Alexandr 4

Když jsem se vzbudil, svítilo na mě podzimní sluníčko. Vstal jsem, pootevřel okno a pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Chladno z venku mi přeběhlo po těle a všude mi naskočila husí kůže. Raději jsem okno zase zavřel. Dlaněmi jsem si přejel po ramenou a už jsem se ohlížel po oblečení. Leželo na zemi. Vzpomněl jsem si, jak jsem s tím trikem a kalhotami bojoval a jak mě z nich Pája vysvobozoval. Při vzpomínce co následovalo pak, se mi zatajil dech. Chvíli jsem tam tak stál a přemýšlel, proč to včera nepokračovalo dál. Pája to nejspíš řekl dobře. Dneska bych toho mohl litovat. Začal jsem ho obdivovat čím dál víc.

Vypadá to, že je na tom asi stejně jako já. Jenže on už to má v hlavě nejspíš dávno srovnané, zatím co já s tím ještě bojuji.
No, ale i přesto mohl té situace využít, zvlášť když jsem se choval jako blbec. Byl však natolik rozumný, že i když moc nechybělo k tomu, aby se to zvrtlo, on se přemohl, zvedl se a odešel.
Aspoň máme dneska oba čisté svědomí.
Vzal jsem si čisté věci a zašel se rychle sprchnout. B
ěhem chvilky jsem vyšel z koupelny ven. Čerstvý a voňavý, jsem se v tu chvíli cítil o mnoho lépe. Zamířil jsem do kuchyně. Chtěl jsem nachystat snídani, ale jen jsem vešel, zůstal jsem zaraženě stát u dveří. Pája tam už seděl u stolu a díval se na mě. Nečekal jsem ho tam, myslel jsem, že ještě spí.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho a šel jsem k lednici.
„Dobré ranko,“ odpověděl a ukázal na hrnek na stole. „Uvařil jsem si kávu. Omlouvám se, že jsem vám prošmejdil skříňky, ale nechtěl jsem Tě budit.“
„Neva, v pohodě. Máš hlad? Dáme si snídani, co?“ a aniž bych čekal na odpověď, začal jsem dávat věci na stůl. Podal jsem ještě talířek a nůž a Pája si hned začal mazat rohlík máslem. Já jsem si mezitím uvařil čaj a posadil se ke stolu. Mlčky jsme snídali a já se snažil dívat všude možně, jen ne na něho, protože jsem se cítil trochu nesvůj. Jednou se však naše oči nakrátko střetly. Pája se na mně usmál, ale já raději hned zas uhnul pohledem a zaměřil se na svou snídani.
„Vyspal ses aspoň trochu?“ zeptal jsem se mezi sousty, protože to ticho už bylo nepříjemné.
„Ale jo. A bylo mi i docela teplo,“ usmál se Pája. „Peřinu jsem nechal na gauči.“
„Omlouvám se za včerejšek, normálně si dám skleničku, dvě a víc ne, nevím, proč jsem to všechno vypil.“
„Asi jsi měl velkou žízeň, co? No byla docela sranda Tě pozorovat, jak ses u té sedačky klátil,“ začal se Pája smát. „A když si vzpomenu, jak ses zamotal do toho trika…“ Odmlčel se a zahleděl se do hrnku. Zřejmě si uvědomil, co touhle poslední větou připomněl.
Vzpomněl jsem si na to také a zakuckal jsem se.
„Už zas? Ty se jednou udusíš, i Tinka to říkala.“
Přestal jsem žvýkat, když jsem slyšel Tinčino jméno. Povzdechl jsem si.
„Co asi řekne, až zjistí, jak to se mnou vlastně je?“ Upřeně jsem zíral na rohlík a převracel ho v rukách, až jsem měl prsty celé od másla.
„Už jsem Ti říkal, že je v pohodě. A navíc – tušila to. Mluvili jsme o tom. Pochopila to docela rychle, jen se Tě bála zeptat přímo.“
„Tak to asi jenom já jsem takový blbec,“ suše jsem poznamenal, když Pája domluvil. Chuť k jídlu mě přešla úplně a má nálada se začala dostávat na bod mrazu. Položil jsem rohlík na talířek, podepřel si mastnýma rukama bradu a nešťastně koukal před sebe.
„Proč? Každý v podobné situaci se s tím musí nějak srovnat. Mohl bych Ti vyprávět.“ Pak najednou, docela hlasitě, až jsem se lekl, řekl: „Co tak jít za Tinou?“
„Myslíš?“ nebyl jsem si jistý, jestli ten návrh přijmu.
„Myslím. Navíc jak to tak pozoruji, tak jseš bez ní úplně ztracený a ona bez Tebe taky. Myslím, že k sobě patříte, i když ne jako pár,“ usmál se Pája. „A navíc je teď doma. Jsme domluveni, že za ní přijdu, aby nebyla sama a chtěla, abych se s ní trochu učil.“
„No dobře, ale jseš s ní domluvený Ty a ne já. Nechci, aby to vypadalo blbě, že se tam jen tak objevím.“ Vstal jsem a šel si opláchnout mastnotu z rukou. Posadil jsem se zpátky na židli a otíral si mokré ruce do ubrousku.
„Podívej, jsme domluveni, že budu dneska u ní spát, aby nebyla sama, protože teta jela s taťkou k nám,“ nedal se Pája odbýt. „Tak nevidím problém, abys šel taky.“
„Jana to s Tvým taťkou asi myslí vážně, co?“ zeptal jsem se.
„To jo, oba to asi myslí vážně. Zatím si spolu rozumí. Teta je úplně jiná, než moje máma. Kdysi mi hodně pomohla, mám ji moc rád,“ opověděl Pája.
„Taky mám Janu rád. Tina se jí hodně podobá.“ souhlasil jsem.
„Tak co, jdeme?“ zeptal se Pája znova. Chvíli čekal na odpověď. Když ale viděl mou nerozhodnost, vstal, bouchnul mě pěstí do ramene a zavelel: „Vstávej, jdeme. Cestou se ještě stavíme do obchodu a koupíme něco dobrého, ať nejdeme naprázdno.“
Nezbylo mi než souhlasit. Zašel jsem si ještě do pokoje pro mikinu. Pavel mě už čekal oblečený u dveří. Rychle jsem si nazul boty a vyrazili jsme.
Venku byl příjemný čerstvý vzduch. Sluníčko jemně hřálo, jak jen to podzim dovolil, a listí, které už měnilo barvu, jasně v tom slunečním svitu zářilo. Byla sobota dopoledne a ruch, který panoval na ulici, nebyl tak uspěchaný jako normálně, když je pracovní den. Lidé byli víc v klidu, nakupovali, nebo se jen tak procházeli s pejsky. Nejvíc rušno bylo přeci jen kolem obchodního domu. Proběhli jsme rychle obchodem, abychom koupili něco dobrého na zub. Cestou ven z obchoďáku jsem se zastavil u květinářství. Pája to pochopil a včas mě zabrzdil.
„Nekupuj kytku. Vypadalo by to, že se k ní chceš vrátit.“ Pak se ale zarazil. „Nebo to chceš udělat?“
„Jo i ne,“ odpověděl jsem. „Mám ji moc rád. Ale už jinak. Chápeš jak to myslím.“
„Jasně, ale nech to teď bez kytky. Tu ji pak můžeš koupit kdykoli jindy. Lepší bude ta čokoláda, co je v tašce.“ Pak se zasmál. „Kytky nejsou k jídlu a mohlo by ji to připomenout staré časy.“
Uznal jsem, že má pravdu. Přikývl jsem a šli jsme dál. Když jsme byli před domem, kde Tina bydlela, zastavil jsem se.
„Co je?“ otočil se na mě Pája.
„Nevím, jestli je to opravdu dobrý nápad,“ začal jsem ztrácet odvahu.
„Na co chceš čekat? Chceš to vzdát, když už jsme tady? Jak to chceš dělat ve škole?“ zeptal se mě Pája přísně. Vysypal na mě všechny ty otázky jedním dechem a já si připadal jako malé dítě, které dostalo vyhubováno za roztržené kalhoty.
„Tebe aby člověk pořád do něčeho tlačil,“ pokračoval Pája. Popadl mě za rukáv a táhl dovnitř. „Pojď prosím Tě. Absolutně mi není jasné, jak jste spolu mohli začít chodit,“ dál mě táhl za sebou po chodbě. „To by mě zajímalo, kdo koho uhnal…“ brblal si pro sebe. Zastavil se. Byli jsme u těch správných dveří. Zaklepal a jen co dořekl: „Neboj, bude to v pohodě.“ dveře se otevřely.
Když jsem ji uviděl, málem se mi zastavil dech. Píchlo mě u srdce a vnitřnosti se mi začaly kroutit a dělat paseku v břiše. Všechno se mi najednou vrátilo zpět. Nejvíc náš poslední společný den, kdy všechno skončilo.
„Ahoj,“ ozval se Pája. „Můžeme jít dál?“ ukázal rukou na mně.
Tina se zarazila. Teď si všimla, že stojím vzadu. Na vteřinu zaváhala, ale pak nás pozvala dovnitř. Měl jsem pocit, že jdu na popravu.
„Donesli jsme něco dobrého. Dám to na stůl,“ ignoroval Pája fakt, že jsme s Tinkou zaražení, jak hřebíky do prkna a zamířil do kuchyně.
Zůstali jsme stát v předsíni. Nedívali jsme se na sebe, mlčeli jsme. Ani jeden jsme nevěděli, co si počít. Pak se Tina najednou otočila a odešla do svého pokoje, jen ještě stihla říct: „Hned se vrátím.“
Stál jsem a nevěděl, co dělat dál. Bylo mi z toho divně a chtěl jsem odejít. Měl jsem nutkání otevřít dveře a utéct pryč. Z kuchyně nakoukl Pája.
„Co je?“ zeptal se, když zjistil, že je nějaké moc velké ticho a nikdo za ním nejde.
Pokrčil jsem rameny a rukou mávl směrem k pokoji, kde právě zmizela Tina. Pája nahlédl víc do předsíně.
„Aha…“ pochopil. Pak pokynul rukou a naznačil, že bych měl jít za Tinou.
„Asi budu muset.“ Povzdechl jsem si v duchu. Ještě jednou jsem se podíval na Pavla, abych získal víc odvahy, a pak jsem šel. Dušičku jsem měl malinkou, jak špendlíková hlavička a srdce mi tlouklo až někde v krku. Dveře do pokoje byly pootevřené. Jemně jsem do nich strčil a nahlédl jsem dovnitř. Tina seděla u svého toaletního stolku a nepřítomně zírala do zrcadla. Když zjistila, že jsem vešel, rychle si utřela vlhké oči. Plakala. Bylo mi jí líto.
„To je poprvé, co jsi nezaklepal,“ řekla, ale stále se ke mně neotočila.
„Promiň,“ omluvil jsem se jí. „Jestli chceš, tak odejdu.“
„Ne, zůstaň, to je v pohodě,“ zamítla spěšně můj návrh na odchod. „Jen mě překvapilo, že Tě vidím a nějak mě to přemohlo.“
Zavřel jsem za sebou dveře. Opíral jsem se o ně a díval se na Tinu.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal jsem se.
„Na to samé bych se mohla zeptat i já. To já jsem řekla to poslední slovo.“ Tina sledovala můj odraz v zrcadle. Zatím se na mě ani jednou nepodívala přímo.
„Asi to jinak nešlo. Stejně by se to jednou stalo. Ale musím přiznat, že jsem bez tebe ztracený.“ Přešel jsem k ní a dřepl si. Chytil jsem ji za ruce a otočil ji k sobě. „Zlobíš se na mě?“
Sklonila ke mně hlavu, opřela své čelo o mé, chvilku mi tak hleděla do očí.
„Není proč. Neudělal jsi nic zlého. A víš co, taky mi chybíš.“
„Můžeme to zase mít. Ale už jako kamarádi,“ řekl jsem opatrně.
„To jo, ale už to bude jiné,“ odvětila Tina.
„Bude to lepší.“ Setřel jsem slzu, která jí stékala po tváři. Když jsem to udělal, rozplakala se ještě víc.
„Já nechci brečet,“ vzlykala. „Jsem ráda, že jsi tady.“
Vstal jsem, zvedl ji ze židle a pevně ji objal. „Taky jsem rád, že jsem tu. Nechci Tě ztratit. Budeme přátelé?“ zeptal jsem se nakonec. Bylo to jak vystřiženo z nějakého béčkového romantického filmu, ale musel jsem to říct. Prostě jsem to tak cítil.
„Ti nejlepší,“ usmála se Tina přes slzy a oba dva jsme cítili obrovskou úlevu. Pocit, že mi něco chybí, že chybí kus mě, zmizel a já v duchu děkoval Pájovi za to, že mě sem dotáhl.
„Pavel naznačil, že asi tušíš, proč to všechno…“ řekl jsem, když jsem si na něj vzpomněl. I tohle jsem s ní chtěl dořešit, aby mezi námi bylo vše jasné.
„No myslím si to, ale nechtěla jsem to říct první.“ Tina se vymanila z mého objetí a šla si pro kapesník. Utřela si nos a pokračovala. „Řekni mi Ty sám, jak to s Tebou je.“
„No, asi to tak už bude…“ začal jsem pomalu. „Asi se mi víc líbí kluci. Teda, ne že bys nebyla nádherná… ale víš jak to myslím.“
„No to si piš, že jsem hezká…“ konečně se usmála a pohodila svými krásnými vlasy. „No a jseš si tím jinak jistý?“
„Jistý jsem si na 99%.“
„A to jedno procento?“ zeptala se mě.
„No to jedno procento asi sedí v obýváku,“ řekl jsem tiše tak, aby to slyšela jen ona.
„Asi můžeme být rádi, že k nám strejda s Pavlem přijeli. Tím se nejspíš všechno urychlilo,“ řekla Tina a dodala, „Tobě se Pája líbí?“
Nahlas jsem neodpověděl, jen jsem kývl hlavou na souhlas. Tina mě pleskla přes záda.
„Tak to máš dobrý. Pája je na Tvé straně se vším všudy. Víš, to je i důvod, proč vlastně bydlí u strejdy a ne u tety. Ona se s tím nějak nemůže moc srovnat.“
„No jo,“ uvědomil jsem si jednu zásadní věc. „Nějak to budu muset říct našim. Asi jim napíšu mejla.“
„To teď neřeš, Alexi, to má čas.“ Tina se na sebe podívala do zrcadla a začala se upravovat a líčit, aby zamaskovala své uplakané oči. „Kde na Tebe Pája vlastně narazil, že Tě přitáhl s sebou?“
„Nikde, spal u nás,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.
„Co?!“ otočila se na mne tak rychle, že si málem rozmazala řasenku. „No a?“
„No nic. Opil jsem se jako čuně,“ odpověděl jsem a neměl nějak chuť rozvádět, co se dělo potom.
„Ty a opít se? Tomu nevěřím, Alexi. Co Tě to ten Pája učí?“ zhrozila se Tina.
„On za to nemůže,“ bránil jsem ho. „Na chvíli musel odejít a já mezitím vypil skoro celou flašku vína. Jak se vrátil tak mě akorát nacpal do postele a sám se vyspal v obýváku… sakra, nechali jsme ho vedle samotného,“ uvědomil jsem si. „Měli bychom jít za ním.“
„To je fakt,“ přikývla Tina a šla za mnou. Když jsme vešli do obýváku, zůstali jsme stát s otevřenou pusou. Zatím co my řešili náš problém, Pája se činil a nachystal na stůl snad všechno, co v kuchyni našel.
„Pájo!“ zavolala na něj Tina a hledala kde je.
„Tu jsem,“ ozvalo se z koupelny. „Hned jsem u vás.“
Posadili jsme se na gauč, nalili si minerálku a začali zobat brambůrky.
„Pustíme si nějaký film?“ zeptal jsem se.
„To je super nápad,“ ozvalo se od dveří. Otočili jsme se. Pája tam stál oblečený jen v boxerkách. Pohled na jeho vypracované tělo mě málem dostalo do kolen. Ještě že jsem seděl. Zatnul jsem zuby a rychle se otočil. Vzal jsem do ruky misku s brambůrky a cpal jeden za druhým do pusy tak rychle, že jsem nestíhal kousat. Pája si ručníkem vytíral mokré vlasy.
„Musel jsem se trochu sprchnout, ráno na to nebyl jaksi čas.Tak co s tím filmem?“
„Já bych byl pro nějakou komedii,“ odpověděl jsem pohotově. Křečovitě jsem svíral, už poloprázdnou misku a snažil se myslet na něco jiného, než na to, co jsem právě viděl.
„Něco jsem tu nechal už včera odpoledne. Mrkni se Tinuš do tašky, mám tam nějaké divka, tak něco vyberte. Jdu se oblíct,“ řekl Pája a odnášel ručník do koupelny. Když zmizel za dveřma, pořádně zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a konečně položil misku zpátky na stolek.
„Copak se děje?“ usmála se Tina a pohladila mě po mé zrudlé tváři. Bylo ji to jasné a myslím, že ani nečekala žádnou odpověď. Vytáhla z Pavlovy tašky kazetu s DVD a začali jsme hledat, na co bychom tak mohli kouknout. Nakonec jsme vybrali starou dobrou českou klasiku. Dívali jsme se a nálada se nám hodně zlepšila. Tina seděla mezi mnou a Pájou a bylo to jak kdysi. Občas jsme se popichovali navzájem a pronášeli různé poznámky jeden na druhého. Někdy i komentáře k filmu byli takové, že jsme se váleli smíchy málem až na zemi. Blbli jsme a na sebe pohroma nedala dlouho čekat. Miska s křupkami, o kterou jsme se přetahovali, se celá vysypala na zem.
„Nohy nahoru!“ vykřikla Tina a my poslechli. Podívali jsme se na sebe a začali se smát.
„Však ty křupky nekoušou, nejsou to piraně,“ smál se Pája a chtěl dát nohy zas dolů.
„NE!“ křikla znova Tina. „Řekla jsem, nohy nahoru! Musím to povysávat. Jestli se to zašlape, tak to z toho koberce už nedostanu a mamka mě potom zabije.“ Přelezla gauč a šla pro vysavač.
„Říkal jsem Ti, že bude v pohodě,“ usmál se na mě Pája, zatím co Tina dolovala vysavač ze skříně. Přikývl jsem. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Ledy se prolomily a my byli zase jako dříve. Vzduch se pročistil, sluníčko svítilo jasněji a vypadalo to, jako by se vlastně nikdy nic nestalo. Pro mne skoro nic. Jen tu stále ještě visela otázka, jak to se mnou bude dál. Občas jsem pokukoval po Pájovi pohledem, který říkal: „Mám u něj šanci? Má někoho, nebo je volný? Chtěl by se mnou něco mít?“ Ještě jsem si nebyl v tom všem tak zcela jistý, abych se ho zeptal přímo. Neměl jsem na to dost odvahy. To, že jsem sám sobě konečně naplno přiznal, že jsem na kluky, neznamenalo, že první, kdo bude poblíž, bude můj. A ten první byl zrovna Pája. Opravdu se mi líbil už od chvíle, kdy jsme na sebe v parku narazili. Mohl bych tomu říkat osudové setkání? Nevím. To ukáže čas. Možná už někoho má a možná proto se v tu noc, co byl u nás, nestalo nic víc, než to co proběhlo.
„AU!“ vykřikl jsem a chytil se za hlavu. Dostal jsem od Tiny pohlavek.
„Prober se!“ křikla na mě. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani neuvědomil, že koberec už je vysátý.
„Co budeme dělat? Uvaříme něco, nebo si zajdem někam na oběd?“ zeptala se Tina.
„Já bych byl pro, někam zajít,“ navrhl Pája. „Přece nebudeme špinit nádobí, kdo by to pak umýval“
„Taky jsem pro,“ souhlasil jsem. „Zvu Tě Tinuš, souhlas?“
„Jasně, počkej, vyberu si to nejdražší, co tam budou mít,“ zasmála se a šla se obléct.
Asi deset minut cesty byla bezvadná restaurace. Už jsme tam s Tinou párkrát byli, věděli jsme, že tam dobře vaří. Vybrali jsme si místo v rožku, kde na nás vidělo jen pár hostů, usadili se a naše nálada byla opravdu dobrá. Celý oběd proběhl bez nějaké velké pohromy, na což jsme nejspíš opravdoví experti. Žádné vylité pití, žádné vysypané brambory. Nicméně menší neshody nastaly, když jsme měli platit. Pája se rozhodl, že zatáhnout celou útratu. Nesouhlasil jsem.
„Vždyť jsem Tinku pozval,“ namítal jsem. „A mám dost peněz, abych to mohl zaplatit.“
„Nemudruj,“ odvětil Pája, „ jseš student a já pracuji.“
„No a? Mám dost velké kapesné a většinou ani neutrácím,“ nedal jsem se odbýt.
„Chystáš se na vysokou?“ zeptal se mě Pája a já na souhlas přikývl. „Vidíš, šetři. Pak budeš rád, že máš aspoň něco a ještě si možná budeš hledat brigádu.“ Po těch slovech vstal a bez dalších diskuzí šel zaplatit rovnou k baru, abych ho náhodou ještě nepředběhl.
“Já se z něj zblázním,“ povzdechl jsem si.
„Nech to být. Je rád, když může někoho potěšit,“ Tina pozorovala Pavla, jak se baví s číšníkem.
„Spíš bych měl zaplatit já i jeho útratu, za všechno, co jsem se navyváděl.“ zamračil jsem se.
„Vážně nic nebylo, když u Tebe Pája spal?“
„Ne. Vždyť jsem sotva stál,“ snažil jsem se zamluvit to, co se u nás událo. „Proč tak pořád vyzvídáš?“
Tinka se potutelně usmála, naklonila se ke mně a potichu dodala: „Hodili byste se k sobě.“
Jakoby četla mé myšlenky. Taky jsem doufal, že by snad Pája mohl…
„Má teď někoho?“ zeptal jsem se opatrně a díval se přitom na něj, jak u baru vtipkuje s číšníkem.
„To nevím určitě. Někoho měl, ale skončilo to nějak po maturitě. Strejda toho kluka moc nemusel, nebyl rád, když spolu chodili.“
„Měl bych mu dát peníze za naši útratu. Nelíbí se mi, že za mě platí,“ změnil jsem téma, protože se mi nechtělo moc poslouchat o nějakém klukovi, který chodil s Pájou.
„Říkám Ti nech to být. Uděláš mu tím radost,“ přesvědčovala mě Tina. „I když je fakt, že se kolem něj občas motali takoví, kteří toho zneužívali. Třeba ten co s ním chodil. Možná proto ho neměl strejda rád.“ Podívala se na Páju a rychle do mne drcla. „Už jde zpátky.“
Pája si vykračoval, spokojený, že mohl za všechny zaplatit. Přisedl si. „Co podnikneme teď? Nechci být zlý, ale máte se co učit, co?“ zeptal se.
Tina pleskla Páju přes ruku, až mu z ní vyrazila peněženku. „Musel jsi nám kazit náladu?“
Pája začal natahovat, jako by chtěl brečet. Vypadal přitom tak legračně, až jsem se začal usmívat.
„To bólí, auvajskýýý.“ Kňoural jako malé děcko a natáhl ruku k Tině. „Foukej bebí.“
Tina jeho ruku vzala do svých dlaní, našpulila rty a vypadalo to, že mu ji opravdu pofouká. Jenže když se k ní přiblížila ústy, nečekaně se do ní zakousla.
„Au…“ vykřikl Pája a vyskočil od stolu. Vytrhnul Tině ruku a tím rozmachem mě praštil loktem do zubů.
„Áááá…“ zavyl jsem teď pro změnu já. Chytil jsem se za pusu a do očí mi vhrkly slzy. Tina vyprskla smíchy. Hosté a číšník se už otáčeli a dívali se, co se to vlastně děje. Držel jsem se za pusu.
„Ještě jsem nebyl u zubaře a teď tohle.“ Cítil jsem, že jsem si o zuby rozrazil ret.
„Promiň, promiň,“ omlouval se Pája, zatím co se Tina stále ještě smála. „Za to můžeš Ty,“ ukázal na ni prstem.
„Vy jste fakt nebezpečná dvojka,“ stíral jsem si kapesníčkem krev ze rtu. „Teď to budu mít napuchlé.“
„Nebreč, budeš vypadat sexy, aspoň nepotřebuješ botox a stejně budeš mít pěkně plné rty,“ uklidňovala se pomalu Tina.
„Měli bychom raději jít, začínáme na sebe moc upozorňovat,“ řekl jsem a s kapesníkem na puse jsem se sunul ke vchodu. Venku jsme se rozhodli, že ještě teda zajdeme k Tině a něco málo si zopakujeme, protože termín zkoušky se neúprosně blížil. Navíc měla Tina pro mě ještě nějaké věci ze školy na doučení. Když jsem zjistil, kolik toho učení ještě mám za ten týden, co jsem nebyl ve škole, málem jsem se složil.
„Čert mi byl dlužen celé zkoušky i s maturitou,“ nadával jsem.
„Neboj, to zvládneš. Teď sis dokonce i udělal místo v hlavě, jak si sebou praštil o zem,“ smál se Pája.
„No ale taky se mi z tama vysypaly nějaké informace, které budu potřebovat.“ Otočil jsem se na Tinu a vykulil na ni oči. „A Ty jseš kdo?“
Praštila mě knihou po hlavě. „Už si vzpomínáš?“ zeptala se výhružně.
„Já jdu domů. Čím dýl jsem s vámi, tím mám větší strach, že se nedožiju ani té maturity. Moje hlava toho už víc nesnese,“ začal jsem naoko brblat.
Byl jsem u Tiny nakonec až do večera. Když už se stmívalo a došla už druhá zpráva od táty, kdy se vrátím, rozhodl jsem se, že tedy půjdu. Moc se mi ale nechtělo, zvlášť když tam byl Pája. Nakonec jsem však posbíral všechno učení, které mi Tina dala a sunul jsem se ke dveřím.
„Zastav se zítra, Ale,“ řekla Tina.
„No já nevím, musím dát všechno to učení do kupy, v pondělí jdu už do školy.“ Pak jsem kradmo pohlédl na Pavla. „Možná bych se stavil na skok, třeba k večeru. Tina jen mávla rukou a zmizela v obýváku. Pája se na mě podíval a usmál se.
„Zastav se,“ odmlčel se.
„Tak já teda dojdu.“ Na chodbě jsem se ještě na moment zastavil a otočil se k němu. „Dík za všechno.“
Pája vykročil o krok směrem ke mně. Natáhl se a pohladil mě po ruce, ve které jsem držel sešity.
„Nemáš zač, rád jsem pomohl.“
Chvilku jsem uvažoval co na to říct. Stál jsem a koukal se do těch jeho nádherných očí. Vzpomněl jsem si na jeho polibek, který jsem od něj dostal u nás doma a v ten moment mi přeběhl mráz po zádech. To mě probralo.
„No tak se uvidíme zítra,“ otočil jsem se a přes rameno ještě zavolal: „Ahoj!“ a pádil rychle ven.
Za sebou jsem už jen zaslechl zaklapnutí dveří. Venku před domem jsem zůstal chvíli stát. Opřel jsem se o stěnu, v náruči mačkal sešity, aby nepopadaly, a nepřítomně jsem se díval před sebe. Čerstvý větřík mě probral. Bylo už o něco chladněji, přeci jen už to nebyl ten teplý podzim, tak jsem se vydal směrem k domovu. Když jsem dorazil domů, tentokráte bez nějakých karambolů a srážek, hodil jsem učení na stůl, převlékl se a udělali jsme si s tátou dobrou večeři.
„Dneska máš dobrou náladu, byl jsi na rande??“ začal se táta vyptávat.
„Ne, byl jsem u Tiny.“
„Jste zase spolu?“ Vzhledem k tomu, že znám svého otce velice dobře, se tahle otázka dala čekat.
„Ne jen jsme si trochu popovídali a je mezi námi všechno v pohodě.“
„Aspoň, že tak, mám Tinu rád. Je to moc hodná holka. Tak ať se někdy zastaví,“ řekl na to táta, spokojený, že jsme s Tinou zase kamarádi.
„Jojo, vyřídím. Určitě se ráda staví.“ Odpověděl jsem a přemýšlel, jestli mám taťkovi něco naznačit, aby nepočítal s tím, že mu domů přivedu nějaké děvče. Nakonec jsem si řekl, že ještě počkám. Dám tomu trochu více času. Zkusím to nějak postupně. Určitě budou naši zklamaní, jen doufám, že to pochopí a nebude to nějaký velký problém. Každopádně bych ale nejprve chtěl dořešit, jestli mám šanci u Páji. Když jsem si na něj vzpomněl, poskočil mi žaludek. Vybavil jsem si jeho oči, které mě tak neuvěřitelně přitahují, jeho pevné objetí, ve kterém bych znovu chtěl být. Mé myšlenky se střídaly s odpověďmi na tátovy otázky. Někdy stačilo jen pouhé „Hm.“, to když se taťka rozpovídal o tom, jak měl šíleně moc práce, teď když měl službu.

Druhý den jsem ještě dodělával učení, abych mohl Tině vrátit sešity. Měl dva důvody tam jít. Ten druhý byl Pája. Docela jsem se na něj těšil. Často jsem na něho myslel a měl kvůli tomu občas problém se soustředit na učení. Každopádně mám jít druhý den do školy a potřebuji mít všechno hotové. Táta se asi dobře vyspal, protože i pouklízel v kuchyni a nachystal oběd.
„Někoho jsi tu měl, když jsem byl v práci? Byly tu skleničky a flaška od vína.“ Zeptal se, když mi nakládal jídlo na talíř.
„Jo, zastavil se tu Pája. Teda – ten Tinčin bratranec. Zdržel se tu až do noci, tak tu přespal, jestli to nevadí.“
„Ne, to mi nevadí, jen nerad vidím, když piješ,“ zamračil se taťka.
„Neboj, měl jsem jen dvě skleničky,“ zalhal jsem a přehodil rychle téma. „Později pak ještě půjdu za Tinou. Musím ji vrátit sešity.“
„Nezapomeň, že zítra už jdeš do školy.“
„Ale jo, neboj. Vrátím se brzy.“ Odpověděl jsem a pokračoval v jídle. Po obědě jsem ještě na chvíli zalezl do pokoje a snažil se naučit něco z toho, co jsem předtím dopsal. Avšak stejně jako dopoledne, jsem myšlenkami často utíkal k Pájovi. Dokonce jsem se snažil i představit, jaké by to bylo, kdyby to ten večer pokračovalo dál. Jaké by to bylo, kdyby to Pája neutnul. Venku se začalo zatahovat. Sluníčko bylo částečně schováno za mraky, ale svůj boj nevzdávalo a snažilo se vykukovat, jak jen to šlo. Měl jsem obavy, že začne pršet, tak jsem nacpal sešity do dvou igelitek, aby nezmokly. Oblékl jsem si to nejlepší, co jsem našel a vyrazil za Tinou. Mé obavy se nakonec potvrdily. Už po cestě začalo krápat, a když jsem dobíhal k jejímu domu, začalo pršet víc a víc. Rychle jsem vběhl do domu a v mžiku jsem byl u jejich dveří. Zaklepal jsem a jako by na to Tina byla připravena, ihned se dveře otevřely. Vešel jsem dovnitř. Z jejího pokoje hrála hudba. Vzala mi z ruky sešity a položila je na stolek.
„Donesu Ti ručník. Jseš celý mokrý,“ řekla a zašla do koupelny. Já nedočkavě zamířil do pokoje. S úsměvem jsem otevřel dveře. Čekal jsem tam Páju, ale nebyl tam. Usměv mě přešel. Na hlavě mi přistál ručník.
„Kde je Pája?“ zeptal jsem se a začal si utírat mokré vlasy.
„Musel odjet. Měl tu být do středy, ale dopoledne mu volal strejda. Mají ve firmě nahlášený audit, tak se musel vrátit. Musí pro to nachystat všechny podklady, které si vyžádali,“ podala mi Tina vyčerpávající odpověď.
„Škoda,“ povzdechl jsem si. Přehodil jsem mokrý ručník přes topení.
„Však tu nebyl naposled. Chceš něco k pití?“ zeptala se Tina.
„Dám si čaj,“ odpověděl jsem a hned se začal vyptávat na Pavla. „Neříkal jinak Pája něco?“
„Ne, ani neměl moc času. Strejda pro něj poslal auto, tak se hned šel na hotel sbalit.“ Tina se na mě podívala, a když viděla, jak se tvářím nešťastně, poklepala mě po rameni a řekla: „neboj, však přijede. Přece jen tu má ještě nějakou práci. A navíc …“ odmlčela se a naklonila se ke mně. „… mám pocit, že se mu asi líbíš. Ptal se na Tebe.“
Poslední věta mě potěšila. Srdce mi radostí poskočilo. „A na co se ptal?“ byl jsem zvědavý.
„Ono to bylo spíš takové povídání, jak to bylo s námi, když jsme spolu chodili, co děláš kromě školy a podobné nesmysly.“
„Aha,“ řekl jsem takovou nic nenaznačující odpověď.
„No a co Ty? Líbí se Ti Pája?“
„Však už ses ptala,“ řekl jsem a cítil teplo ve tvářích.
„Neříkej nic. To že se červenáš, mluví samo za sebe,“ usmívala se na mě Tina. Zřejmě jsem zčervenal ještě víc, protože mě pohladila po tváři se slovy: „Nech toho, nebo tu od Tebe něco chytne.“
„No jo, však jsem přihřátý, nebo ne?“ neodpustil jsem si poznámku. Šel jsem k oknu, otevřel ho a pustil na sebe čerstvý podzimní vzduch, abych trochu vychladl.
„Hele, nechtěj mě naštvat. Takhle o sobě nemluv,“ zamračila se Tina a přešla za mnou k oknu. Zůstala stát za mnou a objala mě kolem pasu. „Ale můžu Ti říkat – jen tak mezi námi – že jsi můj teploušek?“
„Ale jen mezi námi. Hlavně teď, když o tom ještě nikdo neví.“
Chytil jsem její ruce a držel je tak jako kdysi. Znovu jsem se podíval z okna. Venku už přestalo pršet. Hudba, kterou měla Tina puštěnou, už dohrála a v pokoji se rozhostilo ticho. Na okenní parapet dopadaly kapky ze střechy v pravidelném rytmu, dala by se podle toho snad i složit písnička, jen přijít na ten správný text. Vzduch venku se deštěm pročistil. Na zemi se leskly kaluže a mokré spadané listí bylo nalepené na cestách, chodnících, na lavičkách i na autech. Místy to vypadalo, jakoby podzim roztáhl nový barevný koberec. Stáli jsme tak u toho okna beze slova. Tina mě dál držela kolem pasu, opřela si bradu o mé rameno a dívali jsme se společně ven na tu podzimní krásu. Měli jsme jeden druhého, ale tentokráte to bylo jiné.  Byli jsme spokojení a já měl pocit, že kdybych o Tinu přišel, bylo by to, jako bych ztratil někoho hodně blízkého z rodiny. Byl jsem jedináček, ale kdybych měl mít setru, chtěl bych, aby byla stejná jako Tina.
Když nás to koukání ven přestalo bavit, zavřeli jsme okno, uvařili si čaj a s provětranými hlavami jsme si sedli ještě na chvíli k učení. Vypadalo to, jako bych za jeden víkend chtěl stihnout všechno to, na co jsem celý týden kašlal. Později ještě dorazila Jana. Unavená, ale šťastná a spokojená. Byla ráda, že mě vidí a že jsme s Tinkou v pohodě. Stejně jako máma, která už také všechno od táty stihla vyzvědět.
A večer, když jsem usínal, patřily mé poslední myšlenky Pájovi.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.