Smlouva na věčnost 02

Už je to rok a půl co jsem byl oddělen od mého otce a hozen do světa, o kterém obyčejní lidé nemají ani ponětí. Nepředstavujte si žádné sci-fi, pouze život, kdy si takzvaná “vrchní společnost“ může za peníze kupovat životy lidí “nižší společnosti“. Já jsem zboží, pouhá věc, hračka, sluha či kdokoliv, stanu se kýmkoliv a čímkoliv co si budou přát mí “pánové“. Čím více peněz mají, tím je realizace jejich přání přesnější. Za tu dobu jsem měl mnoho“Pánu“, každý byl jedinečný a měl své tužby a přání. Měl jsem tu extrémisty, kteří mě navlíkali do růžných kožených oblečků, které mě různě svazovaly a omezovaly můj pohyb. Roubíky, biče, provazy, pouta nebo cokoliv, co jim přišlo pod ruku, byla skoro každodenní rarita. Tihle sadisti měli většinou stejný postup, ale lišili se pomůckami, které používali a taky úrovní bolesti nebo jak bych to nazval. Někteří byli mírní a stačilo jim mě jen svázat provazy, různými kusy látky, obvazy nebo jen použili opasek od svých riflí… U takových “pánu“ jsem většinou byl na čtyřech jako pes a nebo jsem klečel na kolenou a používal svou pusu a jazyk k dokonalému uspokojení jejich chutí. Měli neobyčejné nutkání mít nade mnou navrch, takže akt vedli vždy oni a já se nesměl ani pohybem odchýlit od jejich plánu jinak mě čekal trest. O úroveň výš nad těmito “jemnými“ sadisty byli ti, kteří už nepoužívali jen provaz, ale upevňovali mě na různé kladkové stroje, kdy mě nejdřív svázali řetězy nebo mě upevnili na desky různých tvarů, s kterými pak manipulovali, zvedali mě a ve vzduchu si mě dávali do poloh, které jim nejvíce vyhovovaly. Často jsem byl jednoduše připevněn za kotníky a zápěstí a poté spuštěn do výšky jejich pasu, kde jsem měl za úkol poradit si s jejich přirozením, jak nejlíp jsem dovedl bez pomoci rukou. Když se jim to už zdálo dost, neměli problém si mě otočit nebo jen zvednout za pomoci řetězů do svislé polohy a už to šlo … Většina jich byla hrubá, takže mě zvláště první náraz dosti bolel. Z počátku jsem se i bránil, takže se jim třeba do mě nepodařilo na poprvé ani dostat, ale oni věděli, co udělat, abych se poddal. I když mě to bolelo a často to bylo velice nepříjemné jsem se vždy dokázal vzrušit a kupodivu si to i občas docela vychutnat. Byla to jen otázka času, něž jsem si zvykl na rozkoš z bolesti. Ale potom tu byli i takoví, díky kterým jsem byl vyřazený z počátku i na týden ze hry, později třeba jen den… Tihle neschovávali v rukávu jen provazy, kladkostroje, roubíky a obyčejné vibrátory. U těchto lidí jsem byl vždy v jiné poloze a to i v takových, které by pro mé tělo měly být fyzicky nereálné, ale oni mě do ní byli schopni dostat. Ačkoliv mají všichni „páni“ zakázané od Aokiho-sama zraňovat nás (nebyl jsem jediný objekt k uspokojení v tomhle bordelu) byli tu takoví, díky kterým mám piercing v obou dvou bradavkách a na boku vypálenou značku od jednoho klienta, který si mě skoro přivlastnil a byl nejkrutější z nejkrutějších. Navzdory jeho choutkám, které se spíše hodily na starého bohatého páprdu, který nemá co dělat se jednalo o mladého, ani ne třicetiletého, docela pohledného podnikatele, který si asi nevydělával zrovna malé peníze . Tento muž se jmenoval  Rokuro a i když byl dost krutý měl sem ho docela rád.

„Líbí se ti to takhle? Tuhle polohu máš rád ne?“  Šeptal mi svým hlubokým, sametovým hlasem…

„A-ano pane“ Odpověďel jsem velice přerývaně, jelikož bod, kdy jsem byl už skoro u uspokojení byl velice blízko.

„Říkal jsem ti přece, že mi máš říkat Rokuro-sama!!“ Zařval a má záda se opět prohnula pod bičem, který na nich v plné rychlosti přistál a zanechal za sebou další krvavou rýhu…

„Ano Ro-rokuro-sama“  Spíše jsem zavyl, než normálně odpověděl pod pocitem spalující bolesti na mých zádech.  Dnes jsem měl jenom svázané ruce a klečel. Jak řek tahle poloha mi vyhovovala nejvíc.  K hrátkám mam svůj pokoj, který je docela prostorný. Zde žiji a příjmám hosty 24 hod/den. Takže není nic neobvyklého, když spím a ráno mě probudí jeden z mých klientů a podobně. K dispozici na tyto zvěrstva mám hromadu volného prostoru, na kterém si se mnou pánové můžou dělat co chtějí a 4 obrovské skříně, ve kterých najdete vše, co by jste chtěli pro svůj fetiš. Dnes však nejsme na zemi, ale na obrovské posteli, na kterou by se vešlo klidně i pět lidí, což je pro tuhle „práci“ ideální. Momentálně jsem se zabýval uspokojováním Rokuroa-sama. Má neuvěřitelnou výdrž, třeba dnes se mi ho podařilo uspokojit už 3x, ale on má pořád dost energie na to, aby pokračoval… V puse cítím jemnou chuť jeho sperma, které polykám po velkých locích. Tenhle pocit je tak zvláštní…Často mě z toho natahuje nebo se dusím, ale Rokuro-sama je výjimka, vždy to spolknu do poslední kapičky. „Výborné…“ Zašeptal jsem potichu, co jsem naposledy olíznul špičku penisu, která byla ještě trošku špinavá. I přes to, že právě došel vrcholu ho měl během chvíle zase tvrdý. Špičkou jazyka jsem olízl špičku a pokračoval ke kořeni, tak jsem svoji pozornost na chvíli věnoval jeho varlatům, které jsem sál z počátku jemně a přidával na intenzitě. Tento kousek jsem zakončil malým zakousnutím, na které se ozvalo slastné zaúpění. Můj jazyk dál prozkoumával jeho pokožku a tak pokračoval přes třísla, podbřišek, pupík až po bradavky. Těm jsem věnoval zvláštní zacházení, jelikož Rokuro-sama byl na těchto místech velice citlivý a velice si úžíval, když jsem nejdřív jazykem jemně prozkoumával okolí bradavek a pomalu se přibližoval k hrotu, který se velice rychle postavil a ztvrdl. Chvění, které proudilo mnou, a věřím, že i v Rokuro-sama, když se spojila špička mého jazyka s hrotem jeho bradavky, bylo neuvěřitelné. Nejdřív jen nepatrně letmé dotyky vystupňované až v intenzivní sání bylo jako když strčíte prsty do zásuvky. Chtíč, který se ve mně hromadil sílil tak, až jsem to nemohl vydržet.

„Rozvažte to pro-prosím!“ Záúpěl jsem v záchvatu rozkoše. Rokuro-sama se ke mě naklonil a hluboce mě políbil, přičemž se zároveň prsty dotýkal mého penisu, který kdyby nebyl svázaný kusem látky by již dávno explodoval. Prsty mého pána byly velice hravé, přejížděly přes mou špičku tam a zase zpátky a poté zase nahoru a dolů … To vše způsobovalo, že mé tělo se napínalo až do křečí… Můj penis sebou škubal při každém dotyku s pánovou kůži. Byla horká stejně jako já, ano mé tělo hořelo a vzpínalo se v ohni vášně, který ve mně tento akt zanechával… Rokuro-sama mě objal druhou rukou a začal mě drápat po už rozedřených zádech od biče. Ale místo toho aby mě to bolelo tak, že bych musel přestat nebo by se mi to nelíbilo mě ta bolest ochucena vůní mé krve a dotykem nahého pánova těla tak vzrušovala a dováděla k nepředstavitelné extázi. Celý tento fakt že se rozpouštím v náručí MUŽE, který mi ubližuje a libuje si v tom, když vidí můj obličej v slzách škemrající o dovolení dosáhnout vrcholu mě mrazí, ale přesto nechci přestat… „Copak? Mám přestat? Nebo radši přitvrdit?“  Pronesl klidným však velice svůdným hlasem mezi tím, co mě líbal na krku a hrál si s mým penisem.

Umřu! Umřu! Umřu! Určitě umřu, jsem si tím skoro jistý! Jestli rychle nesundá rychle ten pásek z mého penisu,  tak určitě umřu!“  Sténal jsem v duchu doufajíc, že pán ukončí mé trápeni

„V-vaše přání je mým r-rozkazem“ Vyslovil jsem přerývaně slova, která jako hračka sadistického pána měl použít… V očích slzy a i když se mi to dost líbilo, ten oheň už spaloval moc silně, už jsem měl dost…

„Hračka, která neumí dát najevo, že už má dost je špatná hračka“ Pronesl ledabyle do větru. Vteřinu na to mě uhodil tak silně, že jsem dopadl zády na postel a jen čekal, jestli je tohle to poslední, co zažiju, než umřu.

„Ještě n-nechci umřít“ Zašeptal jsem,  zaprosil nebo snad jen v duchu pomyslel….Sám nevím, jen nechci umřít na takovém místě…Začala mě popadat panika, s každým centimetrem co se ke mě můj pán přibližoval. Jeho ruce se dotkly mého krku a já už jen zavřel oči a čekal na konec…. Ale v tom- Vášnivý polibek, který doslova omráčil mé tělo, mě absolutně vyvedl z míry. Ruce mého pána Rokuro-sama se pomalu odtáhly od mého napjatého krku, který čekal poslední soud, a silně se zabořili do mých vlasů. Pro mé tělo to byl takový šok, až jsem málem zapomněl dýchat. Polibky byly hluboké, ale velice jemné. Rokuro-sama projížděl mými dlouhými a hustými vlasy tak intenzivně… Takhle se ještě nechoval. Úplně mě vtáhl do víru vášnivě spalující hry, která tady ještě nebyla.

„Ro-rokuro-sama“  Vyslovil jsem jeho jméno těžce, ale rád mezi záplavou polibků, kterou mě zahrnoval a nádechy, na které jsem neměl moc času.

„Co se stalo?“Vyhrkl jsem otázku co nejrychleji mezi střídajícími se polibky a steny, které se mi hrnuly z hrdla pod náporem rozkoše, která mi proudila tělem…Pohled očí Rokuro-sama byl tak tajemný a neznámy. V životě jsem neviděl takový pohled. Zpříma mi hleděl do očí a já se v nich utápěl. V Jeho zelených očích se jemně odrážel svit, což očím přidávalo na temnotě…Z počátku vypadali chladně nezaujatě, ale když jsem se odhodlal a pořádně se mu podíval do očí, tak jsem uviděl něco, co mě doslova odrovnalo…Poprvé jsem si to uvědomil…Jeho oči byly plné soucitu, lásky a něhy. Dívaly se na mě jako na ten největší poklad na světě…Najednou jsem si všiml věcí, které mi do teď nedocházely, jako to, že i když mě držel pevně v náručí, jeho ruce se jemně třásly, při bližším pohledu šlo vidět, jak oddechuje stejně těžce jako já, i když ještě před minutou se mi zdál zcela vyrovnaný, a když jsem se snažil natáhnout ruku a uvědomil jsem si, že ji mám svázanou, cuknul jsem sebou…

„Promiň, promiň, zapomněl jsem tě rozvázat“ Nebyl jsem schopný šokem ani zareagovat…Právě se mi omluvil a rozvázal mi ruce…Už jsem jen slyšel zvuk trhající se látky a cítil, jak se mi uvolnily ruce..Když v tom mi na tváři přistalo něco mokrého ..Jedna, druhá a dokonce i třetí kapka…Byl sem zvyklý být poléván různými tekutinami, ale co to bylo…Tohle jsem ještě necítil…Otočil jsem hlavou tak, abych se podíval na pánův obličej-KAP- další kapka mi dopadla přímo na špičku nosu, po kterém stékala dál dolů, až se vpila do polštáře. Slzy ano byly to slzy, teď už jsem si byl zcela jist…V ten moment se stal starý, známě kamenný a chladný obličej dospělého muže  v obličej mladého kluka…Omládl minimálně o pět let, když se veškeré napjaté svaly v obličeji uvolnily a přestaly se přetvařovat. Slzy stékaly jedna za druhou a všechny padali z výšky na můj rozpálený obličej… Z tohoto šoku mě vrátily do reality až pánovy ruce, kterými mi jemně uchopil obličej. Sklonil se ke mně a jemně mě políbil. Naše rty se z počátku  letmo dotkly a až poté k sobě přilehly…Odtáhl se a pak mě objal  tak, že mi jeho ústa šeptaly přímo do ucha,

„Dnes je to rok co jsme se poprvé potkali…“ nádech.

„Když jsem sem přišel poprvé, bylo to za účelem odstranit stres, který se na mě hromadil v práci pomocí sexu s hračkou, kterou si zaplatím…“ políbil mě lehce na krk a pokračoval,

„Po otevření dveří pokoje, ve kterém měla být moje hračka mé oči uviděly na posteli schouleného chlapce…“ další nádech „ten chlapec si sednul a bez života ve svých nádherných azurových očích řekl „vítejte, pane“ …. Stiskl mě mnohem pevněji „Mé oči, mysl, tělo vše bylo v ten moment zaujato jen a jen tebou…musel jsem tě mít…“ vše odříkával velice potichu, ale tak, aby mu šlo dobře rozumět. „Hned jsem chtěl k tobě přijít, obejmout tě a utěšit, ale to nebylo řešení, věděl jsem, že bych ti jen ublížil, kdybych ti dal naději, že tě má někdo rád, a že ti někdo pomůže a pak tě opustil…“

Slyšel jsem, jak jeho srdce nahlas tluče a jak ztěžka oddychuje, přesto pokračoval,

„Proto! Ano, proto jsem to musel vydržet a proto jsem udělal to, kvůli čemu jsem přišel, ale musel jsem se ujistit, že aspoň nepatrně budeš patřit mě, že na mě nikdy nezapomeneš… A proto jsem si tě označkoval cejchem, piercingy a různými typy ran….“ Jeho hlas zněl tak zlomeně, trpěl… „ Každá rána, která dopadla na tvé tělo mě řezala jako nůž, byly to muka, ale byla to ta nejlepší cesta….“  Jeho pláč nabíral na síle a mě nejspíš pořád nedocházelo, co se děje a co mi tady říká…

„Po roce utrpení nás obou ti to musím říct, i když to bude jen pro jeden večer a už se nejspíš nikdy neuvidíme, musím ti to říct“ jeho hlas se zlomil a já si vše dal dohromady… To věčné týraní a ty chladné oči byli jen přetvářka, jen snaha o to, aby se zůstal v mém srdci i mysli…

„Ale proč to říká až teď?“  ta otázka mi proletěla hlavou a hned se ztratila…To teď není důležité. „Kuroto…já …já tě miluju!“ vyhrkl ta slova s takovou hloubkou citu, která mě doslova zasáhla, ale aniž by počkal na odpověď, pokračoval,

„Promiň, ty tohle asi slyšet nechceš a proto…“ Jedním ladným pohybem sundal látku s mého penisu, který automaticky a nevhodně zareagoval vyvrcholením…

„Teď už jsi volný…“ Začal se ode mě vzdalovat…Chystal se posadit, zvednout se a odejít!

„Ne!! Jak může něco takového chtít udělat po tom všem co mi řekl?! V nadaval jsem v duchu…“

„NE!“ Vyletělo mi i nahlas a při tom jsem se poprvé natáhl a objal člověka, který mi byl v tomhle hnusu a světě plném utrpení nejblíže, byť to dával špatně najevo…Jeho údiv šel na jeho nádherných očích krásně vidět…Opatrně natáhl ruce a pevně mě k sobě přitiskl…Přes kůži orosenou kapkami potu a rozpálenou ze všech událostí, které se právě děly jsem jasně cítil, jak těžký a rychlý dech má a jak mu splašeně srdce bilo, tak silně, až jsem uvažoval, jestli tak nebije to moje ….

„Nebo že by se spojili“ proletěla mi hlavou absurdní myšlenka. Natáhl jsem se k jeho krku a jemně jsem jej začal líbat. Postupoval jsem šetrně a jemně polibek po polibku až k uchu, do kterého jsem vyslovil slova, která byly až nebezpečně upřímné…

“Já vás taky mi-„ Zasekl jsem se.

Co se to právě chystám říct? Já? Někoho miluju?“…Ano..i já …Teď to můžu s klidem na srdci říct „Rokuro-sama i já vás  taky miluji“ Vyslovit tuhle větu bylo jako zařvat na celý svět veškeré svoje hříchy a pak s čistým štítem skočit ze střechy, vykonat svůj trest. Přesně tak bylo osvobozující vyslovit tato slova… Pohlédl jsem na Rokura-sama a uviděl ten nejvřelejší úsměv, který jsem v životě viděl.. „Teď už tě neopustím“ Po těchto slovech mě opět jemně položil na postel a začal líbat. Jeho polibky byly najednou tak jiné, silnější, než předtím, ale přitom velice ohleduplné a jemné bez špetky hrubosti. Polibky jsem mu vracel, ale zcela mě ovládl. Ruce Rokuro-sama bloudily po celém mém těle… Nejdřív si hráli s mými vlasy a poté se presunuly níž přes hrudník  prsa… Propátravaly každý milimetr mého těla v závěsu za hravými prsty šel jazyk…Pusa se odpoutala od té mé a já byl zase schopný se nadechnout. Další polibek byl na uchu, nejdřív jen tak letmý dotyk a následně hraní jazyku s mým boltcem a náušnicí v ní zakončené hrubým, ale vášnivým kousnutím

„Kuroto, Kuroto, Kuroto!“ Opakoval mé jméno mezi jednotlivými polibky a hrátky s mým tělem. Když se jazyk Rokura-sama přemístil na můj krk, kterému se pečlivě věnoval tak, že nejdřív “pusinkoval“c elou plochu krku až přešel v trošku násilné sání a občas přesně na těch pravých místech použil i zuby, což způsobilo otřes celým mým tělem  zakončený v mém rozkroku, kterému se s prvním zakousnutím začaly věnovat Rokurovy prsty.

„Aaah“ Tento sten už jsem nebyl schopen držet v sobě… Jediné, čeho jsem byl schopen bylo mít svoje ruce na Rokurových zádech a pevně je držet…Rokuro-sama se nadále zabýval mým penisem, který už po třetí došel vrcholu

„Teď jsme na tom stejně… Příště spolu, tak se snaž to vydržet“ Pronesl ta chlípná slova nahlas a dosti zřetelně. Po chvíli hraní s mým hrudníkem a přirozením si mě otočil tak, abych byl břichem dolů a na všech čtyřech… Jelikož klečel za mnou čekal jsem, že to zakončíme, ale on ne…Nevrazí ho do mě?…Pomyslel jsem si, když se ke mně nakláněl a místo toho, aby se zabýval mým pozadím mě objal a jemně mi začal olizovat rány způsobeny bičem, který držel ještě před chvíli právě on v ruce „Omlouvám se, promiň,  promiň…musí tě to bolet, že?…“ pronášel srdceryvné omluvy při olizování ran jím způsobené. Po dlouhém zvrhlém ošetřování mých ran se přesunul na finální místo…Věnoval mu nejvíc času a vážně si dál zaležet na tom, aby mě tentokrát vstup nebolel a taky jsem si ho užil.

I bez gelu to šlo celkem hladce. Tím, že si mě předtím po troškách otevřel krouživými pohyby a následně tam dal jeden, dva a nakonec tři prsty, které zasouval dovnitř a ven a při tom s nimi různě hýbal a měnil rychlosti neměl problém do mě vniknout. Byl tak velký, horký a plný života. Cítil jsem každý záškub. Nejdřív pomalu dovnitř a ven…Jen se pomalu rozehřát na rozjezd… Cítit se navzájem a poznávat se. Z počátku byl zezadu a pomalu jsme se rozjížděli a se změnami poloh to přidávalo na intenzitě…. Když už jsme se blížili k zakončení, tak jsem na něm seděl a to znamenalo, že jsem ho měl v sobě až po kořen…Tak hluboko ještě nikdo nebyl. Neuvěřitelný, skvostný a spalující pocit!! Už jsem to dál nemohl vydržet

„Už- !“ Víc jsem nebyl schopen říct

„Do-dobře, s-spolu“  Řekl z posledních sil a vše co mu ještě zbylo vypustil do mého vnitřku a já se udělal ve stejnou chvíli. Bylo mnoho takových, kteří se udělali do mě, ale tohle bylo zcela jiné…

Zcela vyčerpaní jsme leželi na posteli. Ležel jsem pevně v jeho obětí a poprvé za svůj život jsem se cítil v bezpečí.

„Miluju tě, miluju, miluju tak strašně moc! Už tě nepustím a budu tady jen pro tebe!!!Slibuji!“ Pronášel ta sladká slova, která pro mě znamenala víc než cokoliv na světě. Já jen nehnutě ležel v jeho obětí a plakal, plakal tak silně. Všechnu bolest, strach a zoufalství nasbírané za celý můj život jsem teď vypustil a dal tím najevo to, že Rokuro-sama je jediný, kdo může vidět tyto slzy, cítit mou bolest a být jediný, kdo mě může utěšit. Trvalo dlouho než jsem se uklidnil, ale on nespěchal. Poté jsme se oba oblékli a Rokuro-sama byl na cestě obejít…

„NE!“ zaznělo v mé hlavě jako na poplach, na který jsem automaticky zareagoval natáhnutím ruky a chycením Rokura-sama za okraj košile

„Eto..pro-“ snažil jsem se vysvětlit tento čin ale…

„Neboj neodejdu ani bez rozloučení, ani nedodržení slibu. Dnes odejdu, ale zítra si tě vyzvednu a odvedu si tě“ Řekl jednoduchou větu, které by rozumělo dítě v mateřské školce, ale já ne.

„Odvede?“ „koho?“ „To jako mě?“

„Za ten rok jsem svou firmu vytáhl na ekonomickou spičku, abych měl dost peněz na to tě vykoupit… Dnes zařídím vše potřebné a ty si mezitím odpočineš. Ráno si tě vyzvednu a odvedu tě domů“  řekl to… „Domů“ to slovo pro mou mysl bylo jako lavina…

„Domů?“

„Ano domů, ke mně domů, tam se o tebe postarám a už nikdy nebudeš mít žádné starosti“

Pronesl tak krásna slova, přistoupil ke mně, objal mě a políbil.

„Přece, když tě miluju, tak tě tu nenechám“ políbil mě podruhé ¨

„Teď si odpočiň a počkej na mě“ Položil mě do postele zakryl mi jemně víčka na náznak toho že je mám zavřít znovu mě lehce políbil a obešel…To jsem ještě netušil že se nechci probudit…

Ráno jsem otevřel oči a promítal si včerejší večer…nemohl jsem tomu uvěřit, ale v tom mě ze snu probouzí řinčení telefonu.

„To bude určitě Rokuro-sama, že už si pro mě jede“ Pomyslel sem si a energeticky zvedl sluchátko „Dobré ráno!“ Zvolal jsem až překvapivě energicky do telefonu…Ale ten kdo se ozval nebyl Rokuro-sama

„Ahoj Kuroto tady Aoki… Vzhledem k tomu jak zníš jsi dopis ještě nečetl nepletu se že?“  …Byl to hlas mého šéfa který nezněl moc vesele

„Dopis? O čem to mluvíte Aoki-sama?“ nechápavě jsem odpověděl

„Podívej se na stůl, otevři to a přečti si to“ Pronesl…Zvedl jsem se z postele a došel k stolu, kde ležela temně černá obálka, z které šlo na první pohled vidět, že v ní nebude nic dobrého. Odlomil jsem pečeť a vytáhl výstřižek z novin… Byl i s datem a to dnešním… Přečetl jsem si to a…

„Lháři!!!! Slíbil jsi, že už se mnou zůstaneš!!! Lháři!!“

Zařval jsem po přečtení toho strašného článku a skácel se na podlahu v tom článku stálo :

„Dne 26.4. 2016 se zloději vloupali do vily známého obchodníka a podnikatele Rokura-sama, který se shodou okolností vracel domu z práce. Po návratu domů zloděje vyrušil uprostřed jejich činu a než stihl cokoliv nahlásit nebo utéct zloději ho surově napadli a zabili. Dnes město ztratilo dobrého obchodníka a muže.“

„Lháři…“

8 komentářů

  • Rukia napsal:

    ahoj je to moc smutná poviedka 🙁 (plače). Čakala som že si ho zobeerie zo sebou domov a že budú šťastný, neviem prečo ale stále čakám že si preňho príde a Aoki to všetko naplánoval aby neodišiel.
    Ale aj tak pekná poviedka síce smutná ale pekná

  • Saya-chan napsal:

    Moc děkuji za tento komentář. Tahle povídka má ještě pokračování na kterém pracuju ale jelikož jsem si myslela že to nikdo nečte nespěchala jsem s ní a teď nevim zda psat nebo ne 🙂

  • Yukiko napsal:

    Už u toho jak Kuroto brečel s tím, že jen on, Rokura-sama může vidět jeho slzy, jsem si říkala, že to nedopadne dobře. Modlila jsem se, aby to tak nebylo. Přála jsem si to a pak, když jsem to dočetla, jsem si pomyslela: „Panebože proč ho nechala zabít?!“ ale myslím, že bez toho by to byl sladký škvár, který po sobě jen zanechá nepatrnou vzpomínku na to, že jsem kdysi četla něco o klukovi co dělal kurvu a pak si ho odvedl jeden chlápek, jak se jmenuje už nevím…ale takhle…zanechá to na duši ránu, po které tam navždy zůstane malá jizva a když si na to vzpomeneš, budeš si říkat: „Och ano, to je ten dojemný příběh člověka, který zažil snad všechno zlo světa a jen co nalezl lásku, hned ji ztratil.“ Kéž bych také dokázala napsat takhle dojemnou povídku…upřímně, nebrečela jsem…slzy v očích mám však stále….a to je horší než pláč…aspoň u mě. Takhle se jejich odudem budu užírat dlouhou dobu….krásná povídka. Dokonalá a okouzlující…myslím, že tu budu stolkerovat od teď každý den, tak prosím honem to pokračování přidej 🙂 aspoň kvůli mě, malé osamělé duši, která se právě zamilovala do téhle povídky….♥

    • Saya-chan napsal:

      Tak a teď jsi málem rozbrečela ty mě :).. Vážně ti děkuji za tvuj dlouhy upřimny a na srdci hřející komentář. Pokračování určitě bude už ho mám rozepsané ale nejdřív vydám novou povídku ale jen jednorazovku a jak ty rikaš možna trochu slaďárnu a potom dokončim pokračování tohodle příběhu. Hned se mi ho chce psát víc když vím že na něj někdo čeká. Takže děkuji děkuji děkuji:)

  • topka napsal:

    moc se mi to líbí… musím říct, že jsem nějaký takový konec předpokládala, ale i tak mi bylo smutno za Kurota… asi bych si fakt měla otevřít věštírnu, jak mi říkaly holky z práce, taky občas něco napíšu a některé věci z toho, co zvěčním na papír se stanou, nebo aspoň hodně podobné… až začínám sama sebe děsit, nejspíš napíšu něco jako – vyhrála ve sportce první cenu a žila šťastně až do smrti 🙂
    jsem moc zvědavá na to pokračování, a je to přesně jak říkáš – jak víš, že to někoho zajímá a že to lidi čtou, hnedle se chce psát dál, člověka to nakopne, viď?

    • Saya-chan napsal:

      Týýý jo ale zase na druhou stranu musí byt teoreticky fajn mit takový „talent“ 🙂 Strašně mě těší že to čtete jen teď trošku nevim co dřím mam rozpracované další tři příběhy a samozřejmně jeden z nich je pokračování tohohle ale kdybych se držela osnovy kterou mam v hlavě asi by mi nekdo řekl že sem necita jelikož moc dobrých věcí se tam nestane a tak sem si řekla že to neccham ještě uležet a zkusim vymyslet pokračování aspoň trošku optimističtějšího charakteru 🙂 Rozhodně se těším na to až mi to zase někdo z vás zkritizuje a ja budu vědět na čem jsem 🙂

      PS: kdyby si něco z toho co si „dala na papír“ chtěla zveřejnit není problém 🙂

      • topka napsal:

        přemýšlela jsem že bych někam to moje psaní hodila, ale trošku se stydím, je to sice můj koníček, ale nemá to takový švih, jako povídky, které čtu třeba tady… ale klidně ti můžu poslat něco do mejlu a sama můžeš posoudit, jestli bys to tu někdy přihodila…
        a jinak – co to pokračování? bude? nebude? toť otázka… 🙂 ale radši bych za to BUDE

  • Saya-chan napsal:

    Určitě pošli rada si to přečtu a jsem si zcela jista že to bude dobré a že to tu můžu zveřejnit 🙂 Na pokračování momentálně pracuju takže se mužeš těšit 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.