Zaplacená

„Nialle, prosím, vrať mi tu panenku.“ prosila jsem ho, když s mou nejoblíbenější hračkou vylezl na strom. „Ne, ty jsi mě uhodila do hlavy.“ nechápala jsem jak tam vylezl, vždyť je mu teprve pět. „Nemáš mi brát hračky.“ křikla jsem za ním a sedla si protože už mě začínaly bolet nožičky. „Pojď dolů, prosím.“ zaprosila jsem znovu, odezvy se však nedočkala. „Já to řeknu mamince!“ řekla jsem mu rázně, v tu chvilku začal slézat dolů. Měla jsem strach, že se má panenka rozbije nebo odře. Když byl konečně dole přišla jsem k němu a natáhla své titěrné ruce pro panenku. „Tady máš.“ podal mi ji a já mu skočila kolem krku. „Děkuju.“ „Niallere, já se bojím.“ špitla jsem a přitom ho chytila za ruku, protože v tom houští za námi se něco pohnulo. „Kelly, no ták, vždyť jdeme jenom na maliny.“ uklidňoval mě, ale stejně to bylo jenom horší. „Nechceš se na to vykašlat, nechci z toho mít průšvih.“ naříkala znovu. To už se Niall zastavil a otočil ke mně. Stáli jsme tak blízko u sebe, že jsem cítila jeho dech, ze kterého mi naskočila husí kůže. Jeho oči svítily v záři měsíce. Najednou se za námi něco hlo a já mu zabořila hlavu do jeho voňavé mikiny. „Co to bylo?“ kuňkla jsem. „Nevím.“ odvětil jen a dál mě táhl k sousedovic domu. „Nialle, zastav prosím, já mám vážně strach.“ škubla jsem rukou a zůstala nehybně stát na místě. „Kelly, neděláme nic nezákonného. Vždyť jen máme chuť na maliny.“ řekl a mávl rukou k zahradě vedle postaršího domku. „Ale ano, tohle je nezákonné. Právě jsem dostala občanku, nechci mít hned problémy.“ řekla jsem trochu hlasitěji tak mi zacpal pusu. „Pššt..nemusí nás slyšet.“ „Nemůžu za to, že jsi všechny maliny sežral jak u nás tak u vás.“ sundala jsem si jeho ruku z pusy a potichu se zasmála. „Tak co? Jdeš do toho semnou?“ zeptal se a podíval se mi do očí, nemůžu, spíš nedokážu říct, že jeho oči nezbožňuju. Niall i přesto, že má šílené nápady, je úžasný kamarád, nikdy bych ho nevyměnila. „Fájn!“ zavrčela jsem a dál jsme se plížili blíž k zahradě. ‚Ještě kousek‘ zaradovala se má duše. „Podrž tu misku já budu trhat.“ rozkázal mi, když jsme stáli před keříky obsetými malinami. „Myslím, že víc už se jich tu nevleze.“ zvolal vítězně snad po půl hodině, nevím, při tomhle trestném činu jsem neměla pojem o čase. „Můžeme už jít?“ zeptala jsem se prosebně a doufala, že si těch chybějících malin soused nevšimne. „No jo prosím tě.“ řekl a rozběhl se domů, samozřejmě mě tam nechal, takže hned jak se mi mozek vzpamatoval jsem se rozběhla za ním. ‚Zabiju ho, vážně ho zabiju.‘ prolétlo mi hlavou, když mé nohy vypověděly ve službě a já ležela na zemi. „Jsi celá?“ ptal se, když mě zvedal. „Jo, ale dík žes počkal.“ řekla jsem a uraženě šla domů. „No tak, Kells.“ neodpověděla jsem mu a dál šla po cestě, které vede k našemu domku. „Kells!“ chytil mě za rameno, čímž mou procházku zastavil. Vyděšeně jsem se k němu otočila a spustila: „Ty jsi vážně blbej, kdybys jen věděl, jak moc jsem se lekla, že tam stojí soused nebo třeba smrtka a žes mě tam nechal napospas osudu.“ těžce jsem oddechovala, protože mi přišlo, i když jsme venku tak je tu hrozně málo kyslíku. „Ty můj blázne, vážně si myslíš, že bych tě tam nechal?“ přistoupil blíž a jemně mě objal, zatímco já vdechovala úžasnou vůni jeho mikiny. Možná jsem vám trošku lhala, ale mám ho ráda, bohužel nevím jak. No, to je jedno. „No?“ váhala jsem. „Nikdy. Chtěl jsem si užít poslední den s tebou.“ tohle semnou šlehlo asi jako mini infarkt. „Cože? Ty jsi nemocný?“ cítila jsem, že se mi oči plní slzami a vsázejí se o to, která bude dřív na mém tričku. „Co? Ne, nejsem nemocný, tak neplakej.“ jeho ruka přecházela od mých vlasů až k bederní páteři, bylo to víc než příjemné, ale slzy se mi pořád valily z očí. „Tak c-co se děje? Nialle, jak to myslíš?“ naléhala jsem. „Víš, jak jsem ti říkal, že bych se chtěl přihlásit do x-factoru?“ na to si vzpomínám, tudíž jsem jen přikývla. „Tak jsem to udělal.“ „To je úžasné!“ objala jsem ho a radostně se usmála. „Zítra odlétám.“ řekl tiše, ale já ho slyšela dost jasně. „Nialle, sám víš, že bych chtěla jet s tebou, ale teď si to nemůžeme dovolit.“ to je tak nefér blbé peníze, vždycky se tam chtěl přihlásit, slíbil mi to a já mu slíbila, že pojedu s ním. Neuvidím ho, až postoupí, až bude zpívat před davy lidí. „Budu ti volat, každý večer. Slibuju.“ objal mě kolem ramen a společně jsme šli domů. „Kelly, vstávej, už je 9.“ křičela po mě mamka hned z rána. „No jo, vždyť už lezu.“ zanaříkala jsem a přetočila se na druhý bok. „Tak vstaneš už, musíš donést slepicím zrní.“ rozrazila dveře a sundala ze mě peřinu. Od té doby co Niall odjel je všechno špatně. Táta po dvou týdnech zemřel na infarkt, řekli nám, že se máme vystěhovat, kvůli nezaplacenému nájmu a navíc jsme se přestěhovali na farmu, bez připojení k internetu, bez signálu, zkrátka nic. Nenávidím to tu. Otráveně jsem se zvedla z postele odšourala se do koupelny, kde si umyla zuby a učesala se. „Dobré ráno,“ zazubila se na mě mamka v kuchyni s míchanými vejci. „Hmm, skvělé ráno.“ odsekla jsem znechuceně, zase vajíčka. „Pořád stejná, každý den, po dobu tří let, po ránu neříkáš nic jiného.“ postěžovala si a spráskla rukama. „A co mám asi říkat po ztrátě všech přátel, hlavně teda Nialla, po úmrtí táty a ještě k tomu v téhle díře?“ zvýšila jsem hlas a ve svých farmářských montérkách odešla za slípkami, které nutně musely dostat nažrat jinak by nám nedaly snídani. Vlezla jsem do kůlny pro kbelík se zrním a odebrala se do kurníku, kde se na mě seběhly moje jediné kámošky. Zní to úchylně, já vím. „Kelly?“ uslyšela jsem hrozně povědomý hlas, ale kdo by mě tady volal. Ten hlas se mi dařilo ignorovat a dál jsem se věnovala krmení smradlavých ptáků, kteří neumí lítat, jinak by dávno frnkli kvůli skvělé péči, která se jim nedostává. „Kells?“ ten hlas se ozval znovu. Tentokrát jsem zbystřila, protože tak mi říkal jen Niall. „Tady v kurníku!“ zvolala jsem s nadějí a doufala v nemožné. Než ten dotyčný přišel, sebrala jsem pár vajíček k snídani. „Kelly?“ zavolal nevěřícně a já se konečně otočila. Posledně vypadal jako roztomilé dítě, ale teď? Páni. Je nádherný! Co to tu melu?? Zhluboka jsem dýchala, ještě pořád se mi tomu nechce věřit. „Niallere?“ přikývnutí způsobilo rozhýbání mých nohou jeho směrem. Skočila jsem mu kolem krku div ho nerozmačkala. „Nezavolal jsi.“ špitla jsem tiše. „Já vím, promiň..hrozně mě to mrzí, ale později se ti vůbec nedalo dovolat. Strašně jsi mi chyběla.“ jen jsme tam stáli a objímali se, tohle mi chybělo. „Taky jsi mi chyběl.“ řekla jsem rozechvěně. Najednou jako kdybych zapomněla, co se během těch tří let stalo, co vše mi vzali. „Nechceš se jít projít, povyprávět mi jak ses měla.“ odtáhl se, ale nepřestával mě sledovat. „No, já nevím.“ já sklonila hlavu a odmítala si připustit, že se to všechno událo potom, co odjel. „Stalo se něco?“ zeptal se a pohladil mě po tváři. „Ano, od té doby co tu nejsi je všechno stále horší a horší. Umřel mi táta, jediné co já chtěla, bylo, abys tu byl semnou. Hrozně jsem tě postrádala, jako kdyby chyběl kousek mě.“ zadívala jsem se mu do očí a hledala starého Nialla, kterého se mi podařilo najít hned, jak se usmál a oči se mu rozzářily. „Promiň to jsem nevěděl, ale teď mě tu máš.“ to už nevydržela ani já a usmála se, měl pravdu..nevěděl o tom. „Kells, já..potřebuji ti něco říct.“ zbystřila jsem a nechala se vzít za ruku, za kterou mě táhl k lavičce. „Ano, Nialle? Poslouchám.“ popohnala jsem ho, protože on jako kdyby zamrzl. Je to roztomilé. „Já, no, vrátil jsem se hlavně kvůli tomu, že ti musím říct, že tě miluju, Kelly hrozně jsi mi chyběla. Když jsem se ti nemohl dovolat, měl jsem strach, že se ti něco stalo.“ do mě jako by někdo nůž vrazil, hrozně to bolelo, určitě to bude bolet i Nialla. „Nialle, je pozdě.“ odpověděla jsem mu a hlavu schovala do rukou, nemam sílu se mu podívat do očí. „Jak to myslíš?“ nechápal a já nechala slzy volně klouzat po tvářích. Nemá smysl je držet, stejně je neudržím. „Nialle, já- já.. budu se vdávat.“ můj blonďatý kamarád mi ruce sundal z očí a vzal mě za ně. „To jako fakt?“ zeptal se překvapeně. „Bohužel, je to pravda.“ „Jakto?“ „Nialle, máme strašné dluhy, máma nevěděla co dělat.“ „To mi vážně chceš říct, že tě prodala?“ na to jsem mu neodpověděla nic. „Takže jo?“ teď už jsem němě přikývla. „Ale to nejde, nemiluješ ho, vím to.“ zaleskly se mu oči, bylo mi ho líto. „Jak to můžeš vědět?“ pro tentokrát jsem nechápala já. „Protože miluješ mě.“ řekl klidně a mě se zastavilo srdce. Jak to ví? Ano má pravdu, ale byl pryč, nikdy by mě nenapadlo, že by se tohle mohlo kdy stát. „Ni, já..to nejde.“ dlaní mi zvedl hlavu, aby, jsme si koukali do očí. Cítila jsem jak se třesu. „Vím, že je to pravda, přiznej si to.“ byla jsem zticha, vůbec mě nenapadalo, co bych měla říct. „Podívej se mi do očí a řekni mi, že mě nemiluješ.“ řekl rázně, když mě od sebe drsně odtáhl. „To-to nejde.“ vzlykla jsem. „Proč ne?“ zatvářil se zmateně. „Protože tě miluju!“ pak mi hned své ruce omotal kolem pasu, byla jsem u něho v bezpečí. „Neboj, všechno se vyřeší.“ řekl a políbil mě do vlasů. „Jenže,“ začala jsem, ale on mě hned zarazil. „Kolik?“ vyhrkl rychle a zamrkal. „Co kolik?“ čuměla jsem na něho nechápavě. „Za kolik tě prodala?“ řekl teď už klidněji a zasmál se, mě však do smíchu nebylo. „Nevím, ale nejspíš to bude asi kolem sto tisíc.“ povzdychla jsem si a začala mít obavy, že by někdo sehnal tolik peněz. „Zaplatím víc, klidně víc než on, nechci tě ztratit.“ „Nialle, ale kde vezmeš sto tisíc, když né víc. Tohle po tobě nemůžu chtít.“ přiblížil se ke mě blíž a pošeptal: „Peníze nebudou problém, chci aby jsi byla šťastná!“ a potom mě políbil. Jemně a procítěně. Oficiálně moje první pusa, s nejúžasnějším klukem na světě. „S tebou jsem vždycky, to si pamatuj!“ „Jenže co asi řeknu mámě?“ „Vysvětlíš jí to?“ „O tom pochybuji.“ odvětila jsem, on mě chytl se ruku a vláčil k domu. „Co chceš dělat?“ zhrozila jsem se a pokusila se vzpírat. Bylo to marné, je silnější. Došli jsme  před vchodové dveře a mě začalo srdce bít mnohem rychleji než by mělo. Otevřela jsem dveře a potichu vešla. „Mami?“ zvolala jsem do prázdně vypadajícího domu. „Ano, zlato?“ odpověděla mi odněkud. Mých roztřesených rukou si všiml i Niall, proto mě za jednu vzal, pěkná podpora. „Můžeš přijít do kuchyně, prosím?“ hned potom se už ozývalo dunění na schodech. „Cop-, Nialle, to je milé překvapení.“ „Taky vás rád vidím paní Collinsová.“ řekl a potřásl si s ní rukou. „Mami, musím s tebou mluvit, jde o Nialla.“ začala jsem a s jistou nervozitou polkla a sledovala mamčinu reakci. „Povídej,“ popohnala mě a založila ruce na hrudníku. Jak začít teď? Hm, tak do toho skočím po hlavě. „Já-já ho miluju.“ ,,Zlato, asi chápu, kam tím míříš, ale svatba je už domluvená.“ „Paní Collinsová, bez vaší dcery nedokážu žít. Udělám cokoliv, klidně vám zaplatím víc než on.“ prosil Niall a já měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela. Chytla jsem ho za ruku a vděčně se usmála. „Myslíte to vážně? Co si pamatuju tak si na tebe Kelly pořád stěžovala, ale potom když jsi odjel, nemluvila o nikom jiném.“ řekla a mě přeběhl mráz po zádech. „Mami, miluju ho jako nikdy nikoho jiného.“ „Nemohl jsem na ní přestat myslet, ona byla ta, co mě hnala kupředu.“ „No, zkusím mu zavolat, ale nic neslibuju.“ a šla k pevné lince, která funguje, jen když se jí chce. S Niallem jsme si sedli na pohovku a sledovali mámu, jak vytáčí nějaké číslo. Sluchátko si přiložila k uchu a všichni jsme vyčkávali. „Ehh, dobré ráno, máte tam někde Phila?“ „Oh jistě, samozřejmě.“ „Mám zlé zprávy.“ „Svatba se ruší, je mi to velice líto.“ „I tak se to dá říci.“ „Ano, sbohem.“ dořekla a sluchátko položila. Měla jsem strach, ale zároveň i radost. „Tak?“ zeptal se Niall mile. „Byl zklamaný, ale respektuje to.“ „Takže můžeme být spolu?“ zeptala jsem se překvapeně, bože mě se to snad jenom zdá. „Samozřejmě.“ odpověděla nám. Najednou Niall vstal, nevěděla jsem, kam jde, ale intuice mi řekla, ať vstanu taky. Stalo se. Niall přede mnou poklekl na jedno koleno a já pochopila. „Kelly, vím, že je to narychlo, ale dřív nebo později bych to udělal tak či tak. Proto se tě ptám: Vezmeš si mě?“ řekl a přitom se usmál jeho kouzelným úsměvem. Musela jsem se nadechnout, byl to pro mě šok. „Ano! Ano! Ano!“ přitom jsem ho silně objala. „Miluju tě.“ pošeptal mi do ucha a mě se roztřáslo celé tělo. „Já tebe víc.“ a věnovala mu jeden jemný polibek na rty. Jeho rty mě nikdy neomrzí, ani on sám. Celý je krásný, nádherný. Teď už konečně mohu říci, že jsem šťastná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.