je to všechno čerstvé, tak do toho nerýpej,“ řekla trochu drze.
„Už nebudu. Hlavně, že jsou vaši v pohodě,“ odpověděla Jana na Tininu prosbu. Konečně jsem zvedl oči. Viděl jsem v jejím pohledu upřímnou starost a potvrdila to i následující větou: „Mám Tě ráda, Alexi a nerada bych, aby se Ti stalo něco podobného, co Pavlovi.“
Poslední věta mě zaujala. Hned jsem si vzpomněl na hotel, kdy Pája přišel z chodby a brečel. Že by to mělo něco společného s tím, co teď Jana řekla? Už jsem otvíral pusu, že se na něco zeptám, když nás vyrušil Pavlův hlas od dveří.
„Hned jsem zpátky, jen si něco vyřídím“ a zabouchl za sebou dveře. Chvilku jsem koukal směrem, kde zmizel, pak mě však do reality vrátila Jana, která vstala od stolu a začala sbírat prázdné nádobí. Rychle jsem dojedl poslední tři sousta a podal jsem jí talíř.
„Děkuji,“ řekl jsem ji, když si talíř ode mne přebírala.
„Hlavně, že Ti chutnalo,“ odpověděla a skládala nádobí do dřezu.
„Nemyslím jen večeři,“ řekl jsem a vstal jsem od stolu. Jana se na mě usmála, pak se otočila zpátky ke dřezu a pustila se do mytí nádobí. Vzal jsem utěrku a šel ji pomoct, zatím co Tina ještě dojídala. Často jsem u nich zůstával na oběd nebo večeři, věděl jsem, proto kam co patří, tak nám to mytí šlo docela rychle. Zrovna jsem uklízel skleničky, když jsem se zarazil a zahleděl se přes okno ven.
Naproti přes ulici, vedle auta, stál Pája s Ondrou a o něčem spolu mluvili. Jen co jsem Ondru zahlédl, začala ve mně vřít krev. Žárlivost a vztek. Tihle dva kamarádi si v mém těle zase dali dostaveníčko. Stál jsem u toho okna, v jedné ruce mačkal utěrku, v druhé skleničku a upřeně se na ně díval. Živě o něčem diskutovali. Najednou Ondra chytil Páju za loket, až mu málem vypadly papíry, co držel v ruce a přistoupil k němu blíž. Na můj vkus hodně blízko. To mi stačilo. Začal jsem vidět rudě. Hodil jsem utěrku na stůl, vedle zprudka postavil skleničku, nazul rychle boty a beze slova vystřelil ven z bytu. Jana s Tinou za mnou volaly, abych se vrátil, ale já neposlouchal. Rozhodl jsem se, že půjdu Ondru zabít. Anebo mu přinejmenším přerazit nos. Cokoli, co by ho na hodně dlouho vyřadilo z provozu.
Tina šla zavřít dveře, které za mnou zůstaly otevřené. Vrátila se zpátky do kuchyně. Stály s Janou proti sobě.
„Mami, mám strach, že se porvou,“ řekla Tina a otočila se k oknu.
„No, to já taky, ale asi s tím nic nenaděláme,“ povzdechla si Jana a také se s obavami dívala ven z okna na kluky. Tina k ní přikročila blíž a položila jí hlavu na rameno.
„Víš, Alex se už s Ondrou asi trochu popral, má odřený krk, proto má ten šátek.“
„Snad to bude dobrý. Přeci jen jsou venku, kde jsou na očích,“ pohladila Jana Tinu po vlasech.
„Doufám, že jo. Ale jestli si něco udělají, tak je vlastnoručně zabiju,“ řekla Tina a dál hleděla ven na oba kluky, ke kterým jsem právě – celkem rázným krokem přicházel a vypadal jsem, že toho zmetka jednou ranou srazím na zem.
Ve vteřině jsem seběhl schody a vystřelil ven z domu rovnou přes cestu za Pájou a Ondrou. Ani jsem se nedíval, jestli zrovna nejede auto. A měl jsem štěstí, že nejelo. Zřejmě bych teď byl na placku a neměl tak možnost zmrzačit Ondru. Docházel jsem právě k nim, když jsem zaslechl Páju, jak říká:
„Pusť mě. Už jsem Ti to jasně řekl několikrát, tak co na tom nechápeš?“
Ondra se k němu naklonil. Viděl jsem jednu jeho ruku, jak se ovíjí Pavlovi kolem pasu. Už otvíral pusu, že něco řekne, když tu jsem k němu přiskočil. Chytil ho za zápěstí ruky, která držela Pájův loket. Škubnul jsem s ní a otočil Ondru k sobě. Byl tak zabraný do hovoru, že si mě ani nevšiml a byl proto dost překvapený, když mě viděl.
„TY!“ vzmohl se jen na jedno slovo. Chtěl ruku vyškubnout, jenže já ho držel jak ve svěráku a nehodlal ho jen tak pustit. K tomu mi pomáhal vztek a taky touha vrátit mu to, co mi on udělal na hotelu. A navíc – byl tu Pája a na něho mi ten zmetek sahat nebude.
„Alexi…“ ozval se rychle Pája. Jenže já neposlouchal. Donutil jsem Ondru couvnout pár kroků, až se zastavil na kraji trávníku.
„Na koho si myslíš, že tu saháš?“ vztekal jsem se.
On se jen ušklíbl a polohlasně řekl: „Přišel jsi využít mou nabídku?“
„Pozdě, Pája byl rychlejší.“
Ondra vypadal, jako by spolkl citron. Já měl ale v tu chvíli rudo před očima a chuť ho na místě jednou ránou zatlouct do země. Byl jsem u něj tak blízko, že jsem cítil jeho dech. Stačilo se jen trochu naklonit a mohl jsem se mu zahryznout do krku.
„Myslíš, že když jsi mě jednou překvapil, že si s tebou neporadím?“ vrčel jsem na něj dál. V tuto chvíli jsem měl převahu. Tentokrát jsem ho překvapil já, byl jsem vyšší a hodně nasraný, a vztek a adrenalin kolující v mých žilách mi dával sílu. Drtil jsem mu zápěstí a nehodlal jsem ustoupit. Bylo mi jedno, jestli je dobrý v judu. Já se uměl taky prát. Už jsem si s pár takovýma poradil. Ondra zapíchl nohy do trávníku, abych ho už nedonutil couvnout ani o jeden krok.
„Nepleť se mezi nás, už jsem ti to jasně řekl v hotelu,“ zasyčel mi ta slova do tváře a znovu se pokusil vytrhnout ruku z mého sevření. Ale marně.
„Zapamatuj si, že není žádné vy! Jsem to teď JÁ a Pája. A jestli to nechce Tvoje hlava pobrat, vysvětlím Ti to jinak!“ pokračoval jsem a měl jsem pocit, že i vzteky prskám.
„Myslíš, že se bojím někoho, jako jsi ty?“ řekl Ondra a snažil se, aby v hlase nebyly znát žádné emoce, ať už strach nebo zlost. „Už jsem Ti jednou řekl, že máš Pavla nechat na pokoji.“ Ušklíbl se a podíval se na mě s výrazem, který říkal: rozmáznu Tě jako slimáka. To mě naštvalo ještě víc. Udělal jsem znovu krok vpřed a Ondra o malinký kousíček couvnul. Na rameni jsem ucítil ruku.
„Alexi, přestaň,“ slyšel jsem Páju za sebou, ale neposlechl jsem ho.
Pomalu, ale jistě jsem se přestal ovládat. Volnou rukou jsem Páju odstrčil a pak ji afektovaně zvedl Ondrovi před oči. Cuknul hlavou, protože to vypadalo, že mu chci jednu vrazit. Já mu ale jen ukázal své předloktí, na kterém se od zápěstí až k lokti táhla dlouhá jizva.
„Tohle rozhodně nemám od kočky. Ten druhý skončil v nemocnici. Slíbil jsem, že se nebudu rvát, ale u tebe ten slib klidně poruším,“ řekl jsem a napřaženou ruku zaťal v pěst Ondrovi přímo před očima. Stmívalo se a chabé světlo z pouliční lampy osvětlovalo celou tu scenérii, jako na jevišti v divadle. To světlo vytvořilo stíny i na mém obličeji a ještě víc tak podtrhlo můj vzteklý výraz. Musel jsem vypadat děsivě, protože se Ondra zarazil a jeho ironický úšklebek najednou někam zmizel. Pár vteřin nic neříkal, ale pak se vzpamatoval a bylo vidět, že nehodlá stáhnout ocas a vzdát se jen tak.
„Nebudeš mi říkat, co mám dělat!“ vykřikl a ohnal se po mě volnou rukou.
Uhnul jsem akorát včas, abych se vyhnul jeho pěsti, která mi mířila na bradu. Tím jsem však povolil sevření jeho ruky a on se mi vytrhnul. Nepočítal však s tím, že jsem rychlejší, než se na první pohled zdá. V mžiku jsem se rozmáchl a udeřil ho do břicha. Současně s úderem jsem mu podrazil nohy a on odletěl na zem a dopadl do trávy. Už jsem se chtěl na něj vrhnout, ale v tom mi Pavel skočil na záda a chytil mě do kravaty.
„Pusť mě! Jdu ho zabít!“ křikl jsem na Páju a snažil se ho ze sebe shodit.
„ALEXI, PŘESTAŇ!!“ zařval mi do ucha a měl co dělat, aby mě udržel. Já byl úplně mimo a opravdu hrozilo, že někomu ublížím. Ondra seděl na trávě a držel se za břicho. Díval se na nás a zřejmě přemýšlel, jestli to bude pokračovat, nebo jestli se Pavlovi podaří mě zastavit. Ten trochu povolil sevření a já toho využil. Vytrhl jsem se mu, silně do něj strčil loktem, že musel couvnout. Hned jsem se znovu hnal po Ondrovi. Ten se začal rychle zvedat na nohy, aby se připravil na protiútok, nebo aspoň na obranu. Byl jsem od něj na dosah, už jsem se napřahoval k další ráně. Když tu mě někdo strhnul bokem, zahákl mi nohy a já byl v mžiku na zemi. Rychle jsem se otočil a chtěl se zvednout a zaútočit, ale to už se na mě vrhla vysoká postava. Skočil po mně, vyhnul se ráně, kterou jsem mu chtěl uštědřit, rychle mě chytil pevně za ruce a zalehl tak, že jsem se stěží mohl hnout.
„OKAMŽITĚ TOHO NECH!!“ zařval mi do tváře. Byl to Tomáš. Zafungovalo to na mě jako velká červená stopka. Přestal jsem sebou škubat, zůstal ležet na zádech a prudce oddechoval.
„Co, prosím Tě, blbneš?!“ řekl o něco tišeji, přesto však hodně důrazně. Díval jsem se na něj jako na zjevení a pomalu přicházel k sobě.
„Jestli se nevzpamatuješ, osobně Ti rozbiju hubu!“ pokračoval Tomáš.
Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Můj pohled padl na dům za Tomášem. V jednom rozsvíceném okně stála Jana s Tinou a i na tu dálku jsem viděl jejich strach z toho, jak to všechno dopadne. Očima jsem dál hledal Páju. Ten sbíral ze země papíry, které před tím zahodil, když na mě skočil. Ondra stál kousek od něj, něco mu říkal a snažil si očistit oblečení. Pája sebral poslední papír ze země, srovnal si to v rukách a otočil se k Ondrovi. Také mu něco říkal. Ke mně toho moc nedošlo, moc jsem jim nerozuměl a jediné co jsem pochytil, bylo: „… dobře si to rozmysli…“, protože tohle Pája řekl celkem důrazně. Podíval jsem se zpět na Tomáše. Když si všiml, že ho už celkem vnímám, sklonil se ke mně a klidným hlasem se zeptal: „Už ses uklidnil?“
„Hm,“ zazněla velice krátká odpověď.
„To neznělo dost přesvědčivě. Už jsi zapomněl, co se tenkrát stalo? Chceš se znova dostat do maléru? Slíbil jsi všem, že se to už nestane.“ Nadechl se a pokračoval: „Tak co? Když tě pustím, neuděláš nic, co bys neměl?“
Chvilku jsem mlčel a hlavou se mi honilo, co by se asi stalo, kdyby se tam Tomáš neobjevil. Stačilo už jen pár vteřin, a mohlo být hodně zle. Pak by mě už asi nikdo nezastavil.
„Alexandře! Tak co? V klidu?“ zeptal se mě znovu Tomáš a přitlačil mi koleno do stehna, aby mně probral.
„Jo, v pohodě,“ promluvil jsem konečně a podíval se na něj. „A slez ze mě, nebo si budu myslet, že jsi taky teplej.“
„Ty seš debil,“ zasmál se Tom, ale pustil mě a postavil se. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Oprašoval mi záda od špíny. „Můžeš být rád, že nepršelo. Byl bys celý od bláta.“
„Hm, ty bys měl mokré kolena,“ řekl jsem a ukázal prstem na jeho špinavé kalhoty. Tomáš se začal oprašovat, ale po očku mě stále sledoval, připraven kdykoli zakročit. Měl oprávněné obavy, že bych zas mohl vyletět. Mluvil jsem sice s ním, ale pořád jsem se díval směrem ke klukům. Stáli u auta
a o něčem mluvili. Ondra se zamračil, udělal krok k Pájovi a naklonil k němu hlavu. Něco mu říkal, ale já neslyšel co. Nelíbilo se mi, jak blízko u něho zase je. Vykročil jsem směrem k nim. Ale to už mě Tomáš chytal za košili, protože to předpokládal a jeho odhad byl správný. Cítil jsem, jak se látka košile napíná a raději jsem se zastavil. Ondra s Pájou zachytili můj pohyb a oba se k nám jako na povel otočili. V Ondrově tváři se zračil vztek. Měl svraštěné obočí až tak, že se mu na čele udělala hluboká vráska, která kazila jeho dokonalý vzhled. Udělal jsem další krok, ale opakované praskání švů mé košile, a Tomův rozkaz: „Stůj!“ mě znovu zabrzdil. Nechtěl jsem riskovat, že mi košili rozerve, nebo že mě něčím vezme po hlavě.
„Myslím, že bys měl odjet!“ ozval se za mnou Tomáš směrem k Ondrovi. „Moc se mi nechce znova tuhle bestii krotit.“ Držel mě za košili, rozhodnutý nepustit mě dál ani o jeden krok.
A že mě musel držet pevně. Bylo jasné, že pokud se Ondra nesebere a neodejde, tak znova vyletím, i když jsem slíbil, že to neudělám. A Tomáš to dobře věděl. Měl jsem pocit, že mi adrenalin rozerve všechny žíly v těle. Cítil jsem, jak mi ve spáncích pulsuje krev. Bezděčně jsem si k nim přiložil prsty a přitlačil, abych to zastavil. Nepomohlo to a navíc mě rozbolela hlava.
Pavel něco řekl, pak otevřel dveře auta. Byl to jasný povel k tomu, aby Ondra nasedl a odjel. Evidentně to Pája už nechtěl dál protahovat a riskovat, že nebudu brát ohledy na svou košili a znovu vystartuji. Ondra poslechl. Nastoupil do auta, a když si zapínal pás, vyklonil se a něco ještě řekl. Pak na mě hodil poslední vražedný pohled, zabouchl dveře a odjel.
Slyšel jsem, jak si Tomáš s Pavlem oddychli.
„Hajzl jeden,“ ulevil jsem si a přestal si masírovat naběhlé žíly na spáncích. Podíval jsem se na dům před sebou. Tina zrovna zavírala okno. Určitě si s Janou taky oddychly, že se nestalo nic horšího.
„Jdeme nahoru,“ zavelel Tomáš a postrčil mě směrem k cestě. Mlčky jsme přešli cestu a vešli do domu. Pod schody se ale Pavel najednou zastavil. I my jsme se zastavili a otočili se k němu.
„Můžeš mi to vzít nahoru?“ požádal Toma o službičku a podával mu lejstra, které držel v ruce. Udiveně jsme na něj pohlédli.
„Potřebuji si s touhle bestií něco vyjasnit,“ řekl a podíval se na mě.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se ho Tomáš, protože věděl, že uvnitř mě ta bestie opravdu pořád řádí jak pominutá. Za ty roky, co se známe, mě má moc dobře přečteného.
„Neboj, jsem rozený krotitel šelem,“ řekl Pája a dal mu papíry do ruky.
„Radši si pod tím pojmem nebudu nic představovat.“ Tomáš, vzal papíry a vyběhl schody nahoru. Jen co jsme slyšeli zabouchnutí dveří, Pája se ke mně otočil.
„Co to mělo být? To jsi ho vážně chtěl přizabít?“
Blbá otázka. Jasně, že chtěl. A pořád chci, jen už není po ruce.
Adrenalin v mé krvi pořád ještě nebyl na ústupu. „Ne, jen jsem ho chtěl zmrzačit a polámat mu ruce, aby na Tebe už nešmátral,“ řekl jsem nahlas a zamračil jsem se.
„Alexi, nechápu, kde se to v Tobě vzalo,“ pokračoval Pája.
„Moje temná stránka,“ ušklíbl jsem se. „A upozorňuji, že jsem se ještě neuklidnil.“
„Nevím, proč jsi tak vyletěl, zvládl bych ho. A hlavně v klidu.“
„Neměl jsem na to už nervy. Sahal na Tebe a Ty jsi říkal, že budeš jen můj,“ připomněl jsem mu, co mi řekl v hotelu. V mém hlase byl pořád znát vztek.
„Řekl jsem mu to. On by se s tím srovnal, teď když už je jisté, že jsme my dva spolu,“ namítl Pája.
„Takhle mu to aspoň došlo rychleji a hned na místě,“ poznamenal jsem. Pavel se postavil těsně přede mne a upřeně se na mě podíval. Bylo vidět, že se zlobí.
„To zmlátíš každého, kdo se ke mně přiblíží?“
„Ne, jen jeho. A navíc, dlužil jsem mu to za ten hotel.“ Zadíval jsem se mu do těch jeho nádherných očí. Nešlo to jinak. Dalo by se tomu říct – absolutní oční přitažlivost. V ten moment jsem nevěděl jak dál. Jestli se ještě něco zeptá, nebudu vědět, jak odpovídat.
„Nebudeš se kvůli mně rvát?“ zeptal se.
Tak tohle je celkem jednoduchá otázka. „Nebudu,“ odpověděl jsem.
„Slibuješ?“ položil mi další jednoduchou otázku, ale tentokráte jsem neodpověděl. Pája se na mě upřeně díval těma svýma úžasnýma očima. „Slibuješ?“ zeptal se znovu.
Nadechl jsem se. „Ne.“ Znovu jsem se nadechl, jako by mi činilo velké potíže odpovědět. „Neslibuji, ale budu se snažit.“ Dál jsem se utápěl v tom jeho pohledu.
„Upřímnost se cení, to mi zatím stačí,“ usmál se na mě konečně Pavel. Já z toho všeho, co mi v poslední půlhodině zvedlo adrenalin, z toho jak Pája stál tak blízko a díval se na mě tím svým odzbrojujícím pohledem, začal nad sebou ztrácet kontrolu. Tentokráte jsem ale nechtěl nikoho přizabít. Chtěl jsem něco jiného. Hučelo mi v uších a Pájův hlas jsem skoro neslyšel. Něco mi říkal a já nevěděl co. Najednou jsem ho popadl za ruku a stáhl ho dolů pod schody ke sklepním dveřím. Přirazil jsem ho na stěnu, natlačil se na něj, chytil jeho hlavu do svých dlaní a začal ho dravě a hladově líbat, jako bych ho chtěl sežrat zaživa.
Pavel byl tak překvapen, že se chvíli nezmohl na jakoukoli reakci. Jen stál a přijímal můj šílený polibek s rukama zapřenýma o má ramena. Pak se ale vzpamatoval a na sílu mě od sebe odstrčil na délku své paže.
„Zadrž, prosím Tě, co to do Tebe vjelo?“ Podíval se na mě a snažil se popadnout dech. Já jen stál a také oddychoval a díval se na něj pohledem hladové šelmy.
„Chci Tě,“ řekl jsem a znovu se k němu přiblížil. Pája mě chytil za ruce a bránil mi v tom, abych se na něj přitiskl. I přesto jsem se k němu dokázal naklonit a měl hlavu až u něj. Pavel se na mě chvilku mlčky díval, ale pak sám přitiskl své rty na mé. Naše jazyky se střetly a polibek se stával vášnivější a hlubší. Přesto mě ale dál držel za předloktí a nedovoloval, abych se přiblížil byť jen o centimetr.
„Chci Tě.“ Zašeptal jsem znovu, když se naše ústa rozpojila, abychom se mohli pořádně nadechnout. Opravdu jsem se jen horko těžko ovládal, chtěl jsem Pavla složit hned tady na zem a udělat mu to, co on mě v hotelu. Nechápal jsem, kde se to ve mně vzalo. Ale zřejmě to byl výsledek všeho toho, co se událo v poslední půlhodině. Dívali jsme se na sebe a oddychovali, jako bychom právě doběhli závod ve sprintu. Najednou byla tma. Zhaslo chodbové světlo a my se ani nenamáhali rozsvítit. Znovu jsem se k němu naklonil. Třetí vášnivý polibek. Trochu jemnější, než ty předchozí, ale má touha ve mně přetrvávala. I přesto, že mě Pája pevně držel, přibližoval jsem se k němu čím dál víc. Už jsem mu zajížděl rukou pod triko, když tu mě tvrdě odstrčil, až jsem málem ztratil rovnováhu a byl jsem donucen udělat krok zpět.
„DOST!“ zastavil mě docela hlasitým povelem.
„Proč?“ zeptal jsem se rychlostí blesku a začal se cítit uraženě, že mě Pája odstrčil.
„Myslíš, že bych to chtěl s Tebou dělat tady, na té špinavé zemi, kde může kdykoli někdo přijít?“ Neviděli jsme na sebe, protože dolů pod schody nedosáhlo ani světlo z pouliční lampy. Ale kdyby to bylo možné, tak by Pája jasně viděl, že to opravdu chci a že jsem nadržený, jako bych minimálně rok držel celibát. I přesto, že jsem si pomalu začal uvědomovat, že má pravdu, utekla mi z pusy poznámka:
„Ale já to chci udělat Tobě.“
Ticho. Nevěděl jsem jak se Pája tváří, ale asi byl hodně překvapen. Ještě chvilku bylo ticho a pak se ze tmy ozvalo: „Už jsi to tak někdy zkoušel?“ Dal mi tuhle otázku, i když znal předem odpověď.
„Ne,“ musel jsem přiznat, „ale to neznamená, že to nechci.“
„Nespěchej,“ povzdechl si Pája. „Ještě jsi to s nikým takhle nedělal a nechci riskovat vážný úraz. Jsi nabušený adrenalinem a sotva se ovládáš.“
Musel jsem uznat, že má opět pravdu. Sedl jsem si na schod.
Pája musel poznat, jak se zrovna cítím, protože dodal: „Tvá nabídka je lákavá, Alexi, ale dej tomu trochu času. Ono to nejde jen tak hrk strk, musíš se to naučit, jinak bys mohl ublížit.“
Díval jsem se směrem, odkud zněl jeho hlas. Seděl jsem v té tmě a uvažoval nad tím, co řekl. Opravdu jsem mu mohl ublížit a navíc jsem si vzpomněl, jak mě samotného to bolelo a to byl Pája opatrný. Postavil jsem se a udělal dva kroky směrem, kde Pavel stál.
„A naučíš mě to?“ zeptal jsem se potichu. Mé oči si už přivykly tmě a já viděl jeho obrys. Stál pořád opřený o stěnu, kde jsem ho před chvílí tak surově přimáčkl. Opřel jsem se rukama o zeď vedle jeho hlavy. Pod pravou rukou jsem ucítil vypínač, ale než jsem stihl zareagovat, světlo se rozsvítilo. Pavel se mi díval přímo do očí. Náhoda, nebo opět ta absolutní oční přitažlivost?
„Naučím,“ odpověděl na mou otázku s jemným úsměvem.
„Bolí to pokaždé?“ zašeptal jsem.
Pája si mě přitáhl k sobě a objal mě. „Ne, nebolí. Naučím Tě všechno, ale nic se nesmí uspěchat.“ Políbil jsem ho a on opětoval můj polibek. Byl vášnivý a vyzývavý, ale já už raději nechal ruce opřené o stěnu. Pavel měl pravdu a já nechtěl nic zkazit.
„Měli bychom jít nahoru, než se sem ten Tvůj kamarád přižene a zmlátí nás oba,“ řekl Pája, když jsme se od sebe konečně odlepili. „Stačilo mi vidět, jak Tě venku srovnal, nerad bych to vyzkoušel na vlastní kůži,“ usmál se.
„No, je zatím asi jediný, kdo si se mnou umí poradit. Měl bys k němu jít na školení, pokud to chceš se mnou přežít ve zdraví.“
Pavel se podíval na mou pravou ruku vedle své hlavy a ukázal prstem na tu dlouho jizvu. „Tohle nemá doufám na svědomí on?“
„Ne, pro boha. Tomáš by nikdy na nikoho nevytáhl nůž. Ale je fakt, že u toho byl. A dobře, že tam byl, jinak by ten druhý neskončil na chíře ale přinejmenším na ARU.“
„Alexi, začínáš mě děsit,“ podíval se mi Pája zkoumavě do očí.
„Neboj,“ odpověděl jsem rychle. „Sice jsem se tak do tří rvaček zapletl, ale nejsem rváč, který to vyhledává. Bohužel ale ta poslední bitka dopadla dost blbě. Tohle je památka,“ ukázal jsem na jizvu, „a málem mě vyhodili ze školy. Navíc jsme toho hodně museli vysvětlovat na policii.“
„Vlastně vzpomínám si, že Tina jednou něco říkala o tom, že má kluka v nemocnici, asi mluvila o tomhle. Ale muselo to být dost drsný, co?“ zeptal se Pája.
„To bylo,“ přikývnul jsem. „A tenkrát jsem si řekl, že už se do ničeho nezapletu,“ dořekl jsem a vzápětí se zarazil.
Vždyť já vlastně dneska porušil slib.
„Promiň, Pájo, že jsem tak vyletěl. Já jen… ten kluk mě vážně vytáčí od první chvíle, co jsem ho viděl s Tebou v autě.“
„To je v pohodě. Zapomeň na to. Ale tu historku si někdy rád poslechnu, ať vím, proč máš vlastně tuhle ozdobu.“ Chytil mě za pravačku, na tu jizvu mě políbil a jemně špičkou jazyka přejel po celé její délce. Zamrazilo mě. Málem se mi zastavilo srdce a po celém těle se mi naježily chlupy.
„Nedělej to, nebo se neuhlídám“ zaskučel jsem a přivřel jsem oči.
Zřejmě i Pája měl stejný problém, protože hned na to následovala otázka.
„Mohl bys přespat dneska u mě na hotelu?“
Těžký kalibr. Vystřelil a trefil do černého. Na to se dalo odpovědět jedině kladně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.