Alexandr 1

PŘÍBĚH PRVNÍ – ALEXANDR

PROLOG

Všechno co se zdá být úplně jasné, může nakonec dopadnout zcela jinak. Často máme názor, o kterém si myslíme, že jedině ten je správný. Názory, přesvědčení, myšlenky. Co už jednou máme v hlavě, nechceme měnit. Nechceme se toho vzdát. Jsme s tím spokojení a je to pohodlné. Změna totiž často není jednoduchá. Změna totiž často bolí. A zvlášť pokud je to změna zásadního významu.  Stejně jako u Alexandra. Žil si svůj život dospívajícího muže a byl spokojený. Ale postupně se mu do hlavy začala vkrádat myšlenka, o kterou nestál. Neustále nad tím přemýšlel a ptal se sám sebe proč.
Ale odpověď nenašel. Nikdo mu neodpověděl. Musel se s tím srovnat sám. Musel si projít velkou změnou a ta nebyla zrovna jednouchá. Na konci celého toho procesu však čekala odměna.

 

JE JEDNO, JESTLI JE TO KLUK NEBO HOLKA, POKUD JE VÁM S TÍM DRUHÝM DOBŘE

Je krásné podzimní odpoledne. Sedím v parku na lavičce a pozoruji, jak vítr roznáší spadané listí do všech stran.  Tina sedí vedle mne a vypráví, jak úžasný víkend měla na rodinném setkání. Mlčky ji jen tak jedním uchem poslouchám a přitom jsem svůj pohled upřel do korun stromů, kde se v listí střídají všechny možné barvy podzimu. Poslouchám Tinu, ale nevnímám, co mi říká. Dívám se na tu podzimní krásu, ale nevidím ji. Přemýšlím nad hloupostmi, které se mi honí hlavou, a nějak nejsem schopen vnímat okolí. Proč musím nad vším tolik přemýšlet? Dělám rozbor prakticky všemu, co mne napadne. Kdyby to šlo, tak bych každé slovo vložil pod mikroskop, abych zjistil, proč vlastně bylo vyřčeno. Místo abych si užíval, tak neustále nad něčím přemýšlím. Nejvíc a nejčastěji se mi hlavou honí jedna věc, která znamenala pro mě tu změnu. A já nevěděl jak s ní naložit. Proč mám v hlavě takový zmatek? Něco se změnilo. Kdy ta změna přišla? Ani nevím. Přikradla se potichu a plíživě jako zloděj. Ukradla mi mou pohodu.
Z mého zamyšlení mne vytrhla slova, která zněla jako odněkud z velké dálky.
„Na co myslíš? Už jsi zase duchem mimo.“
Melodický hlas mě v tu chvíli probral k životu. Rád Tinu poslouchám, i když teď se mi její povídání ztratilo v mých myšlenkách. Zvedla se z lavičky, postavila se přede mne a chytla mne za ruce.
„Děje se něco? Vždyť mě ani neposloucháš.“
„Nevím,“ zazněla má odpověď, možná trochu smutněji, než jsem zamýšlel.
„Mám pocit, jako bys tu ani nebyl,“ řekla a podívala se na mne svým starostlivým ale trochu i vyčítavým pohledem.
Tina patří mezi nejhezčí dívky na naší škole. Má krásné blonďaté – skoro až zlaté vlasy splývající až k pasu, krásnou postavu, nádherné oči…  Navíc je velice milá, inteligentní a moudrá. Spoustě lidem rozumí i beze slov. Takových lidí na světě moc není. Prostě úžasná – dalo by se říct, že je bez chybičky. Já mám to štěstí, že je moje. Den, kdy jsme spolu začali chodit, by mohl být vyhlášen za státní smutek. Spousta zklamaných kluků se ještě dlouho na nás dívala a možná si říkali: „Proč zrovna on a ne já?“ Ale nám to bylo jedno. Měli jsme jeden druhého a zklamaných pohledů ostatních jsme si nevšímali. Tvrdě jsme si naši lásku museli vybojovat. A přesto to teď něco kazí. A to něco – nebo spíš někdo jsem já a mé trápení, o kterém zatím nikdo neví.

„Copak se s Tebou děje, zlato?“ zopakovala Tina svou otázku.
Vstal jsem z lavičky, aniž bych se jí pustil. Má drobné ruce se štíhlými prsty, které se v mých dlaních vždycky skoro celé schovaly. Rád jsem je držel, znamenaly pro mne jakousi jistotu.
„Nevím,“ řekl jsem stejnou odpověď jako už snad stokrát předtím. Zadíval jsem se na ní. Její pohled mluvil za vše. Byly v něm cítit nevyřčené věty:
Něco se s Tebou děje a já nevím co. Nejsem schopna přijít na to, co Tě trápí. I když jsi u mne, ztrácím Tě. Miluješ mne ještě? Proč jseš teď tak jiný?
Najednou se ale v jejich očích rozzářily hvězdičky a usmála se na mne.
„Máma Ti vzkazuje, že máš přijít dnes na večeři. Neviděli jsme se čtyři dny a já Ti musím všechno dopovědět, tak určitě přijď. Opravdu ten prodloužený víkend s celou rodinou byl úžasný.“
Odmlčela se a ohlédla se za listím, které vítr rozfoukal do všech stran.
„Budu Tě čekat o půl sedmé, ale teď už musím běžet. Mamka chtěla s něčím pomoct, tak ať na mne dlouho nečeká. Jo! A máme pro Tebe překvapení, tak přijď včas!“ Vlepila mi rychlou pusu a spěšně odcházela.
Díval jsem se za ní, jak se pomalu vzdaluje. Občas mne napadlo, že bych raději byl na jejím místě. Možná bych pak měl život jednodušší a nemusel bych myslet na plno jiných věcí, které se mi teď tak často honí hlavou.
Ještě chvilku jsem se zamyšleně díval, jak odchází, nakonec jsem se otočil a vykročil k mému domu. Ten první krok jsem však nestihl dokončit. Zavrávoral jsem a cítil jsem, jak ztrácím rovnováhu. Něčí ruce mě pevně popadly za předloktí a zabránily mému pádu. Zvedl jsem hlavu, abych se podíval, do koho jsem narazil. Mé oči se střetly s očima mého zachránce. Kluk, který přede mnou stál, je měl výrazně hnědé. Jeho pohled byl pronikavý ale zároveň hřejivý.
„Díky,“ řekl jsem, „promiň, nevšiml jsem si Tě.“
Můj pohled sklouzl na naše ruce. Ani s tímto mým pohledem si zřejmě neuvědomil, že mě stále drží a že je to celkem divné, zvlášť, když se ani neznáme.
„Nic se neděje,“ usmál se a podíval se někam přes mé rameno. „Ani se Ti nedivím. Je moc hezká.“
Zamračil jsem se a rychle se otočil. Tina právě zacházela za roh domu. Mladík si všiml mého zamračeného pohledu, konečně mě pustil a couvl o krok zpátky.
„Promiň. Nemyslel jsem to špatně. A navíc – není můj typ.“
Najednou se zarazil, odmlčel se a na vteřinu vykouzlil omluvný úsměv.
„Raději bych měl být zticha. Moc mluvím a občas plácnu něco, co se nehodí.“
Obešel mne a se slovy: „Ahoj, snad se ještě někdy potkáme.“ se začal šouravým krokem vzdalovat.

Pomalu jsem se vydal domů. Ještě chvilku jsem se vracel myšlenkami k tomu, co se právě stalo. Co to vlastně bylo za kluka. Vůbec se mi nelíbilo, že se díval po Tině. Ale snad o nic nejde. Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal všechny zbytečné myšlenky a obavy a přidal do kroku. Přece se nebudu zabývat někým, koho vlastně ani neznám. Teď už jsem se chtěl soustředit jen na nadcházející večeři.

Když se blížil čas večeře u Tiny, oblékl jsem si to nejlepší, co jsem našel a vyrazil. Není to daleko, pěšky jsem u ní do dvaceti minut. Cestou jsem se ještě stavil pro kytičku. Jednu pro Tinku a druhou pro její mámu. Určitě budou mít obě z kytičky radost. Zvlášť Tinina máma. Už skoro dva roky žijí samy dvě, co Tině umřel táta. Její máma byla velice milá paní. Jmenovala se Jana a od samého začátku chtěla, abych ji jménem oslovoval. Říkala vždycky, že si aspoň nepřipadá tak stará. I přesto, že jsem ji oslovoval jménem, vykal jsem ji a měl jsem k ní respekt. Vždycky z ní vyzařovala taková zvláštní aura, která snad ani nedovolovala jiné chování vůči ní.
Došel jsem ke dveřím jejich bytu a zazvonil. Skoro okamžitě se dveře otevřely a Tina mě přivítala dlouhým polibkem.
„Krásná kytička!“ upřímně se zaradovala a zatáhla mne dovnitř. Její máma právě chystala talíře na stůl. Pozdravil jsem a dal ji druhou kytku.
„Nádhera, Alexi. Ty prostě víš jak potěšit. Hned ji dám do vody,“ natáhla se na poličku pro vázu.
„Za chvíli bude večeře, tak se někde usaď.“ Usmála se na mě, a já věděl, že mě tak nenápadně posílá za Tinou.
Šel jsem tedy za ní do jejího pokoje. Zaklepal jsem a vešel. Její – vždycky dokonale uklizený pokoj, voněl vanilkou. Tina má tuhle vůni ráda a nějak k ní prostě patří.
„Víš, že nemusíš klepat,“ otočila se ke mně od skříně, odkud právě vytahovala novou halenku.
„Co na ní říkáš?“ zvedla ramínko do výšky, abych na ní lépe viděl.
„Hezká. Sedí Ti k očím,“ pochválil jsem ji nový kousek oblečení.
„Mám ji od víkendu a teď si ji obleču poprvé. Mám pro to důvod,“ řekla tajemně a převlékla se. Tázavě jsem se na ní podíval a pomohl ji vymotat vlasy z halenky.
„To je to překvapení, o kterém jsem Ti říkala. Ale musíš ještě chvíli vydržet.“ Jen co to dořekla, ozval se domovní zvonek.
„Á, už je to tady,“ pozvedla významně obočí. Otočila se k zrcadlu, srovnala si oblečení a pročísla si narychlo tu svou dlouhou hřívu. Poslední pohled do zrcadla a spokojená sama se sebou vyšla z pokoje. Zvědavý, kdo že se to k nám na večeři přidá, jsem vyrazil za ní. Z jídelny už byly slyšet hlasy. Na prahu jsem se zastavil a nahlížel Tině přes rameno. Jana skoro ani nebyla vidět přes obrovskou kytici, kterou právě držela v ruce.
„Pojď, Alexi, musím Ti někoho představit,“ pozvala mě dál do jídelny.
Uprostřed místnosti stál elegantní muž, který se při těchto slovech na mne otočil.
„Těší mne, já jsem Petr,“ vykročil ke mně a natáhl ruku.
„Alex. Dobrý den,“ opětoval jsem pozdrav a dál tázavě hleděl na Petra.
Tina si toho všimla a pustila se do vysvětlování.
„Strejda je bývalý manžel mamčiny sestřenky. Jsou to už skoro dva roky, co se rozvedli, ale vždycky s naší rodinou dobře vycházel a navíc u něj bydlí po rozvodu Pavel.“ Nadechla se a pak polohlasně dodala: „ A vypadá to, že se s mámou do sebe zakoukali.“
„TINO!“ otočila se Jana a pokusila se o přísnější tón. „Nemluv hlouposti!“ Přitom její oči zavadily o Petra a mírně se začervenala.
„Žádné hlouposti, vždyť to vidím i já,“ ozvalo se za mnou. Bylo to tak nečekané, že jsem málem leknutím nadskočil.
„Nestraš, Pájo!!“ vykřikla i Tina a otočila se. „Chodíš jak duch, nikdy nevím, kdy a kde se objevíš.“
„Polepším se,“ omlouval se hlas za mnou a já si uvědomil, že jsem ho už někde slyšel. Jemný závan vzduchu mi naznačil, že dotyčný mne právě obchází. Zastavil se přede mnou. Jasně že jsem ho už viděl. Byl to on.
„Těší mne. Jsem Pavel, ale většinou mi všichni říkají Pája.“ Představil se prakticky skoro stejně, jako jeho otec před chvíli a také i jeho ruka už směřovala ke mně. O něco váhavěji, než prvně u Petra jsem ji uchopil a zadíval jsem se na něj. Upřeně na mne hleděly krásné hnědé oči. Ty samé, které jsem dnes už jednou viděl.
„My už jsme se viděli, co? Slyšel jsem, že se jmenuješ Alex?“ zeptal se a pevně, přesto však jemně stiskl mou ruku.
„Ano,“ chtěl jsem odpovědět. Dostal jsem ze sebe však jen náznak toho slova, protože v ten moment mi zaskočilo a já se rozkašlal. Pája pustil mnou ruku a poplácal mně po zádech tak silně, že jsem málem přeběhl celou jídelnu.
„Co? Vy se znáte?“ překvapeně se zeptala Tina.
„Jo jo. Už jsme dneska na sebe narazili,“ odpověděl Pája a potutelně dodal: „a stihli jsme Tě, Tinko, pomluvit.“
„To si děláš srandu, ne?“ vyhrkla Tina.
„No to v žádném případě. Víš, jak rád Tě pomlouvám,“ nedal si pokoj Pája, ale na omluvu ji objal.
„Já se z Tebe jednou pominu. Pokud mě teda do té doby neudusíš,“ lapala Tina po dechu v jeho pevném objetí.
„Tak už se posaďte. Budeme večeřet,“ přerušila nás Jana a mávla rukou ke kulatému jídelnímu stolu. Jasně jsem viděl snahu Petra usadit se hned vedle Jany, přenechal jsem mu tedy dobrovolně to místo, kde jsem jinak většinou sedával já. Posadil jsem se hned vedle něj a vedle Tinky.
„Ty budeš sedět na záchodě,“ začala se Tinka smát na Páju, který se posadil vedle ní.
„Prooč?“ zeptal se Pája protáhle a pokusil se o nešťastný pohled.  Přitom mu ale koutky úst cukaly, jak se přemáhal, aby se taky nezačal smát.
„Nedáš mi chvíli pokoj. Vždycky musíš něco vyvádět a já se ani nemůžu pak v klidu najíst. Minule jsem si kvůli Tobě zničila omáčkou halenku.“
„No však víš, že mě to štvalo. Ale byli jsme koupit novou, a jak vidím, tak jsme vybrali moc dobře. Sedí Ti k očím.“ Pája si Tinu znalecky prohlédl.
Jídlo mi zaskočilo, když jsem slyšel poslední větu. Vždyť to samé jsem Tině řekl také.
„No vidíš. I Alex to říkal. Tak je vše odpuštěno. Však jsem si ji oblékla kvůli Tobě, abys viděl, jak mi sluší.“ Tina se na mne otočila. „Dneska se tu už podruhé dusíš. Pája má na Tebe špatný vliv.“
Po těch slovech jsem se podíval na Páju a naše oči se opět setkaly. Já si v tu chvíli uvědomil, že jsem za celou dobu prakticky nezvedl hlavu od jídla. Nadechl jsem se, zamrkal a začal konečně vnímat víc své okolí. Většinu času, co jsme jedli večeři, jsem jen poslouchal a mlčky pozoroval ostatní. Peťa se živě bavil s Janou a vzdálenost mezi nimi se postupně zmenšovala. Oba dva vypadali spokojeně a opravdu měli pohled jen pro sebe. Tina se neustále popichovala s Pájou, až do něj drcla tak, že si málem vysypal jídlo do klína. Stihl ještě vyskočit ze židle, aby se té pohromě vyhnul. Zůstal stát a vypadal, jako by chtěl na to vysypané jídlo zaútočit. Rukama se opíral o hranu stolu a mezi jeho rozkročenýma nohama se na zemi válely brambory. Až teď jsem si všiml, jak má hezky vypracované tělo. Nebyl to nějaký extra svalnatec, které občas potká člověk v posilovně. Ale i přes to se jeho svaly pěkně rýsovaly po celém těle. Zvlášť teď, když měl celé tělo napnuté výskokem, který právě absolvoval a halenka ani kalhoty ty svaly nedokázaly skrýt.
„Počkej, uklidím to,“ vstala Tina, „stejně za to můžu já.“ Začala uklízet nepořádek na stole i na zemi.
„Donesu Ti nový talíř, Pájo,“ ozvala se Jana.
„To není potřeba. Už jsem měl skoro dojezeno. No a aspoň nepřiberu,“ začal se smát Pája a poplácal se po břiše.
„Ty a přibrat?“ divila se Tina. „Vždyť toho sníš jak stádo hovězího a pořád vypadáš dobře.“
Podíval jsem se znova na Páju a musel jsem uznat, že měla Tina pravdu.
„No jo,“ odvětil Pája protáhle, „ale taky musím pravidelně cvičit, abych nezkysl.“
„I Alex taky občas chodí do posilovny. Ale teď zrovna moc času není. Tlačí nás čas. Budeme dělat certifikačky z francouzštiny a ruštiny. Jsme pořád naložení v knihách a sešitech,“ řekla Tinka.

Cítil jsem teplo ve tvářích. Určitě jsem i zčervenal a nebylo mi to moc příjemné. Protože jako na povel, jen co Tinka dořekla větu, se ke mně všichni otočili. Asi čekali, že k tomu něco taky řeknu.
„Noo, zkoušky…“ zamumlal jsem a doufal, že si mne přestanou všímat. Co se to se mnou proboha děje? Nikdy jsem neměl problémy s komunikací a najednou jsem jak spařený horkou vodou. Nejen, že nejsem schopen ze sebe vymámit inteligentní větu, která by obsahovala víc než dvě slova, ale navíc jsem i večeři snědl, jakoby měla být moje poslední. Ani nevím, jak chutnala.
„Páni, to je jeden jazykovědec vedle druhého,“ zachránil mne Petr, když začal mluvit a chytil se tématu. „Ty jsi vloni taky dělal zkoušky i maturitu z jazyků, Pájo,“ otočil se Petr na svého syna. „A výsledky jsi měl vynikající.“
„To nestojí za řeč, tati. Prostě jsem to udělal a to stačí,“ odvětil Pája skromně.
„Ale stojí. Každý rodič se rád pochlubí, když má jeho dítě úspěch. A Ty jsi byl dokonce přijatý na vysokou se sedmým nejlepším výsledkem, ze všech uchazečů,“ řekl Petr. Já měl pocit, že byl najednou vyšší, jak se pýchou dmul nad úspěchem svého syna.
„No já mám z toho trochu obavy, jak to všechno dopadne,“ ozval jsem opatrně, jako bych ostatním nechtěl způsobit šok tím, že jsem vůbec začal mluvit.
„To bude v pohodě, zkouška je lehká. Hlavně musíš mluvit a mluvit a mluvit…“ snažil se mě Pája povzbudit.
„Já se obávám spíš francouzštiny, zdá se mi těžší než ruština.“
„To zvládneš,“ řekla Tina, „a navíc to děláme ve stejné dny, bude to v pohodě.“
„Když budete chtít, tak vám pomůžu s přípravou. Stejně tady teď budu častěji, tak bychom se mohli domluvit.“ navrhl Pája.
„To by bylo super,“ souhlasila Tina a otočila se na mne, co na to říkám.
Kývl jsem hlavou na souhlas. „No ale co Tvoje škola?“ napadlo mne.
„To je v pohodě. Dělám ji dálkově, pracuji už u táty ve firmě. A myslím, že si najdu čas, abych vám mohl aspoň trochu pomoct.“ Pája se usadil zpět na židli.
„Tak to vypadá, že tu budeme oba dva o něco častěji, než se původně zamýšlelo,“ ozval se Petr.
„Častěji?“ otočil jsem se na něj.
„Moje firma tady u vás otvírá pobočku. A já s Pájou to chystáme pro to otevření. Takže jsme i tak plánovali, že tu nějakou dobu pobudeme,“ odpověděl Petr a významně se přitom podíval na Janu.
Ta jeho pohled pochopila, jemně ji zrůžověly tváře, ale pak jako by nic řekla: „Doufám, že si najdete čas a občas se mezi prací zastavíte.“ Řekla to v množném čísle, ale stejně se přitom dívala jen na Petra. Bylo jasné, co tím chtěla říct.
Petr se malinko pousmál. „Určitě se občas zastavíme.“ A pak šeptem – jen Janě do ouška dodal „Už teď se moc těším.“
Zbytek večera pak proběhl celkem v poklidu. Dokonce jsem se už natolik probral k životu, že jsem se zapojil i do debaty. Na stole stála láhev vína a já pomalu upíjel ze své skleničky výborné červené. Atmosféra byla uvolněnější. Zanechali jsme Janu a Petra v obýváku, aby měli prostor jen pro sebe a zavřeli jsme se u Tiny v pokoji. Řešili jsme všechno možné i nemožné. Jídlo, písničky, školu, práci, oblečení, filmy. Zřejmě jsme byli naladěni na stejnou strunu, protože jsme se dobře bavili a čas až neuvěřitelně rychle utíkal. V jeden moment, jakoby dal někdo povel, jsme začali najednou všichni tři zívat, až nás to rozesmálo. Podíval jsem se na hodinky.
„Páni!“ zhrozil jsem se. „Už je půl jedenácté. Divím se, že mě naši ještě neshánějí. Ale už musím jít, jinak ráno nevstanu.“
„Já už bych taky nejradši šel. Jsem docela utahaný. Ale musím počkat na taťku. Sedí s tetou v obýváku a ještě se od sebe ani nehli.“ Naznačil Pája také svůj odchod.
Letmým pohledem a mávnutím ruky jsem se s Pájou rozloučil a šel jsem se obouvat. Mezi dveřmi mě Tina ještě pevně objala a políbením se pak se mnou rozloučila.
„Hezky se vyspi. Zítra se uvidíme.“
„Ahoj Tinuš, taky se dobře vyspi,“ rozloučil jsem se i já a vyrazil k domovu.

Tina se vrátila do pokoje. Pája stále seděl na posteli a zamyšleně hleděl ke dveřím, ve kterých se právě Tina zastavila.
„Koukám, že ta zadumanost je celkem nakažlivá,“ řekla, když viděla, jak Pavel nepřítomně zírá na jedno místo.
„Co?“ probral se a zadíval se na Tinu.
„No nejdříve Alex a teď Ty. Po dlouhé době s ním zas byla kloudná řeč.“ Pak se zamyslela a dodala: „I když nevím, jestli za to nemohlo spíš to vypité víno.“
„Stejně vypil jen jednu skleničku, a navíc mi Alex přijde jako fajn kluk. Ať už byl ticho, nebo občas mluvil až moc – je příjemné být v jeho společnosti,“ skoro se až zasnil Pája.
„No tak prrrr…!“ zaznělo výhružně z Tininých úst.
„A, sorry. Vím, že je Tvůj, Tinuš. Já budu jen tiše závidět,“ usmál se Pája.
„To bych Ti radila,“ zahrozila Tina prstem a dodala: „Jdu zjistit, jak to s těmi našimi dvěma hrdličkami vypadá.“ A odešla z pokoje.

Já mezitím pomalým krokem směřoval domů. Právě jsem procházel prázdným parkem kolem lavičky, kde jsem se poprvé potkal s Pájou. Vzpomněl jsem si, jak jsem do něj vrazil i na to jak mě pevně držel, abych nespadl. Díval jsem se do země a nohama jsem rozhrnoval spadané listí.
Proč jsem si vzpomněl zrovna na Páju, když tady máme své oblíbené místo s Tinkou? Na ni bych měl myslet a já zatím…“
Myšlenku jsem nedokončil. Z mého zamyšlení mě vytrhnul náraz.
„Promiňte.“ omluvil jsem se. V momentě, kdy jsem zvedal hlavu a chystal se toho člověka obejít, mě k zemi srazila tvrdá rána, mířená přesně na solar. Svalil jsem se na zem a lapal po dechu. Podíval jsem se nahoru. Nade mnou stál postarší chlap. Spíš řečeno – snažil se stát. Kýval se, jakoby vyrovnával nápor větru. Už na první pohled byl nepříjemný a při závanu se až ke mně dostal opar páchnoucí alkoholem, který jasně naznačoval, že dotyčný si někde pořádně přihnul.
„Co Ty do mě žducháš, hajzle!“ snažil se dotyčný nasadit drsný tón, jako nějaký gangster v béčkovém filmu.
„Promiňte, nechtěl jsem…“ pokusil jsem se ještě jednou o omluvu a snažil se zvednout ze země.
„Takový smrad a myslí si, že si tu může chodit, jak se mu zachce, jako by Ti to tu patřilo!“ začal zvyšovat hlas a já cítil, že se stupňuje i jeho agresivita. Nejspíš se měl v úmyslu někde poprat a já byl po ruce. Zahlédl jsem, jak zatíná pěsti a než jsem stihl jakkoli zareagovat, další silná a dobře mířená rána na čelist mě opět poslala k zemi. Spadl jsem, udeřil se do hlavy a před očima se mi zatmělo.
I přes to, že jsem byl otřesený, jsem se pokusil zvednout co nejrychleji aspoň na všechny čtyři. Povedlo se mi to jen částečně. Odněkud jsem najednou slyšel rychlé kroky. Někdo k nám běžel.
„Že by záchrana?“ zadoufal jsem a snažil jsem se aspoň pootevřít oči. Najednou mě někdo přeskočil, uslyšel jsem tupý úder, překvapené vyjeknutí a opilý útočník se bez hlesu svalil na zem kousek vedle mne. Ruce mého zachránce mne uchopily, pomohly mi vstát a usadit na lavičku. Držel jsem se za hlavu a pomalu se rozkoukával.
„Dobrý?“ ozval se přede mnou známý hlas. Prudce jsem zvedl hlavu a zamžoural před sebe, abych se ujistil, že je to on. Tímto prudkým pohybem mě hlava rozbolela ještě víc.
„Tss, au…“ sykl jsem bolestí.
„Pomalu, možná Ti hnul krkem,“ dřepl si můj zachránce přede mne.
Byl to on. I v té tmě jsem poznal ty jeho hnědé oči. Chytl mě za bradu a pomalu mi pootočil hlavou.
„Bolí to?“
„Trochu jo,“ odpověděl jsem, stále otřesen z té rány, kterou jsem utržil. Za Pájou se ozvalo zamumlání. Otočil se.
„Měli bychom jít. Začíná se probírat. Ožralci jsou strašně nevyzpytatelní.“
Chytil jsem se opěradla a pokusil se vstát.  Moc dobře mi to ještě nešlo. Pája mě chytil za ruku a přehodil si ji přes své rameno. Druhou rukou mě chytil kolem pasu, zvedl mě z lavičky a jistým pohybem vpřed, mě donutil k chůzi. Za námi se začalo ozývat šramocení a mumlání.
„Je to dobrý. Sedí na zemi a evidentně neví, která bije. Zítra si ani nevzpomene, co se vlastně stalo.“ Řekl Pavel, když se ohlédl, aby viděl jak je na tom ten druhý a pak jsme pokračovali v chůzi. Pomalu jsme mlčky odcházeli z toho zakletého místa. Po pár krocích jsem již začal získávat jistotu v chůzi.
„Dobrý, už můžu sám,“ řekl jsem a sundal ruku z jeho ramene. Pavel mě asi neslyšel, a dál mě držel pevně kolem pasu.
„Halo, Pájo! Už můžu sám,“ zkusil jsem o trochu hlasitěji. Pohlédl na mne, jako bych ho právě probudil ze sna, ale pak mě nakonec pustil. Ušli jsme mlčky pár kroků.
„Jinak díky, úplně mě překvapil, nevím, jak by to dopadlo, kdyby ses tam neobjevil.“
„Proč na Tebe vlastně vystartoval?“.
„No, vrazil jsem do něj. Sice jsem se omluvil, ale asi to nestačilo. Vypadalo to, že se prostě chce porvat.“
„Ježkovy voči, měl bys přestat vrážet do lidí. To je nějaký Tvůj koníček?“ zasmál se Pája a tou otázkou trochu odlehčil situaci.
Dokonce i já jsem se usmál. To je fakt. Během jednoho dne jsem postupně vrazil do dvou lidí a navíc na stejném místě, opravdu jeto tam asi zakleté.
„Ještě že Ty jsi mně nezbil,“ řekl jsem.
„To bych neudělal. Na to jseš moc…“ najednou uprostřed věty zmlkl.
„… moc měkký?“ dokončil jsem větu za něj.
„Né,“ spěšně odpověděl. „Jen… že… no víš…“ najednou jako by i on nemohl najít ty správné slova. „Tinka by mě asi zbila, kdybych Ti ublížil,“ dořekl a poslední větě se sám zasmál.
Nevím proč, ale přišlo mi, jakoby za tím smíchem chtěl něco skrýt. Blížili jsme se na konec parku. Najednou mi něco došlo.
„Kde ses tam vlastně vzal?“ zeptal jsem se. „Vždyť jsi měl jít s tátou do hotelu.“
„On si totiž tatínek usmyslel, že přespí u tety. Akorát nevím, kdo koho přemlouval,“ začal uvažovat Pája. „No. Ať už to byl kdokoli, určitě se dlouho přemlouvat nemuseli a počítám, že to rozhodnutí padlo docela rychle.“ Pája mávl rukou před sebe někam mezi baráky. „Jinak tam je hotel, kde jsme zrovna ubytovaní.“
„To je fakt,“ uvědomil jsem si, „je kousek za naším domem. Tak to máme stejnou cestu.“
„Jste tady hlavně kvůli otevření té pobočky?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála a snažil jsem se chovat tak, aby nebylo poznat, že je mi tak všelijak.
„Částečně,“ odpověděl Pája. „Spíš to táta tak zařídil, aby se měl na co vymluvit, když sem chce jezdit. Je to vlastně hlavně kvůli tetě, aby ji mohl častěji navštěvovat.“
Dál jsme mlčky pokračovali v cestě. Ještě štěstí, že to bylo kousek. Pořád mi nebylo moc dobře, dělalo se mi zle od žaludku. Taky jsem se docela dost uhodil do hlavy. Neskutečně mne bolela a měl jsem pocit, jako bych měl zlomenou čelist. Trochu se mi podlamovaly nohy a potřeboval jsem se o něco opřít. Nicméně jsem se snažil nedát na sobě nic znát. Říkal jsem si, že tu cestu domů vydržím, už to stejně není daleko. Byli jsme skoro u vchodu do našeho domu, když jsem v jeden moment chůzi už přeci jen nezvládl a zavrávoral jsem. Pája byl snad na ten moment připraven. Hned mě zachytil a opřel o stěnu.
„V pohodě? Mám Ti pomoct nahoru?“ zeptal se starostlivě a naklonil se ke mně, jakoby mi i svým tělem chtěl poskytnout oporu. Bezděčně jsem couvnul, ale zastavila mě zeď.
„Ne dobrý, to zvládnu, je to jen pár schodů.“
„Dobře. Možná bys zítra ani neměl vylézat z postele.“ Pomohl mi odemknout dveře, protože jsem nebyl schopen trefit klíčovou dírku, jak se mi udělalo zle.
„Díky…“ řekl jsem již skoro neslyšně a natáhl ruku pro klíče. Pája mi je podal, ale já už je nestihl zachytit.  Proklouzly mi mezi prsty, zatmělo se mi před očima a já se sesunul k zemi. Poslední, co jsem vnímal, bylo, jak se mně snaží zachytit a zabránit v pádu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.