Alexandr 6

Zbytek týdne utekl strašně rychle. Ve škole jsem už dohnal vše, co jsem potřeboval. Kosmickou rychlostí se ale blížily jazykové zkoušky. Byl jsem z toho čím dál víc nervóznější. I na Tině to bylo také vidět. Většinou jsme do školy udělali jen to nejnutnější a pak se učili do kola jen francouzštinu a ruštinu. Učili jsme se, co to šlo a občas jsme zůstali u jednoho nebo druhého i dlouho do večera. Nejinak tomu bylo i v sobotu. Byli jsme u nás doma a učili se. I přesto, že byl před námi prodloužený víkend, protože v pondělí byl státní svátek, my seděli a žvatlali francouzsky nebo rusky. Když už bylo dost hodin, rozhodli jsme se to ukončit. Šel jsem Tinu doprovodit domů. Po cestě jsme probírali kde co. Došlo i na Lukáše a Tomáše. Tina říkala, že jí už Lukáš dal pokoj. Aspoň prozatím. Zatím, co Tomáš byl Tině čím dál blíž. Dokonce ji i doprovázel domů – prý pro jistotu, kdyby si zas někdo něco chtěl dovolit. Beztak si myslím, že to nebylo jen kvůli tomu.
„To abych se ho začal bát, co? Ani se nedivím, že už Lukáš neotravuje, když je Tom na Tobě pořád tak přilepený,“ zasmál jsem se.
„Snad bys nezačal žárlit,“ drcla do mě Tina loktem.
„Prosím Tě, já? No a co si vlastně myslíš o Tomášovi?“ zeptal jsem se.
„No…“ mírně se začervenala, „… no, nevím. Začíná se mi docela líbit.“
Naklonil jsem se k ní a zašeptal ji do ucha. „Taky se mu líbíš.“
„Fakt?“ podívala se na mě a zčervenala ještě víc.
Vešli jsme do ulice, kde Tina bydlela. Při pohledu na její dům, jsem se zarazil a zůstal stát. Ze vchodu právě vyšel Pája. Při pohledu na něj, se mi málem zastavilo srdce. Tina do mne narazila.
„Co je?“
Pak se podívala stejným směrem. „Jé, Pájoš, pojď!“ žduchla do mě a vyrazila za ním.
Jenže on, aniž by si nás všiml, nastoupil do přistaveného auta, které se hned rozjelo směrem k hotelu. Když projížděli kolem nás, všiml jsem si, že auto řídí nějaký mladý kluk. Velice živě se bavili a oba dva se usmívali. Zůstal jsem stát jako opařený. Díval jsem se za odjíždějícím autem a před očima měl stále to, jak se na sebe usmívali a ten druhý kluk položil Pájovi ruku na rameno.
Co to bylo? Kdo to byl? Žaludek se mi sevřel nepříjemným pocitem. Povzdechl jsem si. Asi proto se neozval. Neměl důvod. Když si uvědomím, jak hezký kluk s ním byl, s tím se nemůžu rovnat.
„Do prčic,“ povzdechl jsem si.
„Ale no tak, Alexi,“ postavila se Tina přede mne. „Co se děje?“
„Co asi? Viděla jsi ho? Myslím toho druhého, Vypadali jako dva milenci.“ odpověděl jsem.
„To ještě nic neznamená. Pája navíc potřebuje někoho, kdo ho odveze. Minulý týden mu ukradli peněženku se všemi doklady a čeká, až bude mít hotový nový řidičák.“
„Znáš toho kluka?“ zeptal jsem se, jako bych neslyšel její odpověď.
„No jo, pracuje u nich ve firmě,“ řekla trochu váhavě Tina.
Stejně nevím, co jsem si myslel, že snad bude hned můj? Asi jsem vážně do Pavla zamilovaný. Vždyť mě rozhodí každá maličkost, která se ho týká.
„Prosím Tě přestaň. Děláš si zbytečně starosti.“ Tina mě popadla za ruku. „Pojď. Udělám Ti kafe.“ Dotáhla mě až k nim do baráku. Zastavili jsme se před jejími dveřmi. Za nimi byl zastrčený lístek. Tina ho rozevřela.
„Ahoj Tino. Zastavil jsem se, ale nebyli jste doma. Budu tu do středy. Jsem v hotelu jako vždycky. Zkusím ještě přijít, ale nevím kdy, musím toho v práci hodně zařídit. Pozdravuj tetu. Ahoj P.“

„No, vidíš, o mně ani zmínka.“
„Alexi, to určitě není tak, jak si myslíš,“ Tina mě chytla za ruce. Podíval jsem se na ní. Vždy, když mě takhle držela, cítil jsem se v pohodě. Tentokrát to ale nemělo valný účinek. Podíval jsem se na ní.
„Nezlob se, ale sama nevypadáš moc přesvědčivě.“
„Neblbni, říkám, že u nich pracuje.“
„A není to náhodou ten jeho bývalý kluk, o kterém jsi mluvila?“ zeptal jsem trochu nepříjemně. Tina si povzdechla.
„Jo, je,“ odpověděla a pak rychle dodala: „Ale vždyť jsem říkala, že to skončilo po Pavlově maturitě.“
„No ale kdo ví. Neozval se ani jednou blbou zprávou. Co jsem si namlouval,“ dál jsem pochyboval.
„Prosím Tě neblbni. Určitě to bude jinak, než si představuješ.“ Odemkla dveře. „Pojď na to kafe.“
„Nezlob se, nejdu. Nemám náladu,“ odmítl jsem pozvání. „Jdu domů.“
„Počkej ještě,“ zastavila mě Tina. Vytáhla telefon a vytočila Pájovo číslo. Chvilku ho držela u ucha. „Nebere to. Zavoláme mu později.“
„Ne, jdu domů.“ Políbil jsem ji na tvář, otočil se a šel pryč.
„Ale! Počkej!“ zavolala na mě.
„Neboj, to bude dobrý!“ zamával jsem ji ještě od schodů a vyšel ven.
Zklamaný. To jediné slovo teď vyjadřovalo mou náladu. Sklesle jsem šel pomalu domů. Tolik věcí se mi honilo hlavou.
Je možné, že jsem se do něj tak bezhlavě zamiloval, že mám teď problém, ho vidět s někým jiným?
Zklamání vystřídala bolestná touha.
Chci ho vidět. Chci vědět, jak to je. Proč se neozval, jestli o mě vůbec stojí, nebo všechny ty jeho náznaky nemyslel vážně? A ten sen – stane se někdy skutečností? Přece má zodpovědnost mi to všechno vysvětlit, když už se mi vecpal i do snu.
Aniž bych si to uvědomoval, prošel jsem kolem našeho domu a mířil k hotelu. Když jsem byl na dohled, zpomalil jsem. Před hotelem stálo auto, ve kterém Pája odjel. Zastavil jsem se. Přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat. Udělal jsem ještě dva kroky, ale pak jsem to vzdal. Jsem prostě zbabělec. Rozhodl jsem se jít zpátky domů.
„ALEXI!“ zaslechl jsem zavolání.
Otočil jsem se. Pája stál před hotelem a díval se na mě. Zůstal jsem stát a také jsem se na něj díval jak na boží zjevení. Vykročil mým směrem. Už jsem chtěl také udělat ten krok, jenže v tom momentě vyběhl z hotelu ten druhý kluk. Chytil Páju za ruku a zastavil ho. Postavil se před něj a podával mu telefon. Můj úsměv zmrznul.
On stojí tak těsně u něj a drží ho za ruku!
Neměl jsem sílu čekat, co bude dál. Už jen pohled na to, jak Páju drží, mě ničil. Otočil jsem se a utíkal domů. Cestu jsem zvládl v rekordním čase. Vyběhl jsem schody a vběhl do bytu. Rychle jsem shodil boty a bundu, a aniž bych cokoli řekl, zmizel jsem v pokoji. Zabouchl jsem dveře, skočil na postel. Přestal jsem uvažovat racionálně. Slzy se už dávno nezadržitelně prodraly ven a vpíjely se do polštáře, Zabořil jsem do něj hlavu a nechtěl jsem už nikdy nikoho vidět. Vzlykal jsem a z hlavy jsem stále nemohl vyhnat ten obraz, jak ten kluk drží Páju za ruku a usmívá se na něj. Byl jsem z toho tak mimo, že jsem si ani nevšiml, kdy do pokoje vešla máma. Zavřela za sebou dveře a přišla ke mně. Chvilku nade mnou stála a dívala se, jak mačkám polštář a brečím do něj. Posadila se vedle mě, položila mi ruku na hlavu a já ji konečně zaregistroval. Snažil jsem se zastavit vzlykání, ale moc to nešlo.
„Co se děje, Alexi?“ zeptala se máma starostlivě.
„O nic nejde,“ odpověděl jsem.
„Kdyby o nic nešlo, nebrečel bys tu.“
„To bude v pohodě.“ Moc se mi nechtělo vysvětlovat, co se děje a co se mi právě honí hlavou.
„No tak to vidím na potíže s láskou?“ pokoušela se máma o veselejší tón, aby trochu odlehčila situaci. Jenže tím uhodila hřebík na hlavičku a já z pláče pomalu začal přecházet ke vzteku. Proč mi nedá pokoj. Nechce se mi o tom mluvit. Už tak je to těžké.
„Říkám, že o nic nejde,“ řekl jsem trochu víc zprudka.
Jenže ona jako by neslyšela. „No tak, nějaké nové děvče?“
„Ne,“ odpověděl jsem stroze.
„Alexi, poznám na Tobě…“
„Prosím Tě, nech toho!“ přerušil jsem ji a začal se vztekat čím dál víc.
„Dobře, ale nevymluvíš mi, že tu brečíš kvůli nějaké hol…“
„Žádná holka!“ Opět jsem ji nenechal domluvit a dokonce jsem i zvýšil hlas.
Máma se zarazila: „Alexi?“
Otočil jsem se k ní. Díval jsem se na ni svýma uslzenýma očima. Vše co se během uplynulé půlhodiny stalo, zapůsobilo na mě jako zemětřesení a má pevná vůle a klid byly rázem pryč. Vztekal jsem se na vše, na Páju, na toho neznámého kluka i na mámu, že je tak nesnesitelně zvědavá. A díky tomu vzteku jsem nad sebou ztrácel kontrolu.
„Chci Ti pomoct, Alexi,“
„A jak?“ zeptal jsem se úsečně.
„Nevím, protože mi není jasné, o co jde.“
„Vážně to chceš slyšet?“ Ten vztek ne a ne ustoupit.
„Ano… a jediné co mě momentálně napadlo, jsou problémy s děvčetem.“
Sopka vybuchla. „Žádná holka!!“ vyjel jsem a znova zvýšil hlas.
„Tak co?!“ zvýšila hlas i máma a upřeně se na mě dívala.
„KLUK!“ skoro jsem už křičel. „Kluk je to, stačí?!“ otočil jsem se zpátky do polštáře. Nemohl jsem se na ni dívat. Nevěděl jsem jak se zrovna tváří a bylo mi to v tu chvíli jedno. Neměla se tak vyptávat. Chvilku bylo ticho.
„Kluk?“ zeptala se nejistě. „Kamarád, nebo něco jiného?“
Po té otázce jsem zarazil hlavu víc do polštáře.
„Chápu.“ Bylo jasné, že ji to přinejmenším překvapilo. „Proto jsi nechtěl…“ poslední slova spolkla. Chvilku ještě beze slova seděla. Pak mě pohladila po vlasech, vstala a odešla z pokoje se slovy: „Až se uklidníš, můžeme si o tom promluvit.“.
Zůstal jsem znovu sám a zase začal brečet. Bylo mi teď líto všeho, na co jsem si vzpomněl. Nejvíc však toho, jak jsem byl nepříjemný na mámu a že jsem ji to řekl, takovým způsobem. Ležel jsem a brečel. Stále jsem nemohl z hlavy vyhnat všechno, co se doteď stalo. Měl jsem pocit, že jsem asi Páju ztratil. Dělal jsem si naděje a zřejmě zbytečně. Přeci jen ani jednou neodpověděl na žádnou zprávu. Slzy mi stále stékaly na polštář a já nakonec únavou usnul.
Ráno, když jsem se vzbudil, cítil jsem se víc unaven, než večer předtím. Pálily mě oči a bolela mě hlava. Měl jsem z toho všeho mizernou náladu a neměl chuť ani s nikým mluvit. Oblékl jsem si čisté věci, protože to co jsem měl na sobě, bylo ze spaní pomačkané a potichu pootevřel dveře. Chvilku jsem poslouchal, jestli je už někdo vzhůru. Když jsem zjistil, že ještě oba spí, obul jsem se, popadl bundu a v tichosti se vytratil ven.
Bylo celkem brzy a venku skoro nikdo nebyl. Byla neděle, každý si raději přispal. Chvíli jsem se procházel těmi poloprázdnými ulicemi, až jsem nakonec skončil v parku na lavičce, kde jsem tak často sedával s Tinou. Seděl jsem tam a přemýšlel nad tím, jak je celý můj život marný. Za poslední dobu se toho tolik událo. Překročil jsem ve svém životě důležitý mezník. A naděje, že tím novým životem budu procházet s někým, o koho jsem stál, zcela zmizela a já se cítil velice osaměle. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale ranní chladno dalo o sobě vědět. Zima mě donutila vstát. Sáhl jsem do kapsy pro mobil, abych se podíval, kolik je hodin.
„Sakra, zapomněl jsem ho doma,“ zanadával jsem si v duchu, když jsem v kapsách nahmatal jen pár drobných v kapse bundy. Vytáhl jsem je a přepočítal. Je to dobrý. Můžu si někde dát kafe a něco malinkého k zakousnutí. Zašel jsem na vlakové nádraží, které bylo asi pět minut cesty od parku. V bufetu jsem si koupil tvarohový koláč a v automatu jedno kafe. Dlouho jsem však na jednom místě nevydržel. Dojedl jsem koláč, vypil kafe a už se zase coural poloprázdnými ulicemi.
Hlavou se mi honily různé myšlenky, kterých jsem se stále nemohl zbavit. Běhaly splašeně sem a tam a hledaly cestu ven. Jenže nebyl poblíž nikdo, s kým bych si mohl povídat. Blížilo se poledne a zima mě opět donutila přemýšlet nad tím, že bych mohl jít někam do tepla. Zapnul jsem si bundu až ke krku a vydal se směrem k obchodnímu centru. Tam měli otevřeno vždy – svátek, nesvátek. Ještě mi zůstalo pár drobných, tak jsem si řekl, že si zajdu na čaj. Vešel jsem dovnitř, zamířil do prvního patra a usadil se v La Cafe. Objednal jsem si. Měl jsem pěkný výhled na větší část obchoďáku. Seděl jsem nad schody a viděl jsem i do přízemí. Pozoroval jsem lidi, jak nakupují, nahlížejí do výkladů a jejich dětičky pobíhají, utíkají jim a některé opravdu nechtěly poslouchat. Upíjel jsem čaj a pozoroval všechno to dění kolem. Nálada se mi ale moc nezlepšila. Stále jsem se tvářil, jakoby mi ublížil celý svět.
Při tom sledování okolí, jsem ale najednou zpozorněl. V přízemí jsem zahlédl někoho, kdo mi rázem připomněl, proč jsem se teď tak trápil. Byl tam ten kluk, co byl s Pavlem. Pozorněji jsem se na něj zadíval. I na tu dálku jsem viděl, že je hezký a že o sebe nejspíš opravdu hodně pečuje. Pořád se usmíval. Děvčata se za ním otáčela a nejspíš si toho byl dobře vědom, protože bylo vidět, že si ten zájem užívá. Rozdával úsměvy na všechny strany jako nějaká celebrita.
Z butiku, u kterého stál, vyšel Pája. Když jsem ho zahlédl, bezděčně jsem se přikrčil, jako bych měl strach, že mě uvidí. Dál jsem se ale díval jejich směrem. Pája došel k tomu druhému, popadl ho za ruku a táhl dovnitř butiku, odkud před chvíli vyšel. Když jsem to viděl, udělalo se mi z toho zase zle. Všechny vnitřnosti se mi zkroutily, rozbolel mě žaludek a já měl zas horší náladu. Hrdlo se mi stáhlo a neměl jsem daleko k tomu, abych zase začal brečet. Tak strašně mizernou náladu jsem snad v životě ještě neměl.
Rozhodl jsem se jít pryč. Nechtěl jsem zůstat někde, kde bych je oba mohl potkat. Šel jsem z obchoďáku ven. Když jsem byl u toho butiku, oparně jsem nakoukl, kde jsou, abych na ně nenarazil. Opravdu jsem neměl zájem se s nimi setkat. Pája s tím druhým stál u jednoho regálu a prohlíželi si tam šátky.
Nejen že je hezký, ale ještě s Pájou vybírá oblečení. Ani se nedivím, že se neozval. Určitě spolu něco mají.
Rychle jsem z tama zmizel. Venku jsem zašel za nejbližší roh, abych se přeci jen nepotkal s někým, koho nechci vidět. A zrovna teď jsem nechtěl vidět nikoho.
Jak jsem se tak nešťastný coural po městě, došel jsem až ke škole. Zalezl jsem dozadu. Měli jsme tam s Tomem své místo – v rohu za keři, kde nikdo nechodil. Bylo schované za budovou školy a z cesty tam nebylo vůbec vidět. Často jsme se tam s Tomášem schovávali. Sedl jsem si do rohu na zem, opřel se o okap a všechna ta doposud zadržovaná bolest se okamžitě prodrala ven. Všechny ty emoce se už prostě nedaly udržet. Zas jsem brečel jak malé děcko. Seděl jsem na té studené zemi, rukama objímal nohy s bradou opřenou o kolena a po tváři mi tekly slzy. Ani jsem je nestíral. Nemělo to cenu. Tekly proudem, jako by někdo otočil kohoutkem. Brečel jsem už podruhé za tak krátkou dobu jen kvůli jednomu člověku. Můj život přestával mít smysl. Přiznal jsem si, jsem na kluky, rozešel se s Tinou a bláznivě se zamiloval do jejího bratrance. Nevím, čím mě dostal, ale nemohl jsem ho dostat z hlavy. Dělal jsem si naděje. A dnes – to vše vzalo za své.
Seděl jsem tam za školou dlouho a nechtělo se mi odtamtud jít. Už jsem ani nebrečel, jen jsem popotahoval, protože jsem neměl ani ten hloupý kapesník. Oči mě z breku pálily a hlava mě z toho všeho pořádně rozbolela. Začala být zima. To chladno mě sice trochu vzpamatovalo, domů se mi však nechtělo. Nechtěl jsem, aby mě máma takhle viděla, protože by zase vyzvídala. Popotáhl jsem. Aspoň ten kapesník, kdybych měl. Utřel jsem si nos do rukávu.
„Tohle dělají děti ve školce,“ ozvalo se vedle mně. Bylo to nečekané a já se lekl tak, že jsem až nadskočil. Byl to Tomáš. Sáhl do kapsy a vytáhl kapesník.
„Na, prosím Tě,“ podal mi ho a dřepl si vedle mě. Chvilku mlčel a jen tak koukal před sebe. Pak do mě žduchnul ramenem. „Co blbneš, prosím Tě.“
„Ale nic, jen nemám náladu,“ odpověděl jsem.
„Věděl jsem, že Tě najdu tady, když jsi nebyl v parku.“
„Tys mě hledal?“ podivil jsem se. „Proč?“
„To máš tak, večer se pohádáš s mamkou a ráno pak zmizneš jako pára. Víš kolik je hodin?“ vysvětloval Tomáš.
„Nevím,“ zamrčel jsem.
„Jsou už čtyři pryč. Celý den nejsi doma, vaši Tě sháněli všude možně…“
„No tak jsem šel ven, a co…“ přerušil jsem ho.
„Vaši o Tebe mají strach,“ pokračoval Tom ve vysvětlování.
„Nevím proč, “ odsekl jsem.
„Chceš ránu, aby ses vzpamatoval?“ zeptal se Tomáš docela výhružným tónem a postavil se přede mne.
„A to jako proč?“ vyštěkl jsem na něj a taky se postavil.
„Chováš se jako malé děcko. Pohádáš se s mamkou a pak zmizneš.“ Tomáš mě pucoval jak malého spratka. „Nemáš u sebe telefon ani peněženku! Nedáš vzkaz, neozveš se celý den! Vaši Tě hledali u Tiny i u nás doma. Tvůj taťka ani nechce jít do práce.“
„To je mi jedno. Co si myslí, že skočím pod vlak?“ řekl jsem jedovatě a bez přemýšlení. V ten moment mi na tváři přistála Tomova ruka. Dostal jsem od něj pořádnou facku. Byl jsem tak překvapen, že jsem se jen chytil za tvář, aniž bych se zmohl na jakýkoli protiútok.
„Chováš se jako sobec,“ pokračoval dál Tomáš naštvaně, ale raději o krok ustoupil, kdybych po něm přeci jen vystartoval. „Už jsi zapomněl, že o Tebe vaši už jednou málem přišli, když jsi skončil v nemocnici s tolika stehy, že to ani nešlo spočítat?“ připomněl jednu skoro zapomenutou historku. „Taťka je celý bez sebe a mamka doma sedí a brečí. Jsi celý den pryč, už se stmívá a oni o Tobě nic ne…“ Tomášovo spílání přerušilo zvonění jeho mobilu. Chytl mě za rameno a zapřel mě o zeď, jakoby měl strach, že mu uteču. Druhou rukou vytáhl telefon z kapsy.
„Ano? …Jsem s ním… je v pohodě… nevím, kdy se vrátíme… vyřiď, že je v pořádku… neboj se, je to ok… pa…“ vypnul telefon a schoval ho zpět do kapsy. „To byla Tina. Taky se o Tebe bojí.“ Pustil mi rameno a nekompromisním hlasem pokračoval. „PROČ, PROSÍM TĚ, TAK BLBNEŠ?“
Mlčel jsem, jen se na něj díval a říkal si, že mě ta jeho přímost nepřestane nikdy fascinovat. Nikdy se s ničím nepáral, zatím co já byl často nerozhodný. Možná proto, jsme tak dlouho kamarádi, protože jsme se navzájem doplňovali.
„TAK CO?!“ zdůraznil znova, že čeká vysvětlení.
„Bojím se Ti to říct.“ řekl jsem polohlasně.
Tomáš se zarazil a pak už klidněji pokračoval. „Proč?“
„Jseš můj jediný kámoš. Mám strach, že se mnou pak nebudeš mluvit,“ pokračoval jsem dál nejistě.
„Ježíši, zabil jsi někoho?“
„Ne.“
„Okradl jsi někoho?“
„Ne.“
„Bereš drogy?“
„Ne.“
„Tak co řešíš? Řekni, co se stalo, nebo Tě nakopu – nechtěj vědět kam.“ vyhrožoval mi úrazem.
„Chceš vědět, proč jsem se rozešel s Tinou?“ Vzal jsem to trochu oklikou, protože jsem měl opravdu strach to na něj přímo vybalit.
„A souvisí to s tím, proč teď tak blbneš?“
„Částečně.“
„No tak mluv, ať se někam pohnem,“ ztrácel Tom trpělivost.
„Zamiloval jsem se do někoho jiného.“
„A já myslel, že vám to prostě jen neklapalo.“
„Neklapalo a ani nemohlo. A navíc jsem pak poznal…“ nedořekl jsem.
„Tak do koho jseš takový blázen, že tu kvůli tomu brečíš?“ nepřestával se Tomáš vyptávat.
„Do jejího bratrance,“ vyhrknul jsem a sklonil hlavu. Žaludek se mi sevřel. Bylo mi trapně před mým dobrým kamarádem. Nemohl jsem se mu ani podívat do očí. Slyšel jsem, jak si po chvilce hlasitě oddechl. Přistoupil ke mně blíž. Ruce opřel o stěnu vedle mé hlavy a naklonil se až ke mně.
„To je všechno? Líbí se Ti kluci?“
Přikývl jsem a dál se díval do země. Tom se přitiskl až ke mně a sladce mi zašeptal do ucha: „To je dobře. Taky Ti řeknu tajemství. I já jsem se zamiloval.“
„A…?“ vzmohl jsem se jen na jednu hlásku. Zvedl jsem hlavu a rychle ho od sebe odstrčil.
„Nemyslíš, že bych spíš já měl takhle reagovat?“ začal se Tomáš smát.
„A proč jsi to teda řekl? A ještě takhle…“ zamračil jsem se.
„No jen jsem Tě zkoušel. Teď aspoň vím, že se na mně nebudeš vrhat… že ne?“ dodal ještě rychle, jako by se chtěl opravdu ujistit a znova se zasmál.
„Budeš se mnou dál kamarádit?“ zeptal jsem se opatrně.
„Proč by ne?“ podivil se. „Překvápko to sice je, ale buď v klidu. Navíc, kdybych se na Tebe vykašlal kvůli tomuhle, tak by mi Tina už nedala ani pusu.“
„Co? Ty a Tina?“ podíval jsem se na něj překvapeně.
„No, už to tak vypadá,“ potvrdil Tom moji otázku. „Hele – mám aspoň jistotu, že mi ji nepřebereš zpátky.“
„To si jako budeš ze mě teď dělat srandu?“
„Jasně, že jo. Vždyť se to samo nabízí.“
„Stejně si to vzal celkem v klidu,“ řekl jsem.
„Na jednu stranu jsem rád, že to takhle dopadlo,“ uklidnil mě Tomáš.
„Proč?“ podivil jsem se.
„Taky jsem měl strach, že se na mě naštveš“
„Kvůli čemu?“ byl jsem překvapený, že se Tomáš něčeho obával.
„No, kvůli Tině. Sice jsi říkal, že Ti to nevadí, ale i tak jste byli pořád spolu.“
„Mám ji rád, ale nemusíš se bát,“ uklidnil jsem ho.
„No, to je mi už taky jasný. Teď už vás vidím spíš jako dvě holky,“ zasmál se Tomáš.
„Ty jseš blbec,“ žduchnul jsem do něj. „Ale stejně mě to štve. Všichni jste spokojení a já jsem totálně v loji.“ Zamračil jsem se a opět začal podléhat depresivní náladě.
„Víš co? Zajdem si někam sednout. Je tu docela zima,“ rozkázal Tom a vyrazil.
„Musíš mě ale pozvat. Nemám u sebe prachy,“ řekl jsem a šel jsem za ním poslušně jako pejsek.
Zamířili jsme do nejbližší restaurace. Venku jsem docela prochladl, tak jsem si objednal čaj na zahřátí. Upíjel jsem ho a nepřítomně koukal před sebe s výrazem totálního mimoně. Tomáš si objednal kafe. Chvíli jsme tak bez řečí seděli a dívali se kolem sebe. Pomalu jsem začal rozmrzávat. Vytáhl jsem Tomův kapesník a vysmrkal se. Když jsem ho dával zpět do kapsy, vzpomněl jsem si, že nedávno dával jeden Tině.
„Měl bys vybírat poplatky za kapesníky.“
„Spíš si budu muset udělat větší zásobu.“ Pak se na mně podíval pozorněji, „Vypadáš hrozně, jak dlouho jsi na té zemi seděl?“
„No, dost dlouho,“ řekl jsem a na potvrzení jsem kýchnul. Tomáš vstal, odešel k baru a vrátil se s panákem rumu. Bez dalších řečí mi ho nalil do čaje.
„Nechci to, víš, že moc nepiju,“ namítal jsem.
„Nechci Tě opít, ale zahřeje to. To zmákneš.“
„Ale víš, že…“ zkoušel jsem znovu odporovat.
„Nebuď jak malý Jarda,“ nenechal se Tomáš odbýt. „Pane bože, Ty máš zase náladu…“
„A divíš se?“ odsekl jsem, ale pak jsem začal poslušně upíjet čaj s rumem.
„Divím. Nikdy jsi takhle nevyváděl. Jseš, co jseš, proto se svět nezboří,“ zakroutil hlavou Tomáš.
„To je v pohodě, mě spíš štvou jiné věci,“ zamračil jsem se.
„A to jako co?“
„Když mi přijde blbý s Tebou mluvit o jiném klukovi,“ odpověděl jsem.
„Neříkám, že to není divné, ale zvyknu si,“ řekl Tom.
Podíval jsem se na něj a povzdychl jsem si. Věděl jsem, že se nedá odbýt. Pomalu jsem se teda začal rozpovídávat o tom, co mě tak trápí a štve, že se kvůli tomu chovám jako blbec. Zpočátku to šlo ztuha, ale postupně už to ze mě šlo samo, možná i díky tomu rumu v čaji. Tomáš byl vždycky dobrý společník pro takové chvíle. Byl dobrý posluchač a navíc dobře mířenými otázkami ze mě vždycky vydoloval přesně to, co chtěl. A tak jsme tam seděli skoro dvě hodiny a já byl donucen vypít ještě jeden čaj s rumem. Horko se mi rozlévalo po celém těle a začal se mi trochu lámat jazyk. Tom už to na mě viděl, tak zavelel k odchodu. Vyšli jsme ven. Hlava se mi trochu motala, ale jinak se to dalo ustát. Vydali jsme se směrem k nám domů. Pomalu jsme se tak šourali a já se snažil vydolovat z Tomáše nějaké podrobnosti o něm a Tině. Jenže nejsem v pokládání otázek tak dobrý jako on a tak jsem se toho moc nedozvěděl. Byl jsem však rád, že jsem se aspoň já mohl vypovídat. Hodně se mi ulevilo a začal jsem mít o něco lepší náladu.
Ušli jsme asi polovinu cesty, když tu se najednou moje lepší nálada dostala zpět na bod mrazu. Naproti nám šel Pavel s tím druhým klukem. Zastavil jsem se.
„Jdem na druhou stranu!“ zavelel jsem rázně a postavil se na kraj chodníku. Ani jsem nečekal, co na to Tomáš a vykročil jsem do cesty. Udělal jsem dva kroky a v ten moment na mě začalo troubit auto a brzdilo, co to dalo. Někdo mě za bundu stáhl zpět na chodník. Zakopl jsem o obrubník a stěží jsem se udržel na nohou. Něčí ruce mě chytily, abych nespadl.
„Chceš se nechat zabít, pitomče?!“ zařval na mě Tomáš, který už stál vedle mě. Uvědomil jsem si, kdo mě drží. Rychle jsem se otočil a vyškubnul se z jeho rukou. Nedávnou lítost nad vším co bylo, rázem vystřídal vztek. Zvlášť když jsem viděl, že opodál stojí ten druhý a díval se na mě pohledem, který jasně říkal, že by mě nejraději strčil zpátky do vozovky. Podíval jsem se zpět na Pavla.
„Ahoj,“ pozdravil mě.
„Hm,“ neměl jsem ani náladu odpovídat na pozdrav. Tomáš taktně poodešel o kousek dál.
„Jak se daří?“ zeptal se Pája.
„Daří, proč?“ odpověděl jsem úsečně.
„Chtěl jsem se za Tebou stavit, ale nevycházel mi zatím čas,“ pokračoval Pája a snažil se nevšímat si mého nepříjemného tónu.
„Nedivím se,“ řekl jsem a zamračeně jsem se podíval na toho druhého. Pája zřejmě pochopil. Přistoupil ke mně blíž a chytil mě za loket.
„Děláš předčasné závěry,“ řekl polohlasně.
„Myslíš? Několikrát jsem Ti psal, neozval ses ani jednou zprávou.“ Vyškubnul jsem ruku z jeho sevření tak prudce, že jsem zavrávoral. „Myslel jsem, že o mě máš zájem, ale evidentně jsem se spletl.“ Opět jsem se podíval na toho druhého. Ten můj pohled opětoval a posměšně se ušklíbl. To mě naštvalo ještě víc. „Jsem prostě blbej, ale už na to kašlu. Nech to být.“
Pája se na mně podíval pozorněji. „Ty jsi pil?“ zeptal se.
„A i kdyby, tak Ti to může být jedno,“ zlobil jsem se dál. Vypitý rum a skoro žádné jídlo za celý den si právě vybíraly svou daň. Výrazně to podpořilo mé rozhodnutí nad tím vším už nebrečet. Zadržovaná lítost se postupně měnila v agresi. Zaujal jsem výhružný postoj. Stejně tak se změnil i můj výraz ve tváři.
„Alexi, pleteš se. Není mi to jedno. Chyběl jsi mi.“ Přistoupil o něco blíž, aby to ostatní neslyšeli.
„Pochybuji, když máš tamto,“ vztekle jsem pohodil hlavou k tomu druhému.
„Aha,“ povzdechl si Pája, „to je můj…“
„NECHCI TO SLYŠET!“ vyhrknul jsem hlasitěji, než jsem chtěl.
„Nech mě na chvíli mluvit,“ zkusil to ještě jednou Pája. „Opravdu mám o Tebe zájem.“
„Proč jsi teda neodpověděl ani na jednu esemesku?“
„Nic jsem nedostal. Nevěděl jsem, že jsi psal.“
„Nevymýšlej!“ pořád jsem odpovídal vztekle a postupně zvyšoval hlas.
„Alexi, prosím Tě, uklidni se. Takového Tě neznám,“ zkusil ještě jednou mírně a znovu se přiblížil.
„Neříkej mi, co mám dělat!!“ odvětil jsem opět o něco hlasitěji. Pája mě znovu chytil za loket. Tomáš už to nevydržel a přistoupil blíž k nám.
„Alexi, prosím Tě…“ zkusil mě Pája ještě jednou uklidnit. Bohužel se nezdařilo. Znova jsem se mu vytrhnul a zaujal postoj, jako bych se chtěl rvát. Můj vztek a má žárlivost se už nedaly ukočírovat. Zaťal jsem ruce v pěst. Tomáš mezi nás skočil.
„Zklidni se!“ okřikl mně a stáhl mou ruku zpátky k tělu, kterou jsem už, už napřahoval proti Pavlovi. Pája o něco couvnul.
„Nepleť se do toho!“ štěkl jsem na Toma a chtěl ho odstrčit. Ten ale stál jako přikovaný a nehnul se ani o centimetr. Lidé se už začínali otáčet.
„Ty jsi kdo?“ prohlížel si Pája Tomáše.
„Proč? Máš na něj chuť?“ zeptal jsem se jedovatě.
„To vážně nemá cenu,“ povzdechl si Pája. „Až budeš při smyslech, dej vědět. Snad se potom v klidu domluvíme,“ otočil se a šel pryč.
Ten druhý se na mě ještě ušklíbl, evidentně spokojený s tím, čeho byl právě svědkem a přidal se k Pájovi. Nemohl jsem se dívat na to, jak těsně šli vedle sebe. Otočil jsem se a šel směrem domů. Kdybych se ještě ohlédl, viděl bych, že Pája toho druhého od sebe odstrčil. Ale já to neudělal. Nechtěl jsem se na ně dívat. Adrenalin a alkohol mi proudil v žilách čím dál rychleji a já měl pocit, že vybuchnu. Měl jsem chuť něco rozmlátit. Měl jsem totální zatmění a nebyl jsem schopen normálně uvažovat.
„Neměl jsem Ti ten rum kupovat,“ povzdechl si Tomáš, který mě už dohnal a šel vedle mě. Funěl jsem jako býk v koridě.
„Viděl jsi ho?“ zeptal jsem se nesmyslně.
„Jasně, že jo. Vždyť stál hned u Tebe.“
„Myslím toho druhého!“ vztekal jsem se, že nepochopil, koho myslím. „Určitě něco s Pájou má.“
„Nevyšiluj, prosím Tě. Chováš se jako žárlivá hysterka,“ řekl opatrně Tomáš a po očku mě sledoval. „No a co!“ odsekl jsem.
„Myslel jsem, že na něho kašleš, ale ty prostě jen žárlíš.“
„Nežárlím!“ nesouhlasil jsem.
„NE?“ pozvedl Tomáš obočí. „A co to teda jako mělo být, cos tu předváděl?“
Zarazil jsem se. Nenašel jsem žádnou vhodnou odpověď. Vždyť měl pravdu. Celou cestu domů jsem mlčel a přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Vždycky, když jsem si vybavil toho druhého, měl jsem chuť se vrátit, dohnat je a toho kluka zmlátit. Tomáš se párkrát pokusil zavést hovor, například poznámkou, za kterou jsem ho málem praštil: „To byla situace, já sám chudák, mezi třema teploušema…“ Ale když viděl, že to nemá cenu, tak to vzdal.
Bez dalších řečí jsme dorazili k našemu domu. Mezitím se už zcela setmělo. Pohlédl jsem nahoru k našim oknům. Svítilo se v kuchyni.
„Co je? Proč nejdeš?“ zeptal se Tomáš, když jsem zastavil.
„Mamka bude asi dost naštvaná.“ Začal jsem mít obavy z toho, co bude, až dojdu domů. „A asi je ze mě cítit i ten rum.“
„Tu máš žvýkačku,“ dal mi jednu Tomáš do ruky. „Hlavně se nehádej,“ dodal a strčil mě do dveří. Vyšli jsme do patra. Před naším bytem stála Tina a jen co jsem k ní došel, skočila mi kolem krku.
„Ty bys zasloužil…“ Mačkala mě, jako by mě léta neviděla.
„Proč jseš na chodbě?“ zeptal jsem se, když mě konečně pustila a já se mohl normálně nadechnout.
„Viděla jsem z okna, že jdete a já už musím stejně jít. Máma už mi volala.“
„Jak to vypadá u nás?“ mávl jsem rukou k pootevřeným dveřím.
„Taťka šel do práce a mamka už se celkem uklidnila,“ odpověděla Tina
„Ta mě asi zabije,“ povzdechl jsem si a žaludek se mi nervozitou stáhl.
„Mamka ani ne, ale s taťkou to asi bude horší,“ neuklidnila mě moc Tina.
„No tak to abych si šel hodit mašli.“
„Zas blbý kecy?“ praštil mě Tomáš do zad. „Nezapomeň, že máš trochu upito, tak se kroť a nedělej kraviny.“
„Ježíš, vy všichni děláte, jako bych byl nějaký pošuk,“ zamračil jsem se.
„A divíš se? Nemáš se tak chovat. Vždyť jsi Pavlovi málem jednu vrazil,“
„Cože?“ zaskočila Tinu tahle informace. Zasekl jsem se. Co říct? Je to přeci jen její bratranec a já jsem se s ním málem popral, jen proto, že jsem se choval jako idiot. Tomáš se na mě podíval, a když viděl, že nevím jak dál, chytl Tinu za ruku.
„Pojď, jdeme. Povím Ti to cestou,“ řekl a táhl ji ven.
„Tak se mějte a omlouvám se!“ řekl jsem ještě, než zmizeli dole pod schody.
„V pohodě!“ ozvalo se ještě ozvěnou a pak bylo ticho. Otočil jsem se a se smíšenými pocity jsem vešel do bytu.
Byl to dlouhý večer. Probrali jsme s mámou kde co. Bylo vidět, že se s tím vším musí ještě nějak srovnat, přesto mi nic nevyčítala. Ptala se i na Páju. Tina už jí něco naznačila. Jenže o něm se mi moc nechtělo mluvit. Pořád ve mně vířily všechny ty pocity z posledního setkání, kdy jsem málem vybuchnul vzteky a žárlivostí. Byl jsem na Páju stále naštvaný, ale zároveň jsem toužil ho znovu vidět. Postupně jsem se uklidnil a než jsem šel spát, absolvoval jsem ještě telefonický rozhovor s tátou. Samozřejmě, že mi hned vynadal, že se chovám jako idiot, ale pak se také uklidnil. Omluvil jsem se mu za ty nervy, ale moji situaci jsme pak už dál nějak neprobírali. Řekl, že z toho sice není moc odvázaný, ale co už. Když by ale příště nastal jakýkoli problém, tak nemám zničehonic takhle zmiznout, ale řešit to s nimi. Byl jsem rád, že to všechno dobře dopadlo. Byla to pro mne velká úleva. Největší obava, že budu pro rodiče velkým zklamáním a nebudou to chtít přijmout, byla pryč. Problémy osobního života byly zas o něco menší. Pozdě v noci jsem pak usínal už jen s pocitem touhy po Pavlovi. Jenže jsem to asi zpackal.
Nevím, jestli se mnou ještě vůbec bude chtít mluvit.

2 komentáře

  • Katy-chan napsal:

    Teď jsem se to přečetla na jeden zátah a je to dokonalý!!!
    Strašně se mi líbí jednotlivé postavy a Alex s Pájou jsou tááák sladcí :3
    A to ještě ani spolu nejsou… co teprve až budou ^^
    Tak prosím co nejdříve o další dílek
    P.S.: Pochvalte autorku 🙂

  • topka napsal:

    musím říct, že pochvala sama o sobě je tvůj komentář, děkuji, člověk má hned lepší náladu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.